Průmysl je pro Evropu požehnáním

MM: Covid, válka na Ukrajině, vysoké ceny energií – to jsou témata, která poslední dva roky rezonují veřejným prostorem a celosvětovou ekonomikou. Každý stát řeší jejich krizové důsledky různě, s větší, nebo menší účinností. V listopadu 2022 jsme měli k dispozici data ČSÚ, která uvádějí, že podle údajů zveřejněných Eurostatem průmyslová produkce v září 2022 v EU27 meziročně vzrostla o 5,7 %, český průmysl vzrostl o 8,3 %. Největší meziroční růst zaznamenalo Irsko (o 31 %) a Dánsko (o 19 %). Titulky v médiích, včetně českých, a různá lobby však často veřejnosti předkládají katastrofické scénáře hluboké recese až stagflace. Váš svaz má jistě k dispozici tvrdá data, relevantní a objektivní údaje. Jaký je tedy aktuální, reálný stav českého průmyslu?

J. Rafaj: Český průmysl se léčí z postcovidového syndromu. Poslední rok a půl na něj také začaly doléhat vysoké ceny energií a nastávající recese. Covid v určité fázi omezil výrobu a snížil poptávku. Zcela rozhodil dodavatelské řetězce, které jsme měli nastavené, a průmysl nebyl schopen naplňovat poptávku. V loňském roce se situace postupně zlepšovala. Dařilo se nám řešit problémy v dodavatelských řetězcích, ale začaly nás ohrožovat vysoké ceny energií a dalších vstupů. Statistické údaje sice vykazujeme, ale musíme je chápat v kontextu předchozích let. To znamená, že jsme měli sice významný růst, ale jedná se o růst vůči slabým covidovým letům.

Pokud mám srovnat meziroční nárůst vámi jmenovaných států vůči ČR, tak irská ekonomika je specifická ve zvýhodněném daňovém prostředí, které proaktivně potenciálním investorům nabízí. Významná je také časová posloupnost, kdy v různých obdobích irská ekonomika klesá a česká roste. Myslím, že v dlouhodobém trendu je Česká republika srovnatelná s Irskem.

MM: Společnou reakcí zemí EU na podporu ekonomik je Nástroj pro oživení a odolnost. Národní plán obnovy ČR je tvořen jednotlivými komponenty podpory, včetně podpory pro firmy. Ekonom Petr Zahradník se v srpnu 2022 pro MM Průmyslové spektrum vyjádřil, že „pokud se nám podaří na podzim 2022 rychle aktivovat Národní plán obnovy ČR, kdy máme z EU dostat 90–100 miliard eur, rozumně je investovat, tak je to cesta, jak se recesi vyhnout“. Jmenuje i další programy, projekty nebo dotace, které obsahují úlevy či pomáhají firmám. Jak české firmy tyto prostředky čerpají?

J. Rafaj: Národní plán obnovy ČR, o kterém hovoříte, počítá s celkovým finančním objemem kolem 180 miliard korun. Prostředky na plán obnovy jsou však mířeny na transformaci firem jen menšinově a nejsou zaměřeny na postcovidovou a energetickou krizi. Nejedná se o rychlou pomoc, ale o dlouhodobější strategické investice, jejichž realizace trvá rok a déle a které mají určitou náběhovou křivku. Nedomnívám se, že by tento plán obnovy nějakým zásadním způsobem pomohl českému průmyslu v překonání recese 2023. Nehledě na to, že jsme závislou ekonomikou a exportní zemí. V podstatě budeme kopírovat globální trendy, které se na nás budou valit. Pokud se dostanou do problému německé firmy, dostane se do problému celosvětová poptávka. Nemyslím si, že prostředky, které jsou určeny na transformaci českého průmyslu, mají zásadní význam pro aktuální řešení energetické krize. Mimo jiné, pouze 20 % finančních prostředků z celkové částky je určeno na obnovu firem. Většina směřuje do veřejné infrastruktury, školství apod.

Obecně nám ale EU schválila určitý objem cílených financí. Další krok je na nás. Problémy vidím na naší straně především v oblasti vyhodnocování projektů, které se předkládají v rámci jednotlivých výzev. Čekáme nesmírně dlouho. Zdlouhavé schvalovací procesy u konkrétních projektů, ať už to jsou stavební, nebo jiné povolovací úřady, připojování do distribuční sítě a další, transformaci českého průmyslu neurychlí.

Co se týká energetické krize, zde tuzemské firmy úpěnlivě volaly po spuštění dotačních výzev. V české legislativě však máme velmi dlouhé schvalovací procesy, které blokují rychlé čerpání finančních prostředků. Firmy čekají až několik měsíců na schválení žádostí a projektů. Uvedu příklad – pokud se vám přece jen podaří realizovat například fotovoltaické systémy, tak zjistíte, že není připravena distribuční síť. Důležité je mít nejen připravené jednotlivé oblasti, ale celou infrastrukturu tak, aby systém plynule fungoval. Kvituji také, že Senát schválil novelu Lex OZE, která by měla celý proces žádostí urychlit. Domnívám se, že prostředky, které mohou bezprostředně pomoci krizi v České republice, je dobré transformovat do byznysu s vyšší přidanou hodnotou. Nemyslím si, že na příslušné výzvy české firmy nereagují nebo reagují pomalu. Kdo to tvrdí, měl by si podnikání zkusit. Cesta inovací je cesta odvážného marketingu, i nepovedených kroků.

Další kapitolou, která přichází z EU, je Dočasný krizový rámec. Tento legislativní nástroj, který vytváří širší prostor pro poskytnutí národních dotací v rámci energetické krize, byl poskytnut jednotlivým státům EU jako pomoc při postcovidové a energetické krizi. To znamená, že i ČR může otevřít vlastní dotační systém pro střední a velké firmy a pomoci jim v této situaci. Po dlouhých jednáních svazu, která jsme vedli od jara 2022, až v listopadu 2022 MPO vyhlásilo balíček 30 miliard, které měly jít na kompenzace vysokých cen energií. Firmy, které loni nespadaly pod zastropování, je mohou čerpat za rok 2022. Jejich žádosti se na konci minulého roku začaly shromažďovat, a zatím dosáhly hodnoty několika miliard. Vedle toho jsme usilovali, aby v roce 2023 došlo k zastropování energií. Což se podařilo, byť zvolený koncept není pro velké firmy neomezený, což by bylo jednodušší a srozumitelnější. Prakticky se pro firmy označované dle pravidel veřejné podpory jako velké nejedná o zastropování, ale o podporu podle míry ekonomických dopadů.

MM: Někteří ekonomové se varovně vyjadřují k fiskální politice ČR. Například ekonom a europoslanec Luděk Niedermayer říká, že „některé země, které mají dobrou rozpočtovou politiku a velký fiskální prostor na poskytování těchto podpor, si plošnou pomoc mohou dovolit, nicméně Česká republika momentálně čelí asi nejhorší fiskální situaci od svého vzniku v roce 1993 a náš prostor je velice omezený“. Mnozí podnikatelé a manažeři firem rovněž vnímají, že veřejné dluhy se hromadí, inflace se navyšuje a narůstající dluh bude muset jednou někdo zaplatit. Pomoc hledají ve svých řadách, ne od státu. Jak vy vnímáte z dlouhodobého hlediska úlevy, dotace a zároveň flexibilitu a schopnost českých firem čelit krizi? Nehrozí, že se některé skomírající firmy budou uměle držet nad vodou, a v konečném důsledku to bude pro český průmysl kontraproduktivní?

J. Rafaj: S českými firmami jsem každodenně v kontaktu a neznám žádnou firmu, která by žila pouze z dotací a držela se nad vodou jen kvůli dotacím. Pokud taková na trhu je, nemá na něm co dělat. Stát, který dotace poskytuje, by měl využít kontrolních mechanismů a jejich čerpání důsledně hlídat, případně žádné dotace neposkytovat.

Zároveň neznám podnikatele, který by v posledních letech nečerpal žádnou dotaci. Jednalo se například o covidovou dotaci v situaci, kdy byli zaměstnanci v karanténě. Covidové zákazy byly příkladem přemíry regulace, kterou jsme si v Evropě nastavili. Je tedy férové, aby se takové ztráty kompenzovaly. Ve svazu bojujeme za to, aby realizované dotace měly perfektní hodnocení efektivity a přidělené dotační finance byly použity cíleně ve prospěch ekonomické transformace.

Když jsme v roce 1989 naskočili do globální průmyslové soutěže, tak Německo a další státy západní Evropy již disponovaly vyspělou ekonomikou a průmyslem. My jsme začínali úplně od nuly. Někteří ekonomičtí teoretikové si myslí, že posledních 30 let české firmy nic nedělaly… Dám vám konkrétní příklad v zastropování cen energií – protože nechceme zpustošit český státní rozpočet, pro české podniky bude jedna megawatthodina za 200 eur, ale v Německu bude jedna megawatthodina za 130 eur. Takže německý podnik bude mít daleko více peněz např. i na investice. Tím, jak na české podniky doléhají vysoké ceny energií a další povinné platby, jako jsou například mzdy, daně, náklady, je logický předpoklad, že budeme méně investovat do transformace. Německý podnik bude opět zvýhodněný. Takže, jestli si budeme hrát v ČR na hrdiny, tak podnikům vůbec nepomůžeme.

Naprosto souhlasím, že musíme mít na zřeteli naše veřejné finance, abychom státní pokladnu nezruinovali. V ČR je nastavený model – plošná pomoc. Jedná se opravdu o pomoc potřebným a nejohroženějším skupinám obyvatelstva? Nerozumím vládním plošným balíčkům pomoci pro domácnosti, které v mnoha případech dotovaly i movitější občany, již takovou podporu nepotřebují. Stát by měl takové kroky realizovat promyšleně, cíleně, a ne plošně. Já budu pro každou dotaci, která bude na konci dobře změřená, a v konečném důsledku státu vydělá více. Měly by být nastaveny takové podmínky, abychom efektivně vyhodnotili každou korunu investovanou z dotací, ať nám přinese více, než jsme do ní vložili.

MM: Asi se shodneme v tom, že ČR je i nadále řazena mezi nejprůmyslovější země Evropy, převážně se subdodavatelskou výrobní základnou. V poslední době však stále více zaznamenávám názory, že přestáváme být konkurenceschopní. Již prý nebudeme levným a spolehlivým výrobním dodavatelem. Investiční zájem zahraničních partnerů prý také ochabuje, trh práce je špatný a neflexibilní. Jak vnímáte tyto názory? Podíváme-li se zpět, hospodářské cykly se opakují, krize v ekonomickém vývoji vždy byly a budou...

J. Rafaj: Dvacet let se pohybuji v byznysu, managementu a mezi zaměstnanci. Zatím nevidím investory, kteří by na ČR zanevřeli a odcházeli. Rád bych však upozornil na nové české investory, kteří se zde etablovali, ale nemají velkou touhu své podnikání v ČR rozšiřovat. Svůj byznys neopouštějí, ale zároveň neexpandují. Důvodů a překážek je celá řada. Především je to demografický vývoj trhu práce, který blokuje možnosti najít dostatečně kvalifikovanou pracovní sílu. Migrační politika je velmi špatná, její filozofie je příliš složitá a ochranářská. Dnes navíc patříme k regionům s velmi vysokými náklady na energie či se zdlouhavými povolovacími procesy. Takže pokud vyhodnocujete, kam podnikání umístit, všechny tyto parametry jsou proti vám. To znamená, že pokud poroste cena práce, realizace sofistikovanějších technologií bude stagnovat, podniky se nebudou transformovat, mohou potenciální investoři o ČR do budoucna ztratit zájem. Nevidím zatím aktuální ohrožení, ale nevylučuji, že do budoucna může taková situace nastat. Ve svazu o tomto problému víme, aktivně o něm diskutujeme a nazýváme ho koncem levné ekonomiky. Dotace tedy vnímáme jako určitý přínos, který může být transformaci nápomocen. Mimo jiné, dotace jsou na nic a firmě nepomohou, pokud nebudete mít v týmu schopné lidi, nápady, které jste schopni realizovat. Ve Svazu průmyslu a dopravy vidíme obrovské transformační posuny. Máme skvělé firmy, které mají velkou přidanou hodnotu a prosadily se na světovém i evropském trhu. Samozřejmě jsou i takové, které se z různých důvodů nerozvíjely a stagnují. Každá krize některým firmám přinese zánik, ale zároveň dává impulzy ke vzniku firem nových.

MM: Světová ekonomika se změnila a změny pravděpodobně ještě nekončí. Asi nám je všem jasné, že ceny energií se na původní úroveň nevrátí. Někteří ekonomové a podnikatelé volají po transformaci české ekonomiky, diverzifikaci českého průmyslu, odklonu od fatální závislosti na automobilovém průmyslu, produkci s vyšší přidanou hodnotou, prodeji pod vlastní značkou apod. Pro takové konání musíte mít potenciál, sílu, odvahu a touhu něco změnit. Je český průmysl, potažmo české firmy a jejich vedení, na takovou transformaci připraven?

J. Rafaj: Neřekl bych, že máme fatální závislost na automobilovém průmyslu. Před dvěma roky se automobilový průmysl ze dne na den zastavil. Zažili jsme propad české ekonomiky, ale nebyl fatální. Avšak souhlasím, že bychom měli ještě více diverzifikovat ekonomiku a postupně odvětví automotive opouštět. Domnívám se, že transformační cesta je nastavená. Opět mohu jmenovat velké množství firem, které mají výrobky s vysokou přidanou hodnotou. Každá společnost je však originál a procesy změn jsou pro ni různě složité a těžké. Nemůžeme po každém chtít, aby byl vynálezcem a vyráběl. Každý není Baťa a udělat bezchybný transformační krok není jednoduché. Neklaďme však překážky těm, kteří chtějí transformaci realizovat. Převážná většina majitelů a manažerů firem chce společnost budovat a posouvat. Přesto často naráží na nejrůznější překážky, ať už jsou to schvalovací procesy, regulace, nebo neflexibilní trh práce. V Čechách si zbytečně dlouze a komplikovaně nastavujeme některá kritéria EU, i když je po nás EU vůbec nechce.

Poslední dvě dekády se Evropě vyčítalo, že má velký podíl průmyslu. Dva světové globální problémy, covid a válka na Ukrajině, nám ukázaly, že průmysl je pro Evropu požehnáním. EU schválila obrovské investice do výroby čipů, obdobně to učinila i Amerika. Snad jsme si uvědomili, že pokud si necháme globálně vyrábět produkty, jsme křehčí a zranitelnější. Až nyní Evropa zjišťuje velký přínos kompletního průmyslu na svém území.

MM: Děkuji vám za rozhovor.