Kdo se nestará o budoucnost, ten ji nemá

S předstihem se angažoval v tom, aby se po 100 letech v ČR uskutečnila mezinárodní konference PIMCO – Prague International Management Congress, která se na pozvání československé vlády pod záštitou prezidenta T. G. Masaryka a za předsednictví tehdejšího ministra obchodu USA Herberta Hoovera, pozdějšího prezidenta USA, konala v červenci 1924 v Národním muzeu a Obecním domě v Praze, a to jako ocenění snah průkopnických metod organizace a řízení u nás, tedy hledání nejlepších metod a vzorů řízení organizací pro rozšíření ve světě. Z počátku byl odmítán s argumentem, že je na přípravu příliš brzy, než po opakovaných snahách pochopil, že o konferenci, pro něho z nepochopitelných důvodů, není z decizní sféry zájem. Přitom, jak v rozhovoru zaznívá, Pavla Kafku mrzí, že naše vláda nevyužila 100. výročí tohoto prvního mezinárodního manažerského kongresu. Mohl to být růstový impulz k vzestupu ekonomiky ČR, tak jak tomu bylo v roce 1924.

MM: Česká republika se musí pustit do realizace strukturálních změn, jinak skončíme jako ekonomicky bezvýznamná země. Máme dobrý potenciál, abychom v Evropě hráli významnější roli než dnes a navázali na první republiku. Potřebujeme k tomu ale růstový impulz, významnější, než si vůbec dovedeme připustit. K tomu však potřebujeme státníky, kterých se nám nedostává. Myslíte si, že budeme muset definovat, kdo je státník, a kdo jen politik, a široce to publikovat, aby voličstvo bylo schopno rozlišit kvalitu a nenechat se ošálit, čím dál více rozbujelým, politickým marketingem?

P. Kafka: Obecně řečeno státník je lídr, vůdce, který vede společnost, resp. společenství k prosperitě. Politik je maximálně, více či méně, schopný manažer, ale především manažer svého politického úspěchu, ale i neúspěchu, hledící na volební cyklus, bohužel mnohdy bez ohledu na dlouhodobější potřeby společnosti. Podívám-li se na obrovské tempo růstu zadluženosti našeho státu, pak ti z politiků, kteří jej nebrzdí a nesnižují, buď z krátkodobého kalkulu, nebo politické neschopnosti, nejsou v mých očích státotvorní.

MM: Problémy současnosti můžeme například hledat v předčasně ukončené transformaci v roce 1995, a v řadě případů i špatně provedené. Čím to je, že naše parita HDP s EU nekoresponduje s úrovní mezd a tento rozdíl je největší v EU? Není způsob transformace příčinou toho, že jsme země s nízkou produktivitou práce, čímž se paradoxně nejvíce oháněli ti, kteří nás do této pasti dostali?

P. Kafka: Ono to hodně souvisí s rozdílem mezi HDP – hrubým domácím produktem, a HNP – hrubým národním produktem, který u nás málokdo vnímá, byť na to třeba, již zesnulý, profesor Milan Zelený, nejcitovanější český ekonom v zahraničí, opakovaně upozorňoval. Ten rozdíl je u nás jeden z nejvyšších v Evropě. Jsme dílnou Evropy. Oficiální odliv kapitálu v podobě dividend je ročně kolem 300 mld. korun, ale faktický je dvojnásobný. Odcházející finanční prostředky se tak mění v produktivní kapitál někde jinde. V této souvislosti si také můžeme klást otázku, kolik finančních prostředků, které jsme získali z EU, jsme vlastně proměnili v produktivní kapitál. Takto nám pak vychází také nízká produktivita práce, zejména její pomalý růst. Je to tím, že cizí kapitál k nám umístil výrobní část řetězce tvorby hodnot, a to tu, která má reálně nejnižší produktivitu. Zatímco ty části, které nesou nejvyšší produktivitu – výzkum a vývoj, marketing, prodej, servis atd., si ponechal.

MM: Naše politická elita by si měla uvědomit, že průmysl je stále páteří ekonomiky. Kladu si proto otázku, jak dlouho a zdali české firmy zůstanou v dodavatelských řetězcích tam, kde jsou. Nebo se posuneme vzhůru, kde se tvoří vyšší přidaná hodnota. Dotace z EU jsme, jak říká řada politiků, projedli. Například jsme postavili rekordní počet rozhleden, často v nížinách, máme nejvíce golfových hřišť na světě na počet obyvatel a podobně. Přitom dotace vybírají špatné vítěze. Máme dnes již konečně chytrou hospodářskou politiku?

P. Kafka: Pokud jde o průmysl, je stále páteří ekonomiky, ale tvoří jen necelou třetinu přidané hodnoty, takže není všespasitelný. Jak jsem již uvedl, je nejvíce zapojen do té časti mezinárodní tvorby hodnoty ve výrobě, kde se vytváří nejmenší přidaná hodnota. Potřebujeme zřetelné oživení domácího kapitálu a také tlak na jeho vzájemnou spolupráci, která má rezervy, jak již ve své době uváděl Baťa. Úspěchy čínské či indické ekonomiky se opírají o domácí kapitál. Ani tolik kritizované zapojení do mezinárodních řetězců subdodavatelským způsobem by nemuselo být nevýhodné, pokud ovšem naši výrobci budou tvrdě pracovat na zvyšování své kompetence, a stanou se tak třeba pro odběratele nenahraditelnými.

K hospodářské politice podotýkám to, že chceme být tržní ekonomikou proto, že s tou netržní máme neblahé zkušenosti. My jsme však funkci trhu, který je zásadním instrumentem pro správnou a efektivní alokaci zdrojů, z ekonomických procesů ve značné míře vytěsnili. Na neefektivní alokaci zdrojů zkolaboval plánovací systém. Profesor Zelený upozorňoval, že pokud máme většinu ukazatelů uměle zdeformovanou, pak nemůžeme znát ukazatele přirozené. Dotace všeho druhu jdou proti funkci trhu. Mohli jsme je alespoň používat jako zápůjční kapitál, který je nutné splatit, a ne jako jednostranný finanční transfer.

V tomto směru viním EU, že naše politiky nedonutila používat její prostředky co nejvíce tržním způsobem, a zejména na to, aby se země maximálně zapojila do evropských sítí – dopravních, komunikačních, energetických atd. To naše provinciální či ostrovní myšlení se nám nevyplácí. Uvedu příklad. V jedné diskuzi, před asi 20 lety, s tehdejším ministrem dopravy, jsem argumentoval nutností postavit páteřní železniční síť pro vlaky s rychlostí nad 300 km za hodinu jako součást vyspělé evropské sítě. Jeho protiargument byl, že nám poloviční rychlost na cestu z Ostravy do Prahy bohatě stačí.

Už z prvních přednášek na VŠE v roce 1967 jsem si odnesl mj. poznatek, že imanentní (bytostně vlastní, pozn. redakce) vlastností trhu je to, že se sám likviduje. Proto stát musí prostřednictvím svých zásahů trh „udržovat co nejvíce při životě“ a korigovat jeho případná selhání. Na to máme instituce. Na druhé straně jsme vybudovali celý myšlenkový i institucionální systém, který nejrůznějšími zásahy, plošnými dotacemi počínaje, trh omezuje. Proč jsme např. při covidu podporovali i firmy, které za 10 let předchozí konjunktury nedokázaly vytvořit dostatečné rezervy? Stát napojil ekonomiku na kapačky, a navíc připustil socializaci ztrát a privatizaci zisků. Podobný dopad proti potřebné strukturální změně mělo i opatření ČNB, tzv. kurzový závazek. Peter Drucker, guru managementu, říkal, že cílem podnikání je najít zákazníka, ne dotaci.

MM: Řadu řezů, které v době pandemie bylo možné učinit, protože byly ospravedlnitelné, jsme neučinili. Bohužel místo toho byly ohromné prostředky použity na udržení ekonomiky 19. století. Co jsme podle vás nevyužili a využít mohli, což může souviset s nedostatkem státníků? Nemůže jít až o frustraci z nevyužité příležitosti? Co nám chybí a co způsobuje až paralýzu vývoje ve společnosti?

P. Kafka: Nevyužili jsme nedávného, ale ani předchozího ekonomického poklesu k tomu, co světový ekonom českého původu Josef Alois Schumpeter, narozený v Třešti, nazýval creative destruction – tj. nechat „zaniknout“ ty firmy či oblasti ekonomiky, které nejsou schopny držet krok, a naopak tak pomoci (mj. zvýšenou nabídkou pracovních sil a dalších zdrojů) těm podnikům či oborům, které jsou orientovány na budoucnost a mají vysokou produktivitu práce – to je totiž to kreativní na té destrukci. Číňané mají znak pro krizi složený ze dvou částí, jedna znamená nebezpečí a druhá příležitost.

Ekonomické krize jsou v zásadě ozdravné, protože ekonomický rozvoj je v tržní ekonomice, a behaviorální ekonomie nám to zdůvodňuje, nerovnovážný. Bohužel odpor silných hráčů včerejška bývá někdy těžko překonatelný. Proto nám také klesá cenová konkurenceschopnost na zahraničních trzích. Přestože máme nedostatek pracovních sil, máme méně než polovinu průmyslových robotů na 10 000 zaměstnanců než Německo, a nejsme ani v první dvacítce nejvíce robotizovaných zemí světa. Chybí nám kvalitní analýza výsledků jednotlivých politik státu, i když nejrůznějších tzv. analýz je tolik, že slýchávám, že pro samou analýzu dospějeme k paralýze. Co je ale kritické, je absence holistické syntézy dílčích analýz.

Jako společnost jsme stále v celkově dobré kondici. Jen se bojím narůstajících nerovnováh, absence tlaku na skutečný výkon, rozvoje dotační mentality a setrvávající tendence k relativizaci společenských pravidel a řádu, které mj. zatěžují kohezi společnosti. Voláme také po vyšší ekonomické gramotnosti lidí, ale věnujeme se zejména ekonomice individua či rodiny. Potřebujeme také, aby lidé chápali základní makroekonomické veličiny – zejména pokud jde o společné prostředky, jako jsou státní a veřejné rozpočty, dluhová služba atd.

Když jsem na přelomu 80. a 90. let pracoval v Německu, často jsem se v běžných médiích setkával s velmi názornými vysvětleními jednotlivých makroveličin. Jako příklad uvádím státní dluh a dluhovou službu – když to média zveřejní v absolutní finanční hodnotě, většině lidí to nic neřekne, ale porovnání roční dluhové služby, třeba s rozpočtem zdravotnictví či školství, je velmi názorné.

MM: Problematika dalšího vývoje je dost složitá, takže v mnoha ohledech nedohlédnutelná. Každopádně je třeba směrem k vládě klást disruptivní otázky a vést ji k tomu, aby se více chovala proaktivně, a nikoli dominantně reaktivně. Nicméně vím, že jako prezident ČMA jste spolupracoval s Milanem Zeleným, který byl v ČR v mnoha ohledech propagátorem a pokračovatelem Baťových myšlenek. Vůbec si nemyslím, že má dnes Česko podobnou vizi, jako měl Jan Antonín Baťa v roce 1937, když vydal knihu Budujme stát pro 40 milionů lidí. K tomu je totiž třeba omezovat neproduktivní dobývání renty, což souvisí s dotačním kapitalismem, též mít nějaké mentální nastavení, které by zemi vedlo do světové špičky. Domnívám se, a vyplývá to též z našich předešlých rozhovorů s Vlastislavem Břízou, Antonií Doležalovou, Janem Urbanem, Václavem Cílkem či Ivanem Baťkou, že to tu bohužel není cítit, což by měla být úloha politiků, ale zejména státníků, kterých se nám nedostává. Čím to je a co je potřeba změnit?

P. Kafka: Vizi nemáme, a zejména její hodnotové ukotvení. Takové to masarykovské „nebát se a nekrást“, i když to samozřejmě platí i dnes. Např. z jaké priority společenských hodnot vyplývá fakt, že máme jedno z nejvyšších zdanění práce? Daňový systém musí lépe odrážet hierarchii hodnot. Ale není to problém jen politiky, ale celé společnosti. Teprve až budeme mít tento základní společenský konsenzus, určitou společenskou smlouvu, musí přijít politika s návrhem strategií, jak tyto hodnoty podporovat, rozvíjet a také prosadit. Nemůžeme si dále dovolit, jít stále jen cestou nejmenšího odporu. Zato máme dnes spoustu nejrůznějších oborových či sektorových strategií, které tzv. o sobě nevědí, nepracují se stejnou metodikou, ale především nejsou strategiemi v tom zásadním smyslu. Nedefinují totiž cíl, časovou osu, zodpovědné osoby a instituce, finanční zabezpečení ani kontrolu výsledku. Chybějí nám také analýzy dopadů jednotlivých politik státu – bez toho se nedá úspěšně řídit.

Co nám ale chybí nejvíce, je syntéza jak analýz minulosti, tak zejména jednotlivých dílčích rozvojových strategií do budoucna. Už profesor William E. Deming upozorňoval, že ani automobil nelze řídit jen pohledem do zpětného zrcátka. Už jsem se k tématu systémové škodlivosti dotací vyjádřil. Migrací můžeme řešit dílčí nerovnováhy na pracovním trhu, ale přece nechceme udělat z naší krásné země továrnu, kde budou jiní vyrábět sami pro sebe.

MM: Podniky, které by mohly růst a nabírat další zaměstnance, nerostou, protože na trhu práce chybějí lidé. Ti jsou mnohdy vázáni ve firmách, jež nejsou dostatečně produktivní a donedávna žily čistě z dotací, což české ekonomice přidělává starosti do budoucna. Dokonce to prezident NKÚ nazval dotačním kapitalismem. Máme řadu podniků, které v době pandemie přežily jen díky státní podpoře. Myslíte si, že kdyby ji nedostaly, musely by zavřít či reorganizovat, uvolnily by lidi, kteří by mohli začít pracovat v perspektivních oborech? Nebo, že náš trh práce může zachránit migrace?

P. Kafka: Systémovou škodlivost dotací mohu jen podtrhnout. V naší společenské vizi musí přece být na významném místě i nemateriální kvalita života. Hlavně jde o rovnováhu všech stránek života. Na toto téma potřebujeme hlubokou interdisciplinární diskuzi – společenské vědy mají v tomto směru dluh. Kvalita života je přece mnohorozměrná, každý má trochu jiné priority. Když jsem chodil na základní školu, měli jsme ve dvoupokojovém bytě kamna jen v kuchyni. V ložnici jsme tudíž netopili, někdy jsme museli spát v čepicích. Pro pitnou vodu jsem chodil v okresním městě 300 metrů k pumpě. Z tohoto pohledu se máme dnes výtečně. Rodiče se, jako Češi, na výzvu prezidenta Beneše, přestěhovali z Vídně do Znojma a už nemohli zpět ani ke svému vídeňskému majetku, ani k přátelům. I z tohoto pohledu se máme dnes znamenitě. Jen je třeba si to neustále uvědomovat a podporovat vše, co náš stav stabilizuje, udržuje v rovnováze. Musíme se naučit žít i bez ekonomického růstu, potenciál růstu jiných hodnot života je pořád obrovský. Koheze společnosti a spokojenost lidí jsou odvozeny od mnoha faktorů. Ale zase musíme dbát na rovnováhu, jak říkal Masaryk: „svobody tolik, kolik je možno, řádu tolik, kolik je nutno“.

MM: V roce 2005 jste se stal jako generální ředitel společnosti Siemens nejlépe hodnoceným Manažerem roku v rámci všech odvětví hospodářství ČR. Po skončení v této funkci jste se na tři funkční období stal prezidentem České manažerské asociace, kde jste vykonal ohromný kus práce. Domníváte se, že dnes v klubku přehršle soutěží má akce Manažer roku nadále své místo?

P. Kafka: Soutěž Manažer roku jako hledání nejlepších metod a vzorů řízení organizací bude mít svůj velký význam vždy. Proto mne také mrzí, že naše vláda nevyužila 100. výročí prvního mezinárodního manažerského kongresu PIMCO – Prague International Management Congress, který se na pozvání československé vlády pod záštitou prezidenta Masaryka a za předsednictví tehdejšího ministra obchodu USA Herberta Hoovera, pozdějšího prezidenta USA, konal v červenci 1924 v Praze. Nyní jsme, tak jako tehdy, v přelomové době, na kterou musí management adekvátně reagovat. Jde především o zvládnutí možností, které řízení organizací nabízí umělá inteligence, a to nejen v organizacích byznysových. Proto jsem vždy usiloval o to, aby v soutěži Manažer roku byly také kategorie pro neziskovou sféru, veřejnou správu atd. Celou řadu minusových bodů při mezinárodním srovnávání konkurenceschopnosti národních ekonomik dostáváme totiž dlouhodobě právě za nevýkonnou veřejnou správu.

MM: Z některých vyjádření politiků mám pocit, že je ekonomická realita příliš nezajímá, i když předstírají, že ano. Spíše jim jde o to, prodat voličům emocionální obraz, proto politik používá emočně nabité termíny typu bohatnutí obyvatelstva, přitom v realitě jde o pomalé ekonomické zotavování, tedy o zmenšování chudoby. Vím, že kladete důraz na hodnotovou orientaci, že bohatství není jen ve zlepšujících se číslech, které toho o kvalitě života mohou vypovídat jen málo. Co říci k tomuto nazírání na realitu?

P. Kafka: Jak jsem již řekl, vizi, nebo jak říká Ladislav Verner, majitel společnosti Soma Lanškroun, „definici národního zájmu“, potřebujeme jako sůl. Ale ono přece nestačí mít pouze vizi. Jde především o její naplnění a strategii její realizace. Jsme bohužel národem „bujarých začátků, umdlévajících pokračování a přidušeného konce v půli cesty“, jak zase říkával imunolog a básník Miroslav Holub, spoluzakladatel nadace Pangea. I na úrovni firem je dnes, více než kdy v minulosti, strategie důležitější než operativní výkonnost. Spíše než dělat věci správně, je dnes třeba dělat správné věci.

MM: Závěrem dovolte stručné konstatování, které může vyplývat z rozhovoru. Česko stagnuje. Nic moc nového se tu nestaví. Firmy otálejí s investicemi. Inovace slovně vítáme, ale změny nechceme. Byrokracie dusí aktivitu. A tak se u nás donekonečna sepisují akční plány a koncepce, ekonomika kulhá a blbá nálada moc nemizí. Určité průniky závěrů z našich redakčních otevíracích rozhovorů s významnými osobnostmi by mohly nasvítit České republice cestu, jak postupovat dále. Soubor 37 opatření seskupení NERV ze začátku tohoto roku slouží spíše jako supermarket nápadů, a to může být dost málo k tomu, co ČR potřebuje. Jakého jste názoru?

P. Kafka: Jsem skoro 30 let ve vedení již zmíněné nadace Pangea, která ve své činnosti vychází z myšlenkového odkazu Jana Amose Komenského, zejména z jeho Obecné porady o nápravě věcí lidských. Proto vítám všechny mezioborové diskuze odborníků. Ale je třeba jít do hloubky nad rámec běžných politických diskuzí o daily business. Ty mohou tzv. nasvítit cestu, jak dále, ale musí zde být vůle politiků toto realizovat. Máme mnoho „ostrůvků pozitivní deviace“, ale tím se často necháváme uchlácholit. Potřebujeme, aby tyto ostrůvky byly zasazeny do pozitivního systému. Musíme se věnovat zejména budoucnosti, protože kdo se o ni nestará, tak ji také nemá.

MM: Děkuji vám za rozhovor