MM: Jakou roli by měly mít školy ve výchově dětí a studentů?
Ing. Rosenfeld: Touto problematikou se zabývám již mnoho let, a proto je mé vyjádření rozsáhlejší. Lze to parafrázovat otázkou: Jaké mladé absolventy v praxi potřebujeme? Je nutné přizpůsobovat vzdělávací nabídky potřebám trhu práce, přičemž by neměly být podporovány obory, jejichž absolventi mají problém s uplatněním, a naopak by měly být zaváděny obory, o jejichž absolventy je dostatečný zájem, tzn. větší pružnost a prostupnost vzdělávací soustavy. Odborná příprava znalosti absolventa by měla odpovídat ukončenému vzdělání a oboru. Široké profesní dovednosti navíc umožňují, aby k užší specializaci došlo až na pracovišti podle potřeb konkrétního zaměstnavatele.
Praktická příprava budoucích absolventů by měla spočívat v rozšíření a zkvalitnění praktické části výuky ve školách, a s tím související celkově větší zaměření výuky na praxi, tak aby absolventi vstupující na trh práce byli lépe připraveni pro praxi, měli reálnou představu o skutečném pracovním prostředí a o tom, co se od nich očekává. Toho by se mělo docílit jednak zvýšením podílu odborné praxe ve výuce, jednak užší, aktivnější a intenzivnější spoluprací škol se zaměstnavatelskou sférou, která by měla přispět k tomu, aby výuka v dostatečné míře reagovala na potřeby praxe. Praktická výuka by měla být zajišťována pod vedením odborníků z praxe, aby žáci měli možnost kontaktu se zaměstnavatelskou sférou již během studií, byli seznamováni s nejnovějšími technologiemi a trendy v daném oboru či odvětví a byli schopni uplatňovat teoretické poznatky v praxi. K tomu napomáhá i získávání zkušeností prostřednictvím stáží, brigád či exkurzí. Nedostatečné povědomí absolventů o reálných pracovních podmínkách totiž představuje vážný problém při vstupu absolventů do pracovního života.
Vychovávejme studenty k větší samostatnosti, s tím že vyučující by je měli podporovat nejen v samostatné práci, ale především v samostatném myšlení a úsudku. Žáci a studenti by měli umět řešit úkoly a rozhodovat se při řešení problému, sami by měli přicházet s novými nápady a podněty, a měli by být schopni vyjádřit a obhájit své myšlenky a názory.
Dále volám po odklonu výuky od memorování značného množství encyklopedických znalostí směrem k získávání základních obecných znalostí a všeobecného přehledu – a především pak ke schopnosti pracovat s informacemi, tzn. samostatně je vyhledávat, zpracovávat a využívat, vyhodnocovat, zobecňovat, nacházet v nich souvislosti. Důležité je, aby žáci a studenti měli možnost konfrontovat své názory, diskutovat o výsledcích své práce, uvědomit si nutnost nést zodpovědnost za své rozhodování a jednání, a to se všemi důsledky. Důležitý je nejen intelektuální rozvoj, ale také upevňování morálních vlastností, výchova k lidskosti, ohleduplnosti, slušnosti a rozvoj sociálních dovedností.
Vedle výuky cizích jazyků je nutné rozvíjet komunikační dovednosti v mateřském jazyce – důležité je zlepšovat vyjadřovací schopnosti žáků a studentů, zvýraznit nutnost řešení rizika nahrazování osobního kontaktu elektronickou komunikací a z toho vyplývající možnost narušování mezilidských vztahů. Přitom by měl být v dostatečné míře kladen důraz i na efektivní práci s výpočetní technikou.
Ve větší míře propagujme odborné vzdělávání, popularizujme jej v kladných medializacích, tak aby se zvýšil zájem žáků o tyto obory. S tím souvisí i potřeba zvýšit atraktivitu zejména učňovského školství a technických oborů obecně. Více se zaměřme na vybudování profesní hrdosti absolventů a zvýšení prestiže jednotlivých odborností, zejména dělnických. Důležité je, aby po absolvování chtěli mladí lidé skutečně pracovat v daném oboru. K tomu motivovat i případným rozšířením výuky v učebních oborech o možnost získat různé certifikáty, jako třeba řidičský průkaz či svářečské zkoušky. Kromě zlepšení samotné výuky a odborného výcviku či modernizace školních dílen musí být rozšířeny možnosti vyučujících prohlubovat si svoji odbornost.
Klíčová je ochota učit se a vzdělávat se i po ukončení formálního vzdělávání. Zároveň je důležité, aby toto vědomí nutnosti celoživotně se vzdělávat – a sebevzdělávat – vštěpovaly školy svým žákům a studentům již v rámci počátečního vzdělávání. V této souvislosti nabývá na významu i systém uznávání dílčích kvalifikací, dílčích znalostí a dovedností.
MM: Kde je podle vás kompetence státu v procesu vzdělávání?
Ing. Rosenfeld: Zajistit naplnění toho, co jsem výše ve vztahu k vzdělávání uvedl. Zejména je nutné řešit požadavky trhu práce ve struktuře a obsahu středního, vyššího odborného a vysokoškolského vzdělávání, podporovat spolupráci středních a vyšších odborných škol s firmami a podnikateli. Dále bych podnítil úvahy nad zavedením mistrovské zkoušky a diskutoval nad postavením vyšších odborných škol ve vzdělávací soustavě. S ohledem na uplatnění bakalářů v praxi bych zvýšil profesní orientaci vysokoškolského vzdělávání v bakalářských studijních programech. A v neposlední řadě je žádoucí větší propagace oborů vzdělání technického a přírodovědného zaměření mezi širokou veřejností.
Něco navíc ...
Podnikatelské příběhy obou odborníků publikované v březnovém a dubnovém vydání MM Průmyslového spektra si můžete přečíst i v online podobě na adrese www.mmspektrum.com/190357 (prof. Gregor) a www.mmspektrum.com/190424 (Ing. Rosenfeld)
Milan Loucký, Roman Dvořák
roman.dvorak@mmspektrum.com