Reformy nestačí. Je nutná transformace

MM: Ekonomické prognózy inflace na rok 2022 se pohybují okolo 7 %. V roce 1993 dosáhla inflace v ČR výši 20,8 %, v roce 1998 pak 10,7 %. Je 7% inflace tak velkým nebezpečím, jak se často mediálně avizuje?

H. Horská: Vámi uváděná čísla jen dokazují, že lidská paměť je velice krátká. Pamatujeme, co bylo včera, před měsícem, možná před rokem, ale zapomínáme, co bylo před 20 nebo 30 lety, kdy u nás probíhala ekonomická transformace. Psal se rok 1998, doba začínající globální krize, a Česká republika žila s daleko vyšší inflací. Následně přišla změna v podobě nízké inflace dovážené z Číny. Jednalo se o tzv. deflaci, která vedla ke snižování cen. Pro spotřebitele i pro podnikatele byla nízká cena výrobků i běžného zboží lákavá, přestože jejich kvalita byla nízká.

Nyní, s příchodem covidového šoku, se omezovala poptávka a klesala spotřeba. Firmy zároveň snižovaly nabídku a chybějící materiály zdražovaly. Logicky tedy přichází inflace a my jsme najednou velice překvapeni. Ano, souhlasím, že na začátku roku 2022 se bude blížit inflace klidně až k 9 %, a možná tuto hranici i překročí. Nicméně, v polovině roku 2022 již bude inflace okolo 5 %. Tento výkyv by měl být jednorázový a není důvod k velkým obavám. Chápu, že majitelé, manažeři a nákupčí firem jsou znepokojeni, jelikož vnímají daleko vyšší inflaci, než je spotřebitelské veřejnosti prezentována v médiích. Média občas předkládají informace bez hlubších souvislostí a spojují dohromady tři typy inflace – inflaci ve finančních aktivech, která se týká růstu cen akcií, dluhopisů a nemovitostí. Dále spotřebitelskou inflaci vzbuzující obavy běžného spotřebitele, ta se bude pohybovat cca kolem 7 % v průměru. A nakonec inflaci výrobní, která je už delší dobu dvouciferná a děsí všechny finanční ředitele, prodejce a nákupčí. Tato inflace zrcadlí růst cen materiálů, energií a dalších vstupů, a nějakou dobu se nezmění. Když se mě naši klienti ptají, zda čelíme hyperinflaci, říkám ano – ve svých cenách cítíte hyperinflaci, ale inflace ve výrobních cenách se nemusí nutně celá promítnout do cen spotřebního zboží. Výsledkem je enormní tlak na marže, konkurenceschopnost výrobků. Za daných podmínek vyrábět, a ještě mít zisk je velmi náročné. Firmy hledají možnost, jak čelit nárůstu cen vstupů, energií i lidské práce. Přestože jsme pořád v covidovém marastu, český trh práce je stále přehřátý, máme pořád nedostatek pracovních sil v oblasti duševní i fyzické práce.

MM: ČNB od srpna 2021 zvedá úrokové sazby. Centrální bankéř Vojtěch Benda se ke konci listopadu 2021 vyjádřil, že by měly stoupnout na úroveň inflace. Očekáváte, že v roce 2022 se na tuto úroveň opravdu dostanou?

H. Horská: Ve své otázce jste popsala laickou obavu občanů ze zvyšování úroků. Dovolila bych si vyjádření kolegy Bendy rozšířit a dále vysvětlit. Úroková sazba je cena peněz a neměla by být nulová. Pokud jsme schopni investovat peníze, logicky očekáváme určité ocenění, obvykle v podobě úrokové sazby. Odkládáme si peníze na bankovní účet a od bank dostáváme odměnu za to, že spoříme. Pro střadatele je vyšší úroková sazba velmi atraktivní a každý ji chce pro své uložené peníze využít. Jestliže máme inflaci vyšší, tak nám samozřejmě inflace z peněz ukrajuje a kupní síla peněz klesá. Místo toho, aby se nám peníze zhodnocovaly, inflace je znehodnocuje. To ale neznamená, že hned teď, v každém časovém okamžiku by měly být úrokové sazby na úrovni inflace. Obzvlášť pokud se má inflace vzedmout jen na přechodnou dobu, jak se mimochodem děje i nyní. V průměru za delší, spíše několikaleté, období bychom měli mít za své úspory určitý profit a výnos. Naše peníze by neměly ztrácet hodnotu. Jinými slovy, kdybychom měli inflaci kolem 2 % a úrokové sazby 2,25 %, tak peníze, které máme uložené, budou minimálně vydělávat nebo alespoň nebudou v minusu. Myslím, že toto je stav, který měl pan Benda na mysli – úrokové sazby by měly být na úrovni inflace.

V dlouhodobém horizontu je tedy reálné, co zaznělo ve vaší otázce. Aktuálně není smysluplné mít dlouhodobě vysokou inflaci a nízké úrokové sazby. Pokud máme vyšší inflaci, než jsou úrokové sazby, ztrácí střadatelé a zvýhodňují se dlužníci. Tím vytváříte v ekonomice nerovnováhu. V okamžiku, kdy inflace ukrajuje z vašich vkladů, je lepší být dlužníkem. Bohužel začíná být výhodné nemít žádnou hotovost, naopak investovat a zadlužovat se. My však nechceme stimulovat zadlužování a podporovat nerozumné a zbytečně riskantní investování. Chceme ocenit střadatele a jejich poctivě ušetřené úspory. To je zdravá ekonomika, která dává smysl.

MM: Problémy v automobilovém průmyslu táhnou dolů český průmysl i export. Váš kolega, analytik z Raiffeisenbank Vít Hradil, se v říjnu 2021 pro Hospodářské noviny vyjádřil, že: „Po relativně dlouhém období, kdy se pandemický restart české ekonomiky bezpečně opíral o průmyslový sektor, se zdá, že si minimálně v nejbližších měsících bude muset hledat oporu jinde.“ Podle něj zatím nic nenasvědčuje tomu, že by obtíže s dodávkami materiálu a součástek měly skončit. Někteří jeho kolegové z dalších bankovních institucí dále tvrdí, že se zpomalování produkce začne řetězit i do dalších odvětví. Prognózy Evropské komise odhadují pro rok 2022 a 2023, že Česko a Německo budou mít nejnižší růst ekonomik ze všech zemí EU. Takže, kde si myslíte, že by česká ekonomika měla hledat oporu, Německo to asi nebude?

H. Horská: Otázkou je, s jakými čísly a s jakými zeměmi se porovnáváme. Česká republika je spolu s Irskem a Německem nejprůmyslovějším státem Evropské unie. Průmysl nás během covidu zachraňoval. Pokud jsme se propadali, na rozdíl od států, jako je Itálie, Řecko, Španělsko nebo Portugalsko, které těží více z turistického ruchu, byl pokles pomalejší. Jestliže je propad pozvolnější, tak i meziroční nárůst není moc rychlý.

Další poznámka – s Německem nás spojuje významný akcent na výrobu v automobilovém průmyslu. V ČR se podílí 10 % na vyrobené přidané hodnotě, tj. na hrubém domácím produktu. Německo má tuto hodnotu také velmi podstatnou. Obdobně je na tom například Španělsko, které je rovněž důležitým výrobcem automobilů. Poslední kvartál roku 2021 automobilový průmysl strádal, a to z různých důvodů, ať už to byl drahý dovoz, nebo čipová krize. Nedostatek byl nejen na straně poptávky, alespoň zpočátku, ale v průběhu covidového šoku stále silněji na straně vstupů, které jsou pro výrobu aut klíčové. Čipová krize zasáhla nejvíce ekonomiky, které kladou důraz na výrobu automobilů. Země s vyšší přidanou hodnotou v automobilovém průmyslu tedy rostly pomaleji.

MM: Co můžeme do budoucna udělat, aby už takové propady průmyslu nenastaly?

H. Horská: Východiskem je diverzifikace českého průmyslu. Říjnové i listopadové údaje z roku 2021 o automobilové výrobě demonstrovaly menší propad průmyslu, než jsme předpokládali. Jen pro srovnání – ukazuje se, že sektory, které nejsou přímo na automobilový průmysl navázány, nebo sektory, které mohou některé komponenty nahradit, rostly. Mluvím o strojírenském průmyslu, výrobě elektrické energie, výrobě autobusů a nákladních automobilů nebo potravinářství. V ČR jsou průmyslová odvětví, která mohou kompenzovat výpadky v automobilovém průmyslu. Určitě si zasluhují větší pozornost našeho státu. Například elektrotechnický průmysl má velkou šanci a prostor pro expanzi. Českou ekonomiku čekají výzvy, na kterých mohou vydělat výše jmenované a další sektory, což může rovněž pomoci transformaci automobilového průmyslu.

Ukazuje se, že máme nejen automobilový průmysl, na který se vláda někdy zbytečně moc soustřeďuje, ale i jiné, velmi perspektivní oblasti ekonomiky. Silné odborové organizace automobilového průmyslu drží občas vládu a daňové poplatníky v šachu. Varují a vyhrožují propouštěním zaměstnanců. Vláda na tyto tlaky reagovala programem Antivirus. Uměle tím drží zaměstnanost v automobilovém průmyslu a nejen tam. Pokud by tito lidé odešli z důvodu nedostatku zakázek, velice rychle by našli uplatnění v jiném oboru a pružně by docházelo k posílení jiných odvětví a oborů. Zde je velká výzva pro novou vládu – ujasnit si priority, jak pomoci ekonomice v její transformaci. Jedním možným východiskem je nedělat selektivní pomoc určitým průmyslovým oborům. Nastavit rovná a jednoduchá pravidla pro všechny. Sektory, které nejsou v popředí zájmu, by mohly více růst a do ekonomiky přidávat ještě vyšší přidanou hodnotu než doposud. Určitě mají potenciál a pomohou ekonomice vybalancovat rizika, která jistě přijdou. Automobilový průmysl je cyklický sektor a budoucí fixace na jeden sektor, jednoho odběratele, není z dlouhodobého hlediska řešením.

MM: Český statistický úřad ve své ročence 2021 mimo jiné uvádí, že životní úroveň v Česku se i přes pandemii koronaviru přiblížila průměrné úrovni zemí EU. Hrubý domácí produkt na obyvatele v paritě kupní síly stoupl loni na 94 % EU z předchozích 92 %. Česko je tak na úrovni Itálie a nad úrovní Portugalska (77 %) a Španělska (86 %). Laikovi se mohou zdát tato tvrzení optimistická…

H. Horská: Velké téma. Začnu u ekonomických ukazatelů. Pozornost ekonomů se úzce soustřeďuje na ukazatele, které jsou dostupné – HDP, průmysl a obchod. Je to nejjednodušší způsob měření, který se používá již od 50. let minulého století. Postupně se však ukazuje, že taková kvantifikace již nevyhovuje a nestačí. Poslední dvě dekády se častěji hovoří i o jiných ukazatelích měření životní úrovně, které posuzují nejen ekonomickou vyspělost – jaké máme příjmy a kolik toho vyrobíme, ale také parametry a aspekty kvality života, zdraví, životního prostředí, sociální stability, bezpečnosti atd.

V souvislosti s potřebami změn měření se do popředí zájmů dostává seniorita. Současná populace se dožívá vysokého věku, ale v jaké kvalitě její život probíhá? Proto i mezinárodní organizace pracují na dalších alternativních ukazatelích, které reflektují i jiné než jen ekonomické aspekty našeho života. Snaží se je nějakým způsobem kvantifikovat. Tyto nové trendy reflektují i ekonomové, a postupně začínáme pracovat i s alternativními ukazateli. Bohužel tyto ukazatele jsou zveřejňovány spíše sporadicky, protože potřebná data se velmi těžko a náročně sbírají.

Vrátím se k měření ekonomické úrovně ve srovnání s ostatními zeměmi EU. Statistiky bez chápání souvislostí nás někdy vedou k povrchním a zkresleným závěrům. Čísla, která uvádí ČSÚ, nejsou žádnou výhrou. Životní a ekonomická úroveň Itálie bohužel klesla a chlubit se, že jsme dosáhli životní úrovně Itálie, je trochu Pyrrhovo vítězství. Čísla vypadají hezky, ale novinové titulky, že jsme se dostali na úroveň západních států EU – Španělska, Portugalska nebo Itálie, nejsou vůbec pozitivní ani povzbudivé. Jejich životní úroveň vlivem koronaviru rapidně poklesla. Chlubíme se tím, že jsme klesali méně než ekonomiky, které jsou závislé na cestovním ruchu a byly ještě více a krutě zasaženy covidem. Jsme tak jednookým králem mezi slepými. Naše ekonomika padala méně, jelikož nás od ostatních výše jmenovaných držel nad vodou průmysl. Pokud se podíváme na úroveň měření HDP ve srovnatelné cenové hladině parity kupní síly, my jsme poklesli na úroveň roku 2018. Není pravda, že jsme ekonomicky posílili, my jsme smazali tři roky růstu. Takovými čísly bych se nechlubila a takové informace vůbec nepatří do titulků. Česká republika nevykazuje žádný progres. Máme větší úmrtnost. Lidé umírají i v mladším věku. Investice zaostávají za spotřebou, máme vysoké veřejné dluhy. Ekonomika vůbec není v pořádku.

Samostatnou rozsáhlou kapitolou je diskuze na téma změny systému českého zdravotnictví. Současné nákladné zdravotnictví je postaveno pouze na léčbě. Na prevenci se v ČR teď vydává pouze 1 % všech výdajů na zdravotnictví. Za posledních 10 let jsme neudělali žádný progres v délce prodloužení života ve zdraví. Německo prodloužilo délku života ve zdraví o několik let, Švédové jsou na špici. Češi jsou dobří v délce dožití, ale v jaké kvalitě? Dožíváme se vysokého věku, ale převážně nemocní a s medikamenty. Náročnému financování zdravotnictví nepřispěje ani velmi vysoký veřejný dluh. Úkolem této vlády je reforma zdravotnictví, včetně programů prevence.

MM: V listopadu 2021 vyzvalo 32 českých podnikatelů občany této země a jejich reprezentanty ke druhé transformaci české ekonomiky. Myslíte, že taková iniciativa byla potřeba? Je situace v české ekonomice tak vážná, že se dalo dohromady 32 významných českých podnikatelů, našlo si čas a pracuje ve prospěch zlepšení situace?

H. Horská: Iniciativu českých podnikatelů vítám. Ekonomové, profesní svazy a průmyslová sdružení dlouhodobě volají po změně české ekonomiky. Tato výzva podpořila hlasy nás teoretiků – reformy už nestačí, je nutná další transformace ekonomiky, která se soustředí na vyšší přidanou hodnotu a náš talent. Je potřeba se lépe připravit na budoucí změny a zvolit cestu již zmiňované diverzifikace. Musíme se zbavit fatální závislosti na automobilovém odvětví průmyslu, umět vyrábět pod svojí značkou a expandovat s ní do zahraničí. Vyjít z naší komfortní zóny do světa. Řešit problémy od zadání přes projekci až po výrobu. Musíme změnit systém daní, vzdělávání, státních dotací a investičních pobídek a řadu dalších. Nejedná se tedy o reformu, ale o transformaci. Ekonomika, i kvůli státní pomoci v podobě programů Antivirus, trpí už několik let přezaměstnaností. Často se setkávám s manažery firem, kteří volají – nedržte zaměstnance na Antiviru, my je zaměstnáme, nabízíme jim spolehlivého českého zaměstnavatele s diverzifikovaným výrobním programem, stabilním místem a solidním platem. A to je ten správný směr – zastavit uměle podporovanou zaměstnanost a postavit se diverzifikačním trendům čelem. Máme zde rychle rostoucí firmy, které mají tah na branku a potřebují zaměstnance. Mají vizionářské strategie, které prosazují moderní trendy řízení, a nebojí se expandovat. Nebetonujme uměle ekonomiku, která potřebuje změnit.

Možná tato aktivní iniciativa představuje novou garnituru podnikatelů, kteří studovali a žili v zahraničí. Mají globální zkušenosti a kontakty. Mluví několika jazyky a mají chuť českou ekonomiku změnit. Iniciativa těchto podnikatelů potvrzuje, že byznysmeny upřímně trápí nedostatek prostoru pro růst a změnu. Českou ekonomiku naprosto nelogicky chráníme před změnami jako malé dítě. Pokud ho chráníte před nepřízní života, nevychováte lepšího člověka, vychováte nemocného, ustrašeného a nesamostatného jedince, který se bojí vyrazit do světa.

MM: Děkuji vám za rozhovor.