Jsem optimista, letos se přikláním k mírnému růstu

MM: V září 2021 jste se pro irozhlas.cz vyjádřil, že nečelíme žádné inflační pasti. Je srpen 2022, máme jednu z nejvyšších inflací na světě, v červnu to bylo 17,2 %, např. Rakousko mělo 8,7 % a Švýcarsko 3,4 %. Změnil jste názor?

P. Zahradník: Mýlil jsem se. Domníval jsem se, že v září 2021 budeme mít za sebou covid a ekonomika začne růst. Určitě jsem nepředpokládal, že bude eskalovat ukrajinská krize a v zimě na přelomu roku 2021 a 2022 bude další nástup covidu. Ekonomický vývoj se stal ještě komplikovanějším. Takže z mé strany to byl omyl, který byl způsoben nákladovými šoky v podobě pokračujících mutací covidu a válkou na Ukrajině. Na druhou stranu, pokud by se září 2021 ekonomika vyvíjela standardním způsobem, tak jsem přesvědčen, že inflaci máme sice mírně vyšší, ale pod kontrolou. V současné době toto tvrdit nemohu, a to se nejedná jen o Českou republiku, ale i o ostatní země Evropy, Asie a Ameriky.

Problém je velký. Říci, kde se stala chyba, není jednoduché. Covid a válka zásadním způsobem mění ekonomické parametry. Pokud se mám vyjádřit k nižší inflaci Rakouska – to je příklad včasné reakce vlády. V květnu 2022 udělala rakouská politická reprezentace dohodu s klíčovým rakouským provozovatelem energetické sítě o zřeknutí se svých zisků a jejich přerozdělení ve prospěch nejohroženějších. Souběžně s tím zastropovala ceny energií a provedla daňové úlevy. Co se týká Švýcarska, díky jistým politickým postojům, super neutralitě a příhodnému energetickému mixu, velmi podobnému francouzskému, se inflace pohybuje okolo 4 % a je nejnižší z celé Evropy. V této souvislosti musím také vzpomenout Francii, která z čistě ekonomického pohledu není současnými hospodářskými šoky zásadně ovlivněna. Především má dobrý energetický mix. Má vysoký podíl atomové energie, obnovitelných zdrojů a malý podíl plynu. Toto složení určuje ceny energií velmi zásadně. EDF (Électricité de France je společnost zabývající se výrobou a distribucí elektřiny) možná v předzvěsti toho, co se děje, zavedla v dubnu letošního roku tarif a pravidlo na základě vládního nařízení, kdy cena energie pro domácnosti a malé a střední podniky může meziročně vzrůst pouze o 4 %, veškerá případná ztráta jde pak na vrub francouzského státu. Není to řešení příčin, ale řešení následků. Přesto je to postup, který eliminuje dopady energetické krize jak na obyvatelstvo, tak na malé a střední podniky.

Energetický mix v ČR je relativně ještě příznivý. Plyn je v českém energetickém mixu obsažen cca z 20 %. Podíl jádra na výrobě energie je velmi slušný. Za předpokladu, že by neexistovala zelená politika EU a my bychom nadále čerpali zdroje uhlí, což můžeme očekávat, tak se ceny energií mohou výrazně změnit. Pokud by zaznělo jasné rozhodnutí vlády, že ostravské doly budou provozovány do roku 2030 a severočeský revír do roku 2040, jsem si téměř 100% jist, že by se tento postup velmi brzy promítl do snížení cen energií. Například v porovnání s Německem, kde podíl plynu na energetickém mixu je 40 %, nebo Holandskem, kde je podíl 50 %, je Česká republika méně zranitelná. Bohužel aktivity vlády jsou zatím převážně na papíře. Úsporný tarif začne platit na přelomu léta a podzimu. Do této doby jsme zažili pouze úlevu spotřební daně u pohonných hmot a nic dalšího.

MM: Někteří ekonomové a podnikatelé ostře kritizují dosavadní jednání ČNB, která se prý snaží diktovat českému trhu a ekonomickému vývoji. ČNB prý doposud postupovala podle 20 let staré učebnice, včetně toho, že během jednoho roku firmám zvýšila několikrát úroky, které prý pak musí, mimo jiné, např. promítat do cenotvorby, znemožňují jim brát úvěry, které jsou v době krize tak potřebné, například na investice. Jak vy vnímáte konání ČNB?

P. Zahradník: Postoj ČNB, který započal cca v létě 2021, by se mohl zdát extrémní. V té době byla míra inflace okolo 3 %. O válce nebylo ani potuchy a ukončení pandemie covidu avizovaly optimistické scénáře. I když ceny energií již začaly růst, ČNB reagovala především na jev, který vznikl během covidu – zavřené obchody, restaurace a služby a pokračující vyplácení mezd během home office. Reálný příjem během covidu neklesl, ale produktivita práce ano. Došlo k nahromadění peněz, přibližně 300 miliard korun v úsporách obyvatelstva. ČNB se logicky obávala, že tyto prostředky, až se vše po covidu otevře, budou vrženy na spotřebitelský trh a nastane spotřebitelské šílenství, které může krátkodobě inflaci vyvolat. ČNB se snažila této situaci předejít tím, že očekávaný přehřátý spotřebitelský trh nějak utlumí právě prostřednictvím zvýšení úrokových sazeb. Tím chtěla odradit spotřebitele od neuváženého utrácení nashromážděných finančních prostředků a více je přinutit rozložit si finance v čase. Myslím, že tento krok se ČNB podařil. Nicméně spotřebitelské šílenství po covidu nebylo, jelikož na přelomu roku 2021 a 2022 byl další covidový útlum. V podstatě nebylo možné peníze dále spotřebovávat. V současné době jsou uspořené peníze spotřebitelů částečně věnovány na letní dovolené, ale zejména na případnou energetickou krizi a krytí zvýšených nákladů za energie, v provozním slova smyslu – na tepelná čerpadla, zateplování a další úspory, které mohou posílit energetickou odolnost.

V současné době se ukazuje, že inflace, kterou prožíváme, není jen inflací poptávkovou a není zcela v rukou ČNB. Není zde žádný přehnaný spotřebitelský boom, nedochází k masivnímu vybírání vkladů, a přesto inflace roste. Statistiky ČSÚ nám ukazují zejména vnější příčiny inflace. Jednoznačně vedou energetické položky, zhruba 40% až 50% růst cen pohonných hmot a všech typů energií. ČNB svou politikou přímo neovlivní ceny potravin, které s ohledem na ukrajinský válečný konflikt mohou ještě růst. České úrokové sazby se až tak závratně nezvyšují – v porovnání s jinými středoevropskými státy. Polská úroková sazba je srovnatelná s českou, maďarská je kolem 10 %. Rovněž USA začaly zvyšovat úrokovou sazbu, Velká Británie také a na konci července se po dlouhém období váhání přidala i Evropská centrální banka. Její limity růstu budou dány přežitím křehkých ekonomik – italské nebo řecké. Zvýší-li se evropská úroková sazba, zvýší se jejich dluhová zátěž a tyto země budou stát na pokraji státního bankrotu.

Zpátky k ČNB – domnívám se, že v současné době ČNB tlumí maximálně inflaci přes devizový kurz. Obvykle se posiluje kurz té měny, která intervenuje a posilování kurzu znamená i zlevňování dovozu, na kterém jsme bytostně závislí, včetně klíčových energetických zdrojů. To je jediný příspěvek, kterým aktuálně může ČNB ovlivňovat snížení inflace. Všechny ostatní intervence jsou spojené s nákladovými nebo nabídkovými faktory. Pokud nezměníme energetický mix, neukončí se válečný konflikt, a pokud nedojde i k obnovení dodavatelsko-odběratelských toků, myslím, že se nižší inflace nedočkáme.

MM: V březnu 2022 přijala Evropská komise tzv. Dočasný krizový rámec, který členským státům umožní poskytnout zasaženým podnikům státní podporu ke zmírnění negativních ekonomických dopadů. Tento dočasný krizový rámec doplňuje stávající seznam nástrojů, na základě kterých mohou členské státy EU finančně podpořit podniky zasažené ekonomickými dopady války na Ukrajině, a mimo jiné umožňuje zajistit dostatečnou likviditu a kompenzovat dodatečné náklady vzniklé v důsledku mimořádně vysokých cen plynu a elektřiny. Pokud prý chtějí členské státy minimalizovat dopad prudkého nárůstu vstupních nákladů, mohou okamžitě zavést režimy, na jejichž základě lze poskytnout podporu až do výše 400 000 eur na podnik zasažený krizí. Vy se dlouhodobě problematice EU věnujete, pomáhá nebo pomůže tento rámec českým firmám? Máte informace, jak je tento balíček využíván v Evropě a v ČR?

P. Zahradník: Aktuální situace je natolik nachýlená, že je nutné rychle řešit následky, a pak až příčiny. Velká prodleva mezi tím, a to nechci črtat katastrofické scénáře, by mohla přinést určité sociální napětí. Řešení následků v duchu evropské legislativy i řešení příčin nabízí bohaté možnosti. Jsou slučitelné i s naší bohužel svízelnou fiskální situací, kterou mimo jiné zažívá celá Evropa. Do roku 2023 a ještě déle bude platit výjimka, která momentálně naprosto ignoruje respektování pravidel paktu stability a růstu, to znamená dodržování 3% deficitu míry veřejného dluhu a sankcí při jejím překročení. Jinými slovy, teď se mohou evropské země nad rámec těchto kritérií beztrestně zadlužit, a to dvěma základními způsoby – za prvé, daňovými úlevami ve všech oblastech daní, které jsou kryty unijní legislativou, kdy je možné až na 5 % snížit DPH a úplně odpustit spotřební daň, včetně úlev v oblasti přímých daní a korporátních daní, které nejsou upravovány unijní legislativou. Je zde tedy nějaký konsensus a v této věci je možné dělat cokoliv. Za druhé jsou uvolněna pravidla tzv. veřejné podpory. Z veřejných peněz je v podstatě možné přímo čerpat nebo podporovat příslušné subjekty. Je pouze na zvážení členského státu, zda tuto pomoc cílit plošně, nebo adresně. Já osobně bych byl pro adresnou pomoc, čím adresnější, tím lepší, i když procesně komplikovanější. Z hlediska plošné pomoci dochází k valorizaci penzí, což je v pořádku, dopadá to na skupinu, která nemá šanci se jinak bránit. Valorizace bude dále pokračovat. V jiných členských státech je možné uplatnit pro určitý typ domácnosti s určitým typem příjmu kompenzaci za zvýšený náklad za čerpání energií. U nás bude fungovat plošný úsporný tarif, který nemá občany zatěžovat administrativou, což je možné kvitovat, jelikož někteří si neumí o tuto částku ani požádat. Další významná část je tzv. veřejná podpora, která se zatím u nás nevyužívá buď vůbec, nebo minimálně, a není o ní komunikováno. Jednotlivé firmy podle sektoru a podle velikosti a míry zasažení mají získat od státu veřejnou pomoc. To znamená účelově zaměřené prostředky, které mají snížit riziko jejich ohrožení nebo jim kompenzovat zvýšené náklady na energie. V červenci tohoto roku se dokonce výše limitů podpory zvýšily. Z původních 40 milionů pro velké podniky, které jsou super ohrožené, až na 50 milionů eur, tj. na 1,25 miliardy korun, což je velmi významná suma. Nejedná se o peníze hozené z vrtulníku, jsou podmíněné a pro jejich čerpání musíte něco splnit předem i následně. V odůvodněných případech, pokud by byl ohroženým zaměstnavatelem v regionu významný exportér, je zapotřebí individuálního vyhodnocení. Některé případy veřejné podpory je možné čerpat automaticky a na některé je nutná notifikace ze strany Evropské komise. Její schvalování probíhá velmi pružně během několika dní. Tento nástroj zatím v ČR není využíván vůbec nebo velmi málo.

MM: EU tedy nabízí jednotlivým členským státům, potažmo jejich firmám, nemalou finanční pomoc při řešení následků krizové situace. Řešení příčin bude pravděpodobně dalekosáhlejší a s delším časovým horizontem?

P. Zahradník: Zatím jsme hovořili o řešení důsledků. Vládní řešení příčin vidím mnohem pozitivněji. Díky našemu členství v EU máme možnost využít značné množství prostředků, které jsou spojené nejen s energetikou, ale i se zelenou transformací. Máme velkou alokaci tradiční kohezní politiky, národní plán obnovy, schválenou dotační složku, moderní fond pro spravedlivou transformaci a ke konci července se jednalo o úvěrové složce. Je zde solidní základ pro centrální řízení různých podpůrných programů. V součtu to dává hodnotu, která výrazně přesahuje 1 bilion korun. Kdyby se tyto prostředky daly dohromady, měly nějaké společné řízení a uspokojily by se nutné projekty sociálního charakteru, pořád zbývá hodně peněz na uskutečnění zásadní energetické transformace. Dovedu si představit, že tato částka bude využita na výrazné oživení obnovitelných zdrojů v ČR. Tento krok by posílil energetické úspory v bydlení, podnikání i ve veřejných budovách až o 20 % bez výrazného snížení životního standardu. Současně si udržíme pozici energeticky významné země s jiným energetickým mixem, který se bude podobat francouzskému nebo finskému. Budeme mít vstřícnější kontrakty s výrobcem a distributorem energií, včetně konečného zákazníka. Myslím si, že na roli trhu, jakkoliv bych ji zpochybňoval, se v těchto svízelných podmínkách spoléhat úplně nelze. Příkladem může být francouzská centralizace, která nám dává za pravdu, že v těchto situacích je zapotřebí nějaké regulace nebo nějakého limitování či zastropování vývoje.

MM: Doposud jsme se zabývali rolí EU a její pomocí členským státům. To je jeden úhel pohledu. Jaké kroky a snahy by měly následovat na straně podnikatelů a firem?

P. Zahradník: Průmysl se ukazuje být strategickou záležitostí. Domnívám se, že je dobré mít k dispozici nějaké navazující průmyslové obory, například v oblasti elektromobility, protože právě automobilový průmysl je u nás silně zastoupen. Zkrátka realizovat rozdílové aktivity tohoto typu a diverzifikovat. V současné době jsou však tyto faktory ohroženy. Pokud klíčové průmyslové obory nedoznají nějakých strukturálních změn, můžeme zapomenout, že zahraniční obchod bude i nadále pozitivně nakloněn českému hospodářskému růstu.

Bohužel průmysl, až na výjimky, je v ČR od dob privatizace ve stavu jakési konzervace. Velké společnosti byly privatizovány zahraničními korporacemi a početná skupina českých malých a středních podniků se stala součástí dodavatelské báze zejména pro německé odběratele. Tyto firmy nebyly nikdy autonomní a staly se subdodavateli německého odběratele, který vše zkompletoval a s velkou marží prodal. Takový model se vytvořil na konci 90. let a s několika málo čestnými výjimkami přetrvává dodnes. Nějakým setrvačným způsobem fungoval a zatím funguje. Německý odběratel mu zabezpečuje určitou jistotu třeba v podobě minoritního akcionáře. Předepisuje mu veškerý výrobní program do nejmenších detailů a rozhoduje o přidané hodnotě, která mu jako majiteli nejvíce vydělává. Otázkou je, jak tento stav dlouho vydrží. Naději vidím například v zelené transformaci, která může dát impulz ke vzniku nových oborů, např. různé cirkulární ekonomiky, využívání toho, co je dnes klasifikováno jako odpad, nebo různých forem digitálních obchodních platforem apod. Myslím si, že Green Deal může otevřít prostor pro české invenční podnikatele. Naše republika jim může být malá a budou se snažit expandovat. Tradiční průmysl se změní, i když stát tomu úplně nenahrává. Jiná situace je například v Polsku. Pokud má zahraniční vlastník úmysl z firmy odejít nebo odprodat část svého podílu, polská státní agentura ihned majitele kontaktuje a kupuje od něj jednotlivé podíly. Poláci to nazývají repolonizace ekonomiky, a díky tomu se vliv zahraničního kapitálu snižuje. Nemám nic proti zastoupení zahraničního kapitálu, ale u nás je ten poměr nevyvážený. Role zahraničního kapitálu v ČR je daleko silnější než domácího kapitálu. Kdyby byla bilance vyvážená jako ve srovnatelně velkých zemích, jako je třeba Belgie nebo Holandsko, kdy např. holandský kapitál ovládá půl světa a svět ovládá půlku holandské ekonomiky, bylo by to v naprostém pořádku.

MM: Někteří vaši kolegové prognózují, že česká ekonomika v 2. polovině 2022 spadne do těžké recese. Jsou to reálné scénáře? Jaký je váš názor? Kdy případně můžeme očekávat oživení?

P. Zahradník: Nerad bych opakoval svoji chybu ze září 2021. Ekonomicky bych takové teze neměl vypouštět z úst, jelikož život je cennější než nějaký ekonomický indikátor, ale přesto, pokud by konflikt na Ukrajině měl dlouhodobé trvání za nějakého stabilního průběhu, hospodářskému vývoji to může relativně prospět. Ekonomice škodí výkyvy a nejistota. Na samém počátku konfliktu jsme se potýkali s šokem a nejistotou. Nyní už máme nějaké obrysové kontury, včetně jistoty hrozby uzávěry ruského plynu nebo zvyšování cen energií apod. Ptáte se, jak postupovat? Co je tedy prioritou? Za prvé budeme muset předělat naše spotřebitelské návyky. Naučit se více šetřit a volit alternativní zdroje. Na jednu stranu soucítím s těmi, kteří se označují za energeticky chudé, ale už méně soucítím s těmi, kteří říkají, že nemají na energetický účet, a přitom se chlubí, že denně vypijí 10 piv, vykouří krabičku cigaret nebo utratí 500 korun v herně. Také chápu, že i toto předělání má své meze. Nárůst cen je daleko dynamičtější než růst příjmů. V ČR statistiky dokládají, že třetina domácností nemá žádné úspory, třetina má nahodilé úspory a třetina má úspory pro přežití tří a více měsíců, což není úplně úžasné. Takže nestačí pouze přehodnocení. Roztáčení spirály zvyšováním mezd je extrémně nebezpečné, protože jestli se opravdu rozjede, tak bych použil příměr jízdy na kole z kopce – v určitém momentu vám spadne řetěz, nemáte, jak brzdit, situace se vymyká kontrole a pravděpodobně dojde ke kolizi.

Recese ve smyslu učebnicové definice – minimálně dva kvartály poklesu ekonomické aktivity? Nevím, jsem celoživotní optimista a snad, minimálně v tomto roce, by recese být nemusela. Letos se přikláním k mírnému růstu. Jako řešení, jak se recesi vyhnout, jsou masivní investice. Ještě před konfliktem na Ukrajině byl rok 2022 unijně považován za rok investic. Myslelo se, že po covidu bude obrovský investiční rauš podporovaný zejména unijními plány obnovy. Nyní se ukazuje, že zahraniční obchod nás letos nevytrhne, spotřeba domácností nebyla v roce 2021 nic moc, v roce 2022 se zvyšuje a mohla by trochu pomoci, veřejné finance máme konsolidovat, tam bych také spásu neviděl, takže zbývají jedině investice. Uvidíme, jestli recesi zabráníme tím, že se proinvestujeme. Pokud se nám podaří na podzim rychle aktivovat plán obnovy, kdy máme z EU dostat 90 až 100 miliard eur, rozumně je investovat, tak je to cesta, jak se recesi vyhnout.

MM: Tak jako každá krize i tato pomine, kdo bude vítěz a kdo poražený?

P. Zahradník: V Evropě asi nebude platit klišé, že bohatší budou bohatší a chudší budou chudší. Kdo bude vítěz? V byznysu ten, kdo bude diverzifikovat a investovat v odvětvích, která mají perspektivu, a utlumí rizika nákladových šoků. Určitě nebudou odstrčeni a ponecháni osudu důchodci. Evropa je v porovnání ze Spojenými státy, nebo některými asijskými zeměmi, trvale empatická a k ohroženým skupinám obyvatelstva sociální, a to včetně České republiky. ČR má dlouhodobě nejnižší podíl lidí ohrožených chudobou v rámci celé Evropy. Je zajímavé, že nejohroženějšími zeměmi jsou ty velmi bohaté, ale i ty velmi chudé země. Za všechny Rumunsko, Irsko, Velká Británie, kde podíl zranitelných je nad 20 %. My jsme na tom relativně dobře. Nad těmi našimi 8 % je však velmi mnoho obyvatel, kterým hrozí, že se propadnou. Tato skupina činí okolo 60 %. Ty bych považoval za velmi zranitelné. Začínají totiž kolabovat firmy, které jsou dominantními zaměstnavateli v určitých regionech. Další hrozbu bych viděl v psychologické rovině. Myslím, že před covidovou krizí se český venkov kvalitou řemesel, gastronomie, ubytovacích zařízení a dalšími segmenty přiblížil městu. Rozdíl mezi městem a venkovem se výrazně snížil. Lidé na venkově vložili do této proměny obrovské finanční prostředky, včetně psychických a fyzických sil. Pokud zjistí, že jejich oběť přišla vniveč nebo že je situace neudržitelná, může u nich nastat jakýsi mentální blok, umocněný pocitem, že jim nikdo nepomáhá, kdežto na druhé straně hranice se takovým obyvatelům pomáhá daleko více, což může být důsledkem i dobré komunikační kampaně a srozumitelnosti. Další ohroženou skupinou by mohli být zaměstnanci, živnostníci, malí a střední podnikatelé v regionech. Mýtus, nevím proč šířený, že se Čechům nechce pracovat, je nepravdivý. V zemi se suverénně nejnižší nezaměstnaností jsou taková tvrzení nesmyslem. Ať se šiřitel těchto výroků jede podívat do Francie nebo Belgie. Brusel patří k nejbohatším lokalitám a má míru nezaměstnanosti 30 %. Najdete zde čtvrti, kde místní lidé neměli a nemají o poctivé práci ani potuchy. ČR do této kategorie nepatří. Právě naopak. Pracovat je u většiny z nás pořád hodnota a priorita, která má význam. Někdy se však bojím, že v rámci šoků, které nyní prožíváme, nás může tento elán a odhodlání opustit.

MM: Děkuji vám za rozhovor.