Ve zdravém těle zdravý duch

MM: V jaké psychické a fyzické kondici se v současné době nachází česká populace?

P. Chmátal: Filozoficky řečeno, problém je dialektický. Na jedné straně můžeme být spokojení. Předpokládaná doba dožití za poslední tři dekády vzrostla přibližně o sedm let, takže muži mohou očekávat 74 let, ženy přibližně 80 let. Malý pokles v posledních dvou letech určitě souvisí s proběhlou epidemií.

Mohlo by se tedy zdát, že ohledně dožití vyššího věku můžeme být spokojeni. Ale – v porovnání s vyspělým světem stále zaostáváme. Zdravotní stav naší populace je více než neuspokojivý. V určitém horizontu se musí tento fakt projevit na ekonomické nákladnosti zdravotního systému i na věku dožití a věku dožití ve zdraví. Jedním dechem také můžeme konstatovat, že za neuspokojivý zdravotní stav si můžeme většinově sami. Trpíme nástupem civilizačních chorob. Pracovně je nazývám nemoci ze „žíru“. Všichni víme, jak se vykrmuje čuník. Hodně jídla a málo pohybu. Nadváhou trpí polovina obyvatel, pětina obyvatel je obézních. Koho by před pár lety napadlo, že je možné mít v naší zemi milion diabetiků. Každý diabetik dospěje v průměru po 10 letech k nějakým orgánovým komplikacím. Ztráta zraku, porucha ledvin, srdce, ucpávání velkých cév atd. Přitom většině diabetiků by stačilo pouhé zhubnutí a dostatečný pohyb. Jejich choroba by nepřišla nebo přišla o hodně později či se významně zlepšila. Obdobná situace je u řady dalších nemocí.

Jako chirurg mám blízko k operacím. Implantujeme umělé klouby, vkládáme síťky do kýl pacientům a ulevíme jim. Nákladně, komplikovaně a nezřídka neúspěšně řešíme problémy, ke kterým vůbec nemuselo dojít. Medicína se tady ocitá v eticky schizofrenní situaci. Neřeší příčiny, ale následky. A cynicky též dodám, že je řeší na margo peněz i dostupnosti péče té minority společnosti, která si choroby ze „žíru“ k tělu nepustila.

Medicína v našem vnímání léčí nemocné. Neměli bychom však zapomínat, a to u nás často děláme, že základním medicínským postupem je prevence. Ekonomicky to vychází, že na jednu korunu vynaloženou na prevenci ušetří zdravotní systém 10 korun v léčbě. V České republice máme řadu preventivních programů hrazených pojišťovnami, přesto nejsou plně využívány. Kromě toho existují zdravotnická zařízení, která zájemcům poskytnou komplexní rozšířené prohlídky. I tudy vede cesta.

MM: Covid-19 se na české společnosti asi podepsal… Zdá se mi, že jsme se z něj poměrně rychle vzpamatovali, ale zažíváme další krizové momenty v podobě avizované recese, vysokých cen energií, války na Ukrajině a jiných dalších. Jak se na to díváte vy?

P. Chmátal: Epidemie covidu se na celé společnosti nepochybně podepsala, včetně té české. Nemám rád polemiky zlehčující epidemii. Rozhodující jsou tvrdá data, a ta jsou jednoznačná. V roce 2020 u nás zemřelo o 16 000 lidí více, než je obvyklý průměr. V roce 2021 zemřelo v České republice dokonce nejvíce lidí od roku 1945, kdy ještě zuřila světová válka. V letech 2020 a 2021 došlo po dlouhých letech nárůstu k poklesu počtu vyplácených důchodů. Na vnímání epidemie mne nejvíce zaráží přístup médií, především veřejnoprávních, která místo jasné pozice na straně vědeckého poznání a opatření státu, pod záminkou plurality názorů, poskytovala prostor v zásadě kdekomu. Podle toho to také dopadlo.

Domnívám se, že epidemie ani válka na Ukrajině na tomto základním paradigmatu nic nezměnila. Svět byl vždy složitý a nenalhávejme si, že žijeme v nějaké zvláště náročné a specifické době. Po kratší době pohodlí jsme se pouze setkali s realitou. Kdo bude mít v blízké budoucnosti z hlediska zdravotního stavu „darwinovskou“ výhodu? Odmyslíme-li si genetickou výbavu, kterou neovlivníme, tak to budou určitě ti, kteří si dokážou zachovat jednotu těla a ducha. Antický imperativ stále neztratil na platnosti, tedy Tyršova slova „v zdravém těle zdravý duch“, a platí to i naopak. První krok je na naší straně. Většinově přežijí ti, kteří si svým snažením budou umět uchovat racionální smýšlení a správnou péči o tělesnou schránku.

MM: V roce 1985 jste dokončil studium lékařské fakulty, máte téměř 40 let zkušeností s různými zdravotními dispozicemi a indispozicemi. Jaký obor, profese obyvatel se vám jeví jako nejohroženější, nejzranitelnější a proč tomu tak je?

P. Chmátal: Odpověď je jednoduchá. Odborně dlouho vyřešená. Možná se nemusí každému líbit. Nejohroženější a nejzranitelnější obyvatelé jsou vždy v sociálně a ekonomicky slabé vrstvě společnosti. Má to řadu důvodů, počínaje životním stylem a standardem a konče stresovými mechanismy z pocitů neúspěšnosti a vyčlenění. Vy však máte na mysli především následky stresu. Chronický stres je opravdu rizikový faktor širokého spektra nemocí, nejen obecně známých infarktů, ale i velkého postižení jiných systémů, včetně duševních poruch. Podílet se může i na vzniku zhoubných nádorů. Z vědeckých studií víme, že pracovní stres vytížených úspěšných osob je méně zdravotně závažný než životní stres neúspěšných na opačném konci společnosti.

MM: Posledních devět let vedete Ústav leteckého zdravotnictví Praha, kde poskytujete zdravotní péči především leteckému personálu. Předpokládám, že stejně jako je exponovaná a náročná profese letce, tak obdobně exponovaná a náročná je profese vrcholového manažera. Jakou konkrétní zdravotnickou péči poskytujete? Mohu k vám přijít na preventivní vyšetření?

P. Chmátal: Profese jsou si bezesporu podobné, především nepravidelností životního rytmu, tělesné aktivity, jídla, spánku a psychickým tlakem na dokonalost výkonu. Na rozdíl od manažerů letecký personál prochází pravidelnými zdravotními prohlídkami ze zákona. Tak jsme schopni odhalit většinu nemocí v iniciálním stadiu. Lékaři i klient sám poté mohou s nemocí pracovat ve smyslu léčby, režimových opatření atd. Cílem je udržet pilotovo zdraví a schopnost létat, co nejdéle to půjde. V našem programu nabízíme obdobné komplexní preventivní vyšetření i pro veřejnost. Klient projde vyšetřovacím kolečkem přes jednotlivé specializace – interna, chirurgie, oční, ORL, neurologie, ultrazvuk a další a stejně jako u pilota dojde na závěr k vyhodnocení jeho zdravotního stavu a případným návrhům dalšího postupu dle nálezů. Vyšetření si samozřejmě, stejně jako piloti, klient hradí sám.

MM: Mám pocit, že daleko více než v minulosti se hovoří o „syndromu vyhoření“, především v souvislosti s pozicí manažera. Je to jen můj osobní dojem, nebo opravdu můžeme v této oblasti zaznamenat nárůst? Jaké jsou vaše zkušenosti?

P. Chmátal: Syndrom vyhoření existuje. Nemůžeme ho podceňovat, ale neměli bychom ho ani přeceňovat. Měli bychom si dát pozor na jev, který před lety vyjádřil můj zkušený kolega psychiatr, že „dochází k psychiatrizaci společnosti“. Nemusíme všechny naše problémy nálepkovat medicínskými termíny a hledat za lidskými problémy medicínu. Únava z práce a stereotypu je oblast psychologie a ve většině případů neznamená patologii medicínskou. Únava a stereotyp by podle toho také měly být řešeny hlavně prostředky psychologie. Pokud se bavíme o stereotypu a únavě vedoucí k tzv. syndromu vyhoření, dostaneme se k otázce, zda je správné a nutné, aby jedinec setrvával v nějaké činnosti po celý svůj život. Kupříkladu v USA je běžné, že během života máte dvě, případně i více pracovních kariér v nesouvisejících oborech. My na to nejsme zvyklí. Znamená to schopnost neustálého osobnostního vývoje, učení se, flexibility. Přesně to, po čem tu dlouho voláme, ale co naše pohodlná společnost většinově nechce přijmout.

Vrátím se zpět k syndromu vyhoření. Základním opatřením musí být zdravý životní styl, který kompenzuje pracovní únavu jinými zájmy, sportovní tělesnou aktivitou a přiměřeným odpočinkem. Jestliže si ob den dáte 90 minut aerobního sportu, vyplavíte v centrálním nervovém systému mediátory, tzv. „hormony štěstí“. Získáte dobrou náladu a odstup od vaší „strašně náročné práce“. K tomu když ještě budete racionálně jíst a konzumovat méně než průměrnou českou dávku alkoholu, s vysokou pravděpodobností se vás vyhoření dlouho týkat nebude. Poslední radou je socializace, pozitivní přátelé, síť osobních vztahů. Stojí to námahu, ale ta se vrací ve vašem zdraví.

MM: Jan Mühlfeit, bývalý prezident Microsoftu pro Evropu, se v rozhovoru pro náš časopis mimo jiné vyjádřil: „Pokud lidé dělají to, k čemu mají talent, co je jejich silnou stránkou, mohou být nejenom produktivnější a úspěšnější, ale i šťastnější.“ Přesto, že svoji práci miloval, syndrom vyhoření se mu nevyhnul. Trpěl dlouhodobými a těžkými depresemi. Léčil se, prošel tvrdou sebereflexí a prací na sobě. Dnes je vyhledávaným koučem a mentorem. Co byste poradil nejen manažerům v této nelehké době, jak na sobě pracovat, aby mentálně a fyzicky nekolabovali?

P. Chmátal: Na mysli mi tane polemika o prederminaci. Vedli ji v raném středověku církevní otcové scholastici a týkala se předurčení ke spasení. V moderní formě je vedena psychology o kvalitách, které vedou osobnosti do vedoucích pozic v lidské společnosti. Je zřejmé, že mezi lídry je signifikantně vyšší procento osobnostních anomálií než v běžné společnosti, a zrovna tyto anomálie předurčují jejich osud. Ovšem, se svojí anomálií musí umět žít a přežít. Rada, jak na to, je jednoduchá i složitá zároveň. Měli bychom si ve svém životním tempu občas zarezervovat čas na sebezpytování, jako na jednu ze základních forem prevence. Důležité je nebát se, nestydět se za včasné konzultace v případě narůstajících obtíží. Opět včasná prevence. Mohli bychom se obloukem vrátit k počátku našeho rozhovoru o jednotě těla a ducha. Přeji exřediteli Microsoftu vše nejlepší s dovětkem, že naše slavné historie s námi zůstávají.

MM: Děkuji vám za zajímavý rozhovor.