Příklady táhnou aneb Mladí nechť jsou inspirací

Vysoké školy a firmy bijí na poplach. V České republice je dlouhodobě velký nedostatek technicky vzdělaných lidí. Proto poptávka po technicích na trhu práce není překvapením.

Vyvstává zde otázka, jak tuto situaci zlepšit. Odpověď není jednoduchá. Jen málo středoškoláků, kteří se rozmýšlejí, jakou cestou se bude ubírat jejich budoucí studium, přesvědčí argument téměř jistého zaměstnání v případě absolvování technického oboru. Mnohem větší výpovědní hodnotu mají ohlasy a názory lidí, kteří studium vysoké školy úspěšně absolvovali a nyní pracují na významných postech v technicky zaměřených firmách. Právě proto vám s nimi budeme každý měsíc přinášet rozhovory.

Pro toto vydání jsme oslovili Ing. Libora Mikulku, který nám poskytl odpovědi na naše otázky.

Studoval jsem střední průmyslovou školu strojní v Mostě. Tehdy jsem se hodně věnoval fotografování, sám jsem také fotografie dělal. Fotografoval jsem i pro školu, pokud se konala nějaká školní akce nebo soutěž mezi školami.

Podle mého názoru by měla takového studenta lépe připravit průmyslová škola, je to tak logické. Nicméně v době, kdy jsem studoval já, tomu tak nebylo. Ne že by mě střední škola připravila špatně, to vůbec ne. Naopak si myslím, že jsme byli jedni z mála, kteří mohli v předmětech, jako je matematika nebo fyzika, konkurovat gymnazistům. Problémy nastaly po nástupu na VŠ, kdy jsme byli zařazeni do rozdílových předmětů, aby se co nejvíce vyrovnaly znalosti průmyslováků a gymnazistů. Jenže gymnazisté chodili do dílen a učili se soustružit, frézovat, svařovat atd., zatímco průmyslováci chodili na tzv. matematicko-fyzikální seminář, kde nebylo vůbec snadné získat zápočet, a proto hned na začátku musela spousta z nás školu opustit. To rozhodně nebylo jen o tom, abychom se vyrovnali gymnazistům.Ty nároky na studenty byly podle mne nepřiměřené a myslím, že tehdy zbytečně odešla spousta lidí. Gymnazisté samozřejmě zápočty z dílen získali velice snadno a všichni. Tak abych to uzavřel, jsem přesvědčen, že lépe připraveni na celé studium na VŠ byli průmyslováci, ale asi bylo lepší být tehdy absolventem gymnázia, protože to bylo zárukou nesrovnatelně jednoduššího začátku studia na VŠ. Chci věřit, že dnes už je vše jinak.

Já jsem se rozhodl pro Strojní fakultu tehdejší Vysoké školy strojní a textilní v Liberci (současná Technická univerzita Liberec). Důvodem bylo, že jsem předtím studoval na strojní průmyslovce a chtěl jsem pokračovat ve studiu ve stejném oboru, a také to, že jsem měl známé, kteří se krátce před mým nástupem na VŠ do Liberce přestěhovali. Samozřejmě v neposlední řadě mě lákal Liberec a okolí, myslím, že to je jedno z nejhezčích míst v rebublice.

Hlavně to, jak rychle se vyvíjí a ukazuje nám stálé nové, téměř neomezené možnosti. Já jsem přesvědčen, že technika v době,ve které žijeme, musí asi fascinovat téměř každého. Myslím, že máme velké štěstí, že žijeme v období, kdy je technický pokrok jedním z nejrychlejších v dějinách lidstva. Když si vzpomenu, kde byla technika v dobách mého dětství – že nebyly počítače, měli jsme černobílou televizi, u které táta každou chvíli musel měnit nějakou lampu, nebyly mobilní telefony, auto, ze kterého tekl olej téměř okamžitě potom, co jste si jej koupili, a po 80 000 km jste musel dělat generálku motoru. Dnes je samozřejmostí mít mobilní telefon, počítač s terabytovým diskem, televizi, která vám bude hrát 10 let bez jakékoliv opravy, a téměř každým autem dnes najedete bez problémů nejméně 250 000 km. Já se celý život hodně zajímám o medicínu a vesmír, takže sleduji technický pokrok i v těchto oblastech a je skutečně fascinující, co všechno je možné.

Jaká je vaše specializace a proč jste zvolil právě tento obor?

Já jsem studoval strojírenskou technologii a mojí specializací je tváření kovů a zpracování plastů. Tento obor jsem zvolil zejména proto, že jsem po maturitě získal stipendium od Železáren Chomutov, takže jsem se zavázal, že tam budu nějaký čas po ukončení studia pracovat. V Železárnách se vyráběly mimo jiné tažené ocelové tyče a dráty z neušlechtilých, uhlíkových, ušlechtilých, nerezových a nástrojových ocelí, takže proto tváření kovů.

V čem vidíte výhody a nevýhody technického vzdělávání v ČR?

Já už dnes bohužel nemám tak velký přehled, abych toto mohl objektivně hodnotit, protože se určitě spousta věcí změnila. Mám dva příbuzné, kteří studují jednu technickou školu, každý z nich ale studuje jiný obor. Potom mám spoustu zahraničních kolegů v rámci firmy, kteří mají technické vzdělání. Mám pocit, že u nás je vzdělávání, zejména vysokoškolské, téměř stoprocentně o teorii, zatímco v zahraničí mají studenti rozhodně více praktických cvičení v rámci výuky a pracují v mnohem menších skupinách. Mně třeba přijde nenormální, když studujete strojní VŠ, máte předmět pojednávající například o obrábění, ale nikdo vám za ten semestr nebo dva neukáže soustruh ani frézku. No, a já vím, že toto se mnoha lidem během studia stalo. Na průmyslovkách je rozhodně mnohem více praktických hodin než na VŠ a nejsem si jist, zda je to správné. Myslím, že by se do studia na VŠ mělo hodně praxe přidat.

Já, jestli dovolíte, si tuto otázku trochu přizpůsobím. Nevím, čemu by se studenti měli nebo neměli vyhnout během studia, ale na sto procent vím, čemu by se měli vyhnout a na co se zaměřit, než si vyberou, co vůbec budou studovat. Já už se totiž mnoho let setkávám s jedním fenoménem: nejdřív jsem tomu nevěnoval moc pozornosti, ale čím dál víc se mi potvrzuje, že tady určitě existuje jeden problém. Mám totiž pocit, že je spousta budoucích studentů, kteří nejdou studovat to, co je baví a o co je na trhu práce zájem. Oni studují školy, kde je ten diplom jednodušší získat, bez ohledu na to, zda v budoucnu bude mít nějaké uplatnění, nebo ne. Já to pozoruji na skutečnosti, že pokud hledáme nového kolegu do našeho týmu, tak se mi vždycky dostanou na stůl nějaké životopisy a v naprosté většině z nich najdu, že jde o člověka, který studoval jednu ze dvou VŠ, které nebudu jmenovat, ale věřte, že to technické školy nejsou. Měl jsem i několik bývalých kolegů, kteří některou z těchto škol studovali dálkově a měl jsem možnost nahlédnout, jaké tam mají předměty a co je jejich obsahem, a přišlo mi občas směšné, co všechno je možné se učit. Tito lidé potom samozřejmě velmi těžko shánějí práci, protože jednoduše řečeno neumějí nic užitečného, nic, co by někdo potřeboval a za co by je platil. Další důležitou věcí jsou jazyky. Moje zkušenost z pohovorů s některými absolventy, ať už středních nebo vysokých škol, je taková, že uvádějí, že například umí anglicky, a když se jich na něco v angličtině zeptáte, tak buď pohovor vzdají hned nebo nedokážou dát dohromady souvislou větu. Takže, jednoduše řečeno, studenti by měli studovat obory, které je baví, a zároveň by měli brát ohled na poptávku na trhu práce. Nezbytnou součástí je potom aktivní studium jazyků nějakou formou, která člověka donutí mluvit.

Duální systém ve smyslu spojení studia se zaměstnáním považuji za správný, ale dokážu si představit i komplikace s ním spojené. Za správné a výhodné zejména pro firmu považuji to, že v duálním systému vzdělávání se člověk velice dobře připraví pro potřeby konkrétní firmy, pro kterou bude i po ukončení studia nadále pracovat. Nevýhodou, zejména pro malé firmy, kde je minimální zastupitelnost na jednotlivých pracovních pozicích, určitě je skutečnost, že toho studenta nemá neustále k dispozici, protože on samozřejmě musí podstatnou část svého času strávit i ve škole. Někde jsem četl, že u duálního systému je riziko, že student se připraví pro jednu firmu a pak není použitelný nikde jinde. Toto já si však nemyslím. Pokud by byl zaveden duální systém, tak by to určitě neznamenalo, že školy začnou učit méně...Předpokládám, že budou učit stejně a ta práce ve firmě bude pro studenta benefit.

Nebylo to těžké, protože, jak už jsem řekl dříve, měl jsem podnikové stipendium, takže když nastal čas praxe, tak jsem jen do Železáren zavolal a domluvil se s nimi. Já jsem tehdy byl přidělen do tažírenského provozu, kde se vyráběly tažené a loupané tyče včetně jejich tepelného zpracování pro všechna možná využití. Pracoval jsem v technologické kanceláři, takže jsem vlastně vytvářel společně s technology provozu technologické postupy pro jednotlivé zakázky. Bylo to pro mě tehdy velice zajímavé, mohl jsem si totiž vždy i ověřit mechanické hodnoty a struktury materiálu v laboratořích, což mě bavilo. Vždycky jsem byl trochu nervózní, jestli jsem tím mým technologickým postupem docílil toho, co požadoval zákazník.

Začal jsem jako technolog tažírny drátů v Železárnách Chomutov, v čemž jsem pokračoval ještě asi rok po vojně. Pak jsem byl jmenován vedoucím tohoto provozu a tady jsem začal získávat své první zkušenosti, jak řídit firmu. Provozy v Železárnách měly značnou nezávislost, takže jsem se musel starat nejen o výrobu, ale i o naše zákazníky včetně cenových nabídek a nákup válcovaného materiálu pro výrobu. Samozřejmě jsme byli zodpovědní za kvalitu a také jsme spolupracovali s technickým úsekem na vývoji nových výrobků. Po sedmi letech jsem Železárny opustil z určitých důvodů souvisejících se změnou majitele a nastalo asi dvouleté období, kdy jsem se hledal. Během těchto dvou let jsem vystřídal dvě zaměstnání. Jednak jsem pracoval jako ředitel divize Tažírna ve Šroubárně Žatec a posléze jako vedoucí obchodního úseku divize Rubber-Metal v Rubeně v Hradci Králové. Pak ale přišla nabídka dělat ředitele logistiky v Magně v Chomutově, což pro mě byla výzva, protože jsem až do té doby nikdy v automobilovém průmyslu nepracoval a věděl jsem, že mě čeká spousta nových věcí. V Magně jsem byl sedm let a byla to pro mě opravdu skvělá životní zkušenost – náročná práce, ale spousta skvělých lidí. Na konci roku 2008 jsem dostal nabídku na pozici provozního ředitele OPW Česká republika, kde pracuji až dosud. OPW je globální firma vyrábějící zařízení pro benzinové, LPG a CNG čerpací stanice a z našeho výrobního závodu v Klášterci nad Ohří obsluhujeme celou Evropu, Afriku, Střední východ, Rusko a státy bývalého Sovětského svazu.

Momentálně bych chtěl zůstat i nadále v OPW. Věřím, že máme stále obrovský prostor pro další růst, tak bych k tomu rád přispěl.