Často se sám sebe ptám, proč jsme my lidé tak posedlí hledáním štěstí někde za vzdáleným horizontem. Vybavili jsme se dokonalými technologiemi, obklopili jsme se nadbytkem, a přesto v našich duších nezřídka zívá prázdnota. Ženeme se životem jako cestující ve vlaku, kteří tak zoufale touží dorazit do cílové stanice zvané „Úspěch", že si vůbec nevšimnou nádherné krajiny ubíhající za okny. Hromadíme majetek, budujeme impéria z písku – a v tom shonu nám uniká to nejpodstatnější: život sám. Neuvědomujeme si, že tou nejcennější a jedinou skutečnou měnou, kterou na tomto světě máme, nejsou peníze, ale náš čas bytí.