Příklady táhnou: Na začátku výroby je stroj

Cesta Jana Smolíka k vysoké škole vedla přes pražskou Střední průmyslovou školu Na Třebešíně, kde studoval v letech 1990 až 1994. V závěru studia se specializoval na diagnostiku motorových vozidel.

„Tehdy mě velmi fascinovala auta. Zajímal jsem se nejen o to, jak fungují, ale také o jejich konstrukci a diagnostiku, a předpokládal jsem, že právě automobilový průmysl bude moje budoucí profesní dráha,“ vzpomíná.

Volba vysoké školy byla jednoznačná – po maturitě v roce 1994 nastoupil na Fakultu strojní ČVUT v Praze. Jinou variantu prakticky nezvažoval. Přestože první ročníky absolvoval s vidinou zaměření na automobilní inženýrství, vysokoškolská realita a objevování nových odborných obzorů postupně změnily jeho směřování. Zaujal ho obor Výrobní stroje a zařízení, který úspěšně dokončil v roce 2000.

„Ta původní fascinace vlastně nezmizela. Jen jsem se od finálního výrobku posunul k tomu, co jeho vznik umožňuje,“ vysvětluje Jan Smolík. „Obráběcí stroje a výrobní stroje obecně stojí na začátku výroby obrovského množství součástí, nástrojů, forem, dalších strojů, a nakonec i automobilů, letadel nebo energetických zařízení. To je jeden z důvodů, proč mě tento obor dodnes nepřestal bavit.“

Fascinovala ho především univerzálnost a komplexnost výrobní techniky. U obráběcího stroje se totiž na jednom místě střetávají zdánlivě protichůdné požadavky: na jedné straně pohyb rozměrných a těžkých hmot vysokými rychlostmi i zrychleními, na straně druhé extrémní přesnost řízení polohy s přesností v řádu setin či tisícin milimetru.

„Máte zde mechaniku, dynamiku, řízení, teplo, tribologii, pohony, senzory, konstrukční materiály a vlastní technologický proces. Je to výrazně multifyzikální systém. Na obráběcím stroji se potkává mikrosvět tisícin milimetru s rychlým pohybem velkých hmot.“

Jana Smolíka v souvislosti s obráběcími stroji oslovil i způsob týmové práce. Zatímco na vývoji moderního automobilu pracují tisíce specialistů a jednotlivec snadno ztratí přehled o celku, vývoj výrobního stroje zůstává kompaktnější.

„U výrobního stroje je tým podstatně menší a stále zde může existovat člověk nebo malá skupina lidí, která skutečně rozumí koncepci celého stroje a zásadně ji ovlivňuje. Člověk není jen malým kolečkem ve velkém soukolí.“

Zásadním impulzem pro celou jeho další profesní dráhu bylo setkání s profesorem Jaromírem Houšou. Jan Smolík pro něj začal pracovat jako pomocná vědecká síla, a ještě před dokončením inženýrského studia dostal možnost věnovat se vizionářskému tématu – využití uhlíkových vláknových kompozitních materiálů pro nosné struktury obráběcích strojů. Na diplomovou práci plynule navázal doktorským studiem, které úspěšně zakončil obhajobou v roce 2008.

Během studií též získal neocenitelnou příležitost konzultovat mechaniku kompozitů s profesorem Stanislavem Holým a první kroky v metodě konečných prvků dělat pod vedením docenta Miroslava Španiela, dnešního děkana FS ČVUT v Praze.

„Právě tehdy jsem si asi definitivně uvědomil, že mě více než konkrétní typ finálního výrobku fascinuje samotný proces technického návrhu. Jak stanovit požadavky, jak vytvořit koncepci, jak porozumět fyzice systému, jak předpovědět jeho chování a jak nakonec dojít ke stroji, jehož výsledné vlastnosti určuje souhra celé řady vnitřních vazeb,“ vzpomíná Smolík.

Když má zhodnotit, co nejdůležitějšího mu vysokoškolská léta dala, vyzdvihuje především možnost poznat reálný výzkum od nejnižších ročníků. Díky práci u profesora Františka Černého na ústavu fyziky pochopil, že věda není abstraktní poučka v učebnici, ale proces hledání, omylů a kritického vyhodnocování dat.

Spolupráce s profesorem Houšou mu zase ukázala rozměr aplikovaného výzkumu: „Najednou už otázka nebyla pouze ‚co je fyzikálně pravda‘, ale také ‚co z tohoto poznatku dokážeme využít při konstrukci reálného stroje a zda to přinese hodnotu výrobci nebo uživateli‘. Dodnes je pro mě důležité, aby aplikovaný výzkum nekončil odbornou zprávou nebo publikací, ale změnou konstrukce, technologie, procesu, algoritmu, softwaru nebo celého stroje.“

Třetím klíčovým přínosem bylo propojení teoretických disciplín – matematiky, mechaniky, pružnosti-pevnosti a termomechaniky – s praktickou stavbou strojů. Zjištění, že bez teorie nelze komplexní dynamiku a teplotní deformace stroje spočítat ani pochopit, definovalo jeho budoucí inženýrský přístup.

Po absolvování vysoké školy sice dostal Jan Smolík i jiné pracovní nabídky, ale rozhodla zvědavost a touha být u zrodu Výzkumného centra pro strojírenskou výrobní techniku a technologii (VCSVTT, anglicky RCMT).

„Lákala mě možnost podílet se na budování tehdy vznikajícího RCMT a současně pokračovat ve výzkumu a vývoji obráběcích strojů. Cítil jsem, že zde vzniká něco, u čeho chci být,“ konstatuje Smolík.

Jeho odborný záběr se postupně rozšiřoval. Od prvních velkých úkolů, jako byl vývoj vysokorychlostního stroje s lineárními motory, přes problematiku fluidních systémů, odpružení a dynamiky se posunul k mechatronice, přesnosti, kompenzacím, energetické účinnosti či aditivním a hybridním technologiím. RCMT rozvíjí pod vedením J. Smolíka vlastní hybridní technologii spojující navařování WAAM a obrábění již od roku 2013.

Vyvíjela se i jeho manažerská dráha. V roce 2011 se stal vedoucím Ústavu výrobních strojů a zařízení a počátkem roku 2012 stál za zásadním krokem – fúzí historického ústavu, zaměřeného na výuku, a výzkumného centra RCMT, zaměřeného na průmyslovou spolupráci. Vytvořil koncept „jeden obor a tým – tři V – pět cílů“ (3V = vzdělávání, výzkum, výroba/průmysl), který organicky propojuje výuku studentů s reálnými projekty pro praxi.

V roce 2015 v souladu s interní dohodou o rotaci vedení předal funkci vedoucího ústavu dlouholetému kolegovi Petru Kolářovi.

„V našem užším týmu jsme byli domluveni, že se v této náročné vedoucí roli budeme postupně střídat. Petr Kolář byl a je podle mého názoru ideální nástupce a v mnoha věcech je lepším vedoucím než já. A tak je to správně,“ vysvětluje.

Při budování mostů mezi akademickou sférou a průmyslem si Jan Smolík ověřil, že klíčovým faktorem je trpělivost a budování vzájemné důvěry.

„S úsměvem vzpomínám na první setkání s tehdejším technickým ředitelem TOS Kuřim Janem Sobolou,“ říká po letech. „Na naši nabídku simulací se tehdy díval spíš jako na ‚zábavu pro výzkumníky‘, která může přijít na řadu, až bude stroj hotový. Trvalo několik let, než se podařilo vybudovat důvěru. Později se výpočty a simulace před zásadním konstrukčním rozhodnutím staly běžnou součástí spolupráce.“

Vedle akademického prostředí působí Jan Smolík také jako předseda Společnosti pro obráběcí stroje (SpOS) a předseda výkonného výboru Technologické platformy Strojírenská výrobní technika. Prostřednictvím seminářů SpOS usiluje o průběžné vzdělávání inženýrů z praxe i o oceňování nejlepších diplomových a disertačních prací v oboru.

Když přemýšlí o tom, co dělá dobrého technického manažera, definuje tři základní pilíře: rozumět lidem, rozumět fyzice a rozumět tomu, čemu už sám nerozumí.

„Dobrý manažer by měl poznat silné stránky lidí a snažit se je použít tam, kde přinášejí největší hodnotu. Stejně důležité je ale rozpoznat jejich slabší místa – ne proto, abychom je škatulkovali, ale abychom je nestavěli do rolí, v nichž budou permanentně bojovat s něčím, co jim není vlastní,“ podotýká Smolík.

Neméně podstatné je neztratit kontakt s fyzikální podstatou. „Manažer musí rozumět základním vazbám. Musí být schopen odlišit problém, který lze vyřešit lepší organizací, od problému, který jednoduše naráží na fyzikální limit. Bez této schopnosti můžete projekt perfektně organizačně řídit, plnit harmonogram a produkovat prezentace, ale technicky směřovat k řešení, které nemůže fungovat dobře.“

Třetím předpokladem je schopnost rozpoznat hranice vlastních znalostí a včas přizvat odborníka, a čtvrtým schopnost učinit rozhodnutí i při částečné nejistotě.

„Dobrý technický manažer musí stát jednou nohou v technické realitě a druhou v realitě lidské.“

„Uvažuji-li dnes o nějakém svém profesním snu, nejde o konkrétní funkci, akademický titul ani jeden konkrétní stroj. Chtěl bych, aby český průmysl v našem oboru dlouhodobě prosperoval a aby české firmy dokázaly vyvíjet a vyrábět výrobní stroje, které jsou skutečně konkurenceschopné na světové úrovni,“ zdůrazňuje Jan Smolík.

Česká republika podle jeho slov nesmí sklouznout do role subdodavatele vyrábějícího podle cizí dokumentace.

„Za důležité považuji v České republice zachovat a rozvíjet schopnost navrhnout celý stroj, rozumět jeho fyzice, vytvořit jeho software a řízení, ověřit jeho vlastnosti, a následně jej úspěšně dodat zákazníkovi na globálním trhu. Stále je potřeba mít na paměti a opakovat si, že technicky krásné řešení, které nikdo nepotřebuje nebo za které nikdo není ochoten zaplatit, není úspěšnou průmyslovou inovací,“ vysvětluje.

Skloubit náročné pracovní nasazení, koordinaci projektů a akademickou činnost s rodinným životem je podle Jana Smolíka skutečně náročné.

„Nejjednodušší a asi nejpravdivější odpověď je, že nemám pocit, že bych to po letech uměl. Rovnováhu mezi prací a osobním životem pořád hledám a stále se ji učím,“ říká.

Velkou radostí a zdrojem energie je pro něj rodina – těší se z úspěchů svých pěti dětí, oporou jsou mu rodiče, partnerka i bratři. A když potřebuje úplně vypnout od výzkumného shonu, odjíždí na chatu.

„Baví mě tam hospodařit, opravovat věci a pracovat rukama. Možná je v tom určitá kontinuita s technikou – člověk něco rozebere, opraví, postaví nebo zlepší, ale úplně jinak než při práci na výzkumném projektu. Výhodou je okamžitě viditelný výsledek. Ve výzkumu může cesta od nápadu k výsledku trvat několik let. Když na chatě opravíte plot nebo něco vyrobíte, večer většinou víte, zda se vám to podařilo,“ uzavírá s úsměvem.