Řešení nespočívá v naivním odmítání technologií ani v ludditském rozbíjení strojů. Problémem není technologie, ale náš hodnotový systém, který nedokáže držet krok s jejím tempem. Musíme předefinovat samotný pojem práce a její distribuci. Dokážou-li stroje vyprodukovat dostatek materiálních statků, musí se prostor pro živou práci přesunout do sféry kultivace lidského potenciálu – do vzdělávání, umění, filozofie, péče o člověka a ekologické obnovy planety. Tento přechod k novému paradigmatu vyžaduje zásadní reformu ekonomických ukazatelů. Budeme-li úspěšnost měřit výhradně růstem HDP a produktivitou zbavenou lidského faktoru, zůstaneme ve slepé uličce. Potřebujeme novou společenskou smlouvu, která propojí bohatství vygenerované stroji s uznáním neekonomických, leč hluboce lidských forem práce. Péče o nemocné či komunitní aktivity již nesmějí být jen volnočasovým koníčkem, ale plnohodnotným přínosem celému společenství.