Česko-francouzskou cestou vzhůru

Zde Pavlína už více než dva roky pracuje jako obráběcí inženýr. Zabývá se projekty R&D k výrobě nových urychlovacích kavit, výzkumem obrábění niobu, přičemž její činnost zahrnuje i práci na CNC strojích. Jak se k této práci a do věhlasného švýcarského výzkumného institutu dostala?

„Po šestiletém studiu na brněnském gymnáziu Matyáše Lercha, kde se studovaly výběrové předměty ve francouzštině, jsem nastoupila na bakalářský obor Strojního inženýrství na Vysokém učení technickém v Brně,“ vzpomíná Pavlína Trubačová. „Hlavním lákadlem pro mě tenkrát byla možnost nastoupit do programu studia dvojitého diplomu s francouzskou vysokou školou Arts et Métiers v Cluny. V Cluny jsem strávila poslední rok bakalářského a také poslední ročník magisterského studia.“

Pět let na těchto vysokých školách završila nadaná Češka získáním Magisterského titulu na VUT, francouzského inženýrského diplomu, ceny děkana za bakalářskou práci, ceny rektora za magisterskou práci a zlaté medaile za nejlepšího studenta ročníku ve Francii (Major de promotion).

Jedním z prvních důvodů pro tuto kombinaci byla pro Pavlínu od začátku možnost spojit studium s francouzštinou, neboť nechtěla zahodit slibné základy, získané během studia na gymnáziu.

„Bylo mi líto ji dále profesně nepoužívat,“ vysvětluje. „Na gymnáziu jsme v tomto jazyce studovali několik předmětů, a dokonce jsme skládali maturitu ve stejném stylu jako Francouzi. Co se týče technického oboru, na ten jsem byla spíše zvědavá, neboť jsem neměla žádné základy. Jsem velmi dobrá v matematice a fyzice, ale ohledně technického kreslení, mechaniky, deskriptivy, výrobních procesů a podobně jsem neznala skoro nic.“

Z dalšího průběhu jejího profesního života je však více než zřejmé, že kdo opravdu chce, ten se dokáže naučit i to, s čím dříve nepřišel do styku.

„Hlavním cílem pro mě zpočátku bylo, abych se dokázala orientovat v technologiích a mohla najít práci buď jako inženýr, zástupce, nebo manažer ve firmách na mezinárodní úrovni,“ přibližuje své důvody Pavlína Trubačová a dodává: „S profilem, kterého díky tomuto kombinovanému studiu dosáhnete, si můžete vybírat. Ve Francii stejně jako na mezinárodní úrovni je inženýrský diplom ze školy Arts et Métiers jeden z nejuznávanějších a magisterský titul z českých škol má také obrovskou reputaci.“

Další důležitou věcí byl podle jejích slov osobní rozvoj. Studium je velmi náročné a člověk se díky tomu naučí jednat v krizových situacích a řídit sám sebe i pomáhat ostatním. Nezanedbatelným profitem tohoto studia však byli i přátelé.

„Lidé, které jsem poznala na vysoké škole, budou pro mě vždy něco více než jen spolužáci a učitelé,“ konstatuje Pavlína Trubačová.

Každý úspěšný člověk samozřejmě za svůj úspěch vděčí mimo sobě samotnému i dalším lidem, které během své profesní cesty potkává. Pavlína tak kromě na rodiče, kteří ji i její sestru vždy podporovali a vedli k dobrému vzdělání, nikdy nezapomene na své pedagogy.

„Určitě musím zmínit pana profesora Píšku, díky kterému program dvojitého diplomu na VUT existuje a který mi také umožnil práci na mém vysněném projektu zabývajícím se výrobou implantátu pomocí aditivních technologií, tedy 3D tiskem z kovu,“ vzpomíná. „Dále bych ráda poděkovala řadě učitelů ve Francii. Ti s vámi od prvního okamžiku jednají jako s budoucími inženýry, což vám dodává sebevědomí a pomáhá kariérně růst. Velkou podporou je pro mě teď i můj nynější šéf Said Atieh, který vám dokáže dát důvěru a podporuje vás ve všem, v čem se chcete zdokonalovat.“

Pavlína Trubačová tedy měla možnost důvěrně poznat prostředí českého i francouzského školství. Jaký je podle ní mezi nimi rozdíl, co by bylo ve kterém případě vhodné změnit?

„Z mého pohledu by se měli studenti naučit pracovat v týmech a ve skupinách,“ je přesvědčena. „I když jsme každý individualista, nemusíme všechno zvládat sami a být expertem na vše. Na vysoké škole je perfektní prostředí, aby lidé našli, v čem opravdu vynikají, a tím pomáhat ostatním a tuto vlastnost rozvíjet hlavně u sebe. V mém případě to je například řízení projektů. Baví mě pracovat s lidmi a také vím, že je dokážu vést.“

Právě na příkladu projektu vidí markantní rozdíly mezi českým a francouzským univerzitním studiem.

„Máte vymyslet nové řešení, jak vyrobit určitou součástku?“ přibližuje Pavlína. „Například dosud byla svařovaná z více menších dílů a její výroba byla velmi drahá a také zmetkovitá. V českém školství každý student dostane podobný projekt na vyřešení a musí k tomu třeba napsat semestrální práci, kterou si pak pan učitel přečte. Většinou je požadováno pouze technické řešení.“

Naopak ve Francii podle jejích slov projekt dostane skupina alespoň osmi lidí. Mají na to vyhrazenou dobu během vyučování a musí se zabývat vším – od průzkumu trhu dané součástky, zjištěním, kdo jsou konkurenti, v jaké cenové relaci je třeba se pohybovat, kolik jich je nutné vyrábět, jaký je rozpočet na přípravky k výrobě... Teprve pak se mohou zamyslet nad technologickou stránkou a klást si otázky jako: „Změníme design? Je stále potřeba vyrobit více dílů k této součástce? Budeme obrábět? Odlévat a obrábět? Stále svařovat? A co třeba 3D tisk?“ V tomto případě si pak osm členů skupiny práci rozdělí podle toho, v čem je silná stránka kterého z nich. Nakonec však každý musí porozumět každému tématu z daného projektu. Na závěr všichni vystoupí před třídu a svůj návrh odprezentují.

„Dalším rozdílem jsou stáže, za které jsou ve Francii povinné kredity,“ vysvětluje Pavlína Trubačová. „ALE oproti ČR tam není zvykem, že by studenti pracovali již během studia.“

Technologie, které při studiu poznala, se Pavlíně doslova dostaly pod kůži. Během poměrně krátké doby, po několika stážích na projektech výroby součástek 3D tiskem z titanu a oceli, získala místo v CERNu.

„Poslala jsem svůj životopis do výběrového řízení tak půl roku před svojí obhajobou a po třech měsících mě z CERNu pozvali na pohovor,“ vzpomíná na rychlý start.
Jak ale lze skloubit lásku k domovu a k rodině s prací v poměrně velké vzdálenosti?

„S rodinou se vídám často a, co si budeme povídat… Ženeva je krásná destinace na výlety,“ říká Pavlína Trubačová a dodává: „S kamarády je to už složitější, neboť už to není jako na škole a každý má rozběhnutý svůj vlastní život. Ale snažím se být s nimi v kontaktu, jak nejlépe to jde.“

Jestli tedy nadále bude žít v Česku, nebo v zahraničí, je pro ni zatím otevřenou otázkou. Ve hře jsou totiž mimo jiné i švýcarské hory, které jí doma chybí.

„Velmi ráda bych spojila svoji práci s Českou republikou,“ přeje si. „Ať už bych zůstala v cizině, anebo se naopak vrátila domů a vycestovávala či jinak spolupracovala se zahraničím. Chci se však i nadále věnovat projektovému manažerství, ale jak a kde konkrétně se teprve ukáže. Rozhodně mě zajímá CNC obrábění, 3D tisk, nové materiály, výzkum … cokoliv! V každém oboru je něco zajímavého a jen se s tím musí umět pracovat.“

Profesní cesta však podle ní vždy záleží na mnoha faktorech. Kdyby zůstala v Ženevě, pak by pro ni největším lákadlem bylo poznat hodinářství. A kdekoli by se ráda znovu vrátila k výrobě implantátů a také technologie v leteckém průmyslu Pavlínu vždycky velmi lákaly.

Ani práci pro českou firmu nechce do budoucna vyloučit, a to přesto, že s firmami jako takovými zatím mnoho zkušeností nemá.

„CERN je výzkumný institut a zde platí jiná pravidla než v jakémkoliv podniku,“ uvažuje Pavlína Trubačová. „Každopádně mohu potvrdit, že český průmysl je v západní Evropě velmi vyhlášený a naše práce je ceněná.“

Hana Janišová

pavlinatrub@seznam.cz