Baťův odkaz máme v DNA, říká ekonom Milan Zelený

MM: Podle Světového ekonomického fóra (WEF) spadlo Česko v mezinárodním žebříčku konkurenceschopnosti za období 2019/2020 o tři místa na 32. příčku. K lepšímu umístění ČR prý nepomohly ani skvělá makroekonomická stabilita, slušná dynamika ekonomického růstu, dobrá kontrola a rovnováha státních a veřejných financí či bezpečnost. Za ČR těsně skončily Chile a Portugalsko, přeskočily jej Estonsko, Itálie či Malajsie. Co vy na to?

Prof. Zelený: Prameny, ze kterých vychází WEF, nejsou, dle mého názoru, příliš spolehlivé. Jsou to fakta a zdroje minulosti. Údaje jsou poměrně rozptýlené a nelze v nich nalézt nějaké zvláštní souvislosti. Fakta ve vědeckém nebo odborném projevu jsou jako budova: každé faktum má svoje místo, stejně jako cihly. Takto sebraná fakta se pak jeví, jako kdyby se ten dům zbořil a zbyla z něho jen hromada cihel, kterou nic nespojuje. Jedná se o různé zdroje – politické, odborné i další, které nemají vnitřní propojení a logiku. Není mezi nimi žádná koherence. Nevysvětlují žádným způsobem, kam ekonomika a společnost směřují. Měl jsem to štěstí, že mým profesorem na Columbia University byl slavný W. Edwards Deming. K tomuto tématu si pamatuji jednu z jeho tezí – pokud se díváte na ekonomiku z pohledu statistiky a čísel, tak je to, jako když se snažíte jet do budoucnosti s pohledem upřeným do zpětného zrcátka. Jinými slovy – jde o určitý, rozptýlený popis současnosti, ale nevypovídá to nic o budoucnosti. To znamená, že všechny takové informace do určité míry uživatele klamou, jelikož kdykoliv zpracováváte statistiky a fakta, nutně zpracováváte pouhé informace o tom, co již bylo. Jaký mají taková konstatování význam a co nám říkají o budoucnosti? Moje odpověď – nic moc.

MM: Co tedy konstatování Světového ekonomického fóra znamená z perspektivy, kdy byly tyto údaje zpracovávány?

Prof. Zelený: Výsledky prezentace WEF vypovídají o některých českých problémech s konkurenceschopností. Věc je však daleko složitější. Naše ekonomika se skládá z lokálních i zahraničních institucí. Takže není zcela jasné, čeho a koho se konkurenceschopnost vlastně týká. Máme návyk, včetně vás, že se vyjadřujeme k termínu česká ekonomika. Já rozlišuji mezi českou ekonomikou a ekonomikou na českém území. Ekonomika na českém území a česká ekonomika jsou dva rozdílné atributy. Kvůli privatizaci v 90. letech jsme poměrně vysoké procento svého podnikatelství a podniků prodali do zahraničních rukou. Naše, tedy česká ekonomika, kdy je podnikatelský subjekt vlastněn českým občanem, ať už na českém, nebo zahraničním území, je naprosto něco odlišného od zahraničního vlastníka na českém území. Tím myslím především daňové odvody, realizaci zisků a osobní zájmy a přístup vlastníka. Zahraniční vlastník má k podnikání na cizím území úplně jiný vztah. Samozřejmě platí daně, ale zisky nemusí nutně investovat v dané zemi. Převážně je reinvestuje ve své mateřské zemi. Dlouhá léta se snažím na tento základní rozdíl upozorňovat. Chápu, že pro některé čtenáře je někdy těžké takto rozlišovat; obzvláště politici a média rádi veřejně užívají termín česká ekonomika. Dominantní procento klíčových vlastníků je zahraničních, a to je pro naši ekonomiku dlouhodobý problém. Obzvláště ve velkých podnicích, které skutečně produkují větší část domácího produktu. Chtěl bych připomenout, že rozdíl mezi domácím a národním produktem je pro voliče zavádějící. Mnozí lidé se domnívají, že domácí produkt vytváříme my Češi, na českém území. Bohužel se mýlí. Domácí produkt je na našem území realizován ve většině případů právě zahraničními firmami, tj. vlastníky konečného produktu, a tak i nejvyšší přidané hodnoty.

MM: U nás tedy převažují zahraniční vlastníci nad českými?

Prof. Zelený: Co se týká tvorby domácího produktu, ten není v našich rukou. A to je hodně špatné. To se nemělo stát. Bohužel si otcové ekonomické reformy z 90. let popletli kapitál s penězi. Jelikož neměli zkušenosti ze zahraniční, a hodně měli vyčteno pouze z knih a učebnic, vzali si do hlavy, že zde chybí kapitál, který pro ně znamenal prostě peníze. Rozhodli se, že získají zahraniční kapitál prodejem klíčových českých podniků zahraničním majitelům. Vůbec se nepozastavili nad tím, že zahraniční zájemci nám tak nadšeně a ochotně dávali peníze za opravdový kapitál, tj. funkční aktiva a procesy s vysokou přidanou hodnotou, které peníze opakovaně produkují. Dostali jsme tak jednorázově spousty peněz, ale nedokázali jsme je proměnit ve skutečný kapitál. Zahraniční kapitál jsme dokonce „lákali“ tak, že se nejen prodávaly výrobní prostředky, ale zahraniční vlastníci dostávali mnohé výhody, úlevy, včetně daňových. Čeští podnikatelé tak byli v nevýhodě a ztratili přístup k hodnotné pracovní síle. Bude dlouho trvat, než se s 90. lety vyrovnáme.

MM: V Analýze českého zahraničního obchodu a pozice v globálních hodnotových řetězcích firmy Deloitte, ze začátku listopadu 2019, se mimo jiné uvádí, že „Česko je v mezinárodním srovnání jednou z ekonomik nejvíce zapojených do komplexních globálních hodnotových řetězců (GVC). Vysoká míra napojení na globální ekonomiku dovoluje Česku těžit ze svých komparativních výhod a pomáhá mu bohatnout. Zároveň ale činí českou ekonomiku citlivou na změny v globální ekonomice, jako jsou ekonomické propady nebo změny v obchodní politice velkých světových ekonomik. Silnější vazby na GVC umožňují rychlejší ekonomický růst, na druhou stranu však příchod ekonomické krize nebo jiné impulzy k omezení mezinárodního obchodu vedou k potenciálně větším výkyvům a ztrátám než dříve.“ Rozumím tomu dobře, že subdodávky pro zahraniční globální firmy nejsou pro český průmysl dlouhodobě udržitelným řešením?

Prof. Zelený: Ano. Typickým příkladem je automobilový průmysl. Jestliže někdo vytváří malou komponentu – reflektor nebo pneumatiku – jedná se o nejnižší přidanou hodnotu. Pokud je výroba takového českého podniku pevně svázaná s osudem zahraničního majitele, není to dobré. Je snadné kapitál prodat, ale mnohem těžší je ho získat zpátky. A ještě těžší je nový kapitál vytvářet, z ničeho. Upozorňoval jsem, že pokud budou prodány kapitálové komplexy, a některé byly velice zajímavé a prosperující, všechny zisky a výhody půjdou zahraničním vlastníkům. Nemáme například ani jednu českou banku. To samé platí i o úspěšných firmách, jako byla například Škodovka a mnoho dalších. Navíc se rapidně prosazuje elektromobilita, kterou se tzv. politici snaží ignorovat.

Současná doba je tedy velkou výzvou a není úplně jednoduché znovu vytvářet a rozvíjet českou ekonomiku a českou podnikatelskou sféru. Takže se problém odkládá. Napojení české ekonomiky na jmenované globální sítě, plynoucí z analýzy firmy Deloitte, situaci naší ekonomiky plně vystihuje. Stále poskytujeme levnou pracovní sílu, jejíž hodnota se ale samozřejmě časem začne zvyšovat jako například v Číně. Ta se během 20 let dostala, i z hlediska výše platů, na přední světovou pozici. Čína byla zaostalá země, a to vím úplně přesně, jelikož jsem tam v 80. a 90. letech přednášel. Všichni jezdili na kolech. Situace se během 20 let radikálně změnila. Dnes je Čína druhou nejsilnější ekonomikou hned za Spojenými státy. Úspěch čínské reformy tkví v tom, že nebyl prodán ani jediný čínský podnik. Když někdo chtěl použít levnou čínskou pracovní sílu, musel investovat do existujícího čínského podniku, anebo si za určitých podmínek vytvořit svůj vlastní podnik na čínském území. Teď vidíte ten velký rozdíl. Zahraniční vlastník si vytvoří zahraniční podnik na čínském území. To je úplně něco jiného, než když se čínský podnik prodá. Čína udělala reformu správně, udržela si kapitál, který vydělává peníze, a proto je dnes na špici světové ekonomiky.

MM: Náklady na tuzemskou pracovní sílu postupně rostou. Globalizace je tedy na ústupu?

Prof. Zelený: To, co uvádíte, je logické a v globálním hledisku to dává smysl. Podniky mají vysoké náklady a už i malé zhodnocení pracovní síly pro ně začíná být problematické. Za prvé, začínají uvažovat o automatizaci, robotizaci a umělé inteligenci. Za druhé, připravují přenos logistiky. Dnes se všechna skladiště a zázemí dají složit během týdne a přenést kamkoliv. Logistiku se snaží převést do zemí, kde ještě přežívá poměrně levná pracovní síla. Globalizace je fenomén nedávno objevené levné pracovní síly, ale má v sobě zabudovaný sebedestruktivní moment. Globalizace vznikla koncem 70. let, kdy byla objevena levná asijská i africká pracovní síla. To znamená, čím více se snažíte pracovní sílu využít, tím více ji musíte organizovat, více ji učit, předávat jí znalosti, a právě tato pracovní síla se vám začne zdražovat. Globalizace, což je lidově řečeno využití levné pracovní síly, je navíc vzdálená od konečného spotřebitele, začíná na sebe nabalovat velké náklady, a následně začíná rychle ochabovat a ustupovat. A co ji nahrazuje? Návrat výrobních procesů co nejblíže ke konečnému spotřebiteli, zákazníkovi. Budu vyrábět a prodávat tam, kde jsem nejblíže svému konečnému zákazníkovi. Jak nás to ostatně učili už zlínští Baťové. Ale bohužel ne dostatečně…

MM: Globalizace končí, ekonomiky se začínají lokalizovat. Může tento trend českou ekonomiku ohrozit?

Prof. Zelený: Ano, tento trend nás může ohrozit. V našem zájmu by nemělo být vytvářet ekonomiku závislou, ale ekonomiku vlastní. To znamená vytvářet ekonomiku vlastněnou ekonomickými subjekty vytvářející přidanou hodnotu pro české hospodářství. Uvedu příklad trendu lokalizace ekonomiky. Němci vyrábějí sportovní boty Adidas a nyní zavedli tzv. Speedfactory, jelikož objevili, že sportovní komponenty vyráběné někde na Tchaj-wanu jsou pro ně již drahé. Vše budou vyrábět přímo v Německu, co nejblíže ke konečnému zákazníkovi. Když podnik fungoval globálně, tak výroba jednoho páru sportovních bot trvala 90 dní. Nyní, když jednotlivé komponenty vyrábějí přímo u konečného spotřebitele, se snížila z 90 na jeden den. Globalizace se již nevyplácí. Jestli to Němci zvládnou, nevím; jsou výrazně byrokratičtí. Rozdíl mezi čínskou pracovní silou a americkou pracovní silou byl donedávna velmi markantní. Globalizace byla ekonomická fáze, která mohla trvat jen tak dlouho, než se začaly platové rozdíly vyrovnávat – a to právě nastalo. Vlna bankrotů českých podniků s nízkou přidanou hodnotou nás bohužel nemine. Dalšími symptomy úpadku jsou demise nízkohodnotových výrob (komponenty), pokles zastaralých průmyslů, rostoucí daňová zátěž, zdražování stavebnictví, následky monokulturního zemědělství a neudržitelný vzdělávací systém. Globalizace je sebelimitující. Ano, globalizace je na odchodu.

MM: Jak se k těmto novým ekonomickým trendům postavit? Kde a jaké hledat řešení?

Prof. Zelený: Velké mocnosti – USA, Německo, západní Evropa a Velká Británie si svoje výrobní kapacity začínají stahovat co nejblíže k zákazníkovi. Vy víte, že Amerika díky Trumpovi stahuje americké podniky zpět do USA. To ale není Trumpův výmysl: to je přirozený evoluční vývoj událostí a děje se všude. Česko se dostalo ztrátou vlastnictví kapitálu do situace, že se veškerý progres odehrával a odehrává v centrech, kde byl a je kapitál, i když třeba v zahraničních rukou. Zvyšuje se tak role velkých městských center – Prahy, Brna a některých dalších lokalit, kde jsou soustředěny výrobní kapacity. Je zde více pracovních příležitostí, vyšší platy atd. Vznikla nám tak významná nerovnováha mezi regiony. Jinými slovy, kromě Prahy, Brna a několika center jsou české regiony nesoběstačné a bez vlastního ekonomického života. Mladá generace musí odcházet do Prahy atp. Podléhá komerčním potřebám, faktům vysokých cen, drahých nemovitostí, přecpaného a náročného života bez nějaké zvláštní úrovně. Je závislá na dojíždění, zvyšuje se role Prahy a centralismu. My jsme malá země, ale rozdíly mezi našimi regiony jsou podstatné.

MM: Zatím se bavíme v teoretické rovině. Určitě je daleko složitější tyto procesy realizovat a uvést do praxe. Vidíte nějaké východisko pro Českou republiku?

Prof. Zelený: Jak jsem již zmínil, budoucnost, kterou po tomto záchvěvu globalizace musíme nalézt, spočívá v hledání a zajištění rovnováhy mezi regiony. V Americe vznikly velmi zajímavé studie, které ukazují, že ekonomické rozdíly mezi státy a národy se snižují, ale rozdíly uvnitř jednotlivých států a národů se zvyšují. Česká republika je na tom podobně. Pro dostatečně udržitelný rozvoj je nutné se soustředit na vyrovnávání úrovně regionů – aby lidé v daném kraji byli dostatečně soběstační, měli ekonomické příležitosti, dostatečnou produkci pro vlastní sebeudržení. Aby mohli vytvářet a vést důstojný a produktivní život v každém regionu. Domnívám se, že tento trend by mohl nastartovat český podnikatel, ve spojení s odborníkem a vědcem, kteří rozumějí problémům rovnováhy. Je žádoucí dostat české podniky do situace, kdy na sebe budou nabalovat lokální služby. Vytváří se tím jakési kondenzační jádro, kolem kterého se buduje lokální ekonomika. To jsou přirozené trendy, které čím jsou vyrovnanější, tím výkonnější a spolehlivější je pak celková ekonomika. My jsme jediná země na světě, která přesně tento proces prožila. Má ho ve své DNA a nedokázala se na něj v 90. letech napojit. Je to Baťův Zlín. Uvědomte si ten zázrak – vesnice, poměrně zanedbaná, se stala během 20. let evropskou metropolí. Zlín byl bez jakéhokoliv zásahu státu a politické interference příkladem takového kondenzačního jádra. Byly zde výrobní podniky, zdravotní, sportovní, vzdělávací a zábavní centra, která v době nejhlubší hospodářské krize fungovala. Žádná jiná země na světě podobný zázrak neměla ani nezažila. Jsem přesvědčený, že tuto DNA v sobě pořád máme, nic z ní nevymizelo, jen byla odsunuta do pozadí. Takových Zlínů bychom dnes potřebovali nejméně deset. Někteří ekonomové říkají, že Baťové byli globalisti. Vůbec ne. Baťům se podařilo „Zlín“ přenést ke konečnému spotřebiteli, do zemí po celém světě, co nejblíže k zákazníkovi. Během 20 let vyvezli 70 Zlínů, a mnohé z nich reálně existují dodnes, i když už třeba nevyrábějí boty. Přesto fungují. Jsou to základní jednotky udržování lokálních a regionálních ekonomik. Baťové byli podnikatelé, kteří spojili podnikání s vědou. Nejlepší vědci a odborníci se stahovali do Zlína, kde měli to největší uplatnění. Aby se nám podařilo Baťův odkaz naplnit, musíme znovu uvažovat a nalézat formy spolupráce mezi podnikateli a odbornou vědeckou komunitou.

MM: Věříte Čechům, že jsou schopni Baťův odkaz vzkřísit a navázat na něj?

Prof. Zelený: Já Čechům věřím. Kdybych nevěřil, ztrácel bych čas. Myslím, zvláště pro mladou generaci, která není zatížená minulostí, by mohla být tato vize rovnováhy a equilibria zajímavá. Moc bych si také přál, aby nám zde vznikla podnikatelská třída, opravdová podnikatelská profese. Jan Baťa navrhoval vznik podnikatelské univerzity. Říkal, že máme hodně talentovaných lidí, kteří podnikají a chtějí podnikat. My dnes potřebujeme takových podnikatelů statisíce. Musíme je nějakým způsobem nalézt, motivovat a vzdělávat. Podnikatelská univerzita v Česku zatím neexistuje. Nepřipravujeme lidi k podnikání. Náš vzdělávací systém používáme k produkci pouhých zaměstnanců a úředníků. Všechny naše univerzity učí totéž a stejně. Nedovolujeme, aby se někdo odklonil. Potřebujeme podnikatelskou profesi, tak jako máme inženýrskou, lékařskou a další. Podnikatel je u nás pořád někdo, kdo se prostě rozhodl, že bude obchodovat a kšeftovat. Podnikatelé jsou v Čechách stále bez profesní základny, i když jen oni mohou rozhodovat o tom, kdo je akreditovaný podnikatel. Nemohou to být státní akreditační komise, jejíž členové nikdy kapitál nevytvořili ani nevlastnili. Ano, já pevně věřím, že i v této oblasti se nám podaří Baťův odkaz naplnit.

MM: Děkuji vám za rozhovor.