Firmy přehodnocují koncentraci na americký trh

V otevíracím rozhovoru dubnového vydání jsme s Milanem Kulhánkem dále hovořili o stavu německého průmyslu, a to nejenom oblasti automotive, ale i dalších oborů, které ovlivňují Evropu jako celek. Neopomněli jsme otázku odborného vzdělávání ani smysl dotační politiky a další aktuální témata, která se bytostně dotýkají budoucnosti České republiky.

MM: Evropa, a především ČR, je průmyslová, proexportně zaměřená ekonomika. Čína se díky svým přičiněním v kombinaci celé řady kroků okolního světa postupně stala průmyslově soběstačnou a není tolik závislá na importu nebo zahraniční relokaci výroby do místa spotřeby jako dříve. Ruský a ukrajinský trh uzavřela válečná invaze (i když řada firem přes sankce nadále do Ruské federace skrze třetí země vyváží…), a tak se evropští exportéři začali logicky více zaměřovat na trh USA. Zvýšení cel Trumpovy administrativy však může tyto snahy zásadně omezit, případně úplně zhatit. Evropa musí začít intenzivně konat a připravit se na tvrdá obchodní jednání. Jakým směrem by se tato jednání měla ubírat, abychom dosáhli vzájemně prospěšné obchodní spolupráce a trh USA se pro tuzemské/evropské výrobce stal dlouhodobě perspektivní exportní destinací?

M. Kulhánek: Kdybych na vaši úvodní otázku znal odpověď, tak pravděpodobně budu nejbohatším člověkem v Evropě. Ale nechci se primárně vyjadřovat k tomu, s čím Trump a jeho administrativa v následujícím období přijde a jaké to Evropě přinese konsekvence. Americký prezident otevírá mnoho témat a předpokládám, že ne všechna budou mít reálný dopad. Na druhou stranu jeho snaha o používání selského rozumu, eliminaci administrativních zátěží a o další změny veřejného aparátu je mi ze srdce blízká. To, v jaké situaci se v tuto chvíli Evropa nachází, je z velké části způsobeno i její obrovskou regulací, která nás dostává do stavu, kdy nejsme mj. schopni dostatečně inovovat či produktivně vyrábět. Více se zabýváme naplňováním jednotlivých požadavků vycházejících z evropské regulace, než abychom primárně řešili podstatu svých podnikatelských aktivit.

S klienty se snažíme jít cestou využití naplňování regulačních limitů jako urychlovače realizace potřebné změny na poli vývoje, výroby či procesů. A díky naplnění určité vize jsou pak oni schopni uspět třeba právě na onom americkém trhu. Současná doba je velmi složitá a u našich klientů vidíme, že avizované změny v podobě zvýšení cel rozhodně neberou na lehkou váhu.

Deloitte kombinuje služby od consultingu přes implementace technologií až po poradenství daňové, v oblasti regulací nebo právního poradenství, a tak jsou aktuální diskuze s klienty poměrně intenzivní. Začínají se nastavovat nové modely, měnit byznys plány, respektive jejich varianty, takovým směrem, aby byly schopny reagovat na to, co se v Americe děje a bude dít. Vše to komplikuje skutečnost, že pro Evropu se uzavřelo relativně hodně trhů a mnoho firem se rozhodlo zaměřit na americký trh nebo navýšit již stávající dodávky. Aktuálně tak znovu revalidují, jestli je tato strategie správná. A jelikož se bavíme o průmyslu, kde jsou rozhodnutí relativně dlouhodobá, nastává velmi problematický okamžik.

MM: Společnost Deloitte v roce 2023 publikovala studii, ve které bylo uvedeno, že na 45 % německých manažerů se obává deindustrializace země a více než polovina respondentů se tehdy domnívala, že atraktivita Německa jako průmyslové lokality klesá, a bude klesat i v budoucnu. Predikce bohužel byly správné a procenta obav jsou nyní pravděpodobně ještě vyšší. Jakou cestou se musí podle vás Německo neprodleně vydat, aby si udrželo svoji průmyslovou pozici s perspektivou dalšího pozitivního vývoje?

M. Kulhánek: Pamatuji si velmi dobře, když jsme citovanou studii vydávali. A musím říct, že již tehdy jsem tyto výsledky vnímal negativně. Sám jsem se ptal, jestli opravdu je ta situace tak vážná. Navíc, jak říkáte, současný výsledek je aktuálně ještě horší, než tehdy před dvěma třemi lety. A jelikož trh Německa je hodně spjatý s trhem Evropy, lze pochopitelně podobné symptomy pozorovat na celém kontinentu. Když se podíváme, jak je veřejný sektor propojený se školstvím a s výrobními společnostmi, existuje zde obrovský prostor pro realizaci změn. Ale schopnost pootočit kormidlem tak obrovské ekonomiky, která ovládá nebo výrazně ovlivňuje celou Evropu, je velice limitovaná. Na druhou stranu masivní investice do nových technologií a vznik technologických hubů, které podporují umělou inteligenci, a to vše realizováno systematicky a precizně, jak je Němcům vlastní, dávají do budoucna naději, že trend se může zlehka otočit.

MM: Naše průmyslová vazba na Německo je velmi silná – v rovině exportu, v subdodavatelské spolupráci. Již delší dobu jsme ale svědky silné vlny bankrotů tamějších renomovaných firem. Lze očekávat, že řada německých firem, v rámci potřebné restrukturalizace pro zachování existence, přesune své subdodavatelské montovny z ČR a Polska do Bulharska, Turecka či Afriky, a k tomu přidá i své zbylé drahé montovny z německého území. A spíše než v ČR bude hledat nová partnerství v Asii, a v případě ukončení válečného konfliktu i na Ukrajině. Jak vy vidíte další vývoj této situace? Co musíme udělat pro to, abychom i nadále setrvali v roli vyhledávaného partnera pro německý průmysl?

M. Kulhánek: Vaše obava je na místě a v krátkodobém horizontu k tomu v určité míře dojde, protože německý průmysl je skutečně pod obrovským tlakem a bude hledat všechny způsoby, jak zachovat svoji schopnost vyrábět a zůstat technologickou, resp. průmyslovou velmocí. Naštěstí se nabízí několik možností, jak tento stav zvrátit. Jedna z nich je to, o čem jsem již hovořil, tedy propojení veřejného sektoru se školstvím a průmyslem, abychom tím akcelerovali požadovanou změnu. Dále je nutné začít dramaticky investovat do digitalizace, inovací a využívání umělé inteligence a nespoléhat se na výrobu s nízkou přidanou hodnotou a levnou pracovní sílu. Pokud se na náš průmysl podíváme z výšky, zjistíme, že jako celek na tom není zase tak špatně a že existují obory, které jej pozdvihují.

Ano, v oblasti automotive nastala dost komplikovaná situace. Podíváme-li se však na subdodavatelský řetězec objemových značek, jako je Škoda Auto nebo Hyundai, zde se firmám daří relativně dobře. Neříkám, že stejně jako před 10 lety, ale buďme za tento stav vděční. Již ne tak dobře jsou na tom přímí subdodavatelé úrovně tier 1 a tier 2, kteří dodávají jiným automobilkám, jimž produkce dramaticky klesla. Na ně je vyvíjen obrovský tlak, jelikož nízká marže v kombinaci s odběrateli v problémech způsobuje obrovskou nestabilitu.

Receptem na úspěch je tedy kombinace digitalizace, automatizace, diverzifikace trhů a hledání výroby s vyšší přidanou hodnotou. Pochopitelně se to velmi lehce řekne, ale realizace je komplikovanější, protože v ní hraje zásadní roli jak úroveň vzdělávání, tak samozřejmě i koncepce České republiky, která by měla jasně definovat, kam vlastně směřujeme a jak toho chceme dosáhnout. A s tím vším velmi úzce souvisí otázka energií a cena za ně. A pokud to vše sečteme a podtrhneme, dostáváme výsledek v podobě cenové nekonkurenceschopnosti.

MM: Evropa si projektem Green Deal vytyčila cíl, že do roku 2030 sníží emise skleníkových plynů alespoň o 55 % ve srovnání s rokem 1990. Do roku 2050 se počítá s poklesem emisí na nulu. Evropská agentura pro životní prostředí však varuje, že současné tempo poklesu emisí z roku 2024 není dostatečné pro splnění stanovených cílů. Prezident Trump odstoupil od pařížské dohody o klimatu. V jakých bodech stávající podoby Green Dealu vy osobně vidíte potřebu revize?

M. Kulhánek: Začnu od podstaty. Myslím si, že všichni chceme žít na hezké zelené planetě. O tom není pochyb. Věřím, že i toto byl původní záměr legislativců Evropské unie. Ale kam se vše posunulo, kdy celý Green Deal nejde ruku v ruce s tím, co si může Evropa a její průmysl dovolit, je velký problém. Za tím si stojím, tak to prostě je. Odtrženost evropské regulace od reality, kterou Evropa zažívá, je obrovská. A věřím, že pod vlivem silného tlaku jak na automotive, tak na jiná odvětví, protože se to týká celého průmyslu, dojde k rozvolnění limitů, které dle mého mínění jsou v tuto chvíli opravdu pro větší a velké firmy likvidační. Musí dojít k uvolnění limitů a k prodloužení časové osy implementace.

Nedokážu si představit, že bychom v roce 2030 byli schopni přestat vyrábět spalovací motory vzhledem k tomu, jak aktuálně vypadá celá nabíjecí infrastruktura, výroba baterií, skutečný dojezd elektrických aut, a samozřejmě také jejich prodejní cena. Ale to dnes již platí i pro čínská auta a jejich poměr ceny a užitné hodnoty.

Když se podíváme na Škodu Auto, tak té se aktuálně daří velmi dobře, a jedním z důvodů je skutečnost, že má stále v nabídce celý mix motorů, a zároveň vyrábí krásná elektrická auta, která jsou bestsellery na velkých trzích, jako je například Německo. Je potřeba dělat správné věci ve správný čas. Jak jsem řekl v úvodu této odpovědi, jsem rozhodně pro to, abychom žili na krásné planetě Zemi, ale musí to být v souladu s výrobou a s možnostmi ekonomiky Evropy, protože ta ne všechno v globálním měřítku prostě unese.

Pokud by Green Deal byl zastaven, což je nerealistické, bylo by to špatné rozhodnutí, protože automobilky do přechodu na elektromobily již nainvestovaly obrovské částky. A zároveň si uvědomme, že došlo k velkému rozvoji inovací v oblasti elektromobility, vývoje baterií. Posun znalostí a schopností používat nové technologie je dramatický. Neviděl bych to jen negativně. Dle mého názoru je regulace příliš přísná a je pro ni nastaveno velmi krátké období. A nakonec i zástupci automobilek se ptají – jakými argumenty mají přesvědčit své zákazníky, aby si koupili elektrická nebo hybridní auta? Reálná poptávka na trhu již aktuálně není. Kdo si chtěl elektromobil koupit, již tak učinil. A další masový zájem neočekávejme, pokud nedojde k tomu, že se sníží prodejní cena elektrických aut, zvýší se jejich dojezd, rozšíří se infrastruktura umožňující komfortní nabíjení, která bude odpovídat očekávání klientů, navíc nad tím vším je samozřejmě cena za kilowatthodinu, již řidič zaplatí buď na veřejných nabíječkách, nebo doma. Pokud v těchto bodech nedojde k výraznému posunu, obávám se, že bude velmi těžké pro velké automobilové výrobce přežít případné pokuty, které jim při nesplnění nastavených kritérií hrozí.

MM: Na druhou stranu řada globálních hráčů pochopila, že příležitostí k růstu může být udržitelná ekonomika. Mám tím na mysli např. nové obchodní modely či zákaznické přístupy automobilek, především Tesly nebo čínských značek jako BYD a dalších. Koncern VW prozatím uzavřel úvahy o plánu stavby tzv. giga factory, naopak BYD v maďarském Segedínu staví výrobní závod a továrna by měla zahájit výrobu ve druhé polovině letošního roku. Tato firma chce přenést zkušenosti z Číny a začít v Evropě postupně budovat síť stanic pro výměny baterií. V loňském roce vyvezla Čína historicky poprvé do Evropy více aut, než evropské značky dodaly čínským zákazníkům. Nezaspaly tak trochu evropské automobilky? Je vůbec v segmentu EV pro běžného uživatele ještě výroba evropských automobilek konkurenceschopná?

M. Kulhánek: Otázka na místě, avšak odpověď je složitá. Je těžké porovnávat čínskou ekonomiku s evropskou, se všemi parametry, které jsou k dispozici. To není rozhodně moje odbornost, na toto hodnocení by byl lepší například náš hlavní ekonom David Marek. Takže i metody, které Čína používá, a záměry, které se snaží realizovat, neodpovídají způsobům, jakými funguje Evropa nebo Amerika, respektive celý západní svět.

Na druhou stranu, tak jak říkáte, pokles vývozu evropských aut do Číny je evidentní, a asi nemůžeme očekávat, že by došlo k nějaké dramatické změně, jelikož aktivita čínských automobilek je relativně hodně vysoká a jsou schopny si svůj trh efektivně ochránit proti případnému nárůstu importu. V této otázce je samozřejmě Evropa, její kultura a ekonomická otevřenost v úplně jiné situaci. Zároveň, co se týče potenciálních cel na dovoz aut z Číny, musí dojít k požadované harmonizaci, mimo jiné i proto, že Čína má přímý přístup k nerostným surovinám ve svém teritoriu.

Lze tedy očekávat velmi složitá jednání mezi Amerikou, Evropou a Čínou. Když pak vezmeme v úvahu výrobní náklady, které mají evropské automobilky, tak jejich auta nejsou schopna v nižším a středním segmentu cenově konkurovat, a to ani přes ona cla na dovezená čínská auta nebo i zde čínskými firmami vyrobená, například ve zmíněném Maďarsku. Mezi zainteresovanými stranami na globálním trhu jsou rozdílná očekávání. Ve finále rozhodne zákazník a jeho peněženka. To nakonec již vidíme na evropských silnicích, kde se pohybují rozličné značky, které často ani nedokážeme identifikovat. V Číně nyní existuje na 50 výrobců aut. Všichni samozřejmě, z důvodu konsolidace, která tam již probíhá, nepřežijí. Firmy se zde průběžně velmi rychle učí, i když v trochu jiné ekonomice, ale nasbírané zkušenosti jsou velmi cenné. A k tomu v Evropě nedochází, tím spíše ne ve velkých koncernech, kde je silná kultura neudělat chybu, dělat věci správně, dobře je otestovat, vše si řádně rozmyslet, a pak s tím teprve přijít na trh. To je dramatická odlišnost.

MM: Střední odborné školy a technické fakulty se stále stávají předmětem kritiky, kvůli tomu, že absolventi odcházející do praxe nemají potřebné znalosti pro uplatnění na trhu práce. Firmy si je musejí po odborné stránce často dovzdělávat. Mladým ale chybí i kritické myšlení, soft znalosti, dovednosti práce v týmu či mezigenerační spolupráce, sebeprezentace, o jazykových znalostech nemluvě. Školy by však měly akreditovat a uvádět v život nové obory reflektující jak tyto výtky, tak i dramatické změny v průmyslu reagující na disruptivní inovace. Jsou toho školy ve stávajícím formátu schopny, nebo se musejí více otevřít praxi a společně spolupracovat na znalostních kompetencích absolventů?

M. Kulhánek: Jednoznačně musí dojít k transformaci našeho školství, a to v souladu se strategií, kterou si Česká republika vytyčí. Nejsem si však jistý, že máme naprosto jasno, jakým směrem chceme například v oblasti průmyslu pokračovat. Zároveň by naše školy ve všech úrovních měly být schopny reagovat na aktuální situaci, která se mění velmi dramaticky, ať už kvůli technologiím, nebo geopolitickým vlivům.

Já osobně věřím, že tomuto stavu může napomoci, vstoupí-li do celého systému soukromé školství, které je výrazně flexibilnější než veřejné. Je to o snaze naučit naše děti správné věci, tak aby byly v životě šťastné, byly schopné se zaměřit na to, co je baví, a byly zároveň užitečné, ať už proto, že založí své vlastní firmy, nebo budou součástí větších podniků. To může stát za požadovanou transformací celého školství jako takového, a již to spatřujeme u soukromých základních a středních škol, ale do určité míry i u škol vysokých. U veřejných odborných škol stále ještě postrádám větší napojení na průmysl, propojení akademického a reálného profesního života, až na čestné výjimky typu CIIRC, kde si myslím, že to funguje dobře a daří se realizovat transfer technologií do praxe.

Podle mého názoru je toto stále velmi limitované. U nás v Deloittu začínáme spolupracovat se studenty již od druhého ročníku vysokých škol. Snažíme se vytvářet prostředí, kdy jsou schopni s námi pracovat na našich projektech, být součástí týmů, dodávat reálné projekty našim klientům v tuzemsku i zahraničí. A díky tomu po absolvování školy přiházejí na trh práce se tří- čtyřletou praxí v kombinaci se znalostmi, které načerpali během studia vysoké školy. Toto by podle mě mělo být systematizováno a mělo by se to stát standardní součástí celého vzdělávacího systému. Pak nemůže dojít k tomu, že absolvent nastoupí do praxe a je překvapený, že se učil mnoho let a ve finále nerozumí tomu, co od něj zaměstnavatel požaduje. Toto je podle mě klíčové pro schopnost adaptovat školství na nové požadavky, jelikož se bude zrychlovat tlak na rychlou změnu zaměření škol na nové obory a bez propojení s reálným životem to bude velmi složité. Poté samozřejmě začneme narážet na to, jestli je Ministerstvo školství schopno otevřít novou školu, nový obor v řádech měsíců nebo let.

MM: Mnoho tuzemských firem je zásadně proti dotační politice a do dotačních výzev z podstaty svého přesvědčení nevstupuje. Proč si myslíte, že tomu tak je, a jak vy osobně vidíte stávající model naší dotační politiky? Potřebuje naše výroba s nízkou přidanou hodnotou stále ještě dotovaný high-tech výzkum? Nepadají peníze do černé díry?

M. Kulhánek: Je třeba si uvědomit, že se nacházíme v prostředí, které je dotacemi ovlivněné. Kdybych si mohl vybrat, tak bych preferoval prostředí bez dotací, které bude řízeno skutečným byznysem a zájmy společnosti. Ale v této situaci prostě nejsme, takže odmítat dotace mi nepřijde jako úplně nejlepší cesta. Je to spíše o hledání způsobů, jak použít dotace k tomu, abychom inovovali náš průmysl. A myslím si, že bez dotací to bude velmi komplikované, a vlastně se tím sami znevýhodňujeme. Měli bychom vytvářet takové prostředí, ve kterém si dokážeme na dotace „sáhnout“ a budeme schopni je použít pro inovaci svojí výroby. Samozřejmě je otázkou, když tímto firma projde, jestli ta veškerá administrativa s tím spojená není přespříliš komplikovaná, a v některých případech by bylo jednodušší si vše zainvestovat z vlastních zdrojů nebo z úvěrového financování.

MM: Český průmysl na tom bohužel stále není dobře. Meziroční pokles produkce již z tak nízkých loňských čísel stále pokračuje, firmy často prohrávají výběrová řízení na nové projekty z důvodu cenové nekonkurenceschopnosti, přicházejí o nové zakázky… Objevují se informace o hromadném propouštění, rostou seznamy firem, které zásadně omezují svoji výrobu, nebo dokonce zcela uzavírají své provozy. Stojí za tím primárně všechna ta fakta, o kterých se opakovaně hovoří – tedy drahé energie, válka na Ukrajině, ztráta tradičních trhů atd., nebo jde o důsledek špatného řízení firem, chybných strategií na produkty a trhy, malé diverzifikace a nedostatku kvalifikovaných lidí a zmíněná současná podoba Evropy je využívána jako zástupný fakt, který akceleroval již existující zásadní problémy ve firmách?

M. Kulhánek: Ano, historicky jsme vsadili na výrobu s nízkou přidanou hodnotou, která fungovala relativně dobře. Zařídila vysokou zaměstnanost, a díky tomu, že poptávka byla po relativně dlouhou dobu neotřesitelná, si myslím, že nás to tak trochu ukolébalo. V dostatečné míře se u nás neinovovalo, Průmysl 4.0 a koncepty s tím spojené se neimplementovaly a po covidu došlo v celé řadě firem k zastavení toho inovačního cyklu. Současný stav je důsledkem kombinace všech těch věcí, které jste v otázce zmínil. Ale nechtěl bych tvrdit, že si za všechno může jen náš průmysl. V této chvíli má podle mě dvě možnosti. První je, že zůstaneme tam, kde v tento moment jsme, a pak průmysl v České republice, který jsme zde po generace budovali, skončí a budeme muset hledat jinou cestu. Anebo opravdu začneme napříč veřejnou sférou systematicky postupovat s jasnou vizí, jakou roli má hrát Česká republika v oblasti průmyslu, včetně školství, které musí být samozřejmě úzce provázáno s praxí, jak jsme o tom již hovořili.

Rád bych uvedl jeden příklad za všechny, který nás rozhodně začne ovlivňovat. Humanoidní roboti. Stále to zní jak science fiction, ale podívejme se na jejich uplatnění například ve skladu, kde zvládnou základní činnosti, které dneska zastává skladník. Robot je sice pomalejší než člověk, jeho pořizovací náklady představují 35 tisíc dolarů, a samozřejmě je i otázka, jak nastavit jeho spolupráci, bezpečnost, certifikaci atd., ale tato technologie již zde nějakou dobu existuje a do dvou tří let se stane součástí našich životů. A teď, když si jako CEO výrobního podniku položíte otázku, zdali jste připravený na takovou změnu, dokážete tento benefit zrealizovat, abyste byl schopen automatizovat výrobu a řešit demografický propad, a jste schopen opravdu tyto technologie začít používat? Spolupracujeme s velkým množstvím firem v celé střední Evropě a jsme svědky, jak naši klienti z různých průmyslových odvětví intenzivně řeší svoji diverzifikaci a to, na co se mají zaměřit, jak se mají posunout k výrobě s vyšší přidanou hodnotou. Já zde vidím u majitelů firem velmi pozitivní snahu o změnu.

MM: Úbytek strojírenské výroby můžeme sledovat již od roku 2020. Jak si myslíte, že by se tento negativní trend dal zvrátit? Co podle vás pomůže zvýšit konkurenceschopnost České republiky, resp. celé Evropy, na světových trzích?

M. Kulhánek: Myslím si, že se především potřebujeme jasně zaměřit na konkrétní obory průmyslu. V návaznosti na to v rámci těchto průmyslových odvětví hledat výrobu s vyšší přidanou hodnotou, a samozřejmě digitalizovat a automatizovat výrobu a procesy.

MM: Vidíte budoucnost českého průmyslu kladně? Myslíte, že i za 10 let tady budeme mít slušné české průmyslové firmy s českým kapitálem, které budou zvyšovat úroveň naší republiky na světových trzích?

M. Kulhánek: Jsem o tom přesvědčený. Již teď vidíme firmy, které jsou v této kategorii, a věřím, že do budoucna budou přibývat další. A i přes realitu problémů našeho školství máme proti západní Evropě větší produkci inženýrů na hlavu, což je velkou devizou. Je však třeba pracovat na jejich kvalitě a samozřejmě se musíme postarat o to, aby nám neodcházeli do zahraničí. Na tom se podle mého rozhodně dá stavět. Česká republika a Češi byli vždy flexibilní a schopní hledat cesty, jak uspět na trhu. A to, myslím, že nám nikdo, ani Evropská unie, vzít nemůže.

MM: Děkuji za inspirativní rozhovor.