Po první světové válce byl velký průmyslový boom a vznikla společnost Českomoravská-Kolben, později Českomoravská-Kolben-Daněk, která zaměstnávala 12 tisíc lidí a její heslo bylo: „Vyrobíme vše od špendlíku po lokomotivu.“ Po druhé světové válce jsme měli předpoklady stát se velmi silnou strojírenskou zemí, ale byla tady politická síla, která dohlížela, abychom nedokázali víc než na východě. Kdybychom na to neměli, tak by nás nehlídali. Přesto ta díla tady byla, jako např. rychlodrážní metro, nákladní lokomotiva Kyklop, pistole CZ 75, motorák 860, ale i Karel Raška s vymýcením neštovic nebo kontaktní čočky Otty Wichterleho apod. A nyní – navzdory rozsahu katastrofy na Ukrajině, jednou přijde, a věřím, že brzy, poválečné období. Nemáme socialismus, obchodujeme s celým světem a limity téměř neexistují, každý může vyrábět, co chce a jak chce. S napětím očekávám, že se české strojírenství postaví na nohy, které se mu už několik let klepou. Připouštím, že každá doba má své, ale je objektivní rozdíl mezi podmínkami na začátku 20. let, které měl Emil Kolben, a podmínkami, jaké mají současní továrníci? Jsem si jistý, že obrovský. Pan Kolben musel hospodařit jen s tím, co si prací vydělal. Jak by vypadala ČKD, kdyby si mohl pomoci dotacemi, si může každý domyslet.