Strategické řízení společnosti ve věku turbulence

Ze všech stran se ozývají hesla jako automatizace, robotizace a digitalizace, které jsou dnes už součástí technologie Průmyslu 4.0 a jeho dopadu na trh práce. Základ změny však musí spočívat v soustředění se na finální produkty, které vyžadují vlastní výzkum, vývoj, marketing a prodej. Někteří ekonomové tvrdí, že na takovou transformaci je pozdě, že ČR už nemá šanci vymanit se z postavení levného zdroje pracovní síly pro západní ekonomiky, tedy z důsledků transformace v 90. letech. Exministr Jan Mládek, který je hostem aktuálního otevíracího rozhovoru, je přesvědčen, že tomu tak však není.

O tomto zásadním problému českého národního zájmu je třeba otevřeně mluvit a hledat jeho řešení. Debata ale ve veřejném prostoru skoro neexistuje, všichni se jí vyhýbají. Cesta z této smyčky, dle Jana Mládka, vede pouze přes velkou míru vlastenectví a odvahy české vlády a parlamentu. Pokud příští vláda rázně a prakticky nezmění hospodářskou strategii, ČR se definitivně zařadí mezi evropské země druhé kategorie. Takové postavení pak bude moci změnit jen nějaký hluboký společenský otřes, který bude pro všechny velmi bolestný, a na subdodavatelskou zemi, jako je Česká republika, samozřejmě dopadnou všechna negativa.

MM: Mnohé nasvědčuje tomu, že česká společnost dlouho neměla reálnou vizi. Možná ji nemá ještě ani dnes, zejména pak v hodnotovém ukotvení; masarykovské „nebát se a nekrást“ by nesporně mělo platit i dnes. Je třeba omezovat neproduktivní dobývání renty, které souvisí s rozbujelým dotačním kapitalismem. Je třeba se k těmto idejím vrátit, resp. mít opět kvalitní mentální nastavení, tak jak tomu bylo před 100 lety, které by zemi opět dovedlo do světové špičky. Z našich předešlých rozhovorů s Vlastislavem Břízou, Antonií Doležalovou, Janem Urbanem, Václavem Cílkem, Pavlem Kafkou, Radkou Vladykovou, Tomášem Prouzou, Miroslavou Kopicovou a s baťovci Ivanem Baťkou, Pavlem Sobotkou či Liborem Witasskem vyplývá, že se tak neděje a že je to úkol zejména pro státníky, kterých se nám však nedostává. Čím to je a co je potřeba změnit?

J. Mládek: Na úvod mimořádně komplexní otázka. Reálnou vizi nepochybně Česká republika potřebuje. Tato vize ovšem musí odrážet to, že se za posledních 100 let svět velmi změnil, je globalizovaný a probíhá v něm čtvrtá průmyslová revoluce, která znamená technologické průlomy v mnoha oblastech. Chceme-li v tomto složitém světě uspět, musí se prosadit jak české firmy, tak i naši lidé. K tomu by měl napomáhat stát, který by především poskytl svým občanům co nejlepší vzdělání a svým firmám ty nejlepší podmínky, aby mohly uspět na světovém trhu. Potřebujeme otevřenost vůči světu a zároveň tvrdě hájit domácí zájmy. A to je trochu problém. Posledních zhruba 20 let máme většinou otevřené hranice, nestojí na nich ani voják se samopalem, ani celník s razítkem. Probíhá volný tok zboží, kapitálu a lidí, česká ekonomika je velmi otevřená, ale zároveň my jako národ jsme mentálně uzavřeni v české kotlině. To je poměrně nebezpečná situace, protože ze zemí, jež jsou s námi srovnatelné, dosahují nejlepších výsledků ty, které jsou otevřené světu, a to obchodně, mentálně i lidsky. Příkladem úspěšného vyrovnání se s těmito výzvami naší doby mohou být Rakousko, Dánsko či Švédsko. A v poslední době se docela daří i Polsku, které nás, pokud nezměníme svůj přístup a nevrátíme se do světové špičky, kde jsme byli před 100 lety, brzy předběhne.

MM: Časopis The Economist nedávno vydal žebříček, který ukazuje, jak moc je z trhu extrahována ekonomická renta a jaká je tržní síla konglomerátů ovládaných miliardáři. V Česku tvoří velký podíl odvětví, která mají obrovskou tržní sílu, takže mohou zákazníkům diktovat ceny, což jste konkrétně sám poznal jako ministr průmyslu a obchodu ČR. Navíc jsou v zásadě napojená na dotace, o kterých rozhoduje stát. Z tohoto úhlu pohledu lze zjednodušeně říci, že jednou z podstatných věcí pro úspěšnou ekonomiku dané země je, jak je napojená na politiku a naopak. A dále také fungování institucí, například těch, které dohlížejí na konkurenční prostředí a ovlivňují ho. Jak je na tom v tomto ohledu Česko?

J. Mládek: Česká ekonomika je, bohužel, prolezlá tacitními (skrytými, pozn. redakce) kartely a cenovými dohodami, které se odrážejí ve vysoké ceně pro spotřebitele, často ne příliš kvalitních službách či horší kvalitě zboží, než je běžné v jiných zemích EU, např. v Německu nebo Itálii. Čechům to dáme do „slevové akce“, a oni po tom rádi skočí – tak to u nás funguje již delší dobu. ÚOHS na to jen nečinně hledí, a svou roli neplní ani další dohledové instituce, jako je Český telekomunikační úřad anebo Energetický regulační úřad. A když už chceme v současné době po vládě nějaké řešení, tak si premiér zajede nakoupit do německého supermarketu a zjistí, že jeho spotřební koš je tam levnější a kvalitnější.

MM: Tento problém se týká i dalších oborů, například telekomunikací, loterií, realit, zemědělství, výroby chemie, zbrojního průmyslu atp. Byznysmeni v těchto oborech pak mohou mít nepřímý vliv na regulaci odvětví, a to tím, že jsou napojeni na politiku, která se tudíž upravuje v jejich prospěch. Též jde třeba o oblast fúzí a akvizic, v níž český regulátor nedává moc pozor a tržní síla některých hráčů se neustále zvyšuje. Děje se to samozřejmě po celém světě, viz příklady jako Google, Amazon, Luxottica či Microsoft a další. Jak toto napojení na stát u nás vidíte, a je vůbec nějaké?

J. Mládek: Nefunkčnost Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže je jeden z největších problémů fungování české tržní ekonomiky po roce 1989. Tento úřad by měl zajistit, že několik firem nežije na úkor zbytku ekonomiky. To se však nepodařilo, úřad neumí bojovat se skrytými kartely a ekonomice, firmám i spotřebitelům to škodí. Největší problém je u telekomunikací a elektřiny. V prvním případě mobilní operátoři zlevňují služby daleko pomaleji než v zahraničí, protože slabý výkon antimonopolního úřadu je k tomu nenutí. A podobně velký problém je u elektřiny, kde cenotvorba probíhá velmi netransparentním způsobem přes lipskou burzu, a to na úkor spotřebitelů i firem.

Slabou útěchou nám může být fakt, že tato nezvládnutá regulace velkých, především digitálních firem se děje po celém světě. Rojení miliardářů z digitálních korporací kolem nově zvoleného prezidenta USA Donalda Trumpa o něčem svědčí. Zjevně nechtějí, aby přišli o své dominantní postavení na trhu a nebyli rozděleni jako americká monopolní ropná společnost Standard Oil J. D. Rockefellera v roce 1911. Nejspíš se to nestane, neboť jejich moc je větší než byla moc zmíněného amerického průmyslníka. Ten měl sice velkou firmu, ale chyběl mu přímý přístup ke spotřebitelům a k voličům, narozdíl od dnešních velkých digitálních korporací, které umí manipulovat nejen se zákazníky, ale i s voliči skrze sociální sítě a pomocí umělé inteligence.

MM: V návaznosti na první otázku – k prosazení se ve světě je třeba mít nějaké mentální nastavení, které tu momentálně, domnívám se, schází, a které by následně vedlo zemi do světové špičky. Lze proto říci, že menší firmy, které přicházejí s inovacemi, na trhu nedostávají dostatečný prostor, což může být problém, protože pak není možné ekonomiku nastartovat a tržní dynamika ve prospěch spotřebitele je, eufemisticky řečeno, mírně utlumena. Nedomníváte se, že dokud bude hlavní prioritou vládnoucí reprezentace její vlastní znovuzvolení za každou cenu, nemáme šanci dočkat se změn, bez kterých se země neposune kvalitativně dopředu?

J. Mládek: Problémem Západu je obecně krátkodobé vidění světa, a to v politice i velkém byznysu. V politice se tak postupuje kvůli volbám a ve velkých firmách z důvodu čtvrtletních hlášení na burzu a prémií vrcholných manažerů, kteří také preferují krátkodobý úspěch oproti dlouhodobým cílům. V prvním případě by se problém dal vyřešit zrušením voleb, ale to bychom zase přišli o demokracii. Po roce 1989 jsme si mysleli, že demokracie a kapitalismus jsou dvojčata, ale zdá se, že to tak nutně neplatí. Stačí se podívat do Hongkongu, kde čínská centrální vláda za covidu zrušila zbytky samosprávy, kterou tam zanechali Britové. Demokratičtí aktivisté jsou v emigraci, ve vězení nebo mlčí. A způsobilo výše uvedené problém fungování ekonomiky Hongkongu? Nikoliv, ekonomika funguje výborně dál i bez demokracie a velké korporace rozhodně z Hongkongu neodešly.

Co se týče fungování české ekonomiky, tak zde bych největší problém viděl nikoliv v nedostatku podnikavosti, ale v averzi k riziku, která je u české populace vyšší než průměrně v Evropě, a zejména pak vyšší než v Polsku. To vede k tomu, že založené firmy nepoužívají venture kapitál, nejdou si pro peníze na burzu, ale spoléhají na reinvestovaný zisk, případně na bankovní úvěry. To ovšem vede k tomu, že ekonomika roste daleko pomaleji než jinde. Zde je asi největší výzva, jak změnit nastavení české duše, která je staletími vytrénovaná příliš neriskovat, neboť má zakořeněno, že kdo vystrčí hlavu, tak přes ni v lepším případě dostane, v horším je mu uražena.

MM: Obecně se tvrdí, že zemi nedědíme po našich předcích, nýbrž si ji půjčujeme od našich dětí. Symptomem dnešní doby je však to, že nejen jako stát, ale i na úrovni rodin a domácností, žijeme nárokově. Míra zadlužení, fenomén spotřebního půjčování a nákupů na dluh či splátky, to vše znamená, že je pryč doba, kdy jsme si museli na cokoli napřed vydělat, a pak si to teprve koupit. Dnes je mnoho domácností ještě o krok dál – spotřebovávají a půjčují si více, než dokážou splatit. A takové si vybíráme i politiky. Bohužel dnes nemáme šanci uslyšet pravdivý popis situace, ve které se nacházíme. Jak toto pokřivení postupně napravovat? Jak postupovat v tomto nelehkém úkolu? Jaká, kromě konzumerismu a bez ohledu na zdroje či klimatické změny, největší rizika, která naší civilizaci ohrožují, vidíte?

J. Mládek: Především si myslím, že platí obojí najednou. Zemi dědíme po předcích a zároveň si ji půjčujeme od našich dětí. A skutečně bychom měli více myslet na naše děti, na to, v jakém světě budou žít. Co se týká spotřebního zadlužování, tak si nemyslím, že toto je zásadní problém naší země. U nás je to hlavně problém sociální. Ten, kdo si zde žije nad poměry, brzy narazí na exekutory, kteří ho často stáhnou z kůže. Stát zprivatizoval exekutory a bohužel je není schopen regulovat, tak, aby jízda tramvají na černo nestála 20 000 Kč, z čehož většinu seberou exekutoři. Což však také znamená, že nemáme systémový problém s předlužením obyvatelstva. Podobně jako v roce 2008, kdy vypukla světová finanční krize, jsme neměli problém s deriváty hypoték, protože nemravné praktiky firem poskytujících hypotéky lidem bez peněz teprve začínaly, a díky světové finanční krizi byly zastaveny v samém počátku.

MM: Některé věci už nepůjde odvrátit a víme, že se bude minimálně nějakou dobu dále oteplovat. Tedy dokud stále přidáváme do ovzduší emise skleníkových plynů, které jsou hlavní příčinou změny klimatu, předpokládá se, že extrémy budou přibývat nejméně do roku 2050, a pak by mohly začít polevovat. Pokud míříme ke světu, který bude teplejší o dva až tři stupně Celsia, tak v ČR to může být více, protože Evropa se otepluje nejrychleji ze všech kontinentů. Domníváte se, že si je toho vládní garnitura vědoma?

J. Mládek: Změny klimatu jsou velká výzva, se kterou se budeme muset potýkat ještě desetiletí. Především si nejsem jist, zda platí, že v Evropě, a zvláště pak v ČR, budou přímé dopady změny klimatu větší než jinde. Spíše se zdá, že budou menší, a s tím souvisí i menší ochota investovat do boje s nimi. Když jste obyvatelem Tuvalu, tak vzestup moře o pár metrů znamená konec vaší země. V případě ČR by to byl problém nejspíše nepřímý, například v podobě vlny klimatických uprchlíků.

Co se týká klimatické politiky, jsme součástí EU, která si z klimatické změny udělala svatý grál a chce být prvním ekonomickým blokem s dekarbonizovanou ekonomikou do roku 2050. Mimochodem to se jí skoro určitě nepodaří, ale řekněme, že do roku 2060 by to mohla zvládnout. Je však otázkou, zda to bude vítězství. USA znovu odstoupily od Pařížské dohody o ochraně klimatu, prezident Trump vyhlásil těžbu ropy a plynu v USA jako jednu ze svých priorit. Ostatní velcí hráči světové ekonomiky, jako je Indie a Čína, pracují s klimatickými cíli velmi pružně. Pro jiné státy, např. země OPEC či Rusko, je vize světa bez fosilních paliv katastrofickou vizí, neboť by přišly o hlavní zdroj svého bohatství. Tedy, jinými slovy dekarbonizovaná, deindustrializovaná a zchudlá EU dosáhne svých cílů, ale planetu stejně nezachrání, protože emise vypustí jiní...

MM: Teorie společenských kolapsů profesora Bárty uvádí, že vnější dynamika změn souvisí s proměnou přírodního prostředí, což zase z velké části souvisí se zemědělstvím a lesnictvím a též s tím, jak se dovedeme na změny adaptovat. Vnitřní dynamika kolapsu se pak týká společenské oblasti, tedy jaké máme základy společnosti, jak je silná občanská společnost, jak fungují instituce (např. formou přeregulace, možná záměrnou nepřehledností právních norem, též přítomností legislativních blokátorů) nebo k čemu a jak funguje společenská smlouva. K vnitřním faktorům kolapsu lze též přiřadit totální absenci vizí a leadershipu ve veřejném životě, což je třeba mít stále na paměti. Myslíte si, že společnost je tak silná (nebo slabá), jak je silná (nebo slabá) její nejslabší část?

J. Mládek: Pokud nám hrozí nějaký kolaps, tak je to kolaps EU. Někdy si říkám, zda EU není jako Rakousko-Uhersko v roce 1913. V té době to byla ekonomicky a společensky úspěšná země, jen ji trochu trápilo nacionalistické pnutí. A za pět let Rakousko-Uhersko nebylo. EU je integrační uskupení, které by mělo směřovat ke společnému státu, ke Spojeným státům evropským. Dokonce si zavedlo společnou měnu a první instituci dosud neexistující federace, Evropskou centrální banku ECB. Jenomže myšlenka politické unie v rámci EU je tak nepopulární, že většina politiků se o ní bojí i mluvit. Cesta ke společnému evropskému státu se nám tedy zadrhla a máme obrovský problém s leadershipem na evropské úrovni, neboť klíčové země EU, jako jsou Francie a Německo, jsou ve vnitřní politické krizi, nevědí, co se sebou, a tím méně jsou schopné někam směrovat EU. Ale o naši zemi bych se zase tak nebál a parafrázoval bych Palackého – byli jsme před EU, budeme i po ní.

MM: Když se podíváme na dopady klimatické změny a konkrétně na zemědělství, tak to je nejvíce ohroženo suchem, přívalovými dešti, dalšími extrémními projevy počasí, ale též novými chorobami, škůdci, šířením invazních druhů atp. Zároveň tu máme další tlaky, kromě klimatické změny pozorujeme např. velký úbytek biodiverzity, obrovskou degradaci půdy a snižování úrodnosti. Z toho vyplývá, že pokles zemědělské produkce bude velkou hrozbou. Zdá se, že na zásadní změnu již mnoho času není. Jak to vidíte vy, jako emeritní ministr zemědělství?

J. Mládek: Zemědělství je samozřejmě velmi citlivé na počasí a jeho výkyvy. Proto bude nutné více investovat do přizpůsobení se klimatické změně, bojovat s degradací půdy a řešit úbytek biodiverzity. Na straně druhé bych se nestrašil hrozbou velkého poklesu zemědělské produkce. Naše zemědělství to zvládne.

Ale tvrdit, že redistribuce plateb zásadně negativně ovlivnila hospodaření středních, větších a velkých zemědělských firem, neodpovídá realitě. Tvrdit, že antropocén neexistuje, tedy, že klimatická změna není způsobena člověkem, dále, že menší zemědělské farmy neuživí obyvatelstvo státu, a proto je třeba zásadně preferovat pouze velké zemědělské podniky, je blud.

MM: Bylo by skvělé, kdyby lidé měli lepší kritické myšlení a přemýšleli jak o tom, co jim kdo říká, tak i o tom, kdo jim to říká a proč. Nicméně v Česku pozorujeme útlum kritického myšlení, tedy nástup politického marketingu, máme zde také tradici mírného pokroku v mezích zákona… Takže vyslovuji otázku – je tato země pro reformátory? Znakem určité nekvality může být to, že se podle minulosti orientujeme do budoucnosti. Často se utápíme v informacích, a přitom hladovíme po moudrosti. Kdo z politiků nebere vážně klima, měl by si připustit, že je smířený s migrací. Myslíte si proto, že svět budou muset řídit syntetici (státníci), tedy lidé schopní dát dohromady (syntetizovat) správné informace ve správný čas, kriticky o nich přemýšlet a moudře činit tolik potřebná, moudrá rozhodnutí?

J. Mládek: Asi vás zklamu. Na žádné syntetiky, kteří budou moudře analyzovat správné informace ve správný čas, nevěřím. Spíše to vypadá na vládu oligarchů, kteří budou svět řídit pomocí umělé inteligence. Manipulace spotřebitelů i voličů je stále významnější a budeme se muset naučit s tím žít.

Migrace nemá dosud primárně klimatické důvody, jejím hlavním motorem je snaha jít „za lepším“ z chudých zemí a nízká porodnost v bohatých zemích a z ní pramenící nedostatek pracovní síly. Problémy s migrací v EU jsou pak výsledkem nedostatku vůle velké části evropských elit s tím něco dělat. V USA se to již změnilo a prezident Trump začal deportovat imigranty s kriminálním pozadím. Zdá se, že to jde, když je politická vůle. Na straně druhé je třeba si říci, že bez určitého množství imigrantů se bohaté země, včetně ČR, neobejdou a s imigrací budeme muset žít. To ovšem neznamená, že tyto země mají rezignovat na imigrační politiku a přijmout každého, komu se podaří dojít do EU nebo je propašován do EU kriminálními skupinami. A samozřejmě bohaté země mají povinnost dělat co nejvíce pro rozvoj chudých zemí, aby se snížily pobídky pro odchod lidí z těchto zemí. My máme štěstí, že „našimi cizinci“ jsou Ukrajinci, tedy lidé kulturně, nábožensky, jazykově i lidsky poměrně blízcí, a tudíž dobře integrovatelní do české společnosti. A měli bychom se snažit, aby to tak zůstalo. Jestliže máme mít imigranty, tak nejlépe z bývalé Jugoslávie a z bývalého Sovětského svazu. Pokud budeme mít ve větším množství imigranty z jiných oblastí, tak budeme mít podobné problémy, jako má dnes Německo a Francie.

MM: Série krizí narušila důvěru v instituce, tradiční strany a politiky. Přibylo voličů, kteří upřednostňují jednoduché sliby. Zesměšňování obav voličů z jiných táborů v politice nikdy nefunguje a tradiční strany by měly dělat přesný opak. Populisté mohou způsobit kafkovskou, neefektivní byrokracii. Těm, kteří se dostanou do úřadu, se mnohde podaří oslabit i nezávislost justice a svobodu médií, což je varovné, protože se tím narušují kontrolní mechanismy a rovnováha systému. Jak vidíte další vývoj?

J. Mládek: Technologický pokrok má mnohostranné dopady. Rozvoj internetu, a především pak sociálních sítí, udělal z politických stran všeho druhu strašně těžkopádnou a zastaralou instituci. Politická strana je sdružení osob, které skrze svoji členskou základnu a své příznivce prosazuje nějaký program, občas i ideologii. V minulosti to bylo tak, že vedení vymyslelo nějaký program, který protlačovalo skrze klasická média a skrze členskou základnu. Teď už se to dělá jinak, program se reprezentuje skrze sociální sítě a členská základna není zapotřebí, je spíše na škodu. Dopředu jdou hnutí vůdcovského typu, kde vůdce potřebuje hlavně peníze a spin doktory (termín spin doctor byl převzat jako sportovní metafora z baseballu, kdy spin znamená faleš, točený hod, rotace a slovo doktor je odvozováno od slepit dohromady, spojit, pozn. redakce), a komunikuje skrze moderní sociální sítě přímo s voličem. To sice může klasická politická strana dělat též, ale je pomalá. Pokud se objeví nějaký problém, musí se vedení strany shodnout, jak bude reagovat, a to nějakou dobu trvá. Takže klasická politická strana buď reaguje pozdě, anebo působí rozháraně. Výše uvedené neznamená, že politické strany hned zaniknou, jen se dostanou na druhou kolej a v politice budou dominovat různá vůdcovská hnutí. A pravděpodobně i s nemalou dávkou populismu, což povede ke zmíněnému narušení kontrolních mechanismů a rovnováhy systému. Nápad na jednoduché řešení bohužel nemám.

MM: Veřejná diskuze momentálně obsahuje víc kritiky než návrhů řešení. Opozice ani odborná obec zatím vůbec nerozebírají varianty nápravy nebo to činí jen nepatrně. Málo přemýšlíme, zda a v jakých oblastech jít cestou snižování spotřeby, nebo zda jít cestou zvyšování výkonnosti – více nejen vyrábět, ale hlavně vymýšlet, vydělávat na inovacích a málo peněz dávat za práci v „montovnách“. V této souvislosti si dovolím upozornit na výrok R. Reagana: „Sežeň nejlepší lidi, dej s nimi dohromady strategii a cíle, rozděl kompetence a úkoly, buď k dispozici jako podpora a … nepřekážej.“ Co říkáte na tento výrok?

J. Mládek: Tímto Reaganovým výrokem cílíte asi na negativní výsledky mikromanagementu v politice, realizovaného čas od času i v ČR, který bohužel nepřináší nic dobrého. Ale myslím si, že není doba na to opájet se Reaganem a jeho neoliberalismem. Spíš bych usilovně přemýšlel nad tím, co je příčinou, že v Čínské lidové republice vyrábějí lepší elektrická auta než v EU, že jsou dále v samořiditelných autech a umělé inteligenci. Usilovně bych přemýšlel o pojmech, jako je průmyslová politika či merkantilismus. A též o jednotném kapitálovém trhu Evropy, jakožto jednom ze zásadních předpokladů konkurenceschopnosti Evropy ve světě.

MM: Děkuji vám za rozhovor.