Pokrok je fajn za humny, nás s ním neobtěžujte

Pozvání do otevíracího rozhovoru tohoto vydání přijal Tomáš Prouza, prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR, viceprezident Hospodářské komory a též viceprezident evropského sdružení EuroCommerce. V souvislosti s jeho erudovaností jsme s ním hovořili o širokém spektru problémů, které sužují naši republiku, od makroekonomického srovnání s okolním světem přes výkon veřejného aparátu až po témata, jež je třeba ve veřejném prostoru komunikovat na cestě k uzdravení ekonomiky.

MM: Český hospodářský model se bohužel vyčerpává. Vlivem předčasně ukončené transformace v roce 1995 došlo dle mnoha ekonomů k poškození ČR. Jsme v situaci, kdy zaostáváme v technologiích a dohání nás vysoká energetická náročnost našeho průmyslu. V evropském srovnání trpíme tzv. vysokým infrastrukturním dluhem, který mnoho ekonomů definuje ve výši několika bilionů korun, a to zejména v oblasti dopravní, energetické a datové. Dnes již je zřejmé, že česká ekonomika trpí nedostatkem kvalitních lidských zdrojů. Je nutné investovat do vzdělávání, a to především v technologických a přírodních oborech, firmy by měly více spolupracovat se vzdělávacími institucemi, které se pak erudovaně zaměří na potřeby trhu práce. Myslíte si, že toto je správný směr v době, kdy ekonomika stagnuje, tedy obrazně řečeno pět minut po dvanácté?

T. Prouza: Ono to zní všechno dobře, a je to zároveň jediná možná cesta, pokud se chceme dostat z pasti středních příjmů. Jenže česká mentalita, ať už se bavíme o politicích, nebo najatých manažerech, je úplně jiná. Ve čtyřletém volebním období politiků nebo v ročních či dvouletých kontraktech manažerů není nikdo z nich motivován k razantním změnám a skutečné transformaci, kterou popisujete, protože její plody přijdou až mnohem později. A tak vidíme, že politici místo reforem navrhují drobné parametrické změny, aby systém ještě chvíli vydržel, a manažeři se soustředí na krátkodobou maximalizaci zisků, protože z toho se počítají jejich bonusy.

Navíc bohužel platí, že většina voličů žádné velké změny nechce a mateřské firmy českých poboček vidí větší výnos jinde, takže v Česku jen maximalizují výnosy bez větších nových investic. Ten český model pořád ještě funguje, máme minimální nezaměstnanost a lidem se daří, takže na změny tady není žádný velký tlak. Ale o to drsnější bude jednou náraz.

MM: V Česku máme tradici mírného pokroku v mezích zákona, takže vzniká otázka, zdali je tato země pro reformátory. Znakem určité nekvality může být to, že se podle minulosti orientujeme do budoucnosti. Myslíte si v této souvislosti, že ekonomika řídí vládu, nebo vláda ekonomiku? Často se utápíme v informacích, a přitom hladovíme po moudrosti. Domníváte se, že svět budou muset řídit syntetici, tak jak to dříve prognózoval prof. Milan Zelený († 24. prosince 2023) a nyní současný senátor prof. Mirek Bárta (mj. oba členové Institutu Equilibrium), tedy lidé schopní syntetizovat správné informace ve správný čas, kriticky o nich přemýšlet a moudře činit tolik potřebná, moudrá rozhodnutí?

T. Prouza: Vliv české vlády na ekonomiku je poměrně malý. Může samozřejmě pomoci snižováním byrokracie a důrazem na fungování právního státu, ale naši ekonomiku mnohem více ovlivňuje dění v Bruselu, Pekingu a Washingtonu. To první alespoň můžeme ovlivňovat, když se budeme dostatečně snažit. Ale primárně musíme pochopit, že základem dobré budoucnosti naší země je budování odolnosti naší ekonomiky. To znamená modernizaci, snižování energetické náročnosti a větší automatizaci, protože levnou pracovní sílu už nikdy mít nebudeme. A tato komplexní změna bude potřebovat právě podobné syntetiky, protože informací je stále více a jen málokdo je dokáže vnímat v potřebných souvislostech. Mimochodem, jedním z velkých problémů je, že fungování v souvislostech se nenosí ani v českém vzdělávacím systému.

MM: Česko hledá nový motor hospodářského růstu. Dvacet let země bohatla díky zahraničním investicím, nabídce levné kvalitní pracovní síly, rozvoji autoprůmyslu a služeb. Od covidové pandemie ale tápe, růst stagnuje. Souhlasíte s názorem, že změna by měla vycházet z české strojírenské a elektrotechnické tradice a měla by se zaměřit na perspektivní obory, mezi které patří čipové a polovodičové technologie a obranný průmysl, kde lze spatřovat velké finanční zdroje? Nebo jít druhou cestou kultivace kvality podnikatelského prostředí, kdy by stát měl další vývoj nechat na skutečných investičních rozhodnutích ve vazbě na to, co se bude vyrábět? Možná nakonec půjde o kombinaci obou přístupů...

T. Prouza: Je jasné, že ještě dlouho budeme muset stavět na moderním průmyslu. Tak je nastaveno naše školství i naše infrastruktura, kvůli jazykové nevybavenosti a obecné neochotě vystrčit nos z české kotliny nemůžeme po několik příštích generací počítat se změnou na znalostní ekonomiku služeb. Budeme ale čím dál víc narážet na rostoucí protekcionismus a větší roli státu při lákání velkých modernizačních investic. Žádná významná investice do výroby moderních produktů, jako jsou třeba čipy, se dnes už neuskuteční bez masivní dotační podpory státu. Je to běžná praxe v Evropě, po schválení Inflation Reduction Act v roce 2022 je to běžná praxe i v Americe, a Američané budou ve snaze odlákat výrobu z Evropy do USA dál pokračovat.

Takže modernizaci Česka bude významně brzdit špatný stav veřejných financí a neschopnost státu podívat se na podobné modernizační projekty skutečně strategicky. Bohužel ve státní správě nemáme lidi, kteří by dokázali popsat multiplikační přínos podobných investic, zato v ní máme spoustu lidí, kteří vědí, jak cokoliv brzdit a oddalovat, ať už se bavíme o výstavbě rychlotratí, nebo o moderní energetice, či produkci autobaterií. Základní mantrou Česka jako by se stalo „pokrok je fajn, ale jen za humny, nás neobtěžujte“.

MM: Je nesporné, že strategie pomáhají. Naše republika jich má na počet obyvatel nejvíce na světě, ale bohužel ve velké míře končí v šuplíku. Existuje mnoho důvodů, proč strategie mít a proč se jimi zabývat. Krize různých společností mají zpravidla kořenové příčiny právě ve strategii. Neplatí však rovnice, že mít strategii rovná se mít automaticky úspěch. Problém jejich selhání není způsoben jen tím, že by firmy a organizace měly strategie špatné, ale v jejich implementaci nebo též v tom, že jejich nositel je nedůvěryhodný, neautentický, méně kompetentní atp. Kde z vašeho úhlu pohledu vidíte větší problémy?

T. Prouza: Velká část našich strategií vznikla z povinnosti jako podmínka čerpání fondů EU, ne proto, že by je někdo skutečně chtěl. Takže je nikdo nebere za své, nikdo nekontroluje jejich implementaci, a hlavně v celé státní správě není nikdo, kdo by kontroloval provázanost jednotlivých strategií a vymáhal jejich plnění. Logicky by to měl být Úřad vlády, protože úkolem premiéra má být koordinovat činnost vlády. Jenže na Úřadu vlády nikdo takový není, přitom by vytvoření silného vládního analyticko-koordinačního útvaru tuhle zemi posunulo kus dopředu. Jenže jsme zase zpátky u krátkodobého pohledu politiků na svět – přínosy efektivní koordinace bychom viděli za 10 let, ale kritika v médiích a od opozice za navyšování počtu úředníků přijde druhý den. A tak se raději neudělá nic.

Druhým problémem pak je, že když už se nějaká strategie přijme, tak často nemá žádný implementační plán. A pokud má, tak je čistě na papíře a nikdo ho nekontroluje. Bohužel stačí, že jsme strategii schválili – a můžeme v klidu čerpat evropské peníze.

MM: Uznat nároky bez ohledu na výkon znamená podřídit politiku nárokům. U nárokové společnosti musí nutně dojít ke změně. Kvůli nedávnému vývoji je zde stále značná část společnosti, která se dožaduje kompenzací za jakoukoliv újmu. Došlo tak k nárůstu zadlužení, přitom úlohou státu má být nastavovat férová a efektivní pravidla hry, a pomáhat jen těm v naší společnosti nejslabším. Zisky ryze českých firem, obvykle v postavení subdodavatelů, jsou minimální. Proč to tak u nás, po 33 letech budování kapitalismu, je? Ekonomka Matesová tvrdí, že proces emancipace, po zpackané transformaci, může trvat dalších cca 30 let. Jak z toho ven dříve, jaký navrhujete optimální postup?

T. Prouza: Pojďme především pracovat s fakty. Enormní – a matkám vyváděné – zisky jsou jen v několika málo sektorech, jako jsou banky a mobilní operátoři. A tady je jen a pouze vinou státu, že neumí nastavit jednoznačné podmínky fungování a že nedokáže hájit zájmy zákazníků. Není jediný důvod, proč by měly banky pracovat s tak masivním úrokovým diferenciálem mezi depozitními a úvěrovými produkty, není jediný důvod, proč by měla banka klientovi za uložení jeho peněz v bance dát jen čtvrtinový úrok oproti tomu, jaký sama banka dostane za uložení svých peněz v ČNB. Toto je absolutní selhání regulátora, který toto nejen připustí, ale sám se na tom svou politikou aktivně podílí.

Podobně selhává Český telekomunikační úřad v regulaci mobilních operátorů, protože není jediný věcný důvod, proč bychom měli mít v Česku tak drahé mobilní (a zejména datové) služby. Ale tím se vlastně vracíme k tématu stavu politické scény, protože zde není jediný odvážný politik, který by do těchto témat dlouhodobě aktivně šlapal a tlačil regulátory, aby dělali svou práci.

A pak vidím výsledky firem v oblasti služeb a obchodu, a jsou v podstatě evropsky průměrné. Podnikání zvládají, dávají lidem dobře placenou práci, ale rozhodně neplatí, že každá zahraniční firma v Česku vydělává výrazně nad průměrem nebo že vyvádí své zisky do zahraničí. Naopak, spousta těchto firem do Česka přesunula svá vývojová nebo IT centra, řada z nich už v Česku investovala miliardy a chce tady působit dlouhodobě. Když si vezmu jen malý segment potravinového retailu, tak v něm firmy každý rok v Česku investují 12–15 miliard korun, zde se také často testují různé nové koncepty, třeba včetně zcela digitalizovaných prodejen, které dokážou udržet obchodní obslužnost na vesnicích, a podobně.

Pokud chceme vést smysluplnou debatu a chceme tuto zemi skutečně někam posunout, neházejme všechny firmy do jednoho pytle jen proto, že jejich majitelé přišli ze zahraničí. Často se totiž k podnikání i k zaměstnancům v Česku chovají lépe než firmy, které měly českého majitele, jenž bral podnikání jen jako zdroj levných peněz a nepřemýšlel nad tím, co po něm jednou zůstane.

MM: Začínáme žít v době, kdy politik-udržovatel, který jednoznačně převládá, začne být postupně pro zdravý rozvoj státu nepotřebný, někdy až ke škodě. Mezi hlavní hybatele ekonomického pokroku lze zařadit rozvoj lidského kapitálu, strategickou infrastrukturu, podporu průmyslu s vyšší přidanou hodnotou a financování strategických investic. Mluví se sice o tom desítky let, ale jsou právě toho politici schopni? Připomeňme si slova prezidenta J. F. Kennedyho: „Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe. Ptej se, co můžeš ty udělat pro svou zem.“ Český národ byl před 100 lety obdivován pro svůj podnikatelský zápal, jak jsme pilní a pracovití, jak jsme jednotní a soudržní, jak umíme odhodit své osobní zájmy ve prospěch celku, jak jsme kulturní a vzdělaní. Dostane nás nějaký státník zpět na tuto trajektorii?

T. Prouza: Vlastně nevím, jestli k tomu nějakého státníka potřebujeme. I kdyby přišel nějaký vizionář, dokáže ve volbách získat 51 %, aby nemusel dělat koaliční kompromisy? A chceme to vůbec? Jakou máme jistotu, že voláním po státníkovi získáme Masaryka, a ne Orbána? Mám pocit, že to čekání na někoho, kdo to za nás všechno zařídí a mávnutím kouzelného proutku napraví všechny chyby a nefunkčnosti systému, je vlastně jen výmluvou, proč se nemáme o nic snažit.

Když jsem poslouchal vaši otázku, vzpomněl jsem si na něco jiného – na pojem „drobná masarykovská práce“. Pokud budeme všichni čekat na spasitele, nezmění se vůbec nic. Ale pokud každý zkusíme udělat alespoň něco málo – v komunální nebo velké politice, v neziskovém sektoru, v běžném občanském životě – bude ta změna vidět. Stačí se jen zajímat o svět okolo sebe a najít něco, čemu rozumím a kde můžu k něčemu přispět. A je téměř jedno, jestli to bude kandidatura ve volbách, vedení zájmového kroužku pro děti, nebo zorganizování úklidu v lese. To všechno z nás udělá lepší a soudržnější společnost.

MM: Existují silné obavy, že míra populismu bude nadále stoupat. Politici, kteří přijali populistické politické závazky, se je budou snažit v úřadu naplnit. Nechtějí, aby proti nim stála elitní úřednická opozice. Proto mají populisté ve funkci tendenci nahrazovat excelentní úředníky-experty, kteří by mohli blokovat jejich těžko uskutečnitelné závazky, svými lidmi. Loajálními, ale po odborné stránce většinou mnohem slabšími. Jakmile ale oslabíte úřednickou byrokracii, stát bude selhávat, lidé začnou ztrácet důvěru v jeho fungování. Je to začarovaný kruh, spirála, která je velmi nebezpečná. Začíná to stavem nízké důvěry, přechází k populismu, od něj k oslabování byrokracie, a následně i státu. To vytváří další nedůvěru, s níž přichází další vlna populismu. Vidíte to jako potenciální nebezpečí pro ČR? Domníváte se, že populismu bude ještě přibývat?

T. Prouza: Českou státní správu znám důvěrně 25 let a obávám se, že dnes je rozhodně méně kvalitní, než byla. Dlouho vzývaný služební zákon situaci výrazně zhoršil, zabetonované úředníky na vyšších funkcích je téměř nemožné vyměnit, výrazně narostla administrativa a populistické výkřiky o velkém počtu přeplácených úředníků vedou k tomu, že spousta lidí o práci pro státní správu ani neuvažuje.

Větším problémem je podle mne to, že politici přicházejí na ministerstva často bez dlouhodobé přípravy a bez dobrého týmu, který by prosazoval jasnou politickou vizi svého ministra a staral se o to, že úřad funguje a plní politické zadání. Tohle se třeba povedlo Martinu Kupkovi na Ministerstvu dopravy nebo Marianu Jurečkovi na Ministerstvu práce a sociálních věcí, dobrý tým má okolo sebe ve zdravotnictví Vlastimil Válek. Ale tím seznam v podstatě končí. Pevně proto doufám, že ministři v příští vládě přípravu nepodcení a na ministerstva přijdou s jasnými prioritami a schopností je řídit. Pak ubude i populismu, který je často jen zoufalou náhražkou odbornosti a schopností.

MM: Stále více se musíme zabývat cestou, jak dosáhnout toho, abychom nežili na dluh. V rozpočtovém deficitu fungujeme už dlouho. Zvykli jsme si, že si nevyděláme na to, co spotřebujeme. Půjčujeme si stále více a stále více splácíme. V nárokové logice to znamená vydávat víc než minule a víc, než vyděláme. Každý vítězný ministr sebejistě ohlašuje jako úspěch, že získal z rozpočtu víc, ale již neřekne, kde na to vzal. Chce jen víc, než měl. Je to do budoucna udržitelné? Bude stačit nahradit politiky státníky?

T. Prouza: Udržitelné to rozhodně není, to víme oba. Ale jestli to má řešení? Dokud nepřijde nějaká velká krize, tak bohužel ne. Nevyřeší to ani onen zmiňovaný státník. Dnes už je 92 % výdajů státního rozpočtu mandatorních nebo kvazimandatorních, takže ke změně potřebujete změnu zákonů. A najednou vám nestačí jeden státník, ale potřebujete koalici 101 poslanců, kteří však mají krátkodobou motivaci jednoho volebního období. A proto se bojím, že jediné, co je dokáže motivovat k potřebné změně, bude skutečně velká a bolestivá krize.

MM: Veřejná diskuze obsahuje více kritiky než návrhů řešení. Málo přemýšlíme, zda a v jakých oblastech jít cestou snižování spotřeby, což zatím zjevně nedokážeme. Nebo zda jít cestou zvyšování výkonnosti – více nejen vyrábět, ale hlavně vymýšlet, vydělat na inovaci, a nejen málo peněz za práci s nízkou přidanou hodnotou. Anebo konečně – zda a kde více vybrat na daních. Lze si připustit, že deficitní charakter našeho hospodaření je výrazem zaostalosti v celkové modernizaci státní správy, samosprávy a veřejných služeb. Jsme opravdu zaostalí a příliš nákladní od školství až po úřady, dopravu a zemědělství? Je-li tomu tak, co s tím?

T. Prouza: Ano, ve všech částech fungování společnosti jsme připustili zbytečné administrativní náklady a zbytnění úřadů na úkor výkonu. A milujeme polovičatá řešení. Místo toho, abychom nějaký byrokratický úkon škrtnuli, ho pouze zdigitalizujeme. A pak se chválíme za to, že je fajn, že jsme lidem ušetřili 20 % nákladů. Ale nikdo se nezastaví a nezamyslí nad tím, jestli nešlo ušetřit 100 % zrušením dané agendy.

Jsme zpátky u toho, že politici stát v podstatě neřídí, nejsou odborně připraveni, a tak často prohrávají s úředníky, kteří nepřipraveným politikům sofistikovaně vysvětlí, proč nějakou agendu nejde zrušit, a proč je naopak potřeba navýšit počet úředníků. Ještě před 10 lety měla každá politická strana odborné týmy, kde se připravovaly náměty do vlády, kde bylo dostatek lidí, kteří dokázali vyargumentovat a připravit to, na čem byla politická shoda. Dnes už tyto týmy neexistují, strany horko těžko hledají kandidáty na ministry, a tak není nikdo, kdo by dokázal obhájit a detailně připravit potřebné změny.

Pokud to chceme změnit, máme jedinou možnost – začít se angažovat. A pokud se někomu nechce přímo vstoupit do politické strany, může alespoň podpořit třeba nějaký think tank, který na potřebných změnách pracuje. Osobně obdivuji práci Dana Prokopa a jeho kolegů v PAQ Research, spoustu důležité práce odvádí také Aleš Rod s kolegy v CETA, v sociální oblasti a otázce předlužování dokázal mnoho změn připravit a prosadit Daniel Hůle z Člověka v tísni. A určitě je řada dalších, kteří mají nápady a schopnost uvést je do života. Ale potřebují podporu.

Proto bych navrhoval, aby si každý čtenář tohoto rozhovoru dal do příštího roku jednoduchý závazek – že vedle charitativních projektů bude podporovat i někoho, kdo pracuje na potřebných změnách této země.

MM: Děkujeme za rozhovor.