Rodinná atmosféra v rodinné firmě

I když u nás minulý politický režim násilně přerušil kontinuitu rodinného podnikání, od sametové revoluce se etablovalo velké množství rodinných firem, jejichž zakladatelé po určité době řeší, jak s firmou nadále naložit. V novodobé historii naší země se jedná o nový stav, se kterým nemáme zkušenosti. V situaci, kdy dědic není dostatečně připraven nebo nejeví zájem, může být jednou z cest předání řídicí funkce někomu mimo rodinu. Počty zastánců této strategie na evropské úrovni rok od roku rostou. Vysněným cílem, s nímž často jedinci firmy zakládají, je „něco“ zde po sobě zanechat, a ideálně svým potomkům, kteří v tom pak budou pokračovat. Ve většině případů si ale zakladatelé neuvědomují, jak moc je generační obměna složitý proces, a to jak v profesní, tak především osobní rovině.

Otevírací rozhovor tohoto vydání věnujeme tématu nástupnictví v rodinné firmě a chceme příkladem úspěšné cesty liberecké rodiny Václavíků tyto zkušenosti tlumočit. Akciová společnost VÚTS, jejímž generálním ředitelem do roku 2023 byl profesor Miroslav Václavík a jejíž vedení následně převzal syn Jiří a druhý syn Petr pozici technického ředitele, se nachází v jedné z průmyslových oblastí města Liberce. Po projetí několika kruhových objezdů v obchodní zóně již z dálky nemůžete v mírném údolí přehlédnout rozsáhlý moderní prosklený objekt osazený do konstrukce modré barvy s výrazným logem firmy zavěšeným v průčelí nad letní terasou. Sem se v roce 2013 výzkumná firma přestěhovala z budovy v centru Liberce, kde sídlila od svého založení v roce 1951. Společně s profesorem Václavíkem a jeho syny Jiřím a Petrem se nacházíme v zasedací místnosti, odkud je za jasného počasí vidět Ještěd. Dáváme se do rozhovoru.

MM: Pane profesore, vedle své profese strojaře jste měl vždy blízko k textilnictví. Začínal jste po boku legendy tryskového tkaní Vladimíra Svatého. Jak na toto období vzpomínáte? Co vám to především dalo do dalšího profesního života?

M. Václavík: Vladimír Svatý byl vizionář. V 70. letech jsem k němu s kolegou Zdeňkem Kolocem nastoupil jako výpočtář. Již tehdy nám pořídil špičkový stolní počítač HP, jelikož pochopil, že klasické cesty konstruování založené na intuici a empirii konstruktéra jsou vyčerpány. Pokud chtěl pokročit dále, bylo třeba začít používat výpočetní metody, a proto tým konstruktérů rozšířil o nás, výpočtáře. Pan Svatý byl renesanční člověk, nejenže byl světovým vynálezcem, hrál tenis a běhal na lyžích, miloval literaturu a divadlo, ale dokonce psal i básně, které však nepublikoval. Mluvil německy, anglicky, francouzsky a rusky. A kdo po jeho boku chtěl, mohl se od něj mnoho věcí naučit. Z jeho činnosti jsem pochopil, že k úspěchu nevede přímočará cesta, ale je na ní celá řada meandrů. Že každý vyvinutý stroj si musí projít svými dětskými nemocemi. A že člověk musí mít trochu štěstí. Uvedu to na příkladu vynálezu vodního tryskového stavu. Podle mého názoru by se neujal, pokud by se tehdy nezačala používat umělá vlákna, jako byl silon nebo dederon, ke tkaní košil či potahů na deštníky. Tento vodní princip se prosadil právě díky umělým textiliím, jelikož na něm nelze tkát savé materiály typu bavlny.

MM: Většina výzkumných center je u nás provozována při univerzitách nebo Akademii věd ČR a je zaměřena spíše na základní výzkum. Vy se však od nich odlišujete a primárně se zabýváte aplikovaným výzkumem a vývojem, tedy činnostmi s vysokou přidanou hodnotou – na rozdíl od majoritního standardu tuzemských firem pracujících dle striktního zadání odběratele. Jak těžké je podnikat v takovém specifickém oboru, jako je VaV?

M. Václavík: Jedná se skutečně o velmi náročnou disciplínu. Nazývám to „donuquijotským úsilím“. Výzkumem se nedá vydělat na budovu, ve které se nacházíme. Jsem proto nesmírně vděčný za dotační program VaVpI Věda a výzkum pro inovace od MŠMT na podporu výzkumné infrastruktury, díky kterému jsme v letech 2010 až 2012 mohli vystavět naše stávající prostory. Původně jsme se jako součást koncernu Elitex zabývali výzkumem a vývojem textilních strojů. Po revoluci se tyto velké celky rozpadly, my jsme se osamostatnili a přešli jsme na statut akciové společnosti a museli se začít starat o své živobytí, jelikož o textilní stroje přestal být zájem. Uvědomili jsme si, že máme kolem sebe celou řadu velmi schopných konstruktérů, jejichž odborné znalosti můžeme využít i v jiných oborech. A tak jsme začali pracovat pro oblast strojů zpracovatelského průmyslu a zaměřili se na stroje pro sklářství, bižuterii, polygrafii, využívali jsme vzájemné synergie znalostí mezi obory. A v dnešní době naši lidé patří ke světové špičce.

MM: Pane profesore, pojďme k tématu generačního nástupnictví. Bylo u vás vždy aktuální pokračování v rodinné tradici, nebo jste uvažoval i o možnosti zvolit jinou cestu?

M. Václavík: Svoji práci jsem vždy dělal s vědomím, aby zde po mně něco zůstalo. A jestli to bude mít pokračování v rámci rodiny, či v jiné podobě, nad tím jsem dříve neuvažoval. Mám svoji zásadu, že nikdy nikoho k ničemu nepřemlouvám a do ničeho nenutím. Znám ze svého okolí případy, kdy rodiče své potomky do vedení firmy „tlačili“ a špatně to dopadlo. A tak mě samozřejmě těší, že mám ve svých synech pokračování, že se ze své iniciativy dobrovolně výzvy chopili a dělají svoji práci rádi a dobře.

MM: Petře, jaký byl váš osobní vztah k firmě v době, kdy ji váš otec vedl? Bylo pro vás samozřejmé, že jednou vedení firmy převezmete, nebo jste o tom musel přemýšlet?

P. Václavík: Přerod koncernového výzkumného ústavu do nové akciové společnosti jsem intenzivně vnímal jako student ČVUT v Praze. V roli řidiče jsem s otcem absolvoval celou řadu pracovních schůzek, a to jak v tuzemsku, tak i v zahraničí. Bylo nutné hledat nové zákazníky a nové dodavatele. Měli jsme prostor k rozsáhlým diskuzím, poznával jsem portfolio nově vznikající firmy. Avšak nebyl jsem během studia rozhodnutý, že do VÚTS nastoupím. Jednalo se o souhru okolností. Po skončení studia jsem šel do jiné firmy, v této době se ve VÚTS budoval nový obchodní útvar a naskytla se možnost v něm na zkrácený úvazek začít pracovat. V té době měla firma tři majitele a mě vůbec nenapadlo uvažovat o nějakém vedoucím postu, tím spíše o možném nástupnictví. Svoji profesní kariéru jsem tak začal budovat v obchodním oddělení.

MM: Jiří, jaká byla vaše cesta do VÚTS? Sbíral jste zkušenosti nejdříve mimo firmu, že? Šel jste spíše cestou obchodu...

J. Václavík: Zmíněný přerod ze státní firmy do akciové společnosti byl pro mě, coby studenta gymnázia, vzdálený. Zpočátku mě to ke strojařině netáhlo, vždy mi byl bližší obchod, a tam jsem i směroval své vysokoškolské, a následně doktorské studium. Zajímal mě mezinárodní obchod, a tomu jsem se chtěl profesně věnovat. A jelikož se nacházíme v libereckém kraji, kde v 90. letech proběhl obrovský boom automobilového průmyslu, tak jsem svoji prvotní kariéru spojil s tímto oborem, konkrétně v manažerských pozicích v oblasti nákupu, a to jak v České republice, tak i několik let v Německu. Do profesního života mi to dalo obrovské penzum znalostí a zkušeností, měl jsem možnost poznat jak anglosaský přístup, tak i německý perfekcionismus. Pochopil jsem způsoby manažerského a projektového řízení a za tyto zkušenosti jsem nesmírně vděčný. S touto zkušeností jsem se v roce 2008 rozhodl, že půjdu pracovat k otci do VÚTS. Vedly mě k tomu dva důvody – jednak se nám narodila dvojčata a já chtěl trávit více času s rodinou, mé působení v automotive bylo cestovně velmi náročné, a dále mi otec představil stavební projekt nového sídla firmy, v němž se nacházíme nyní. Tehdy také docházelo ke změně konceptu a k přerodu z ryze výzkumného pracoviště textilních strojů do částečně komerční společnosti zaměřené na zpracovatelský průmysl. A to mě oslovilo, jelikož jsem mj. viděl možnost zúročit své stávající zkušenosti a osobní vazby.

MM: Jak tomu bylo, Petře, u vás? Vy jste k technice inklinoval již od začátku?

P. Václavík: Já se cítím strojařem s přesahem do ekonomiky. Díky tomu, čím jsem profesně prošel, se považuji za „univerzála“. A to mi i bylo předpovězeno v závěru studia gymnázia, kdy mi v rámci osobnostních testů pro volbu profesní cesty vyšly výsledky 50 : 50 pro technické a „soft“ obory. Rozhodl jsem se tedy ke studiu práv, ale bohužel z kádrových důvodů to tehdy nedopadlo, a tak jsem nastoupil na ČVUT do Prahy na konstrukční obor výrobních strojů a zařízení, a i diplomovou práci na téma tkací techniky jsem dělal pro zdejší VÚTS. Následně jsem využil možnost a vystudoval ještě druhý obor – ekonomika a řízení podniku, opět s diplomovou prací pro VÚTS. Jak jsem již řekl, nastoupil jsem do obchodního oddělení, a následně se stal jeho vedoucím. Později se jeden z majitelů, který zastával post technického ředitele, rozhodl odejít do důchodu a jako svého nástupce navrhl mě. V roce 2009 jsem se tedy stal technickým ředitelem a tento post zastávám dodnes.

MM: Pane profesore, jak jste mentoroval vaše syny při přípravě na jejich posty?

M. Václavík: Na začátku jsem každému z nich dal dvě rady. Jednak, že se musejí sami prosadit svojí poctivou prací, a dále, že musí pracovat více než ostatní, a tím dostatečně prokázat svůj vztah k firmě, a lidé to budou vnímat pozitivně.

MM: Jak vaše nástupnictví přijal kolektiv? Byli jste ve stínu svého otce, který zde se svými dvěma společníky vše od píky vybudoval, a vaše rozhodnutí bylo těžké nesrovnávat s těmi jeho.. Přinesli jste do firmy nějaké zásadní změny jak na poli obchodním, tak i technickém? Jak na ně reagovali zaměstnanci?

P. Václavík: Jak jsem již zmínil, nastupoval jsem do firmy mladý, ve svých 26 letech, a byl jsem si vědom toho, že přicházím jako syn zakladatele. Ale nechtěl jsem si to reálně připouštět a stanovil si vizi, že pokud budu dobře plnit své pracovní povinnosti a slušně se chovat ke svému okolí, dokážu být přínosem pro firmu a její rozvoj. Přesto, že je otec velkým profesním odborníkem a širokou veřejností uznávanou osobností, jeho styl řízení vždy byl a je lidský. Při budování firmy primárně myslel na své zaměstnance. A to je i mé krédo – naslouchat lidem, dávat jim podporu, vést je a zároveň jim být dobrým vzorem.

J. Václavík: Pochopitelně, když jsem nastupoval do firmy, určité obavy, které v otázce zmiňujete, jsem měl. Ale nikdy jsem se nesetkal s tím, že by někdo na rodinný protekcionismus poukazoval. Nejdříve jsem nastoupil jako asistent generálního ředitele a podobně jako bratr jsem intenzivně s otcem navštěvoval naše zákazníky a seznamoval se s komplexní podobou VÚTS. V době, kdy bratr odešel na pozici technického ředitele, jsem nastoupil jako vedoucí obchodního oddělení. Snažil jsem se své předchozí pracovní zkušenosti okamžitě ve firmě zúročit a být jí přínosem. Hledat nové zákazníky a s nimi realizovat zakázky. Což je týmová práce špičkových odborníků, a zde jsem se tedy s lidmi ve firmě hodně sbližoval, vznikal vzájemný respekt, a tak i následné oznámení, že se stanu generálním ředitelem, bylo kolektivem pozitivně přijato. Mám tu skvělou výsadu, že mohu vést společnost, kde panuje rodinná atmosféra. Doba se velmi rychle mění, přináší nové dynamické výzvy, na které musíme reagovat, pokud chceme i nadále prosperovat. A právě oblast robotiky, digitalizace a umělé inteligence jsou ty, na které jsem v novém konceptu zaměřil svoji pozornost.

MM: Pane profesore, jaká je nyní vaše role ve firmě?

M. Václavík: Stále zastávám pozici předsedy představenstva, abych si udržel určitý kontakt s firmou, protože se mi ji logicky ještě nechce úplně opouštět, dokud mi zdraví stále slouží. A dále jsem ředitelem Národního centra kompetence Strojírenství, jehož je VÚTS hlavním řešitelem. Centrum se skládá z devíti výzkumných organizací a 24 výrobních firem, pro které se realizují konkrétní projekty. Jsme nejlépe hodnoceným výzkumným centrem na Technologické agentuře ČR, pod kterou centra spadají. Většinu volna, které mám, věnuji „lobbování“ za aplikovaný výzkum, který tvoří základ pro veškeré inovace.

MM: Jiří, máte za sebou více než rok ve vedení firmy. Jaké milníky jste si na první část cesty stanovil a jak se vám je daří zdolávat? Jak vám do vedení a rozhodnutí zasahoval otec?

J. Václavík: Především bych chtěl říci, že k řízení firmy přistupuji stejně jako můj otec. Tedy lidským a kolektivním přístupem. Mám velkou podporu svých spolupracovníků z vrcholového vedení. Navazuji na to, co zde bylo vybudováno. Pokračujeme v tom a postupně společně vylepšujeme projektové řízení. Je pro mě překvapením, že od loňského roku, kdy otec předal vedení firmy, jak mně, tak i celému vedení do naší práce nevstupuje. První rok mého ředitelování nebyl vůbec jednoduchý. Bohužel zemřel finanční ředitel, na jeho místo nastoupila nová finanční ředitelka a došlo ke kompletnímu refinancování celé firmy. Odešli jsme od dvou bankovních ústavů a vše jsme centralizovali do jednoho, do České spořitelny. Byl to náročný proces a velmi nám to pomohlo při získání výhodnějšího úvěrového rámce a nadstandardních služeb. Tento proces proběhl velmi dobře a osobně mi udělalo velkou radost, že člen představenstva České spořitelny mi řekl, že firma našeho charakteru – výzkumná organizace – jim v portfoliu dosud chyběla a jsou rádi za VÚTS.

Jelikož fungujeme jak v dotačních projektech, tak i komerční spolupráci, mým hlavním cílem pro letošní rok je v rámci standardního chodu tyto dvě oblasti dostatečně vybalancovat. Další důležitou oblastí je personalistika, v jejímž vedení též došlo ke generační obměně a v rámci níž se snažíme v regionu působit jako atraktivní zaměstnavatel a cílit na mladé lidi. Třetí oblastí je posílení marketingové činnosti a prezentace našich výstupů.

MM: Petře, oborové pokrytí VÚTS je široké, od strojírenství přes sklářský a textilní průmysl, zdravotnictví až po nanotechnologie, a určitě jsem na něco zapomněl. Jak náročné je držet si ve všem odborný přehled?

P. Václavík: Ano, je to velice široký rozsah a snažíme se stát pevně na více nohách. Pochopitelně nemohu být špičkovým odborníkem ve všech těchto oblastech, v některých jsou mé znalosti silnější, v některých méně. My se snažíme disponovat týmem odborníků v jednotlivých oblastech a jsem hrdý na to, že celá řada z nich je na evropské, někteří i na světové, špičce. Mým cílem je mít všechny tyto oblasti pokryté na vysoké odborné úrovni a tyto týmy vést. A pokud nastane potřeba vytvářet znalostní kompetence v novém oboru, jsem připraven zakládat a etablovat nové týmy. Bohužel, pro nás Evropany se situace v celé řadě oborů nevyvíjí vůči asijské konkurenci dobře. Máme lepší odborné znalosti, ale nejsme schopni konkurovat ekonomicky. V řadě tradičních oborů se snažíme pokračovat, ale pokud je to nákladově neúnosné, musíme je opouštět a přecházet do nových oborů. Historicky v rámci své VaV činnosti stavíme stroje a je zde za poslední období značně patrný posun od strojní a elektro konstrukce k digitalizaci, kdy v současnosti je to 50 : 50 a potřebujeme nové odborníky.

MM: Co přinese letošní rok? Máte celou řadu projektů ve fázi realizace. Dokážete zmínit jeden za všechny?

J. Václavík: Je velmi složité vybrat jeden projekt. Jestli dovolíte, začal bych současnou situací v průmyslu. Nacházíme se v libereckém kraji, který byl historicky zaměřený na automotive, pro nějž jsme dodávali veliký objem zakázek. Nyní cítíme značný propad zájmu investovat do rozvoje v této oblasti. Proto musíme hledat nové obory. A zde se nám podařilo získat velmi silného partnera v elektrotechnickém průmyslu, který vyrábí celou řadu elektro komponent, jež najdou uplatnění v širokém spektru oborů. Pro ně vyvíjíme celou škálu jednoúčelových stanic pro oblast průmyslové automatizace pro jejich tuzemské i zahraniční výrobní závody. Nedávno jsme vyhráli tendr na dodávku několika zařízení do Itálie, a máme poptávky i z dalších závodů po Evropě. Chceme být dále činní i v našem tradičním oboru textilního strojírenství, kde se neustále věnujeme dalšímu vývoji tkacích strojů na perlinku, dále hledáme další zákazníky pro náš nový tkací stav distančních prostorových tkanin, a především se objevují nové příležitosti v Asii. A nerad bych opomenul projekty, v rámci kterých vyvíjíme stroje a zařízení pro tvorbu nanovláken pro přízi, 2D a 3D textilie v elektrostatickém poli, které je tvořeno střídavým napětím, nebo pro nanovlákna vznikající technologií odstředivého zvlákňování. A dále se nám rýsuje spolupráce s novými potenciálními zákazníky např. z nábytkářského sektoru, kde je též čím dál větší tlak na automatizaci výrobních procesů. Na základě současné celosvětové situace ale hledáme i uplatnění našich znalostí a odbornosti v obranném průmyslu.

MM: Myslíte již na další generaci? Jaké by podle vás mělo být ideální nástupnictví v budoucnosti?

P. Václavík: Ano, na jednu stranu jsme doposud byli v nástupnické roli, ale děti nám pomalu dorůstají do věku, kdy budou hledat své profesní uplatnění. Dcera studuje medicínu a syn je aktuálně ve druhém ročníku na Fakultě strojní ČVUT v Praze. Stejně jako tehdy já, tak i on se svobodně rozhodl, že bude po gymnáziu studovat strojařinu. Bylo to částečně pod vlivem mým i mého otce, tedy jeho dědečka, a firmy VÚTS. Nyní je ve fázi, kdy se seznamuje s náplní a chodem firmy, ale vůbec nejsem schopen predikovat, kam povedou jeho další kroky po absolvování školy. Je to jeho rozhodnutí. Hodně žije sportem, hraje vrcholově florbal.

J. Václavík: Jelikož jsem mladší než bratr, tak mám i mladší děti. Našim dvojčatům – dceři a synovi, je aktuálně 16 let, oba studují osmileté gymnázium a na rozhodnutí mají ještě čas. Též je do ničeho nenutím. Nepopírám, že syna firma zajímá, aktivně se ptá na řešené projekty, v létě zde byl na brigádě. Je si ale vědom, že technika je složitý obor, vidí to v předmětech, jako je matematika a fyzika. A dcera, ta pravděpodobně půjde humanitní cestou. Též se věnuje sportu, hraje první ligu ve fotbale, hrála i za českou reprezentaci a též se aktuálně vidí ve sportu. Co jim však chci poradit, aby nejprve získávali zkušenosti mimo naši firmu, a případně se pak vrátili. Mám to ze své zkušenosti, a tak jim tento přístup budu též doporučovat.

MM: Jak se vám, pánové, daří oddělit práci a rodinný život? Když se potkáte, dokážete mít i jiná témata diskuze než pracovní?

M. Václavík: Ano, o práci se nebavíme stále, a to dodržujeme především při rodinných setkáních. To se nám daří. Ale pokud se řeší něco akutního ve firmě, často se to přenáší i do našich osobních setkání. Ale to jen výjimečně.

P. Václavík: Ono to jinak nejde, jsme ve vedení firmy všichni společně a naše konání nepřináší pouze slasti, ale i strasti, a naše myšlenky o firmě nekončí opuštěním areálu firmy, ale v častých případech si je nosíme domů. Velmi si cením toho, že jak se svými rodiči, tak i s rodinou bratra jsme ve styku i ve volném čase, tím pádem se ale pracovní diskuze občas přenášejí i do něj. Samozřejmě však vedeme také rozhovory o politice, kultuře, sportu...

J. Václavík: Potvrzuji bratrova slova. Člověk nechce doma řešit pracovní záležitosti, ale často máte plnou hlavu pracovních starostí, a je třeba si vše prodiskutovat i mimo firmu. Jak již bylo řečeno, naše děti aktivně sportují, a tak navzájem navštěvujeme jejich zápasy, a následně hodnotíme dosažené výkony a výsledky. Máme chalupu, les, kde se při společné práci potkáváme.

MM: Pane profesore, poprosím o slovo na závěr.

M. Václavík: Jsem velice rád, že generační obměna v pořádku proběhla. Za uplynulý rok vidím, že jak synové, tak i celé obměněné vedení tím vším prochází velmi dobře. A řadu věcí dělají jinak a lépe, než jsme dělali my. Vždy jsem jim kladl na srdce, že je třeba do firmy přinést něco svého, nového, a to se jim daří v nových oborech, o kterých zde byla zmínka. Přiznávám se, že jsem se za poslední období ve vedení firmy dostal do určitého stereotypu a změna stylu práce byla potřeba. Jak praví klasik, kdo chvíli stál, již stojí opodál. Jsem rád, že vše takto dobře dopadlo, a přeji všem na jejich cestě mnoho úspěchů.

MM: Děkuji vám za příjemný rozhovor, a i za sebe a naše čtenáře přeji druhé generaci Václavíků a jejím kolegům hodně profesních úspěchů a osobních radostí, a vám, pane profesore, především pevné zdraví.