Příklady táhnou: Vývoj nezastavíš

Příběh SHM i profesní cesty Mojmíra Jílka mladšího se začal psát v roce 1991, ještě před založením společnosti Mojmírem Jílkem starším a RNDr. Pavlem Holubářem v roce 1993.

„Táta tehdy přivezl první zařízení, upravil ho a zprovoznil. Narazil ale na praktický problém: garáž měla nízký strop. Komora se při otevírání zvedala a potřebovala víc místa. Řešení bylo jasné – vybourat otvor do stropu. Ten tam máme dodnes, jen je zakrytý plechem. Připomínku našich začátků tak máme pořád nad hlavou,“ vzpomíná Mojmír Jílek.

Prvním velkým zákazníkem byla táborská firma Brisk, pro kterou v SHM povlakovali součásti zapalovacích svíček.

„Na to mám i vlastní dětské vzpomínky. Na jedné z dobových fotografií sedím jako malý kluk se svým bratrem na zařízení v garáži. Pamatuji si, jak mě táta občas pustil k nakládání svíček, i když většinou jsem spíš pozoroval.“

Mojmír postupně sledoval růst firmy i stěhování přes Šumperk a Nový Malín až do vlastní budovy v Šumperku a vybudování slovenského centra v Rajci. Na obou těchto místech dnes mimochodem pracuje 130 lidí. Stejně tak byl svědkem technologických skoků – od spolupráce s prof. Stanislavem Vepřkem z Mnichova (nanokompozitní povlaky Marwin) až po založení společného podniku Pivot se švýcarskou společností Platit v roce 2002, díky němuž vznikla úspěšná rodina povlakovacích zařízení π.

Pro Mojmíra Jílka nebylo rozhodování o budoucnosti hledáním kompromisů, ale přirozeným následováním zájmu o vědu.

„K fyzice mě od dětství vedl táta. Občas doma jen tak pro zábavu sestavil nějaký pokus a ukazoval nám fyzikální jevy – třeba jiskrový výboj nebo elektromagnetické kyvadélko. O fyzice jsme se ale bavili i při úplně jiných příležitostech, často třeba na běžkách,“ popisuje.

Po studiu na Gymnáziu Mikuláše Koperníka v Bílovci nastoupil na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2007 zde dokončil magisterský obor Fyzika povrchů a ionizovaných prostředí. Už tehdy věděl, že se chce věnovat fyzice plazmatu a tenkých vrstev, kde viděl uplatnění v praxi.

Příprava diplomové práce pod vedením prof. Milana Tichého, zaměřené na diagnostiku plazmatu při PVD depozici, však neprobíhala bez komplikací.

„Původně jsem chtěl měření provádět přímo na výrobním zařízení ve firmě. Výrobní realita se ale ukázala jako obtížně slučitelná s citlivým experimentem. Když jsem panu Tichému podruhé spálil zařízení pro měření parametrů plazmatu Langmuirovou sondou, přesunuli jsme se raději na magnetron na fakultě.“

Vysoká škola Mojmíra naučila systematickému úsilí, dotahování úvah i propojování teoretického modelování s reálným experimentem. Vedle toho si vyzkoušel i učitelskou roli na střední škole v Praze. Byla to náročná zkušenost v udržení pozornosti třídy, která ho utvrdila v tom, že dráha pedagoga pro něj nebude to pravé, avšak vybavila ho cennou komunikační praxí.

Po absolutoriu zamířil Mojmír Jílek nejprve do vývojového centra švýcarské společnosti Platit. Zde navázal na svou vědeckou práci a školní experimenty přetavoval do průmyslové praxe v oblasti magnetronového naprašování.

Jedním z výrazných plodů jeho práce z té doby byl nový způsob řízení reaktivního magnetronového naprašování (spoluautor Ondřej Zindulka), na který jim byl v roce 2015 udělen evropský patent. Poslední tři roky v Platitu již vedl každodenní chod vývojového týmu a laboratorního zázemí.

Následně přešel do SHM jako vývojář a postupně přebíral strategickou odpovědnost. Výsledky výzkumu prezentuje i na mezinárodním poli – v roce 2024 přednášel na konferenci ICMCTF v San Diegu o povlacích na bázi karbidu křemíku a uhlíku. Od roku 2021 působí jako jednatel společnosti a od 1. ledna 2027 převezme funkci ředitele SHM.

Když se Mojmíra Jílka zeptáme, kdo jej však na profesní dráze nejvíc ovlivnil, říká bez váhání: „Na prvním místě je určitě táta. Později mi pomáhal i během studia – když jsem pro experiment potřeboval součástku vyfrézovat nebo vysoustružit, mohl jsem díky němu zadat výrobu přímo ve firmě. Postupně jsme pracovali na společných projektech, a máme spolu i patent na zařízení a metodu filtrované katodové obloukové depozice.“

Z akademické sféry zmiňuje profesora Milana Tichého a z průmyslového prostředí kolegy z Platitu – Dr. Andrease Lümkemanna a profesora Tibora Cselleho.

„Tibor mě inspiroval hlavně tím, že dokázal naše nápady prodat téměř dřív, než jsme měli hotové první experimenty. Uměl rozpoznat jejich potenciál a nadchnout zákazníky. Ukázal mi, jak důležité je srozumitelně předvést přínos technologie.“

Kam chce Mojmír Jílek směřovat firmu pod svým vedením? Jeho ambice stojí na třech pilířích: rozšiřování aplikací funkčních vrstev, stavbě vlastních PVD zařízení a využití umělé inteligence s digitalizací.

„Využití povlaků chceme rozšiřovat za hranice řezných nástrojů. Chceme stát na více nohách a rozvíjet aplikace, ve kterých se uplatní i jiné vlastnosti vrstev než odolnost proti opotřebení,“ vysvětluje.

Mezi konkrétní úspěchy patří povlak Bigaan Form pro tvářecí nástroje nasazený ve firmě Magna, izolační vrstva Sinel otestovaná na dílech elektronových mikroskopů pro Tescan a dílech pro odporové svařování pro Titan Machinery či absorpční vrstvy AbsorBlack vyvíjené s Meoptou Přerov (pohlcující přes 98 % dopadajícího záření).

Druhým směrem jsou vlastní PVD zařízení kombinující magnetronové naprašování a obloukové odpařování.

„Příkladem je IONA. Zařízení IONU1 jsme dodali Univerzitě obrany, IONU2 využíváme ve vlastním vývoji a na rok 2027 plánujeme IONU3 určenou pro výrobu,“ objasňuje.

Chystá se také dostupnější stroj ORM8 či zařízení pro povlakování vnitřních dutin využitelné např. v obranném průmyslu.

Třetím pilířem je digitalizace. V SHM využívají AI při tvorbě aplikací a analytických podkladů pro efektivnější práci a rozhodování.

Dalším dlouhodobým cílem jsou dodávky hotových dílů. Pro Ophir již vyrábějí měděné absorpční disky s povlakem Lubrik Optic pro přístroje ke kalibraci výkonu průmyslových laserů.

Odpovědnost za vedení lidí vyžaduje vyzrálý manažerský postoj. Podle Mojmíra Jílka je klíčem schopnost definovat cíle a dát lidem volnost v rozhodování.

„Ve vývoji je potřeba spojit tuto svobodu s průběžným vyhodnocováním. Člověk má pořád pocit, že ještě měsíc a problém vyřeší. Jenže z měsíce se snadno stanou tři roky. Dobrý manažer musí poznat, kdy má smysl pokračovat, a kdy projekt ukončit,“ říká upřímně.

Dodává, že nejtěžší je udržet přitom motivaci vývojáře: „Je potřeba mu srozumitelně vysvětlit důvody a dát najevo, že ukončení určitého směru nezpochybňuje jeho schopnosti.“

Rozhodl se také nespojovat roli jednatele s přímým vedením vývoje, který v SHM úspěšně řídí Vjačeslav Sochora.

„Při rozhodování o prioritách je potřeba vidět potřeby celé firmy a nenechat se ovlivnit tím, k jakému oddělení má člověk nejblíž,“ vysvětluje.

Týmová práce se vyplácí u náročných projektů – jako byl vývoj povlaku TIGAAN TAPS pro závitníky Narex Ždánice (spolupráce SHM, Narexu a VUT v Brně) nebo výzkum houževnatých povlaků odolných proti šíření trhlin s Masarykovou univerzitou.

Skutečně efektivní manažerská práce není možná bez schopnosti mentálně vypnout. Mojmír Jílek nachází ideální protiváhu v náročných pohybových aktivitách a netradičních koníčcích.

„Hodně mi pomáhá aktivní odpočinek. V poslední době se věnuji hlavně boxu a grapplingu v oddílu RBSD Šumperk a také šermu fleretem. Snažím se tréninky nevynechávat, protože při nich dokážu vypnout a přestat přemýšlet o práci,“ říká Mojmír Jílek.

Dalším ventilem jsou pro něj deskové a příběhové hry.

„Baví mě larpy, při kterých člověk ztvárňuje určitou postavu a spolu s ostatními vytváří příběh. Každoročně jezdím na festival GameCon, kde jsem si letos zahrál krále v larpu Sen noci svatojánské.“

A jaké má osobní sny?

„Jeden konkrétní osobní cíl mám rozpracovaný už přes tři roky: dokončit výcvik a získat průkaz soukromého pilota letounů PPL(A). Létání mě baví, ale mezi prací a rodinou se mi zatím nepodařilo najít dost času,“ konstatuje.

Druhým přáním je dopřát si jednou dva měsíce souvislého letního volna s dcerami a užít si společný čas bez odpočítávání dnů do návratu do práce.

Životní dráhu Mojmíra Jílka vystihuje i série rodinných fotografií. Na první z roku 1992 sedí jako malý kluk s bratrem na prvním garážovém zařízení. O osm let později si bratři fotografii zopakovali na výrobním stroji zvaném „Punťa“ a sérii doplňuje snímek u zařízení π80, na kterém je Mojmír už s oběma bratry.

K cestě za poznáním patří i drobné odbočky – například v roce 1994 vyrobený prototyp cyklotrenažéru, ze kterého kvůli čínské konkurenci zůstal jen jediný unikátní kus v archivu.

Kolegové věnovali jeho otci k narozeninám kovovou plastiku běžkaře s nápisem „Vývoj nezastavíš“. Toto heslo vystihuje také směr, kterým chce Mojmír Jílek vést SHM.