Ekonomika s přidanou hodnotou v turbulentní době

Ve firmách, bohužel, chybí strategické prostředí. Tedy prostředí akce, jak jej nazýval profesor Milan Zelený, které by umožňovalo strategii koncipovat i realizovat přímo v rámci akce samé, nikoli v rámci jejího popisu. Strategické prostředí je vyjádřeno ve specifických ukazatelích trvalého uspokojování jasného koloběhu: zákazník – inovace – procesy – finance. Realizační strategické prostředí firem, na rozdíl od toho, které se utvářelo nevydařenou transformací 90. let, je tvořeno sítí spolupodnikání, vnitropodnikových trhů a autonomních týmů a je uváděno v život a udržováno v chodu podpůrným komunikačním a informačním prostředím. To je to, co Ivo Červenka očekává při vzestupu autonomní české ekonomiky.

Jednou z bolestí současného managementu je, že to, co říkáme, se liší od toho, co děláme. Přitom u zákazníků, spotřebitelů i dodavatelů, a také u ředitelů, manažerů a stratégů, není podstatné to, co říkají, ale hlavně to, co dělají. Američané mají rčení: „It does not matter what they say – the only thing that matters is what they do.“

Ing. Ivo Červenka v mnoha odpovědích rozvíjí problematiku funkční společenské smlouvy jako předpokladu vzestupu, růstu a rozkvětu republiky. Naznačuje, že politická kultura je pojem, kterým označujeme nikoliv primárně chování politiků, ale chování společnosti a její přístup k politickým otázkám a záležitostem. Pro vyhodnocení stavu je klíčové, zda je společnost v politických otázkách či v reakcích na chování politiků aktivní, či nikoliv. Můžeme pak mluvit o tzv. participační, nebo poddanské politické kultuře. První jmenovaná, která je žádoucí při vzestupu společnosti, se projevuje vyšší mírou participace, a tedy i citlivosti občanů na přešlapy politiků mezi volbami. S tou druhou se setkáváme v kvazi demokratických systémech, v nichž politici aktivitu občanů vyžadují jen u voleb.

MM: Transformace, která proběhla v 90. letech, uvrhla ČR do nezáviděníhodného postavení, někdo dokonce říká nezdravě závislého. Posledních cca 10 let se rýsuje, že věk globalizace postupně končí a česká ekonomika bude mít příležitost vymanit se z postavení odvozeného z nepovedených kroků a dostane možnost napravit důsledky zmíněné transformace, již zde realizovali lidé, kteří, dle doc. Jana Urbana (viz rozhovor), vůbec nevěděli, jak kapitalismus funguje. Myslíte si, že když bude vláda aktivní, můžeme vydělat na tzv. onshoringu, tedy na přiblížení výrobních kapacit zpět ke spotřebitelům? Že toto česká společnost dokáže, ostatně již před cca 15 lety předvídal prof. Milan Zelený...

I. Červenka: Ano, myslím si, že pokud se chopíme příležitosti, která se nyní otevírá, můžeme nejen zmírnit důsledky předchozí jednostranné orientace ekonomiky, ale i položit základy pro skutečnou národní průmyslovou obrodu. Onshoring – návrat výrobních kapacit blíže ke spotřebitelům – není jen módní pojem. Jde o hlubokou strukturální změnu, která odráží posun v myšlení globálních výrobců i spotřebitelů. Pandemie, geopolitické napětí i environmentální důvody ukázaly limity nadměrné závislosti na vzdálených dodavatelských řetězcích. Tato zkušenost otevírá prostor pro státy, jako jsme my, které disponují silným technickým know-how, kvalifikovanou pracovní silou a historicky hluboce zakořeněnou průmyslovou tradicí.

Musíme si však přiznat, že pouhé spoléhání se na trh, jak se dělo během transformace v 90. letech, nestačí. Pokud chce stát skutečně změnit charakter ekonomiky z montážní na inovačně a výrobkově orientovanou, musí pro to aktivně vytvářet podmínky – ať už prostřednictvím cílených investičních pobídek, daňové podpory výzkumu a vývoje, nebo třeba rozvojem technologické infrastruktury. Je také nezbytné modernizovat systém vzdělávání, aby vychovával nejen operátory, ale i techniky, inženýry a vývojáře. Onshoring může být impulzem pro přeskládání dodavatelských řetězců ve prospěch domácí ekonomiky, ale musíme být připraveni nabídnout něco víc než jen levnou práci. Klíčem je vyšší přidaná hodnota – v designu, vývoji, finalizaci produktů. V tom se skrývá šance posunout se z periferie do centra evropského průmyslu.

MM: Ke zvládnutí všech výzev, které nastoluje nezadržitelně se blížící oslabení globalizace, je klíčový kvalitní management a leadership českých firem. V souvislosti s umělou inteligencí je namístě renezance kritického myšlení. Nicméně v ČR s útlumem kritického myšlení, tedy nástupem politického marketingu, vzniká otázka, zda je tato země ještě pro reformátory. Určitým nedobrým znamením může být i to, že do budoucnosti hledíme na základě minulosti. Významnou roli by měli sehrát schopní politici, tedy osoby schopné dát dohromady správné informace ve správný čas, kriticky o nich přemýšlet a moudře činit, tolik potřebná, moudrá rozhodnutí ve prospěch republiky. Myslíte si, že dobře zvládnutá třetí transformace by českým firmám mohla zásadně pomoci?

I. Červenka: Bezpochyby ano. Domnívám se, že třetí transformace, kterou si můžeme pracovně označit jako „transformaci k soběstačnosti a přidané hodnotě“, bude pro Českou republiku zlomová. První transformace po roce 1989 znamenala odklon od centrálně plánované ekonomiky a otevření se trhu, ale byla provázena řadou zkratkovitých rozhodnutí – často bez dostatečného porozumění mechanismům fungování moderního kapitalismu. Druhá vlna proměn, která přišla s nástupem globalizace, pak prohloubila naši roli dodavatelské ekonomiky, silně integrované do zahraničních hodnotových řetězců, ale často pouze na jejich nižších úrovních. Třetí transformace, kterou právě prožíváme, nebo spíše bychom měli prožívat, znamená schopnost přejít od pouhé výrobní role k roli tvůrce. A to vyžaduje výraznou změnu v uvažování. Nestačí „dobrý management“, nutně potřebujeme kvalitní leadership, schopnost vést v neznámém terénu, určovat směr a nést za něj odpovědnost. To platí pro firmy i pro veřejný sektor. V politice by měl být lídrem někdo, kdo chápe souvislosti a dokáže je vysvětlit veřejnosti – nikoliv jen správce popularity nebo krizový manažer.

České firmy se musí naučit budovat vlastní značky, investovat do vývoje vlastních produktů, diverzifikovat trhy a dodavatelské řetězce. Zároveň je nezbytné podporovat podnikatelskou kulturu založenou na kritickém myšlení, otevřenosti ke změně a dlouhodobém strategickém plánování. V tom může pomoci stát, univerzity, profesní svazy – ale nakonec vše záleží na odvaze konkrétních lidí ve firmách. Třetí transformace není něco, co za nás udělá Evropská komise nebo naše vláda, ale na druhou stranu bez podpory systémových reforem se nám nepodaří.

Jsme na křižovatce. Buď se dokážeme stát průmyslovou zemí s vysokou přidanou hodnotou a technologickou suverenitou, nebo se znovu spokojíme s rolí levné montovny. Rozhodnutí je na nás.

MM: Dnes se často skloňuje pojem ESG, který pomáhá správním orgánům, veřejnosti i ostatním hodnotit dlouhodobou udržitelnost. Zahrnuje poskytování informací o environmentálních, sociálních a správních faktorech organizace. Mnoho lidí si pod tímto tématem představuje např. obnovitelné zdroje energie či zelenou dopravu, zahrnuje však i sociální odpovědnost a spravedlivé řízení. Velké firmy se na tyto faktory soustředí stejně intenzivně jako na část environmentální. U dodavatelských firem je to většinou tak, že po nich reporting požaduje jejich koncový odběratel. Menší firmy, které se tomu dosud nevěnovaly a nemají ještě otázku udržitelnosti ve své strategii, se s tím budou muset také nějak popasovat. Jak vidíte v nejbližších letech vývoj této problematiky?

I. Červenka: Téma ESG je bezpochyby jedním z klíčových trendů, který zásadně ovlivní podobu průmyslu v nadcházejících letech. Nejde přitom pouze o nové regulatorní požadavky nebo formální výkaznictví, ale o celkové přehodnocení role podniků ve vztahu ke společnosti, zaměstnancům i životnímu prostředí. Zároveň je ale třeba být realistický. Evropská komise si je vědoma, že nároky vyplývající z nové legislativy, zejména směrnice CSRD (Corporate sustainability reporting directive), by mohly představovat příliš velkou administrativní zátěž, především pro malé a střední podniky. Proto letos navrhla odložit povinnost ESG reportingu pro některé kategorie firem až na rok 2028. Tento odklad má podnikům poskytnout více času na přípravu a umožnit jim zvládnout transformaci s menšími náklady.

CSRD přináší významné rozšíření nefinančního reportingu. Firmy nebudou muset pouze stručně informovat o ekologických nebo sociálních iniciativách, ale budou povinny vykazovat konkrétní data – například emise CO₂ v celém hodnotovém řetězci, strukturu zaměstnanců, opatření proti diskriminaci, etiku řízení, transparentnost rozhodovacích procesů a další ukazatele udržitelnosti. Tato data budou navíc muset být ověřována nezávislým auditorem, což přináší zcela nový rozměr zodpovědnosti i nároků na interní procesy. Zatímco velké korporace již s těmito změnami pracují a mají na to své týmy, malé a střední podniky často teprve hledají cestu. A právě pro ně může být podpora a metodické vedení zásadní. U nás ve Svazu strojírenské technologie proto připravujeme sérii podpůrných aktivit – od workshopů přes konzultace až po vzorové šablony, které firmám pomohou ESG reporting zvládnout prakticky a efektivně.

Zásadní je, aby firmy vnímaly ESG nikoli jako další „povinnost z Bruselu“, ale jako nástroj, který jim umožní zvýšit konkurenceschopnost, získat nové zakázky, zlepšit vztahy se zaměstnanci i komunitami, a v neposlední řadě efektivněji hospodařit s energiemi a zdroji. Mnohé podniky už principy ESG v praxi dávno aplikují, aniž by o tom mluvily v těchto termínech – například péčí o zaměstnance, bezpečností práce nebo zodpovědným přístupem k nakládání s odpadem či k úsporám energie. Věřím, že díky posunu účinnosti CSRD máme čas realizovat tuto změnu kvalitně, s důrazem na porozumění, nikoli jen na formální splnění zákona. ESG by nemělo být jen o reportech – mělo by být o hodnotách, kterými firmy žijí.

MM: Musíme se zaměřit na příčiny problémů, nikoli jen na následky, jejichž řešení je mnohonásobně dražší. To zaznělo na nedávné konferenci Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky s názvem Technologie Průmyslu 4.0 a jejich dopad na trh práce. Mnoho podniků však stále podceňuje význam digitalizace a nepřipravuje se dostatečně na technologické změny, které zásadně ovlivňují tržní prostředí. Bez jasně definované digitální strategie a využití technologií Průmyslu 4.0 riskují v rychle se měnícím světě ztrátu konkurenceschopnosti. Zároveň se ukazuje, že implementace nových technologií nestačí – klíčovým faktorem úspěchu je kvalifikovaná pracovní síla, která s těmito technologiemi dokáže efektivně pracovat. Proto by investice do moderních technologií a rozvoj dovedností zaměstnanců měly být základním pilířem moderní společnosti, potažmo podniků. Vytváříte k tomu ve Svazu dostatečný prostor?

I. Červenka: Ano, a nejenže vytváříme prostor, avšak považujeme toto za jeden z klíčových pilířů naší činnosti. Průmysl 4.0 nejsou jen technologie jako takové, ale především změna myšlení, řízení a celkového přístupu k podnikání. Pokud firmy nezmění své interní procesy, firemní kulturu a nevzdělají své lidi, žádná investice do robotů, automatizace nebo AI jim dlouhodobou výhodu nepřinese. Proto se v rámci Svazu strojírenské technologie zaměřujeme na systematickou podporu členů v oblasti digitalizace. Organizujeme workshopy, networkingové platformy a tematická setkání, v rámci nichž se sdílejí příklady dobré praxe. Úzce spolupracujeme s Národním centrem Průmyslu 4.0 a akademickým sektorem (ČVUT v Praze, RCMT). Pomáháme firmám pochopit nejen technické možnosti, ale i nutnost integrovat digitalizaci do jejich dlouhodobé strategie – jinak zůstanou pozadu.

Zároveň prosazujeme reformu odborného školství, rozvoj duálního systému vzdělávání a podporujeme celoživotní vzdělávání, protože pouze s kvalifikovanými pracovníky může digitalizace reálně fungovat. Technologie bez kompetencí jsou jen nákladnou investicí. Ale v kombinaci s kvalifikovanými lidmi se z nich stává klíč k vyšší produktivitě, inovacím a konkurenceschopnosti.

MM: Problémem České republiky je ekonomika s nízkou přidanou hodnotou. A jelikož se jedná o průmyslovou ekonomiku, musí se změnit hlavně strategie vzdělávání. Je načase začít něco dělat, méně mluvit a potlačovat krátkodobě pragmatická, tedy zpravidla neprincipiální řešení. Stejně tak oslabit vliv nejvýznamnějších stavovských organizací v zemědělství, které negativní jevy dosud jen posilovaly, pod heslem „když to vynáší peníze, tak proč bych se zdržoval něčím tak zásadním, jako je ozdravování či uzdravování krajiny“. Podle teorie profesora Bárty, člena Institutu Equilibrium, aktuálně hrozí, že narazíme hlavou do zdi. Pokud neexistuje funkční společenská smlouva, resp. dochází k jejímu rozpadu, nastává problém. A to je dnešní stav. Disrupcí ve smyslu síly, která ničí zavedené standardy, postupy, myšlení a nahrazuje je novými levnými schématy bez hierarchie a záruky, přibývá. Jaký je na to váš názor?

I. Červenka: To je velmi výstižně pojmenováno. Jsme skutečně v bodě zlomu. Stávající systém není dlouhodobě udržitelný a jeho strukturální problémy začínají vyplouvat na povrch – někde pomalu, jinde velmi rychle a bolestivě. Disrupce nejsou jen technologickou otázkou, jsou především systémovým otřesem, který testuje naši schopnost reagovat, učit se, přizpůsobit se. A kdo zůstane v zajetí starých struktur, procedur a schémat, bez kritického přemýšlení, neobstojí.

Ekonomika s vyšší přidanou hodnotou se nedá postavit na improvizaci. Potřebuje pevné základy – kvalitní vzdělání, silné instituce, dlouhodobou strategii a vizi, která bude sahat dál než do příštího volebního období. A také společenskou smlouvu, jak zmiňujete – tedy společné porozumění tomu, kam jako společnost chceme směřovat, a ochotu na tom spolupracovat. Bez této dohody mezi státem, průmyslem, školstvím a občanskou společností se transformace nemůže podařit. A právě teď je klíčové období – ještě máme čas reagovat, ale okno příležitosti se rychle přivírá. Disrupce nepočká, až budeme připraveni. Musíme jednat nyní, a to systémově, zodpovědně a se smyslem pro budoucí vývoj.

MM: Dosavadní politický a ekonomický řád, který byl nastaven po druhé světové válce v čele s USA a zajišťoval stabilitu a předvídatelnost, se nyní zásadním způsobem mění. Pandemie covid-19, vysoká inflace, extrémní politická polarizace a chaotická celní válka, to vše je pouze symptomem této probíhající transformace. Stojíte v čele snah o změnu v české společnosti, jako předpokladu vzestupu české ekonomiky. Dovolím si citovat část vašeho proslovu: „Události poslední doby na globální úrovni naléhavost změn jen zesílily. Zprvu to byly výzvy spojené s environmentální udržitelností, ke kterým se záhy přidala témata energetické bezpečnosti a nezbytnost řešit otázky strategických technologií, jako jsou např. čipy, polovodiče, též léčiva, jsou zásadní, ale hlavní je vymanit se z pozice subdodavatele a mít dominantně své finální výrobky.“ Jde o český národní zájem, jehož propagátorem je více než čtvrt století Ladislav Verner. Dovedete si vysvětlit, proč s tímto českým národním zájmem systematicky neoperuje vládnoucí garnitura? Může to být tím, že máme pouze politiky a státníků se nám nedostává?

I. Červenka: To je otázka, která musí zaznít nahlas. Ano, chybí nám státníci. Tedy lidé, kteří by překročili hranici běžného politického cyklu a vnímali své rozhodování jako dlouhodobou službu budoucnosti své země. Státníci by měli být nositeli vize, kontinuity a systémového přístupu. Místo toho často vidíme reaktivní přístup, kdy se hasí problémy až tehdy, když už je pozdě. A to je pro transformaci ekonomiky z pozice subdodavatele k soběstačnější, inovačnější a finalizovanější podobě zcela nedostačující.

Koncepce českého národního zájmu musí být postavena na budování vlastní výrobkové identity, vlastního výzkumu a vývoje, podpory malých a středních inovativních firem a startupů, na odhodlání vymanit se z role montovny. A zde by měl stát hrát zásadní roli – nikoliv jako centrální plánovač, ale jako koordinátor, investor do infrastruktury, garant kvality vzdělávání a právního prostředí. Lidé, jako je např. zmíněný pan Verner, nám ukazují, že je to možné. Že světová úroveň není jen otázkou kapitálu, ale především odhodlání, kompetencí a odvahy jít vlastní cestou. Ale stát by měl vytvářet prostředí, kde takových firem nebude 10, ale stovky. K tomu je však třeba jiného typu leadershipu – leadershipu s vizí, který dnes bolestně postrádáme.

MM: Z historie se dá vyvodit, že potenciál českých lidí je nekonečný. V této souvislosti připomenu W. Churchilla, který tvrdil, že největší užitek při řešení složitých situací přináší znalost historie. Koneckonců mnoho excelentních poradců bylo historiky. K Čechům se dá metaforicky říci, že pokud dostaneme jasný signál, rychle se otřepeme a běžíme. A uděláme takové věci, o kterých se světu ani nezdá. Jenže nemáme strategické vize a mnohočetné dílčí národní strategie nedovedeme proměnit v reálnou vědecky řízenou politiku. Stát bohužel již delší dobu neposkytuje žádnou vizi. Neříká, jak by měla země vypadat za dalších 10 let. Bez vize nelze orientovat průmysl ani výzkum. Dalším problémem je, že nemáme vlastní národní produkt. Před pěti lety bylo doporučováno, aby se Česko orientovalo na drony – vzhledem k tomu, že máme strojírenský a letecký průmysl, výborně byl též zvládnutý software. Kdybychom byli připraveni před dvěma třemi lety, mohli jsme být dronovou velmocí. Tento kompletní produkt by dal perspektivu mnoha českým malým a středním podnikům. Ale z neznámých důvodů k ničemu nedošlo. Jak se na takové případy díváte vy?

I. Červenka: Tento příklad je velmi výstižný a poměrně jasně odhaluje jeden ze zásadních problémů naší ekonomické politiky – neschopnost přetavit potenciál a znalosti v dlouhodobě udržitelnou národní strategii. Česká republika má skvělé inženýry, schopné vývojáře, silnou tradici v oblasti přesného strojírenství i letectví, a právě kombinace těchto faktorů mohla být perfektním základem pro rozvoj komplexního národního produktu, kterým by byl například ucelený systém dronových technologií – tedy nejen samotné stroje, ale i softwarová řešení, bezpečnostní systémy, datové zpracování, školení operátorů, výroba senzorů, optiky a dalších komponentů. To, že jsme tuto příležitost nevyužili, nevypovídá o neschopnosti jednotlivců či firem, ale o absenci strategického řízení na státní úrovni. Jinými slovy: máme výborné výkony „na hřišti“, ale chybí nám trenér s taktikou, plánem a vizí, jak zápas vyhrát.

Takových příležitostí bylo a je více – a opakovaně se ztrácejí, protože stát nefunguje jako iniciátor, koordinátor a investor do dlouhodobých inovací. Stále převládá orientace na krátkodobé ekonomické výsledky, bez vhledu do strukturálních změn, které jsou nezbytné pro posun k vyšší přidané hodnotě. Jestli má mít Česko do budoucna důstojné místo v evropském i globálním kontextu, potřebuje přestat uvažovat jen v mezích subdodavatelských řetězců a začít cíleně budovat vlastní finální výrobky, vlastní značky a vlastní systémy.

MM: Rozhovor realizujeme krátce po měsíci učitelů. Pokud bychom měli závěrem vzpomenout něco z výroků J. A. Komenského k těm, kteří svým příkladem modelují společnost, tak si připomeňme jeho Obecnou poradu o nápravě věcí lidských, v níž cca před 400 lety napsal: „Je nesporným porušením, že k vládě se stále přibírají lidé chabých mravů, lidé nepevní, nestálí, usilující pouze o svůj osobní prospěch. Z toho vyplývá nezbytný důsledek, že části národů se nedaří dobře, neboť ti, kteří vládnou jiným, se neovládají sami. Nevládnou podle norem, nýbrž podle své libosti normy překrucují, a to ještě jak sami říkají, jak prý státní zájem vyžaduje.“ Jednak to něco připomíná a též z toho plyne základní teze o nepoučitelnosti – stále děláme, a to nejenom u nás, stejné chyby. A tak, jednoduše řečeno, kdo veřejně lže, nemá nejspíš dobré mravy. Co k tomu dodat?

I. Červenka: Ten citát je neuvěřitelně nadčasový a vystihuje jádro problému, jenž jako společnost stále neumíme vyřešit. Jan Amos Komenský nejen předběhl svou dobu, ale položil i základní morální kritéria pro správu věcí veřejných, která zůstávají platná dodnes. Jeho kritika vůči lidem „chabých mravů“ ve vedení státu není jen historickou reflexí, ale výzvou, již bychom měli neustále vztahovat k současnosti.

Dnes žijeme v době, kdy morální integrita veřejných činitelů bývá často nahrazována mediální zkratkou, marketingovým obrazem a populistickým kalkulem. To, co bylo v Komenského době považováno za morální diskvalifikaci, se dnes mnohdy stává jen PR problémem. A právě tato relativizace základních hodnot má hluboký dopad nejen na důvěru veřejnosti, ale především na fungování celého systému řízení společnosti.

Komenský přitom nehovoří pouze k politickým elitám. Mluví k celé společnosti. Věděl, že zdravá společnost může vzniknout pouze tehdy, když se vláda a vedení opírají o pevné etické normy a když jsou ti, kdo vedou, zároveň těmi, kdo slouží. Ne moc pro moc, ale moc jako odpovědnost. Ne postavení pro výhodu, ale postavení jako služba obecnému dobru. Komenský byl přesvědčen, že výchova k mravnosti a odpovědnosti je základním stavebním kamenem nápravy věcí lidských. A právě v tom je jeho odkaz mimořádně aktuální.

Pokud chceme budovat lepší společnost, musíme se vracet k tomuto hlubokému principu: kvalita vedení společnosti je přímým odrazem morální kvality lidí, kteří ji tvoří. Bez pravdy, poctivosti a služby totiž nelze dosáhnout skutečné změny.

MM: Děkuji vám za rozhovor.