Začneme u sebe. Co má pro nás smysl?

U vchodu do Stellenboschovy univerzity v Jihoafrické republice visí nápis, který zní: „Ke zničení jakéhokoli státu na světě není třeba atomových bomb ani raket dlouhého doletu.“ Stačí snížit kvalitu vzdělávání a nechat studenty podvádět při zkouškách. Pacienti umírají pod rukama takových lékařů, budovy se hroutí pod rukama takových inženýrů a architektů, peníze se ztrácejí vinou takových ekonomů, spravedlnost mizí v rukou takových právníků a soudců (…). Úpadek vzdělání je úpadkem národa. V JAR se inspirovali J. A. Komenským, a co my?

MM: Dovolte na úvod netradičně něco z politologie a sociologie. Je nadále možné, aby politika byla řízena dominantně politickým marketingem, který často vzniká na základě plytkých politických průzkumů, co by si občanstvo přálo. Tomu se říká populismus a populistů již zde máme dost. Pane doktore, co říkáte výroku, který kdysi řekl J. F. Kennedy: „Neptejte se, co může naše země udělat pro vás, ptejte se, co můžete udělat pro svou zem“, jenž jak se zdá, se český politik přímo zdráhá, až bojí říci nahlas?

V. Cílek: Všimněte si, že se z veřejné debaty úplně vytratilo sousloví „veřejné dobro“, snad proto, že působí naivně či nábožensky. Lidé mají představu, že mají být draví a získávat peníze. Jenže veřejné dobro je také plně pragmatickým nástrojem, jak vytvářet stabilní společnost. Představte si skupinu dravých osobností, které se do sebe pustí. Pár z nich možná nakonec vyhraje, ale vyhrát je něco jiného než si výhru udržet, a to, co po nich zbude, je často jen ušlapaná tráva. Na druhou stranu koncepce veřejného dobra, i když nikdy není ideální, přece jen přináší určitou stabilitu. Žiji, ale také chci, abys i ty žil.

MM: Hospodářství stagnuje, a přitom máme nedostatek pracovní síly. Lze si vůbec představit, co se bude dít v konjunktuře, která jednou musí přijít, a nastane enormní potřeba pracovní síly? Nesouvisí nedostatek pracovní síly s přezaměstnaností mj. ve státní správě? Pane doktore, jste renezanční člověk, proto si dovolím ještě jednu otázku na pomezí politologie, sociologie a politiky. My, Češi, jsme obdivováni pro svůj podnikatelský zápal, jak jsme pilní a pracovití, jak jsme jednotní a soudržní, jak umíme odhodit své osobní zájmy ve prospěch celku, jak jsme kulturní a vzdělaní. Jaká je současná realita? Dokáže toto vše utlumit marketing politiků?

V. Cílek: Nenadávejme jen na politiky, ale i na sebe. Volíme strany, které nás zklamávají. Alternativa se po volebním vítězství rychle stává běžnou, bezbarvou stranou, která si vystačí sama se sebou. Volíme podle slibů, ale pak ty sliby nekontrolujeme. Struktura vládní moci se pak podobá struktuře společnosti. To by ještě nevadilo, ale také nás nic netáhne někam vzhůru, výš. Právě naopak, hloupí lidé volí hloupé politiky, a ti národu dávají další porci hlouposti. Zacyklujeme se na cestě dolů. Podle mne není velká naděje ve velké politice, ale hodně se dá udělat v malém, komunálním měřítku. Je to však běh na dlouhou trať, protože nejprve musí být schopný komunální politik, pak se musí propojit s dalšími jemu podobnými lidmi, a poté se potřebují shodnout na strategii vůči velkým hráčům. Obecně po kolapsu musí nastat regenerace, a ta vždy přichází zezdola.

MM: Vracím se ke covidu, domnívám se, že tam, bohužel, došlo k mentálnímu posunu. Od té doby se stále větší část společnosti dožaduje kompenzací za jakýkoli šok, snižující životní úroveň. A politici nejen na tuto hru přistoupili, ale sami ji aktivně rozehráli v rámci politického marketingu. U nás to lze snadno, protože nemáme definovánu dlouhodobou vizi a český národní zájem, přitom politický marketing populistických stran stojí, bohužel, primárně na finanční obsluze nejrůznějších voličských skupin. V době pandemie tak došlo k bezprecedentnímu nárůstu zadlužení ČR. Přitom značná část firem působících u nás má vlastníka (matku) v zahraničí, a to, co dostala od našeho státu, zpravidla odešlo do zahraničí. Přitom stát má nastavovat férová a efektivní pravidla hry, a pomáhat jen těm nejslabším v naší společnosti, jak správně tvrdí Jan Urban ve svém rozhovoru v březnovém vydání našeho časopisu. Posílat peníze cizím státům na jejich vlastní firmy, nemůže být úlohou českého státu, pak uvádí v otevíracím rozhovoru únorového vydání Ivan Baťka, majitel společnosti Fosfa. Co říkáte tomuto tématu?

V. Cílek: Pozoruji lidi i sebe a mám pocit, že covid také nějak změnil naši povahu, že jeho psychologické působení je mnohem větší, než se nám zdálo. Jako bychom za poslední tři roky zestárli o 10 let, nebo ještě o víc. Mnoho lidí kolem mne cítí únavu, ztrácí radost ze života a nadbytek informací vede k roztěkanosti, která nás také stojí nějakou energii. Někdy se tomu říká „stres z neuspořádanosti života“.

Kdybych měl navrhnout nějaké řešení, tak bych začal u sebe a ptal bych se, co má pro mne smysl. Toto je velmi významná otázka, protože řada pokusů ukázala, že lidé, kteří věří, že jejich život má smysl, žijí déle a jsou méně nemocní. I rány se jim hojí lépe. Smysl osobního života je vždy provázán s rodinou a dalšími lidmi. Ti se potkávají, jsou k sobě přitahováni a zakládají společnost, ve které se daří novým myšlenkám. Ukazuje se, že pokud si umíme zodpovědět čtyři otázky: 1. co mě dělá šťastným; 2. v čem jsem dobrý; 3. čeho si v životě cením; 4. proč dělám to, co dělám, tak i to, v dnešní turbulentní době, vede ke smysluplnému životu. Vlastně jsme v situaci české společnosti kolem roku 1880. Vláda za moc nestojí, Rakousko se rozpadá v byrokracii a předstírání. Ale přesto Češi vidí, že se musí vzdělávat a vyrovnat se německé životní úrovni. A tohle přesvědčení a neustálá práce nás o 20 či 30 let později dovedou mezi chudší evropskou elitu.

MM: Česko se z čistého příjemce unijních dotací brzy stane čistým plátcem. To by pro ekonomiku odvozenou od dotací (kapitalismus závislý na dotacích) mohlo znamenat náraz do zdi, který bude mj. souviset s nutností zeštíhlení státní správy. Nedávno použitý termín Nejvyššího kontrolního úřadu „dotační kapitalismus“ vzbudil sice značné emoce, ale rychle zapadl. Aby nezapadl úplně, budeme potřebovat nějakého státníka, každopádně půjde o nutnost psychologické přípravy občanů na změnu, a to nebude jednoduchá situace. Nejsou dotace něco jako toxikomanie?

V. Cílek: Moje představa je taková, že jeden úsporný balíček nepomůže, a tak přijdou další. Lidi si to v určité fázi už nenechají líbit, a tak dojde ke svržení vlády, načež se vlády chopí jiná, ještě horší skupina. Karel Havlíček Borovský, který aktivně prožíval rok 1848, rozděloval revoluce na úspěšné a neúspěšné. Rozdíl je mezi nimi ten, že když dojde třeba jako v Latinské Americe k pouhé výměně moci, tak to je recept na chronické potíže. Dobrá revoluce ví, jaký bude další krok. Takže i kdyby šlo všechno dobře, tak další národní obrození bude dozrávat dalších 20 let. Ale to je v historii normální.

MM: Zdá se, že vlády se dlouhodobě shodnou v tom, že je třeba stát zeštíhlit, ale nějak se jim to nedaří. Ve Švýcarsku je na přibližně stejný počet obyvatel a zhruba stejnou rozlohu cca 10x méně úředníků. Z úst našich politiků to, bohužel, vypadá jen víceméně na řečnickou piruetu, ale může to být i známka, že si s tím nevědí rady. Na přístupu decizní sféry k reformám lze testovat, kdo je státník a kdo politik, kterému jde jen o vlastní prospěch, mj. též o to být znovu zvolen. Možná zde spočívá jádro toho, kolik máme politiků a kolik státníků. Myslíte si, že množství státníků v ČR je menší než malé?

V. Cílek: Také je zajímavý počet generálů. Souboj s administrativou je náročný, protože ti lidé se umí bránit. Konec konců oni ten systém vytvořili. Češi jsou navíc mistry ve zdůvodňování, proč něco nejde. Profesí politika je být opět zvolen a pak se ještě nějakou dobu udržet u moci. Klacky pod nohy mu přitom hází odbojné křídlo vlastní strany, všechny ostatní politické strany a musí si dát pozor, kdo nenápadně lobbisticky tahá za nitky. To, co ještě zvládne, je únik do Bruselu, ale ne souboj s vlastním aparátem.

MM: V Česku máme tradici mírného pokroku v mezích zákona, takže naše země nebyla a není pro reformátory. Někdy se zdá, že reforma je sprosté slovo. Často se utápíme v informacích, a přitom hladovíme po moudrosti. Myslíte si, že svět budou muset řídit syntetici, tak jak to tvrdil prof. Milan Zelený – kterého jste osobně znal a společně s ním se účastnil řady konferencí, tedy lidé schopní dát dohromady (syntetizovat) správné informace ve správný čas, kriticky o nich přemýšlet a moudře činit moudrá rozhodnutí?

V. Cílek: Ve vědě dělíme odborníky na analytiky a syntetiky, nebo jiným slovem na specialisty a generalisty. Těch prvních je více, jsou pracovití a mají data. Syntetik nebo generalista musí víc klouzat po povrchu věcí, cítí se nejistý, protože informací je hodně a vždy něco přehlédnete. Dobří generalisté mají znalost života, jako by existovalo něco jako rozumnost a oni žijí blízko ní. Nedávno byl seminář o tom, jak pracovníci médií mohou rozpoznat články či knihy sestavené umělou inteligencí. Lék je docela jednoduchý – poznáte to, když máte načtené ty všechny tlusté romány od Prousta nebo Tolstého. Jenže mladší generace už je číst nebudou, budou tedy víc ovlivnitelné a schopné spíš specializovaných rozhodnutí.

MM: Ukazuje se, že v české ekonomice dochází k zásadním tržním deformacím. Vláda v tomto ohledu příliš nekoná. Nevyužila žádný z nástrojů, které má k dispozici a které jsou obsaženy v platném Zákoně o cenách č. 526/1990 Sb. K aktivnímu využití regulačních možností, jež dává tento zákon, stačilo vládě splnit pouze dvě podmínky – umět a chtít. Otázkou je, zda při jejím „nerozhodnutí“ převážila první, či druhá podmínka...

V. Cílek: Už nejsem schopen se zabývat politikou. Vím jen, že pumpa bohatství, jak tomu říká Peter Turchin, funguje stále efektivněji. Jedná se o mechanismus, jak z velkého množství běžných lidí vytahovat stále více peněz na konta malé skupiny lidí. Pumpa bohatství se neustále zefektivňuje bez ohledu na to, která strana je právě u moci. A to nejenom u nás, ale dobře to je vidět třeba v USA. Jenže Turchin také dokládá, že k pocitu obecné mizérie vede situace, kdy běžní lidé nebohatnou, anebo mnohem menším tempem než elity. Ve společnosti je pak víc neklidu, nenávisti a pocitů zmaru. Pokud existuje něco jako „deep state“, pak to jsou mechanici pumpy bohatství, a výsledkem toho všeho budou turbulence.

MM: Jak vidíte realizaci balíčku 37 prorůstových opatření, který připravila Národní ekonomická rada vlády? V mnohém tento balíček připomíná potřebu druhé transformace české ekonomiky, i když tento je mimořádně rozkročený bez prioritizace opatření. Čekáním na další volební období může decizní sféra nejen ztratit autoritu, resp. renomé, ale může získat i určitou míru pohrdání. Kde vidíte klíčová opatření k realizaci bez odkladu?

V. Cílek: On už někdo napsal, že by klidně tento národ vyměnil za jiný, ale neví, kde by jej sehnal. Obecně se politikům, a to nejenom našim, vyplatí skutečné kroky jenom předstírat. Teprve, když je opravdu pozdě a předstírání už k ničemu nevede, je třeba nějaká akce. Ale opět udělám úkrok do komunální politiky. Když spravujete město nebo vesnici, tak je za pár let vidět, co umíte. A pokud se věc povede v malém měřítku, je určitá šance, že prorazí výš. Mám proto pocit, že lépe funguje cesta zezdola nahoru než naopak, ale bez vůdcovství se rovněž neobejdeme.

MM: Dohánění úspěšných ekonomik, jinými slovy konvergence ČR směrem k vyspělým ekonomikám, to byl náš dominantní makroekonomický příběh do roku 2008. Domnívám se, že polovina dlouhodobého růstu se dá vysvětlit inovacemi, tedy dovedností obyvatel přicházet s novými nápady a schopností tyto nápady přetvářet do úspěšného produktu či služby. K tomu je zapotřebí mít definované podnikatelské prostředí s jasnými pravidly (např. v 90. letech bránil V. Klaus vzniku burzy). Abychom budovali českou značku s globálními ambicemi, bylo našim „kormidelníkům“ zapovězeno. Dá se na problém další konvergence odpovědět již dnes, nebo musíme ještě počkat?

V. Cílek: Evropská konvergence probíhá docela úspěšně, avšak až na ekonomiku. Pro mladé lidi je úplně přirozené mít možnost vyjet ven, studovat jinde, mít zahraniční partnery. Stále víc se stáváme součástí Evropy, jen na těch penězích to vidět není.

MM: Myslíte si, že nápady poradního sboru vlády NERV v oblasti redukce veřejné správy na úrovni krajů a obcí, ve smyslu počtu subjektů, jsou předčasné, legrační, mimo realitu, nebo správné?

V. Cílek: K jednoduché otázce na malém prostoru je jednoduchá odpověď kolikrát ta nejtěžší věc. Bude na to možné odpovědět, ale až z určitého odstupu. Proto dovolte, abych zde uvedl některé myšlenky ekonoma Milana Zeleného: „Ke změnám dochází ve stále kratších intervalech, což je mnohdy již neúnosné. Zvládání krizí se z jevu zvláštního stává jevem obvyklým, založeným v samé podstatě sociálních jevů. Otázka nestojí tak, zda dojde ke krizi, či nikoli, ale kdy a k jaké. Toto lze nazvat stavem permanentní krize. Vše se čím dále rychleji mění. Během svého života budeme muset zásadně měnit způsob žití, se kterým jsme se identifikovali. Jde o jakousi ztrátu identifikace.“ Dnes lze budoucnost charakterizovat již jen formou alternativních scénářů. Tam se vedle předpokládaných událostí pracuje i s neočekávanými událostmi. Jde o tzv. zákon neočekávaného účinku.

Společnost se již nevyvíjí jen procesem evoluce, nýbrž bude docházet k náhlým změnám, k nepředpověditelným zvratům, a tedy k jakýmsi krizím. Jednoduše a krátce. Vstoupili jsme do období obrovských a rychlých změn. A mám-li opět citovat profesora Zeleného: „Rychlost změn bude tvořit novou kvalitu.“ Krizovým situacím se říká kolaps, což není konec světa, lze na něj nahlížet jako na určitý restart. Protože druhá strana kolapsu je regenerace. Věc tedy není jednoduchá. Z hlediska krizového managementu jsem naopak rád, když obec zastupují lidé, kteří v ní žijí a znají ji. Dodnes lituji zrušení okresů. Jiná věc je míra zbytečného papírování.

MM: Jsme jediná země Evropy, která se ekonomicky nedostala zpět na úroveň roku 2019. Nemohou být naše problémy současnosti způsobeny též tím, že se politici rozhodli získat finanční kapitál prodejem klíčových českých podniků zahraničním vlastníkům? Nemůže být transformace jedním z důvodů současné dlouhodobé stagnace?

V. Cílek: V dobách rakouské monarchie platily české země až 70 % daňových výběrů celé monarchie. Vojska Evžena Savojského válčila s Turky hlavně za české peníze. Kdysi čněly u Dunaje paláce z krve naší a našeho potu, dnes ční bůhvíkde po světě. Větší část své existence po třicetileté válce jsme byli v roli kolonie a tento trend stále pokračuje. Mělo to i své výhody – neměli jsme otroky a neutlačovali jsme černochy třeba v Kongu jako Belgičané nebo Němci v Namibii. Působí tady stále nějaká setrvačnost, s jakou se kdysi šlechta, později ekonomické elity, staví k zahraničním velmožům. Kolega se kdysi účastnil jednání o velké investici, ale zahraniční majitel sem nevyslal evropský dohadovací tým, ale tým, který se právě vrátil z Konga a lépe rozuměl našim pravidlům.

MM: Extrémní reálné poklesy českých mezd a platů byly, jsou a zdá se, že i budou, bohužel při nečinnosti vlády, jediným nástrojem boje proti inflaci. Vláda se tak při své záměrné protiinflační nečinnosti jaksi chlubí cizím peřím. Jde ovšem o nástroj někdy asociální, nemilosrdný, a co hlavně, velmi drahý. Co říkáte názoru, že brzdit inflaci poklesem reálných mezd, znamená brzdit inflaci poklesem ekonomického růstu?

V. Cílek: Mohu odpovědět úplně osobně. Inflaci počítáme v meziročním srovnání, kdybych ale inflaci počítal za tři roky, tak by podle spotřebitelského koše byla někde mezi 35 až 40 %, a zřejmě během asi čtyř let se může dostat až k 50 %. Za poslední roky jsem tedy ztratil necelou polovinu úspor, které jsem si šetřil na důchod. Výhoda tohoto propadu je taková, že vím, že se musím hýbat a snažit se být zdravý, protože mi moc nepomohou ani úspory, ani stát.

MM: Závěrem mi, pane doktore, dovolte položit otázku tak trochu na pomezí různých vědeckých disciplín, což vám nebylo nikdy cizí, protože to je cesta vpřed. Politická kultura, o které jste se již zmínil, je v politologii pojem, který označuje, nikoli primárně chování politiků, ale chování společnosti a její přístup k otázkám jejího chodu. Pro vyhodnocení stavu je klíčem to, zda je společnost v politických otázkách či v reakcích na chování aktivní, či naopak pasivní. Pak lze mluvit buď o tzv. participativní, nebo poddanské politické kultuře. V jaké kultuře se momentálně nacházíme? V návaznosti na úvodní výrok J. F. Kennedyho se mi osobně zdá, že kvůli politikům, uplatňujícím dominantně politický marketing, myslíme až příliš na to, co společnost může (má) udělat pro nás, a příliš málo na to, co my můžeme udělat pro společnost.

V. Cílek: Když Vivaldi psal Čtvero ročních dob, tak jasně rozlišoval, že každé roční období má jiný charakter a hraje jiné písně. Pro mne je rok 2020 koncem epochy, která ještě zněla jinou hudbou, než jaká zní dnes, a bude znít asi ještě během dalšího jednoho či více desetiletí. Podle mě se nacházíme v přelomové době, ale není to náhlý, akční přelom ve smyslu hollywoodského filmu, nýbrž kumulativní čas drobných a větších změn, které během 10 či 20 let poskládají jinou píseň, které už nebudu pořádně rozumět.

MM: Děkuji za inspirativní rozhovor.