Příklady táhnou aneb Mladí nechť jsou inspirací

Vysoké školy a firmy bijí na poplach. V České republice je dlouhodobě velký nedostatek technicky vzdělaných lidí. Proto poptávka po technicích na trhu práce není překvapením. Vyvstává zde otázka, jak tuto situaci zlepšit. Odpověď není jednoduchá. Jen málo středoškoláků, kteří se rozmýšlejí, jakou cestou se bude ubírat jejich budoucí studium, přesvědčí argument téměř jistého zaměstnání v případě absolvování technického oboru. Mnohem větší výpovědní hodnotu mají ohlasy a názory lidí, kteří studium vysoké školy úspěšně absolvovali a nyní pracují na významných postech v technicky zaměřených firmách. Právě proto vám s nimi budeme každý měsíc přinášet rozhovory. Pro toto vydání jsme oslovili Ing. Jitku Krocovou, který nám poskytl zajímavé odpovědi na naše otázky.

Studovala jsem gymnázium. První dva ročníky jsem ještě aktivně dělala sport, konkrétně lehkou atletiku. Díky dlouhému dojíždění jsem to po čase vzdala a nějaké speciální mimoškolní aktivitě jsem se vlastně nevěnovala. Ale sport v rekreační podobě mi samozřejmě zůstal a je mým velkým koníčkem dodnes.

Myslím, že to není možné jednoznačně určit. Absolvovala jsem gymnázium a nepřipadalo mi, že bych byla oproti ostatním studentům zvýhodněna, nebo naopak znevýhodněna. Samozřejmě jsou předměty, na které asi gymnázium připraví lépe, jako matematika, nebo fyzika. Spolužáci z průmyslové školy měli zase více zkušeností z odborných předmětů. Ale vždy mi přišlo, že hlavní rozdíl je nakonec stejně v samotných studentech – v tom smyslu, že každý má talent na něco jiného a podle toho mu to, nebo to, více jde. Významnější vliv bych viděla v kvalitě střední školy, ať už je to gymnázium, nebo průmyslovka.

Rozhodla jsem se pro ČVUT, Fakultu strojní. Pokud se ptáte, proč zrovna pro strojní fakultu, tak to byl výsledek několika faktorů. Díky tomu, že mi šly technické předměty nejvíce, jsem o žádném jiném oboru než technickém ani na chvíli neuvažovala. „Strojárna“ pak vyplynula z toho, že jsem nechtěla dělat nic teoretického, ale chtěla jsem na obor, se kterým se uplatním v praxi a budu si moci na výsledky své práce i sáhnout. Pokud se ptáte, proč ze strojních fakult zrovna ČVUT v Praze, pak jednoduše proto, že jsem chtěla do hlavního města, do středu dění, a protože ČVUT mělo, a snad pořád má, pověst nejlepší technické vysoké školy v zemi.

Fascinuje mě rychlost pokroku, který technika a její rozvoj za posledních pár desítek let zapříčinila. A toto tempo vývoje se neustále zrychluje. Asi nejvíce bych si přála podívat se tak 100 až 200 let do budoucnosti a vidět kam až se lidstvo s tím překotným vyvíjením nových a nových technologií dostane. A taky tak trochu doufám, že třeba i já svým úsilím ve firmě zabývající se mimo jiné i vývojem nových technologií, přispěji k těm velkým technickým objevům budoucnosti.

Vystudovala jsem obor Výrobní stroje a zařízení. Zvolila jsem tento obor, protože jsem chtěla hlavně konstruovat, tedy kreslit a navrhovat konkrétní stroje, nebo výrobky, které podle mého návrhu může někdo vyrobit a budou někomu sloužit. Tento obor obsahoval právě takovéto zaměření a nejvíce konstrukčních předmětů.

Bohužel nemohu srovnávat s výukou v zahraničí, na žádné technické zahraniční škole jsem nestudovala. A také budu mluvit o zkušenosti již značně zastaralé, nevím, do jaké míry se výuka od dob mých studií změnila. Během studia bych určitě uvítala větší propojení s praxí. Přišlo mi, že v některých předmětech se dává velký důraz na teorii, bez příkladů uplatnění v konkrétních úkolech. Student pak nevidí, k čemu by mohl danou látku vlastně využít a může ztratit motivaci se věc vůbec učit. Také výuka cizích jazyků hodně pokulhávala. Věřím, že v tomto se již hodně změnilo, například nabídka výjezdu do zahraničí v rámci studia je mnohem širší než dříve. Já to vyřešila přerušením studia na rok a cestou za výukou angličtiny do zahraničí na vlastní pěst. Zkušenost k nezaplacení a navíc, bez znalosti alespoň jednoho cizího jazyka se v praxi jen těžko prosadíte. Za velké plus naopak určitě považuji zavedení kreditového systému. Student má více volnosti ve volbě předmětů i samotné intenzitě studia.

Určitě doporučuji začít hledat brigádu v oboru co nejdříve. Jakýkoliv střet s realitou je pro člověka bod k dobru, ať už při pozdějším hledání zaměstnání či při výuce samotné. Student si může díky tomu více uvědomit, co ho vlastně baví, a třeba se i spíše rozhodne pro správný obor nebo zvolí pro něj vhodnější volitelné předměty. Na druhé straně radím vyhnout se předmětům s tématy, které daného studenta vůbec nezajímají (nemluvím samozřejmě o těch povinných). Je to ztráta času pro studenta i učitele. S dnešní nabídkou různých předmětů na školách si určitě každý najde téma, které ho zajímá a nemusí si vybírat předmět jen proto, že kamarád říkal, že se tam dostane zápočet zadarmo.

Neznám moc podrobností. Vím, že hlavně v souvislosti s Německem se mluví o významném začlenění praxe do výuky, a jak už jsem zmínila dříve, i já vidím přínos v propojení s praxí. Je však na zvážení, v jakém poměru praktickou část a výuku střídat. Určitě by se neměla upřednostňovat praxe nad teoretickým základem.

Asi jsem měla velké štěstí, ale já si praxi našla již během závěru druhého ročníku a u firmy jsem zůstala až do promoce i kousek po ní. A to přes to, že jsem na rok školu i praxi přerušila. Náplní jsem se trefila hodně do budoucího oboru. Začínala jsem překreslováním papírových výkresů součástek do digitální podoby a končila 3D návrhem komplexních sestav s pneumatickými pohony. Bylo to pro mě hodně přínosné a kromě zkušenosti odborné jsem se naučila i samostatnosti, což myslím hodně předurčilo i můj další profesní vývoj.

Po již zmíněné zkušenosti během studia jsem měla jedno malé odbočení do světa pevnostních výpočtů.Záhy se ale ukázalo, že to nebude práce pro mě. Práce s modely sítí mě moc nenaplňovala, a tak jsem se poohlédla opět po konstrukci. Před více jak osmi lety jsem nastoupila na pozici konstruktérky do firmy s celosvětovým zastoupením vyrábějící elektromechanické součástky pro většinu známých automobilek. Po čtyřech letech mi byla nabídnuta změna pozice a já se začala rozkoukávat jako projektová manažerka. Je pravda, že náplň práce se mi hodně změnila, ale po čase se stalo zřejmé, že v porovnání se samotným konstruováním, jakkoliv mě tato práce bavila a naplňovala, je organizování a zajišťování rozběhu nových projektů práce rozmanitější a tím pádem pro mě i zajímavější. I když změna typu práce nebyla vůbec jednoduchá. Zatímco za konstruktérem zůstává viditelná práce ve formě modelů a výkresů, jako manažerka projektu jsem závislá hlavně na práci ostatních v týmu. Situace, kdy zákazník tlačí na splnění termínů a vy s tím nemůžete vůbec nic udělat, může být hodně frustrující. Před rokem pak přišla další výzva – nabídka vedení úplně nového oddělení projektového managementu. Do té doby byla totiž většina projektů řízena projektovými manažery z mateřské společnosti v Německu. Pro mne to znamenalo nejen vybrat si lidi do týmu a zaučit je, ale také vymezit pro nové oddělení kompetence i povinnosti v zavedeném systému. Výzva, se kterou se stále peru.

Momentálně bych hlavně chtěla naplnit úkol, který jsem si ve firmě předsevzala, tedy rozvoj a úplné začlenění nového oddělení projektového managementu do fungování firmy.