Vezměme rozum do hrsti a bojujme

To byla motivace Pavla Sobotky založit firmu v době, kdy většina státních podniků po sametové revoluci spěla ke svému konci. V podnicích nebyla síla táhnout tyto kolosy dál. Nebyli manažeři, kteří by dokázali v tržním prostředí zvládat komunikaci a nabídku výrobků, jež mnohdy byly už zastaralé, ale hlavně nebyla všeobecná vůle.

MM: V roce 1993 jste potkal budoucího holandského společníka a rozjela se úspěšná spolupráce. Bezesporu, na růžích nebylo vždy ustláno. Jak jste se se vším popasovali, co bylo na cestě nejtěžší?

P. Sobotka: Především jsme neměli žádné zkušenosti s tržním prostředím, chyběl nám přehled o něm. Za předchozího režimu jsme mohli velice omezeně cestovat po tzv. západním světě. To byl obrovský hendikep pro začínající podnikatele, kteří chtěli opravdu něčeho poctivou cestou dosáhnout. Chyběly mezinárodní zkušenosti, a bohužel i kapitál. A bez něho to tehdy bylo složité, bez něho je to složité i nyní.

MM: Po vstupu České republiky do ESA jste zahájili své aktivity ve vesmírném průmyslu. Stali jste se úspěšnými dodavateli dílů jemné mechaniky, optiky a vesmírných mechanismů mj. pro špičky v kosmické technice. Jak firma z Brna obstojí ve světové top konkurenci?

P. Sobotka: Pro upřesnění. Celkem máme tři základní směry našeho podnikání. Výrobu dílů pro letecký průmysl, který je pro nás velice důležitý v tom, že přináší opakované zakázky a my zde držíme výrobu. Představuje aktuálně cca 40 % naší činnosti. Druhým podnikatelským směrem jsou high-tech díly a sestavy pro vesmírný průmysl, které zaujímají též 40 %, a třetím oborem je přístrojová technika – výroba velmi přesných komponent pro elektronovou mikroskopii.

Vesmírné mechanismy hrají v našem výzkumně-vývojovém poli nesmírně důležitou roli. Máme mnoho projektů, které jsou většinou realizovány pod vedením zmíněné Evropské kosmické agentury ESA, a dále jsou to komerční projekty pro telekomunikační satelity a nosné rakety. Bohužel projekty ESA nejsou finančně zajímavé a člověk musí být připraven na náhlé změny, které v průběhu projektů přicházejí. Avšak jejich hodnota tkví v získaném firemním know-how a osobních zkušenostech nás všech, které následně lze využít pro komerční projekty. V tomto oboru si musíte získat důvěru, jinak vás nikdo neosloví, a samozřejmě je nutné být držitelem řady oprávnění a certifikací, ať jsou to základní normy ISO 9001 či ISO 14001, dále pak certifikace řízení kvality v leteckém průmyslu AS 9100, máme též certifikaci od společnosti Airbus, a také řadu zákaznických oprávnění pro realizaci kvalifikovaných procesů. Zásadní tedy je, aby si firma získala důvěru a měla nezbytné certifikace a oprávnění.

MM: Stále naplno pociťujeme dozvuky všech krizí, které svět za poslední dekádu zasáhly – způsobené jak pandemií koronaviru, tak válečnými konflikty na Ukrajině či na izraelsko-palestinském území. Jak tyto všechny důsledky vstřebáváte a jaký mají vliv na vaši současnou kondici?

P. Sobotka: Bohužel těch krizí v průběhu našeho dosavadního podnikání bylo daleko více a je důležité si je připomenout a uvědomit si, jakým trnitým křovím jsme se museli proplést. První byla měnová krize v roce 1997, kdy se úrokové sazby vyšplhaly až na 197 % (!) a my jsme tehdy měli úvěr v hodnotě přes 30 mil. korun u holandské banky. Bylo velmi náročné to vše splácet a ustát. Druhá událost, která se nás zásadně dotkla, byla situace po 11. září 2001, kdy letecký průmysl dostal zásadní ránu v podobě velkého útlumu výroby a nám tehdy Airbus snížil spolupráci na polovinu objemu. Dále se nás dotkla hospodářská krize v letech 2008 a 2009. Tehdy jsme získali velkou zakázku na společném projektu s rakouským a italským partnerem pro výrobní linku na solární panely určenou pro čínského zákazníka. Vyráběli jsme více než rok a půl 40 linek týdně. Stále se na nich vyrábějí solární panely, které zaplavují střechy obytných budov a fotovoltaické elektrárny po celém světě. Mediálně propíranou krizi z let 2012 a 2013 jsem nepochopil a ta se nás ani nedotkla. Avšak technické problémy Boeingu 787 Dreamliner a zastavení jeho výroby jsme pocítili na vlastní kůži.

Za dosavadní největší krizi, která nás zasáhla, považuji pandemii covid-19, se kterou jsme se dodnes ještě nevyrovnali. Během dvou měsíců jsme ztratili 60 % obratu a poprvé v historii jsme zaznamenali ztrátu. Přišli jsme o mnoho zaměstnanců, nedostalo se nám žádné podpory. Museli jsme vše financovat z vlastních zdrojů, které jsme měli připraveny na nové investice. Tehdy nám vzrostla obrovským způsobem nemocnost, lidé velmi lehce přes telefon získávali od lékařů neschopenky. Sice nám následně částečně poklesla, ale dodnes je to obrovský problém. Možná má na to vliv i zrušení karenční doby.

Co se týká konfliktu na Ukrajině, ten se nás nikterak přímo nedotkl, jelikož nemáme s žádnou se zainteresovaných stran žádný obchodní vztah. Avšak projevilo se to v dodavatelsko-odběratelských vztazích v oblasti materiálů, a samozřejmě v ceně energií. Ty na nás mají katastrofální dopady. Aktuálně platíme za elektřinu trojnásobně více než ve fixovaném období. Zdražily se veškeré vstupy, od materiálů přes náhradní díly, servis až po stravu pro zaměstnance. Nepřiblížily se k původním cenám, a již se to nikdy ani nevrátí. Zaměstnance současná realita zásadně ovlivňuje, má negativní dopad na atmosféru v kolektivu, jelikož lidé často řeší ekonomické potíže ve svých rodinách a v rodinách svých blízkých. Hledají řešení a někteří dávají výpovědi, jelikož se jim kvůli drahým pohonným hmotám nevyplatí dojíždět do práce. Považují to všechno za absurdní, stejně jako já. A když se jim nedostává žádné pomoci od státu, čekají ji logicky od nás. Je vyvíjen tlak na osobní náklady a mzdy, a pokud obchodní řetězce vidí, že lidé dostávají přidáno, tak pochopitelně zboží nezlevní. A tak si tu inflační spirálu roztáčíme sami.

MM: Kvůli rozhodnutí německé vlády o zrychleném odchodu od výroby elektřiny v jaderných a uhelných elektrárnách a přechodu na obnovitelné zdroje energie se místní subjekty dostaly do dramatické nevýhody ve srovnání s ostatními průmyslovými zeměmi. Například francouzské podniky aktuálně platí za elektřinu poloviční částky. Podle průzkumu přes 60 % firem v klíčových odvětvích ekonomiky je rozhodnuto přesunout výrobu mimo Německo. Výrobní náklady pro ně představují obrovské ekonomické riziko. Naše hospodářství se tak kvůli své vysoké subdodavatelské provázanosti s německým průmyslem ocitá ve velkém ohrožení. Jaký vidíte osud Německa, a tím pádem i nás?

P. Sobotka: Snažím se vše vidět v souvislostech. Němce velmi dobře znám, hovořím jejich jazykem, velmi dobře znám jejich obchodní filozofii. Když jsem začínal podnikat, měli jsme mnoho německých zákazníků. Po druhé světové válce vybudovali velmi silný průmysl, byli špičkou ve světě. Jejich aktuální problémy jsou velmi závažné, a mají dopad na celý evropský průmysl. Doufám, že Němci, a celá Evropa, dostanou rozum, přestanou naslouchat aktivistům a uvědomí si, že stále platí, že 1 + 1 = 2. Jinak Evropa v souboji s Amerikou a Asií zápas o trhy a úspěšné ekonomiky prohraje. Jasně vidíme, jak tyto dva regiony silně podporují průmysl, a pokud se my, myslím tím celou Evropu, budeme sebepoškozovat, nemáme absolutně šanci po jejich boku uspět. Návrat k prosperitě nebude jednoduchý, a hlavně bude stát hodně peněz! Německo bylo průmyslovým lídrem Evropy a jsem přesvědčen, že se k této roli vrátí. Ale vidíme, že to bohužel momentálně nevypadá dobře. Myslet si, že zelené šílenství je cestou k posílení ekonomiky, je podle mě nesmysl. Samozřejmě je třeba si chránit životní prostředí, ale ne ideologicky. K posílení může dojít, když necháme firmy v klidu pracovat a nebudeme jim házet klacky pod nohy. Za ty klacky považuji i vypnutí jaderných elektráren v Německu. Jestli nás to vše ovlivní? Ano, protože jsme otevřenou ekonomikou, Německo bylo, a i nadále bude, naším významným obchodním partnerem. Stále se ale na tento problém dívám jako na ekonomický a hospodářský souboj mezi Amerikou, Asií a Evropou. Amerika se umí prosazovat svojí pozicí a vlivem ve světě, v Asii, konkrétně myslím v Japonsku, na Tchaj-wanu, v Jižní Koreji, a samozřejmě i v Číně, jsou pracovití a odpovědní lidé, kteří navíc umí pracovat velmi efektivně. A my? My musíme vzít rozum do hrsti a bojovat.

MM: Úbytek strojírenské výroby můžeme sledovat již od roku 2020. Jak si myslíte, že by se tento negativní trend dal zvrátit? Co podle vás pomůže zvýšit konkurenceschopnost České republiky, resp. celé Evropy, na světových trzích?

P. Sobotka: Zásadní byl covid-19, a následně absolutně nezvládnutá energetická krize, včetně extrémně vysoké inflace. Nyní se již začínají projevovat důsledky neuváženého jednání a chování EU s dopady do hospodářství a průmyslu. To nás neposunuje, naopak zásadně poškozuje. Podle mě se tento problém musí urychleně řešit. Snad pomohou volby do europarlamentu. Již dnes nás to v EU bude stát hodně peněz. Jen malá ukázka – vidíme, že po ukončení státních dotací poklesl v Německu prodej elektromobilů o 18 %, automobilka Tesla má velké ekonomické problémy, zásadně posiluje konkurence čínských výrobců, co se ceny a kvality týče. Samozřejmě elektromobilita je zajímavá perspektivní technologie, nikoliv však jediná možná, která by měla být prosazována. Ať má zákazník možnost volby.

Zasahovaly nás ideologické fámy o ekologičnosti elektromobilů, avšak celý řetězec od těžby surovin až po likvidaci baterií je po ekologické stránce horší než u běžných spalovacích motorů. Automobilky byly tlačeny do vývoje elektromobility, nainvestovaly do ní obrovské množství prostředků. Vrátí se jim to někdy? Průmysl v ČR nesmíme zabíjet! Firmy musí investovat do technologií, aby si udržely konkurenceschopnost. Zásadní problém spatřuji v neexistenci jakékoliv vize, nemáme žádnou průmyslovou a hospodářskou strategii, žádný dlouhodobý program pro udržitelnost a další rozvoj průmyslu. To je klíčové pro naši budoucnost. Služby nás nezachrání. Na ně si musíte napřed ve výrobě vydělat, a potom je můžete používat. Naší cestou je konkurenceschopnost, podpora výzkumu, vývoje a inovací. Tvorba produktů s vysokou přidanou hodnotou.

MM: Hlavní roli u vás vždy vedle profesních dovedností měla a má odpovědnost. Odpovědnost k produktu, ke spolupracovníkům, k zákazníkům, ale i odpovědnost vůči státu a dodržování pravidel. Jaký má na vaše podnikání vliv státní byrokracie a jak ji vnímáte vy osobně?

P. Sobotka: Nenazýval bych to byrokracií, ale povinnostmi, které máme vůči státu. Samozřejmě poctivě dodržujeme vše, co je na nás kladeno, ale na druhou stranu bych zrušil, co považuji za zbytečné. Například za byrokracii považuji neustálé zasílání dat na ČSÚ. Opravdu nevím, k čemu to vše slouží, když není vidět, že by se výsledky někdo řídil – například při definici hospodářské strategie. Pouhé sbírání dat je k ničemu. Samozřejmě je rozhodující, jak je v ČR drahá pracovní síla, jak vysoké jsou daně, jak máme kvalitní středoškolské vzdělávání, učňovské školství. Jak stát motivuje lidi, aby vykonávali profese, ve kterých se za státní peníze vyučili, a 70 % z nich nekončilo mimo obor. Zásadním problémem bude nesmyslné vykazování uhlíkové stopy, požadavky ESG na velké firmy, které to následně přenesou i na své dodavatele. Zahraniční firmy nás již v této otázce kontaktovaly. Takovou zbytečnou práci nám nikdo nezaplatí a do cen ji promítneme. Už jsem se například setkal s požadavkem, abychom evidovali, kolik lidí jezdí do práce autem a kolik tramvají. Kdybychom se raději věnovali tlaku na EU, aby řešila problémy s emisními povolenkami.

MM: Další téma se týká odborného vzdělávání a profesního růstu. Jaké znalosti postrádáte u absolventů technických středních a vysokých škol, kteří k vám nastupují, a naopak čím vynikají? Jakou podobu má způsob celoživotního vzdělávání vašich zaměstnanců?

P. Sobotka: V Brně máme celou řadu středních a vysokých odborných škol, včetně výzkumných center, a velké množství renomovaných firem. Jsme často nazýváni „Silicon Valley“ České republiky. Je zde obrovská možnost uplatnění technicky vzdělaných lidí, kteří mají jistotu celoživotního zajištění perspektivního zaměstnání. Druhou stranou mince je kvalita vzdělávání. Nejsem odborník, abych to mohl hodnotit. Ale ptám se, proč se k nám za celou dobu existence naší firmy nikdy na nabízené pozice nehlásil středoškolák? Dříve, když absolvent zdejší průmyslovky přišel do firmy, byla mu nabídnuta práce v technologii, taková, která je dnes obsazena inženýry. Je patrný zásadní nedostatek jak maturantů, tak i lidí vyučených v řemeslu. A jak jsem již řekl v předchozí odpovědi, pokud se již někdo vyučí, ve většině případů v oboru nepracuje. A je to velká škoda, protože by již získával zkušenosti a profesně by rostl. A to souvisí s celoživotním vzděláváním. Každým dnem se učíme, požadavky zákazníků stále rostou, musíme se neustále vzdělávat, po odborné i jazykové stránce. I řemeslník má šanci profesně růst. Jeho heslo je: „Chci, a tak musím.“ Za hazard s lidskou budoucností považuji to, když místo vykonávání vyučeného řemesla rozvážíte bagety na koloběžce. A dále bych ještě chtěl apelovat na potřebu prezentace průmyslu ve veřejném prostoru, v televizi, v rádiu. Jihomoravský kraj každý rok vyhlašuje největší přehlídku řemesel a řemeslných oborů v České republice nazvanou České ručičky, jejímž cílem je popularizace učňovského školství v očích mladých lidí, jejich rodičů, učitelů i široké veřejnosti. Bohužel bez účasti představitelů vlády a státu.

MM: Vedle celé řady ocenění, jak firemního, tak i osobního rázu, za dobu vašeho podnikání jste se vloni stal finalistou soutěže Manažer roku. Jste „baťovec“, tělem i duší, a to již od svého působení v tehdejší Tesle. Od montérek až po smoking. Jaké zásady ctíte a jak je integrujete tyto do řízení firmy a práce s lidmi?

P. Sobotka: Celá moje profesní cesta byla vždy opřena o znalosti výroby. Každé ráno procházím veškeré provozy, hovořím s lidmi, hledám společně s nimi cesty řešení problémů a jsem tzv. v obraze. V bývalé Tesle jsem byl zodpovědný za zavádění CNC strojů, a již zde jsem inklinoval k baťovskému řízení, k poctivé práci. Toužil jsem po inovacích. Můj strýc měl Baťovu školu práce, ten mě hodně naučil, stejně jako pan Procházka, bývalý ředitel EJF Brno, dnes ABB. A když jsem začal podnikat, využíval jsem jeho rad a konzultací. A samozřejmě profesor Milan Zelený byl pro mě dalším učitelem, a jeho myšlenky a rady byly pro mě vždy velmi inspirující. Velká škoda, že nebyly vyslyšeny na potřebných místech. Ještě k Baťovi. Nikdo z nás nepochopí, jak mohl týdně vyplácet mzdy po celém světě, a ještě na nástěnkách vykazovat, jak velký měl který zaměstnanec podíl na profitu firmy. Bez informačních technologií… Samozřejmě dvakrát do stejné řeky nevstoupíme, nemůžeme vzít Baťovo myšlení a plně jej integrovat do současných podmínek. Ale je pro nás inspirací a návodem, například ve vztahu a odpovědnosti k zákazníkovi.

MM: Na závěr našeho rozhovoru, jaké máte přání v osobní i profesní rovině?

P. Sobotka: Přál bych si, aby mi především sloužilo zdraví, měl jsem dobré vztahy s blízkými a více času na rodinu a na sebe. A co se týče podnikání – chtěl bych, abychom se ještě více posunuli ke složitějším vesmírným mechanismům, a tím posílili svůj vlastní vývoj. Aby lidé chodili do práce s úsměvem, nikoliv zahořklí po zhlédnutí zpráv v televizi. Člověk, který ztratil důvěru ke státu, je těžký spolupracovník. A taková je bohužel současná doba, ale já věřím v její proměnu.

MM: Děkuji vám za inspirativní rozhovor.