A. Doležalová: Baťa je určitě skvělý příklad z dějin podnikání v českých zemích. Ale je nutné rozumět příkladu, který nám Baťa dává. To nebyl podnikatelský úspěch od samého začátku. Tam byly prohry, nepřízeň osudu, zásah geopolitických změn. Opakovaně. Baťa ale byl jiný tím, že měl velké vize a uměl za nimi jít. To už ve stejné podobě dnes není možné. Už v Čechách nenajdete zaostalou agrární oblast, jako bylo Zlínsko na konci 19. století. S obrovským množstvím pracovní síly živící se jako drobní zemědělci. A najednou je tady podnikatel, který buduje vlastní podnikatelský koncept, včetně vzdělávacího systému. Stahuje ty mladé muže z okolních strání do učilišť a škol, kde je učí, jak se starat o své peníze, posílá je na zkušenou do jiných měst a do zahraničí, dává jim podíl na tom, co si vydělali – a přitom to není žádný jednoduchý družstevní koncept! K tomu měl Baťa nedůvěru už od dětství. Ve svých vzpomínkách píše o tom, že nedůvěru k družstevnictví, tedy společnému hospodaření, získal už v dětství, kdy se účastnil tradičních průvodů klapaček na Velký pátek. Všichni chodili a klepali stejně, ale peníze, co vyklepali, rozdělovali nejstarší kluci a malým nedali skoro nic. Baťa říkal, takhle jsem to nechtěl. Každý měl dostat podle svojí práce. Pak začal budovat město Zlín. Kompletně založil jeho architekturu, kulturní a společenský život, angažoval se v lokálních strukturách. Za pár let začal budovat města všude po světě (vzniklo jich 72). S československými architekty a inženýry, svými vlastními lidmi, s lokálními zaměstnanci a s respektováním lokální kultury. Ti lidé dodnes vědí, co pro ně udělal. Pořád jsou to baťovci. Nejen, že jim dal práci, ale dal jim novou životní perspektivu. Vím, o čem mluvím, dědeček mého muže byl baťovec. Slezl z těch valašských kopců do Baťovy školy a přes dělníka a prodavače u Bati se propracoval až k vlastnímu obuvnickému krámu v Praze na Letné. Takových příběhů jsou desítky, ne-li stovky.