Bez technických řešení nelze dělat politická rozhodnutí

Materiálový inženýr Richard Pavlica má dva doktoráty, které získal na UTB ve Zlíně. Výzkum a vývoj společně s obchodními dovednostmi se staly opěrnými pilíři jeho dosavadního profesního života. Firma 5M patří mezi přední evropské firmy v leteckém průmyslu. V roce 2021 byl doktor Pavlica zvolen prezidentem České vesmírné aliance.

MM: Úvodem našeho rozhovoru prosím představte smysl existence této asociace, co přináší svým členům a jaká je její role v rozvoji českého kosmického průmyslu.

R. Pavlica: Česká vesmírná aliance sdružuje na 20 průmyslových firem, které se zabývají českým vesmírným průmyslem. Jejím smyslem je tyto firmy zastupovat ať již z pohledu legislativního, tak i na mezinárodních akcích a veletrzích. V prvním případě se jedná například o dialog se státními institucemi, především Ministerstvem dopravy, které u nás koordinuje veškeré vesmírné průmyslové aktivity, a Ministerstvem školství v oblasti vesmírných výzkumných aktivit. Rád bych zde například vzpomněl cestu do USA pod vedením pana ministra Kupky realizovanou letos v lednu, při níž se díky jeho přítomnosti podařilo navázat relevantní kontakty s americkými firmami z oblasti vesmírného a leteckého průmyslu, a následně pokračovat v komunikaci již ohledně konkrétních zakázek. Dále se aliance aktivně zapojuje do tvorby strategie českého vesmírného průmyslu. V rámci Národního kosmického plánu, který zastřešuje Ministerstvo dopravy, je naše aliance jedním z tvůrců jeho konceptu, a to s důrazem na stanovení skutečně reálných dosažitelných cílů, nikoliv pouze vzletných.

MM: V České republice se za posledních 15 let podařilo vybudovat kosmický průmysl a zapojit jej do mezinárodních dodavatelských řetězců. V současnosti se jedná o 150 zavedených firem, startupů a akademických institucí úspěšných v kosmických aktivitách. Potřebujeme investovat do průmyslu tak, abychom se od producenta dílů postupně měnili v zemi, která má originální nápady, a ty dokáže dovést až k realizaci. Průměrná návratnost investic do kosmických aktivit podle dostupných zdrojů představuje ve vyspělých zemích osminásobek vložených finančních prostředků. Jaké překážky je třeba překonat a jaké systémy a strategie nastavit pro docílení a udržení výroby s vysokou přidanou hodnotou? Co dělat pro to, aby české firmy zapojené do kosmického průmyslu uspěly ve velmi silné světové konkurenci, která v této oblasti panuje?

R. Pavlica: Vesmírný průmysl je poměrně bouřlivě se rozvíjející odvětví. Nachází se zde tzv. new space, ve kterém se odkláníme od starých rigidních postupů se snahou realizovat zakázky novým způsobem. Je to transformace, kterou si musejí firmy projít. Z mého pohledu nevidím rozdíl mezi „starým“ a „novým“ spacem, vše je o managementu rizik, jak velká rizika jsme schopni přijmout. A toto je v současné době největší překážkou rozvoje evropského vesmírného průmyslu. Vidíme zde americké firmy, které jsou schopny akceptovat vysokou míru rizika. Například Elon Musk oslavuje explozi své rakety, jelikož se mnoho věcí podařilo vyřešit a vývoj to hodně posunulo. Pokud by k něčemu takovému došlo u evropských subjektů, bylo by to obrovskou tragédií. Takový přístup k rizikům nás bohužel v Evropě velice limituje. Pokud zákazník nechce akceptovat vyšší riziko, musí být připraven na vyšší cenu. Veškerá redukce rizik vždy ale něco stojí, a tím se pochopitelně stáváme nekonkurenceschopnými. Toto je v rámci Evropy velké téma, ať už se bavíme o Evropské kosmické agentuře, která ze své podstaty rizika akceptovat nemůže, protože se jedná o seskupení úředníků operujících s cizím kapitálem, nebo na druhé straně o obrovských korporátech, v nichž jsou opět rozhodující kompetence kladeny na zaměstnance, kteří na sebe rizika přebírat nemohou. V Evropě není silný vlastník, na rozdíl od již zmíněného Elona Muska, který „ztracených“ 10 milionů dolarů „oželí“ za cenu dalšího posunu ve vývoji.

Další překážkou jsou regulace, jako například nástroj REACH pro ochranu zdraví lidí a životního prostředí, který je absolutně odtažený od reality, a tak přijímáme ideově krásná opatření, která ale zásadním způsobem poškozují evropský průmysl. Ztrácíme po léta vyvíjené špičkové technologie a v rámci regulací nemůžeme například používat určité chemikálie, na rozdíl od našich amerických a čínských konkurentů. A my nejsme schopni přijít s lepším řešením, a pokud ano, tak je jejich cena daleko vyšší. Pokud bychom se zbavovali „low end“ technologií, neznamenalo by to tak zásadní ohrožení, jako způsobuje eliminace těch špičkových, klíčových pro naši konkurenceschopnost. A co je nejhorší, my se jich zbavujeme, aniž bychom si toho byli vědomi, resp. ti úředníci, kteří dané regulace navrhují a uvádějí do praxe. Nemáme zde nástroje, jak rychle na tyto regulace reagovat a korigovat je.

A jelikož je Česká republika součástí Evropy, nese důsledky všech těchto rozhodnutí. U nás se za posledních 15 let v oblasti vesmírných projektů udělal nesmírný kus práce. Dříve zde byly jednotky firem, které byly schopny do space dodávat, ale pouze díly. Veškerý vesmírný program se odehrával na poli akademické sféry. Dnes zde máme mnoho velmi dobrých firem na špičce Evropy v oblasti komponentů a velkou výzvou je se překlopit k dodavatelům subsystémů. Je zde však obrovská konkurence a my potřebujeme docílit velké synergie se státní sférou. Naši němečtí či francouzští konkurenti mají za sebou silnou podporu ze strany státu jak prostřednictvím silně vyjednávajících ekonomických diplomatů za high-tech národní zájmy, tak Národní vesmírné agentury, kterou v ČR bohužel nemáme. A proti takovým silným subjektům, i přes hrstku zapálených a velmi loajálních lidí na Ministerstvu dopravy, nemáme šanci uspět. Velmi nízký počet odborníků v tomto resortu je právě jedním z těch největších limitů pro konkurenceschopnost českého vesmírného průmyslu.

MM: Kam se ubírá váš obor? Jaké jsou jeho trendy, ale i slepé uličky, ve kterých se ocitl?

R. Pavlica: Naše firma 5M má cca 75 % aktivit v průmyslové, převážně sériové výrobě a zbylou čtvrtinu tvoří realizace ve vesmírných či výzkumných projektech. V oblasti průmyslových aktivit nám největší část pokrývá letectví a v rámci něho naše spolupráce se společností Airbus, např. pro Airbus 350 dodáváme více než 1 000 položek interiérových dílů. Naší snahou je se od dodavatele těchto komponent v podobě sendvičových panelů či profilů přesunout k sestavám podcelků. To pak samozřejmě posílí naši konkurenceschopnost. V případě dopravních prostředků se to již povedlo a například pro výrobce tramvají již dodáváme modulové části podlah místo velkého počtu dílů, které by se sestavovaly až u výrobce tramvaje. Dochází tak k navýšení naší přidané hodnoty a zároveň ke zrychlení průchodnosti montážní linky u zákazníka a zvýšení i jeho přidané hodnoty, což jsou přesně ty win-win situace, které Evropa pro svou konkurenceschopnost potřebuje.

MM: Pro dosažení úspěchu je třeba neustále monitorovat strategii podnikání v reakci na tržní změny a reagovat produktovými inovacemi, službami, a v neposlední řadě technologickým a provozním nastavením firem. Jak jsou na tom podle vás tuzemské firmy?

R. Pavlica: Jsem přesvědčen, že se to v obecné rovině firmám poměrně úspěšně daří. Avšak záleží na typu firmy. Obvykle jsou úspěšné ty, jejichž vlastník je do jejich chodu přímo zapojen a sleduje potřebné trendy. V případě, kdy se jedná o firmy institucionálního charakteru, je realizace změn a inovací o poznání náročnější. Češi svoji přizpůsobivost mají ve svých DNA, jelikož jim historicky nic jiného nezbývalo. Avšak kvůli nízkému kapitálu tuzemských firem je jejich schopnost investovat omezená. Například na rozdíl od amerických firem. My, až na několik výjimek, neumíme moc pracovat s cizím kapitálem. Je nám stále cizí joint venture. Neměli jsme se od koho učit, jak být dobrým investorem. Ale určitou změnu již naštěstí vidíme u mladé generace.

MM: Stále intenzivně pociťujeme dozvuky všech krizí, které za poslední čtvrtstoletí zasáhly lidstvo jako takové – od hospodářské krize na přelomu milénia přes 11. září 2001, následnou globální finanční ekonomickou krizi až po současné válečné konflikty na Ukrajině a izraelsko-palestinském území. To vše se bezesporu zásadním způsobem odrazilo a stále odráží v letectví i vesmírných projektech. Jak všechny tyto události postupně vstřebávalo vaše podnikání nejen v 5M, ale v celém oboru a jaký mají vliv na vaši současnou kondici?

R. Pavlica: Krizi můžeme vnímat negativně, ale můžeme v ní vidět i příležitost. V obou případech krize vede ke změně. Vycházejí z ní poražení a vítězové. Vždy je to o tom, jak jsme schopni se na změnu adaptovat. Já si osobně nemyslím, že krize představuje něco zlého. Je to impulz k očistě, k tomu něco změnit. Co se týče krizí typu covid, dodavatelské řetězce, energie, Ukrajina apod., zde situace bohužel nezávisí jen na firmách. Ty často vědí, jak se mají zachovat, ale ve chvíli, kdy žijeme v evropské politické kultuře, která z podstaty své konzervativní pohodlnosti není schopna na změny reagovat, pak nás všechny tyto události zásadně negativním způsobem ovlivňují. Je nutné na tyto podněty reagovat a udělat rychlá a správná politická rozhodnutí. V případě Evropy navíc koordinovaná, na která mohou firmy navázat svá rozhodnutí, změny. A pokud to neuděláme, tak se z příležitostí skutečně stane krize, která má velké důsledky jak v podnikání, tak v životech našich zaměstnanců a jejich rodin. Viděli jsme různé reakce států na inflační tlaky a naše republika z toho nevyšla dobře. A toto prostředí jako podnikatelé pochopitelně nemůžeme ignorovat. Zásadně nás ovlivňuje. Pokud k vysoké inflaci připočteme vysoké ceny energií, dostáváme koktejl, který těžko vstřebáme. Naše firma má obrovskou výhodu v tom, že zdejší výroba není energeticky náročná. Avšak kvůli vysoké pracnosti výroby dílů nám velmi rostou náklady na pracovní sílu vlivem potřebné reakce na růst inflace. A jelikož jsme součástí subdodavatelských řetězců, i nás se dotýkají konsekvence, které tento statut přináší. A to jak v rámci snížení předpovědi plánovaných zakázek, tak i snížení objemu stávajících projektů u klíčových zákazníků. To nás donutilo se nad některými procesy zamyslet a přepracovat je, což nyní vidíme jako výhodu.

MM: Německé podniky se kvůli rozhodnutí země opustit jadernou energii a uhlí a přejít na obnovitelné zdroje energie dostaly do dramatické nevýhody ve srovnání s ostatními průmyslovými zeměmi. Podle průzkumů renomovaných subjektů je aktuálně více než polovina firem rozhodnuta přesunout výrobu mimo Německo, jelikož výrobní náklady jsou pro ně tak vysoké, že zde nadále setrvávat se stává otázkou jejich stabilní existence. Naše hospodářství se kvůli své vysoké subdodavatelské provázanosti s německým průmyslem ocitá ve velkém ohrožení. Jaký vidíte osud Německa a jaký to bude mít vliv na ostatní, ekonomicky navázané evropské země, včetně ČR?

R. Pavlica: Naši největší zákazníci v průmyslové divizi pocházejí z Německa. Tamní realita se nás proto velmi dotýká. Vzděláním jsem technik, a to mě naučilo určité pokoře. Fyzikální zákony nepřelstíte. Jsem naprosto konsternován legislativními změnami. Vidíme, že existence celého vesmíru je založena na jaderných reakcích, a my Evropané si myslíme, že budeme chytřejší než příroda a jadernou energetiku si zakazujeme a chceme ji nahradit něčím lepším. A plody této nepokory zde sklízíme právě i ve formě drahých energií, s Německem na prvním místě. Není možné dělat politická rozhodnutí, když nemáte technická řešení. A to se zde stalo v energetice, v automotive, v chemické legislativě a mohl bych takto pokračovat dále. A já se ptám: „Jaké bude to řešení?“ Odpověď politiků je, že si průmysl nějak poradí. Ano, on si nějak poradí, třeba tím, že odejde jinam. Je potřeba se od ideálů vrátit zpátky do reality. A pokud se tak rychle nestane, ty firmy skutečně odejdou – kvůli drahým energiím, drahé práci a sociálnímu politickému systému. Podívejme se do Jižní Koreje, 10. největší ekonomiky světa, kde lidé chodí do práce i v sobotu, a my naopak chceme zkrátit pracovní týden. Jsme zvyklí na vysoký životní standard, ale pro jeho udržení musíme začít něco dělat.

MM: Jaké znalosti postrádáte u absolventů technických středních a vysokých škol, kteří k vám do oboru nastupují, a čím naopak vynikají?

R. Pavlica: Vždy tomu tak bylo, je a bude, že firma stojí na lidech. Sebelepší manažer bez dobře organizovaného týmu kvalitních lidí nic nedokáže. Když jsme byli nuceni lidi propouštět, byla to pro nás sice příležitost k realizaci změn, ale zároveň velmi bolestivý proces. Jsme jako průmyslová země závislí na odborně vzdělaných lidech a bez nich to zde v podstatě můžeme zavřít. Jedním z příkladů, proč lidé chybí v průmyslu, je i například existence dotační politiky a s ní spojené konzultační činnosti přerozdělování obrovského množství peněz. Kvalifikovaní lidé, kteří se tím zabývají, nevytvářejí pro společnost žádnou reálnou přidanou hodnotu a scházejí tam, kde by byli skutečně potřeba a byli společnosti přínosnější. U současných absolventů často vidíme, že nejsou ochotni dělat věci naplno. Podporuji work-life balance, bez něj to dlouhodobě nejde, ale dnešní mladí lidé mi přijdou málo odolní, vychovaní v dostatku všeho a často bez vnitřní motivace chtít něčeho dosáhnout a ochoty pro to něco udělat. Často mají pocit, že mají na všechno nárok, ale nic nemusí, anebo jen minimum. Jsou velmi zaměření na sebe. Tak ale společnost, jako celek, nemá šanci přežít. Naopak u nich oceňuji jejich schopnost fungovat v mezinárodním prostřední, hranice pro ně neexistují tak jako pro nás, vychované za železnou oponou. Dokážou také velmi efektivně využít IT technologie, propojit se s virtuálním světem. Zároveň je to však dvojsečné, protože je těžké si nastavit zdravou míru zapojení do sociálních sítí apod.

MM: Co navrhujete pro zvýšení přitažlivosti inženýrského studia?

R. Pavlica: Je především třeba ukázat mladým lidem, že zde existuje technika a že to není něco imaginárního, čeho se mají bát. V rámci regionální strategie jsme zjišťovali, proč se mladí lidé nehlásí na technické vysoké školy. Důvod byl v nedostatku studentů na středních odborných školách a ty zase poukazovaly na nedostatečný zájem žáků základních škol o odbornost. Z čeho to pochází? Jedním z identifikovaných důvodů byla absence možnosti se s technikou vůbec setkat. Dílny a pozemky byly zrušeny, modelářské a technické kroužky jsou na okraji zájmu. Typicky panelákové dítě nikdy pilku a kladivo nevidělo, natož aby s nimi umělo zacházet. Dnešní děti mají výrazně menší možnost potkávat se s reálnou technikou. Je třeba ji vrátit do základních, ale i mateřských škol, a to formou hry, a začít v regionech. Dále musíme začít s talenty a dát jim možnost maximálního růstu. České školství je bohužel zaměřeno na výchovu průměrných lidí, nepracuje s talenty. Vynakládá se obrovská energie a čas dostat všechny na průměrný stupeň vzdělání ve všech dovednostech, ale nepracuje se s talentem dětí. Bohužel každému z nás něco nejde. Čas a energie jsou věnovány tomu, abychom byli dokopáni i tuto dovednost dostat na nějakou průměrnou úroveň, místo toho, aby se akceptovalo, že v tom prostě dobří nebudeme a energie se věnovala raději na rozvoj toho, v čem dobří jsme. S opačným přístupem bychom byli daleko efektivnější, a navíc by to i ty děti více bavilo. A nás s nimi. České školství také nereflektuje svojí strukturou požadavky trhu. Necháváme strategii vzdělávání na rozhodnutí jedince a jeho zájmu pak přizpůsobujeme vzdělávací obory, a podle toho měníme kapacity škol. Ale přitom vše platíme z našich daní. A to je obrovská chyba. Můj názor je, že pokud je dítě velmi talentované, ať si vybere, co bude zdarma studovat. A pokud již méně, ale má bohaté rodiče, ať mu jeho volbu platí. A pak je zde zbytek populace, která je svým způsobem také nadaná, ale ta by měla studovat to, co je potřeba. Jinak se dostáváme do stavu, kdy se dětem nechce studovat exaktní, technické obory, které „neukecají“, a vydají se lehčí cestou, kde jim toto v rámci studia umožněno je. Na tomto je třeba zásadně zapracovat a nabízet takové obory, které jsou potřeba, a nikoli ty, na které se dětem chce. Určitě je pak důležitá podpora mimoškolních aktivit, ať už se jedná o spolky jako Czech Rocket Society organizující Czech Rocket Challenge, či CTU Space Research. Hodně dělají i jednotlivé firmy, zde bych rád zmínil mobilní učebnu Technology Truck provozovanou VISC či spojení firem Slovácka a vytvoření konceptu podpory technického vzdělávání v programu Firma a škola v rámci strategie Region 47.

Za velmi důležitou považuji Českou cestu do vesmíru, v rámci níž se Aleš Svoboda svým letem může stát zdrojem velké inspirace ke studiu technických oborů a ukázat dětem, že mohou žít své sny, ať už jsou jakkoli ambiciózní.

MM: Děkuji za inspirativní rozhovor.