„Přiznám se, že způsob, jakým došlo k rozhodnutí o pokračování na strojírenském oboru, mi dosud při pohledu několik desetiletí zpět připadá skoro až nadpozemský či metafyzický,“ vypráví Pavel Ambrož. „Vzpomínám si, jak jsem na dotazy typu: ‚Tak kam dál?‘ vždy stejně skálopevně odpovídal, ‚…to je přece jasné, strojárna…‘. V rodině jsme žádného čistého strojaře neměli, rodiče byli více stavaři, dále do minulosti byli předkové zemědělci. Vyrůstal jsem v době, kdy nebylo snadné péči o zařízení, stroje, auta a podobně svěřit komukoliv s odbornějšími znalostmi. Někdy to dokonce bylo zhola nemožné. Jedním důvodem byl nedostatek financí a druhým byl nedostatek, nebo i neexistence samotných odborných pracovníků jako takových. Jedinou možností byly různé ‚melouchy‘, kamarádi, kamarádi kamarádů, sousedé... Improvizace byla téměř vždy společným jmenovatelem. Nesmíme zapomenout, že například péči o bytový fond zastávaly tenkrát OPBH, o jejichž fungování, či spíše nefungování, se šířilo mnoho historek. A tak jsme se s tátou, podobně jako většina mužů v té době, stávali vždy podle potřeby opraváři, stavebními dělníky, instalatéry, elektrikáři, pomocnými dělníky, inženýry, konstruktéry, svářeči, stolaři, tesaři a mnoha dalšími. Možná tato rozmanitost činností, při kterých jsem přicházel do styku s různými stroji, přístroji a zařízeními, mi v mozku spojila nějakou synapsi, která mi určila další směr.“