Bez znalosti matematiky znalostní ekonomiku nevybudujeme

MM: Selský rozum vždy hrál hlavní roli v procesu vzdělávání a byl pokrevním bratrem kreativity. Avšak obě dvě entity se nám postupně vytrácejí. Děti nejvíce kreativity získávají do pěti let svého věku a pak je o ni vzdělávací systém, až na čestné výjimky, postupně připravuje. Jakými nástroji tomu zamezit?

M. Kopicová: K této otázce mám přímou osobní zkušenost se svými třemi vnoučaty, která žijí několik let v Anglii a navštěvují v Londýně veřejnou školu. Nejmladší vnučka nastoupila ve třech letech do mateřské školy, kde se během roku naučila anglicky. Poté přestoupila do základní školy, první rok absolvovala na jejich tzv. preschool. V týdnu při zahájení školního roku se konají individuální dvouhodinové rozhovory mezi učitelkou, rodiči a jejich dítětem. Vnučka se během tohoto rozhovoru pochlubila paní učitelce, že má ve škole starší sestru. Paní učitelka jí na to laskavě odpověděla, že její sestra si již ale méně hraje a více učí, kdežto ona si bude více hrát a méně se učit. Úplně si ji tím získala. Během jednoho roku, ve svých pěti letech, se vnučka naučila abecedu, číst, psát a počítat. V Anglii platí, a to i pro větší děti, že učitelé hledají a rozvíjejí jejich talent a nadání. A v tom je pak nadále podporují. Já se dívám s velkým smutkem na to, jak se u nás velké množství rodičů snaží odkládat nástup svých dětí na základní školu. A to považuji za špatné. Malé děti jsou jako houba, nasávají nové podněty a poznání, velmi rychle se učí a je třeba s nimi v tom raném věku hodně pracovat, a hlavně jim při tom dopřávat mnoho radosti a potěšení. Pokud u nás jdou děti do školy v šesti letech – a stále častěji i později – potom tuto funkci musí převzít mateřské školy. Tedy mít kvalitní vzdělávací program. Chápu zřizování dětských skupin při nedostatku kapacit v mateřských školách. Je to velká pomoc rodičům, ale nevidím to jako trvalé dobré řešení pro rozvoj dětí. Role učitele na základní škole je klíčová pro kvalitní vzdělávání a pro vytvoření vztahu ke škole. Vím, že máme hodně výborných učitelů a je nutné je opravdu podporovat průběžným vzděláváním, prostorem k dalšímu studiu a tak dále. Veškeré finance, které věnujeme na zvyšování kvalifikace pedagoga v průběhu jeho kariéry, se nám mnohonásobně vrátí. Ale samozřejmě to musí mít své jasné podmínky. Pro mě jsou hlavní podmínkou kvality učitelské profese osobnostní vlastnosti. Znalosti, ty bezesporu učitelé získávají a mají, ale především mít své povolání rád, umět vést děti k radosti ze života a ze vzdělávání, k etickým hodnotám nejenom v mezilidských vztazích, ale i k toleranci, respektu, vzájemné důvěře a soudržnosti společnosti jako celku, to považuji za klíčové.

MM: Naše školství se ve všech stupních stále pohybuje v zastaralém modelu. Děti a studenti se musí nazpaměť biflovat obrovské množství často nesrozumitelných textů, které následně v takovém objemu nevyužijí. To vše je okrádá o čas, který by mohly věnovat svému osobnímu rozvoji. Jednou z trajektorií změny školství by měla být podpora kritického myšlení mladých lidí. Neměli by slepě přijímat informace, ale dokázat klást otázky, ověřovat si fakta a vytvářet si vlastní názory a ty umět obhájit. Ale zásadní impulz změny by měl přijít od pedagogů. Proč se tomu podle vás stále neděje? Kde vidíte možný problém?

M. Kopicová: Dnes už máme pravidelné mezinárodní kontakty v rámci OECD. Otázkám vzdělanosti se věnuje velká pozornost a nové přístupy ke vzdělávání jsou i u nás široce známé. Hodně se už ve školství mění. Máme i řadu moderních škol s velkou ambicí být skvělými institucemi. Školská komunita se významně podílí na formulování strategických cílů vzdělávání i na změně obsahu výuky, zapojují se kvalifikované neziskové organizace, ale stále ještě přetrvává resortismus a formálnost některých partnerství. A zásadní otázkou jako vždy zůstává, jak všechny ty dobré myšlenky uvést do škol. Jak zajistit dostatečnou podporu učitelů a ředitelů. A také, jak jim zajistit metodické vedení, tedy najít někoho, kdo je skutečně novými způsoby výuky provede. Práce bude jistě i na samotném dokončení rámcového vzdělávacího programu během pilotního ověřování. Vidím, že určitá nejistota panuje i mezi zpracovateli.

Vedle toho je třeba před širokou veřejností opět obhájit prestiž učitelského povolání. Pak se nám na pedagogické fakulty bude hlásit dostatečný počet zájemců, z nichž vybereme ty, již mají vlastnosti, o kterých jsme mluvili v předchozí otázce. Samozřejmě na školách je celá řada skvělých pedagogů, ale obecně jsou zatíženi administrativní byrokracií a nedostává se jim tak potřebného prostoru k samotné výuce, v rámci níž by vytvářeli nový model vzdělávání založený mj. na kreativitě a onom kritickém myšlení studentů, o kterém jste se v otázce zmínil. A dále nesmíme opomenout sociologický fakt, jak funguje celá společnost vůči školství, jak se rodiče chovají k učitelům, což je významným důvodem, proč celá řada kvalitních pedagogů ze školství odchází. Jaký má respekt vzdělávací systém vůči společnosti? Kde to jsme, když si rodiče nepřejí, aby jejich děti maturovaly z matematiky? Kde je chyba? Proč nejsme schopni předat žákům potřebné znalosti matematiky úrovně základní a střední školy? Masivní většina by to zvládla. Ale zase jsme u učitele. Máme málo kvalitních pedagogů matematiky. Je to těžká disciplína, a pokud dotyčný matematiku vystuduje, často odchází mimo školství, kde je za své znalosti úplně jinak respektován a odměněn.

Když se podíváme na maturity v roce 2024, ze 75 tisíc prvomaturantů, kteří povinně maturovali z českého jazyka, si jako další předmět 60 tisíc zvolilo angličtinu a pouze 15 tisíc matematiku. A když se zaměříme na to, kam naše země musí směřovat v rámci znalostní ekonomiky založené výrazně na technologických firmách, tak se ptám, s kým tyto firmy chceme vytvářet? Pokud jednou student matematiku opustí, již se k ní nikdy nevrátí.

A nejde jen o celkové výsledky v mezinárodních srovnáních, kde si naši žáci vedou dobře. Vezmeme-li si poslední podrobné výsledky mezinárodního šetření PISA z roku 2022, které bylo zaměřeno na matematickou gramotnost, zjišťujeme mimo jiné, že vycházíme velmi špatně v hodnocení základních matematických znalostí, což se promítá do schopnosti žáka fungovat v běžném životě, například ve finanční gramotnosti.

Je to vážný problém, který má souvislost se sociálně-ekonomickými aspekty v rodinách, a to zejména v zanedbaných regionech České republiky. Významně se tímto jevem zabývali profesor Matějů nebo doktorka Straková. Zde je třeba velmi důsledně pracovat s rodiči, aby pochopili důležitost vzdělávání pro jejich děti.

MM: Přistupme dále k tématu odborného školství. Víceletá gymnázia mají vliv na úroveň žáků druhého stupně mj. tím, že odčerpávají premianty a tahouny tříd. Deváťáci, přicházející na střední odborné školy, nemají potřebné znalosti, a školy tak musejí snižovat požadavky, aby dosáhly potřebného počtu studentů, a následně i úspěšných maturantů. Situace se pak opakuje na vysokých školách. Jak se vy díváte na úskalí odborného školství na středním a vysokém stupni?

M. Kopicová: Snižování laťky je cesta, která nikam nevede! Jsem přesvědčena, že by se děti měly v rámci povinného vzdělávání vzdělávat společně v kvalitních základních školách. Odchod žáků na víceletá gymnázia postihuje primárně nejlepší základní školy, protože zde je největší procento těch, kteří přijímačky úspěšně zvládnou a jsou z obrovského počtu zájemců přijati. A na druhém stupni tak zůstává jen hrstka studentů. Je pravda, že z velké části právě víceletá gymnázia ve své první polovině poskytnou žákům větší penzum znalostí než základní školy, už proto, že mají vybrané žáky. Otázka tedy je, kde je vlastně tzv. zakopaný pes? Podle mě je to právě v kvalitě základních škol. Proč nemohou dát stejné všeobecné vzdělání, jako nabízí víceletá gymnázia? Poté by i na střední odborné školy odcházeli žáci s lepšími znalostmi než dosud.

Samostatná otázka se týká chlapců. Existuje studie prof. Matějů o znevýhodnění chlapců při postupu vzdělávacím systémem. I když mají chlapci vyšší znalosti matematiky a fyziky než dívky, ve známkování se to jen málokdy projeví. Dívky mají lepší verbální dovednosti a jsou lépe hodnoceny. Je to hodně ovlivněno i feminizací základních škol a způsobem, jakým se k získání a hodnocení výsledků přistupuje. Ráda bych se této otázce více analyticky věnovala, je důležitá.

Před několika lety jsem si pro referát na VUT v Brně dělala průzkum mezi maturantkami, které nastupují na technické vysoké školy. Dospěla jsem k tomu, že z velké části byla technická univerzita pro ně až jako druhá volba např. po archeologii či psychologii. Když se tam nedostaly, šly na techniku, kde buď díky prospěchu přijímačky dělat nemusely, nebo byly pro ně tak snadné, že je zvládly. A opět se vracím k tomu, že požadavky technických vysokých škol na přijímané žáky by mohly být vyšší, pokud by absolventi základních, resp. středních škol měli adekvátní znalosti matematiky.

Role čtyřletých gymnázií ve vzdělávacím systému je nezastupitelná s ohledem na potřeby všeobecného vzdělávání, avšak dlouhodobě smysl víceletých gymnázií v kontextu uvedeného důrazu na zvýšení kvality základních škol neshledávám opodstatněným. A navíc – do 15 let musejí děti dostat co nejkvalitnější vzdělání bez ohledu na to, zda se jedná o Prahu, či vyloučenou lokalitu.

A ještě na závěr k této otázce dvě poznámky. Aktuálně se pracuje na rámcových vzdělávacích programech, čemuž já pochopitelně fandím, ale považuji za zásadní, aby z tohoto procesu nebyli vyčleněni zaměstnavatelé, aby partnerství s nimi nebylo jen formální a celé se to neodehrávalo jen pod režií státních úředníků. A druhá poznámka se týká velké roztříštěnosti odborného vzdělávání, kde máme aktuálně na 280 oborů a Ministerstvo školství je chce redukovat na 100. To plně podporuji, protože nově definované obory musejí být s ohledem na vývoj technologií a požadavků trhu práce multioborové. Je však otázkou, kdo a jak to bude posuzovat. Průzkumy jasně ukazují, že po třech letech od ukončení střední odborné školy je polovina absolventů mimo obor.

MM: Jak na střední, tak i terciární úrovni existuje velké množství soukromých škol, pro které hraje ekonomická stránka zásadní roli jejich existence. Nacházejí se v určitém schizofrenním stavu – díky osobnostem, a nejen jim, se snaží nabízet kvalitní výuku, ale na druhou stranu se stávají útočištěm pro celu řadu těch, kteří se na veřejné školy nedostali. Jakými nástroji držet požadovanou úroveň absolventů soukromých škol? A je to primárně trh práce, který často zejména v oblasti odborného školství „bere“ to, co je k mání?

M. Kopicová: Tak, jako jsou rozdíly mezi veřejnými školami, existují i mezi soukromými. Klíčové je, podobně jako je to v západní Evropě, aby škola měla svoji pověst a s tou absolvent přicházel jak na pokračující studium, tak na trh práce. Mám osobní zkušenost ze svého působení ve správní radě velmi prestižního gymnázia The English College in Prague – Anglického gymnázia založeného patrony školy knížetem Schwarzenbergem, princem Charlesem a prezidentem Havlem. Zde mám možnost vidět, kam absolventi odcházejí a jak jsou úspěšní při studiu na zahraničních univerzitách. Aplikují zde všechny ty principy, o kterých jsme hovořili – podpora aktivity, kreativity, týmové spolupráce. Na druhé straně jsou školy, které ve svém modelu primárně vycházejí z toho, že téměř každý rodič chce, aby jeho dítě mělo alespoň maturitu, což je minimum pro současný trh práce. Když nevyjdou přijímací zkoušky na státní střední škole, hledají pochopitelně alternativu. Ale rodiče by za zaplacené školné měli požadovat znalosti, nikoliv pouze maturitní vysvědčení.

MM: V roce 2006, za vašeho prvního působení v pozici ministryně školství, mládeže a tělovýchovy, jste byla klíčovou osobou týmu, který přišel s myšlenkou centralizovat aplikovaný výzkum pod jednu střechu. Druhý pilíř znalostní ekonomiky – výzkum a vývoj, byl tehdy v kompetenci RVVI. Následně byla založena Technologická agentura ČR. Stále přetrvávajícím slabým místem aplikovaného výzkumu je však jeho udržitelnost. Celá řada podpořených konsorcií neustále hledá nové dotační množnosti, aby po skončení projektu měla financování na další období. Proč tomu tak podle vás je? Kde je problém v případě udržitelnosti?

M. Kopicová: Bylo to v roce 2007, když jsme v RVVI začali pracovat na reformě VaVaI. Naše republika se nemohla vymanit z ekonomické krize a hledali jsme všechny možnosti. Už tehdy existovaly některé velmi úspěšné firmy, které čerpaly z chytrých řešení ve výzkumu. Ale mnoho vědců takto aktivně podnikatelské příležitosti nehledalo. Chtěli jsme takový proces podpořit. Vytvořit samostatný finanční nástroj v rámci systému podpory vědy a výzkumu. Navíc se v té době rozbíhala plošná modernizace výzkumné infrastruktury, pěkně se to sešlo.

Primárně si musíme položit otázku, zda v naší struktuře subdodavatelské ekonomiky jsou požadavky na výsledky aplikovaného výzkumu. Když se podíváme na naši produktivitu práce, je nízká, stejně tak i přidaná hodnota vyvážené produkce. Proč? Protože jsme v hodnotovém řetězci uprostřed. Není to jednoduché, jsme stále v pasti tzv. montovny a řada firem inovuje jen podle zadavatele, aby se vešla do jeho požadavků na subdodávku. Takže se nemůžeme divit, že poptávka po aplikovaném výzkumu není adekvátní našemu očekávání. Obrovskou roli zde hraje vlastnictví firem. Zahraniční korporace ale už začínají reinvestovat do předvýrobních etap hodnotového řetězce. Přes všechna úskalí bych řekla, že se tím obrovsky změnila kultura fungování výzkumu. Ale přese všechno zde máme několik elitních výzkumníků, a díky nim sem zahraniční firmy přesouvají svůj špičkový výzkum. A i ve firmách začíná být poptávka po doktorandech, k čemuž dříve nedocházelo. Jsem přesvědčena o tom, že toto je ta správná cesta.

Udržitelnost je velké téma. Když jsem byla v roce 2006 na ministerském postu poprvé, tak jsme s Evropskou komisí již dojednávali k finálnímu schválení program VaVpI (Věda a výzkum pro inovace, pozn. redakce), ale v další fázi, kdy jsem na ministerstvo přišla podruhé v rámci úřednické vlády premiéra Fischera, se již přidělovaly finance pro jednotlivé infrastruktury. Tehdy bylo moje zadání jasné – stůjte nohama na zemi, klíčové je mít kvalifikované odborníky vytvářející páteř moderních výzkumných institucí se špičkovým vybavením. Hodnoticí komise byly tehdy složeny i ze zahraničních odborníků, a ti byli velmi přísní. Dotačními nástroji se buď prodlužovala existence stávajících výzkumných infrastruktur, nebo vznikaly úplně nové na zelené louce, škrtali jsme co nejvíc. Instrukce však byla v tom smyslu, že pokud stavíte něco nového, staré prodejte nebo zbourejte. Anebo prokažte reálnost rozvoje. Některé infrastruktury již nefungují, jiné jdou po různých transformacích dále a hrstka z nich je velice úspěšná. A samozřejmě v kontextu technologických změn je třeba na to reagovat i zaměřením dalšího našeho výzkumu. Je nezbytné pokročit dále, transformovat se do vyšších kvalit a personálních kvalifikací. A díky demografickému poklesu, který se propisuje do aktivní populace 20 až 64 let, to nebude vůbec snadné. V roce 2030 nám oproti dnešku bude na trhu práce scházet na 85 tisíc lidí, v roce 2040 to již bude 170 tisíc a v 2045 neskutečných 400 tisíc lidí. Již za tři roky nám absolventi nepokryjí požadavky na nová pracovní místa vycházející z potřeb aplikace nových technologií a zároveň i náhrady těch, kteří odejdou do zahraničí nebo do důchodu, jako jsou lékaři, inženýři či pedagogové a další. Aplikace nových technologií, které by nás měly posunout do vyšších pater přidané hodnoty, a vedle toho i nahradit lidskou práci, se může zdát jako cesta ke snížení těchto rizik. Avšak tyto technologie jsou samozřejmě závislé na kvalifikovaných lidech, kteří je budou v optimálním případě vyvíjet, ale spíše „jen“ integrovat, a následně dozorovat. Pro nás jsou klíčové technologické profese. A pokud se podíváme na aktuální podíl těchto profesí na celkové zaměstnanosti, průměr EU činí 18 %. My jako průmyslová země máme 15 % (!) a země jako Německo, Francie a Švédsko mají až ke 30 procentům. A pohlédneme-li na náš vývoj od roku 2009 do roku 2022, objem našich technologických profesí se zvednul o 13 %, ale Portugalci, Španělé, a i Poláci zaznamenávají nárůst o 60 %. A opět se vracíme k matematice. Požadavky na kvalifikované technologické profese bez potřebné znalosti matematiky nesplníme. Klíčové je určit si oborové priority, k nimž se bude naše země ubírat. Je to o dohodě vládních a opozičních stran přesahující jedno volební období, není možné neustále začínat od začátku s novými strategiemi. Na těchto prioritách se pak musí stavět startupy, a z nich následně vytvářet firmy v tuzemském vlastnictví. A velikost země v tom nehraje roli, jak by se mohlo na první dojem z pohledu Číny či USA zdát. Podívejme se například na Nizozemsko se 17 miliony obyvatel. Z 12 univerzit má osm v TOP 100 nejlépe celosvětově hodnocených a jeho dalších 45 profesních vysokých škol má vysoké renomé. Zde se právě rekrutuje požadovaný obrovský potenciál pro vznik domácího know-how a kapitálu. Důležitá je také reputace naší země v zahraničí. Aktuální získání 10 ERC grantů je úžasný skok. Když hovořím o nedostatku špiček pro nejvyšší výzkum, podnikání a řízení inovačních firem, mám na mysli to, že s takovými odborníky, vědci, inovátory máme zacházet jako s rodinným zlatem. Musíme jim vytvořit prostředí pro práci, aby nám neodcházeli. Když se nám to povede, možná pak získáme i další ze zahraničí.

MM: Celá řada tuzemských firem je zásadně proti dotační politice a do výzev z podstaty svého přesvědčení nevstupuje. Proč si myslíte, že tomu tak je, a jak vy osobně vidíte stávající model naší dotační politiky?

M. Kopicová: Podle mého názoru tyto firmy jednají logicky a správně, a já smýšlím ve svých podnikatelských aktivitách shodně. Myslím si, že otázka financování ze strany státu se má týkat podpory tvorby prostředí pro byznys nebo veřejné infrastruktury. Ale vlastní fungování firmy je čistě a pouze na ní a na jejích schopnostech. Stát se má starat o startupové prostředí a podporovat začínající subjekty v těch oborech, které jsou pro stát prioritní. Nejsem přítelem dotačních programů. V rámci evropského programu Phare na podporu transformace ekonomiky jsem v 90. letech byla zodpovědná na Ministerstvu práce a sociálních věcí za oblasti vzdělávání, trh práce a sociální politiku. Jako země jsme od Evropské komise dostali roční finanční alokaci a museli jsme v rámci přesně definovaného plánu pro dané období detailně rozepsat veškerá výběrová řízení na dodavatele. Ve všech případech se jednalo o zakázky. Vůbec nerozumím tomu, proč se to v následujícím období takto změnilo. Proč stát nemůže vypisovat na veřejné zakázky relevantní výběrová řízení? Osoby znalé by nejdříve posoudily věcnou stránku věci a její finanční náročnost, a pak by byl dle jasných kritérií vybrán ideální dodavatel. Ale nikoliv na základě nejnižší ceny, jak se tomu děje dosud. Nemůžeme být smetištěm Evropy.

MM: Přistupme k tématu reformy terciárního vzdělávání. Za vašeho působení coby ministryně školství jste ustanovila Radu pro reformu vysokoškolského vzdělávání sdružující zástupce vysokých škol, státu a průmyslu a do jejího čela jste jmenovala emeritního profesora univerzity v Cambridge Rudolfa Haňku. Tato rada vytvořila zprávu obsahující vizi, jak by měly vysoké školy fungovat. Došlo k vyslyšení a realizaci těchto vizí, nebo alespoň části z nich?

M. Kopicová: První počin vedoucí k reformě vysokého školství byl realizován v roce 2006 pod vedením mého tehdejšího náměstka prof. Matějů. Vše probíhalo velmi rychle. Na ministerstvu jsme byli ale pouhé čtyři měsíce... Pro OECD jsme ve spolupráci s téměř všemi rektory univerzit připravili první návrh, který nám okamžitě připomínkovali a velmi ocenili jeho relevanci. Kvůli následně vyslovené nedůvěře vládě jsme však v započaté práci nemohli pokračovat, a tak jsem vytvořila zmíněnou Radu pro reformu vysokoškolského vzdělávání. Ale bohužel noví ministři, kteří po mně následně na rezort přicházeli, stále něco v návrzích pozměňovali. Od prezidenta Klause si pamatuji, že velké změny se musejí dělat rychle, než se stačí zformovat opozice. A k tomu zde bohužel nedošlo. Všichni, kteří by navrhovanými změnami ztratili své pravomoce, se začali ozývat a do návrhů vstupovat. Mám například na mysli řízení vysokých škol. Malé pravomoce rektorů v porovnání s děkany fakult. Neprospívá vysoké škole, když tak velký počet studentů, kteří často ani na zasedání akademického senátu univerzity nechodí, rozhoduje o miliardových investicích na období, kdy již na škole nebudou. Vím, že jde o systém z období sametové revoluce, kdy studenti prokázali úžasnou mravní sílu, a vážím si toho. Ale také vidím, jak jsou řízeny nejúspěšnější univerzity v zahraničí.

Dále jsme chtěli v rámci změny akreditace diverzifikovat vysoké školy, a to na výzkumné univerzity, které se budou zabývat špičkovým výzkumem, a na regionálně působící vysoké školy, které nemusí nabízet doktorské, případně magisterské vzdělávání, ale bakalářské, protože celé řadě profesí postačí toto vzdělání. Respektive je možné v něm pokračovat až později. Na vzdělávání by se spolupodíleli zástupci firem působících v regionech, vychovávali by si absolventy šité na míru svým potřebám, závěrečné práce by byly vytvářeny v úzké vazbě s nimi a zvyšovala by se pravděpodobnost, že absolventi v regionu zůstanou. Vzdělávací a výrobní prostředí by tak společně rostlo. Aktuálně vidíme fungování některých vysokých škol v silné vazbě na region, ale jsou to spíše výjimky. Jak jsem řekla, hodně se toho už mění. Úspěšné vysoké školy se sdružují jako výzkumné, spolupracují se známými zahraničními vysokými školami. A v neposlední řadě získávají sebevědomí ve vědě.

MM: Přistupme k závěrečnému tématu, a to ke znalostní ekonomice. Národní vzdělávací fond, v jehož čele stojíte již 30 let, se zabývá kvalifikacemi pro trh práce, zejména vysokoškolského a doktorského studia s uplatněním absolventů v praxi. I vaše publikované výzkumy potvrzují, že v celé řadě parametrů se přechod ČR na znalostní ekonomiku nedaří. Přestože existuje mnoho dat a analýz o situaci, spousta strategií, jak realizovat nutné změny a opatření, se stále nedaří. Kde hledat základní příčiny tohoto neúspěchu?

M. Kopicová: Znalostní inovační ekonomika má jiné parametry než ekonomika založená na investicích, resp. zdrojích. Vyčerpali jsme tyto zdrojové parametry, ve kterých jsme byli úspěšní – levná pracovní síla, kvalifikace, průmyslová tradice, lokalita a další, přestali jsme se posouvat v kvalifikacích, inovacích, výzkumu atd. To již nějaký čas víme. Avšak hlavní důvod, proč se to nedaří změnit, tkví v náročnosti realizovaných systémových změn. Souvisí to s tím, že jsme se na dlouhou dobu dobře zabydleli ve zmíněných investičních fázích. Nebyli jsme nuceni ke změně. Nadnárodní koncerny, až na čestné výjimky, sem přesouvaly méně kvalifikovanou práci, bez výzkumných, předvýrobních, prodejních a servisních etap, a my jsme tak nebyli nuceni klást důraz na naši vyšší kvalifikaci a vzdělávání. S vlastnictvím zahraničních firem to bylo chvíli pohodlné, a až když jsme pochopili tu pastičku, bylo těžké se z ní dostat. K tomu všemu se připočítával nedokončený transfer technologií z vysokých škol do firem v českém vlastnictví. A zásadní zvrat nastal v období růstu inflace a tlaku na zvyšování mezd. Zaměstnavatelé ze stávajících modelů své výroby a služeb nemají disponibilní zdroje na požadované nárůsty mezd. Nacházíme se v situaci, kdy jsme daný problém dostatečně definovali, ale ještě se nevydali na cestu změn. Chybí nám totiž cíl a strategie, kterou se k němu dostaneme, a především celková podpora společnosti. Musíme začít brát svoji situaci opravdu vážně. V kombinaci s bezpečnostními, klimatickými a energetickými hrozbami se o sebe musíme umět postarat. A potřebujeme ty nejlepší mozky, které máme. A nelze opomenout ani to, že se všichni musíme připravit na digitální věk a nové technologie.

MM: Děkuji za rozhovor.