Byznys je o přidané hodnotě

MM: Hospodářské noviny na začátku dubna tohoto roku uvedly, že za první kvartál 2022 zkrachovalo 286 společností, což znamená meziroční nárůst o více než 6 %. Troufnete si odhadnout, jakých firem a odvětví se to převážně týká? Myslíte, že toto číslo bude dále růst?

L. Witassek: Pokud se podívám na poslední dva roky, číslo firem, které byly v hospodářských potížích nebo se nacházely v úpadku, bylo příliš nízké. V epidemii je stát držel nad vodou a týkalo se to všech oborů napříč hospodářským spektrem. K pandemii se od prvního kvartálu loňského roku přidal narůst cen plynu a elektřiny. Skok cen byl tak enormní, že se bavíme během několika málo měsíců až o devítinásobku nárůstu ceny za plyn či zdražení elektřiny o stovky procent. V minulém roce byly podniky schopné situaci zvládat díky covidovým dotacím, úvěrovým půjčkám garantovaným EGAP nebo Národní rozvojovou bankou. Od poloviny minulého roku se také potýkáme s obrovským množstvím nedostupných materiálů. Řada podniků by ráda vyráběla, ale nemá z čeho. Mám osobní zkušenost, že klienti požadují dodávku do 5–10 týdnů. Bohužel nejsme schopni získat materiál ani za 12 měsíců.

Velká část našeho průmyslu jsou montovny, podniky s nízkou přidanou hodnotou, a ty se i vlivem těchto skutečností rychle dostávají do ztrát. Stejně jako předloni, loni i letos udržet strojírenskou firmu s nízkou přidanou hodnotou v černých číslech, je velké umění. Nemám manuál na to, jak nalézt rychlé řešení. Recepty na změnu nejsou krátkodobé. Přechod na energeticky méně náročné technologie nebo vlastní zdroje jsou dlouhodobými projekty, které nelze realizovat během čtvrt roku. To jsou faktory, které čísla úpadků firem dostávají do rovnováhy. A jak se číslo bude zvyšovat, tak to opravdu nevím. Vše je nyní příliš turbulentní pro seriózní odhady.

MM: V červnu 2018 jste se pro MM Průmyslové spektrum vyjádřil, že v případě jakýchkoliv tržních turbulencí jsou montovny první na řadě, co globální korporace uzavřou. V současné době jsou pravděpodobně tržní turbulence opravdu masivní. Přesto, podle místopředsedy Asociace exportérů ČR Otty Daňka, mají české produkty velmi vysokou technickou přidanou hodnotu, protože kdyby neměly, tak se nedají na západních trzích prodávat. Takže, zavírají se montovny, nebo se český výrobce – subdodavatel nemusí obávat, že jeho výrobky nebudou mít odbyt?

L. Witassek: Obecně nesdílím názor, že svět má o naše výrobky extra zájem. Nejsme vyspělou ekonomikou a ani nemáme takovou image. Nerozporuji, že by naše produkty nebyly technicky na výši. Jistě máme perfektní výrobky, ale my je až na výjimky neumíme prodávat. Řada úspěšných českých firem má centrály mimo Českou republiku a není to z daňových důvodů, ale protože mají jednodušší přístup na globální trhy. Ze západních metropolí budují své obchodní a marketingové aktivity, a rozhodně nevykřikují Made in Czech Republic. Samozřejmě výjimku tvoří české tradiční obory, jako je sklo, pivo a některé další. Ty jsou v globálním světě vnímány pod značkou Made in Czech Republic velmi pozitivně. Vůbec si však nejsem jistý, že tradiční značku Škoda, například v Polsku, vnímají jako českou značku. Spíše ji chápou jako německou značku. Otázkou navíc zůstává, zda a kolik českých skláren přežije astronomické nárůsty cen energií.

Montovny – velký problém, který dlouhodobě přetrvává. Dvacet let nám nestačilo, abychom tento model změnili. Osobně považuji nízkou přidanou hodnotu našich produktů za jeden z klíčových problémů českého hospodářství. Náš HDP je z velké části tvořen zahraničními společnostmi. Máme zde statisíce zaměstnanců v montovnách, které při současných cenách energií nebudou v černých číslech. A nejedná se pouze o ceny energií, ale i o navýšení cen materiálů, úrokových sazeb a dopady inflace.

Celá Evropa, včetně České republiky, bude rovněž stagnovat kvůli rostoucím cenám energií. U nás a v Evropě jsou ceny řádově vyšší než např. v USA. Americké firmy, které měly výrobní jednotky ve východní a střední Evropě, budou své strategie přehodnocovat. Možná je budou přesouvat zpět do Ameriky nebo do Latinské Ameriky. Nejsem v tomto směru optimista.

Západní trhy nás vidí především jako dodavatele levných komponent a součástek, který je spolehlivý a dobře plní dodavatelské smlouvy. Jsme low cost země, kde se dokáže levněji vyrobit. V této souvislosti se ale rýsuje další problém – již nebudeme preferovanou levnou výrobní destinací. Pro svůj finální produkt si budou západní lídři hledat levnější dodavatele, než je Česká republika. Pravděpodobně se budou obracet na Bulharsko, Rumunsko a další destinace, a to nejen kvůli levné pracovní síle, ale i menší byrokracii. Myslím, že velké zahraniční firmy si budou více a více klást otázky, proč by zde měly stavět výrobní haly. Levná pracovní síla se vytrácí a časové ztráty kvůli nepružnému systému jsou stále velké. Domnívám se, že i vůle české strany podporovat budování levných výrobních základen již není taková jako před lety. Trh práce je špatný a neflexibilní. Přestáváme být konkurenceschopní. Přemýšlím, v čem je vlastně naše konkurenční výhoda kromě toho, že máme chytré lidi a průmyslovou schopnost. Těch výhod v mých očích spíše ubývá, než přibývá.

MM: Zaujal nás názor Václava Muchny, majitele firmy Y Soft, že v ČR neumíme uprchlickou vlnu ekonomicky využít. Jaké je vaše mínění?

L. Witassek: Jsem přesvědčen, že Češi, v porovnání s jinými západními státy, zvládají ukrajinskou uprchlickou vlnu výtečně. Rychle začleňujeme ukrajinské děti do českého školského systému a lidem nabízíme vzdělání a práci. Ukrajinské ženy dokážeme zaměstnat především ve službách. Co se týká průmyslu, dlouhodobě řešíme problém absence pracovníků ve výrobě a ukrajinská krize ho neřeší. Sehnat lidi, kteří by byli ochotni pracovat ve třísměnném provozu, je výrazně těžší než pro jednosměnný provoz. Do takové směny bez problému obsadím i ženy. V řadě výrobních firem se začaly dělat turnusy po 12 hodinách, což já osobně nepodporuji. Takový režim má dopady na kvalitu výroby, bezpečnost a zdraví zaměstnanců. Takže někteří z nás nahrazují tuto práci kvalitními technologiemi, jako jsou roboty a automaty. Snažíme se práci s nízkou přidanou hodnotou kompenzovat technologiemi. Hlavní vlna high-tech technologií již proběhla a řada výrobních procesů již byla zmodernizována. Potřeba lidí v těchto provozech není tedy tak vysoká, aby plně absorbovala uprchlickou vlnu, kterou teď v ČR zažíváme. Největší potenciál vidím ve službách.

Pokud hledáme dělnické profese, tak jsme schopni je přes agentury přivést z různých zemí. Zahraniční dělníci pro průmyslové zaměstnavatele nejsou až takový problém. Co nám však dlouhodobě ve strojírenství chybí, jsou IT pracovníci, konstruktéři a inženýři určitých profesí, jako je například slaboproud, hydraulika apod. Uvedu příklad – chtěl jsem přivést odborníky z Indie. Setkal jsem se s neuvěřitelnou byrokracií, která vás po měsících usilovné práce přestane bavit. Pokud se vám to přesto podaří, po třech měsících je musíte poslat zpět, jelikož jim končí víza. Za tyto postupy jsem kritizoval předminulou vládu, minulou vládu, a budu kritizovat i současnou vládu. V této oblasti se absolutně nic nezměnilo. Vnímám, že síla první republiky byla jak v diverzitě průmyslu, tak i v diverzitě lidského potenciálu. Proč nemít součástí týmu zahraniční odborníky? Globální firma se sídlem v ČR si mezinárodní osazení může dovolit. Ryze česká firma nemá šanci. Naše nepružnost nás vrací zpět. Nechápu, co naší byrokracií vlastně chráníme a proč to děláme. Český trh práce je zkostnatělý a byrokratický. Jsme uzavření skutečnému světu odborníků. A to nemluvím o tom, že jsem měl před 20 lety obavu, že nedoženu mladou generaci, která bude lépe jazykově vybavená. Hluboce jsem se mýlil. Mladí Češi často nedisponují jazykovými znalostmi tak, jak to vidíme v jiných státech.

Multikulturní týmy by jistě donutily naše lidi komunikovat a předávat si zkušenosti v cizím jazyce. V Německu, například v učňovském školství, mají povinnost absolvovat zahraniční odbornou stáž. My máme v této oblasti pořád co dohánět.

MM: Poslední dva roky byly pro řadu firem minimálně zvláštní. Řada podniků svoji činnost ukončila nebo omezila. Přesto, státní podpora jich mnoho udržela fungujících. Konec epidemie propad ekonomiky neukončil. Válečný konflikt na Ukrajině dál roztáčí ekonomické problémy a počty zkrachovalých společností začaly růst. Měl by český stát dále formou podpor a úlev firmám pomáhat a udržet jejich fungování na trhu?

L. Witassek: Za prvé – český insolvenční zákon považuji za velmi špatný. Primárně vytvořil dravý byznys pro insolvenční správce a jejich právní poradce. Zcela z něho vymizel základní princip ozdravení firem, které se dostaly do potíží. Místo, aby jim pomohl, tak je doráží nebo ohlodává na kost. Současná podoba insolvenčního zákona je často používána ke spekulativním útokům na různé firmy. Nemá nic společného s ozdravováním trhu. Zákon by se měl postavit tak, aby ho různé skupiny nezneužívaly.

Druhý moment jsou dotace. Nejsem příznivcem dotací ve smyslu kotlíkové dotace. Všechny takové kroky primárně zvyšují ceny. Pokud jsme dnes v situaci, že máme vysokou inflaci, jako důsledek nerovnováhy v globální ekonomice, tak dotace nedávají smysl. Jakákoliv opatření, která narušují svobodnou směnu, by měla být eliminována. Rovněž i některé dotace v období pandemie byly totální nesmysl, jelikož mnoho zaměstnanců je zneužívalo. Vždy by měl platit princip – kdo pracuje, má být více finančně odměněn než ten, kdo nepracuje. Na některé firmy měla taková opatření brutální dopad, jelikož přišly o milionové částky. Rovněž kurzarbeit se nám nepodařilo realizovat a ani zkopírovat ze států, jako je Německo nebo Švýcarsko. Nazýváme kurzarbeitem něco, co kurzarbeitem není. Tyto dotace způsobily umělou zaměstnanost. Jiný případ je sociální oblast. Hovořím hlavně o drobných živnostnících v období pandemie, kteří bojovali o přežití. Zde byly dotace na místě.

MM: Lukáš Kovanda v červnu 2020, kdy nás postihla první vlna koronakrize, se pro MM Průmyslové spektrum vyjádřil, že česká ekonomika se z krize v letech 2008–2009 nepoučila. Nemalou roli v pokrizových letech 2009–2013 prý sehrálo české opatrnictví, vládní zásahy ve formě zvyšování daní prý nebyly nejšťastnější, přestože tehdejší zadlužení bylo nízké. V rámci hry na jistotu a obav, že by se situace mohla zhoršit a model montoven by zkrachoval, prý udělala v letech 2013–2017 ČNB intervence ve formě oslabování měny, které nahrávaly setrvání montoven. Vidíte nyní v tomto krizovém období příležitost pro všechny jmenované i nejmenované subjekty poučení pro restart, očistu a naději nového modelu fungování českých firem, včetně celé ekonomiky?

L. Witassek: Kromě toho, že jsem kybernetik, jsem také ekonom, takže domněnky a pocity nejsou pro mne relevantní. Ekonomika má své zákony, které primárně hledají rovnováhu. Česká ekonomika je velmi dlouho v nerovnovážném stavu. Budoucnost zmiňovaných montoven nemá perspektivu. To platí i o montovnách, které jsou velmi úspěšné a nebyly zasaženy krizí. Přesto jsem přesvědčen, že jejich prosperita není dlouhodobě udržitelná. Hlavním důvodem je nízká konkurenceschopnost v zásadních vstupech, včetně energií. Přestáváme konkurovat Asii a USA. Němci a Francouzi v této oblasti podnikají opatření. Současná česká vláda zatím nepodnikla žádné zásadní kroky. Bude trvat léta, než se rovnováha pro energetické zdroje a portfolio cen najdou a ustálí. Ceny však výrazně nižší než 200 eur za megawatthodinu u elektřiny nebudou. Řešením není ani poskytování dalších úvěrů. Normální manažer neřeší ztrátovou firmu dalším úvěrem. Spoléhat, že se za tři až šest měsíců situace změní, je velmi špatné uvažování.

Druhá část globalizace se vyčerpala a dochází k návratu ekonomik do regionu. Naše gigantické montovny, které vyvážely do zahraničních řetězců, budou nahrazeny novými technologiemi s vyšší přidanou hodnotou. To je holý fakt, který je nevyhnutelný. Spousta zahraničních manažerů mi vyčítá, že brojím proti zahraničnímu kapitálu v ČR. Nebrojím, jen bych si přál, aby hrubý domácí produkt byl opravdu tvořen domácími podniky, a ne z větší části zahraničním firmami.

Co se týká chování ČNB, jednoznačně souhlasím s Lukášem Kovandou. Ve svých článcích nazývám manažery ČNB notorickými plánovači, kteří si myslí, že budou diktovat ekonomickému vývoji. A to i za cenu mnoha intervencí. Naše ČNB za relativně krátkou dobu dokáže ekonomiku vychýlit do nerovnovážného stavu, ale trh se bude ihned snažit vše opět dostat zpět do rovnováhy. Pokud se podíváme do zahraničí, tak např. švýcarské národní bance, a to je jiný kalibr než ČNB, se měnové intervence nepodařilo udržet a síle trhu musela ustoupit. ČNB v období po roce 2008 prodloužila život skomírajícím a neefektivním firmám. Jejich marže se ve zpracovatelském průmyslu pohybovala a nadále pohybuje kolem 4 %. S nadsázkou říkám – my nemáme Průmysl 4.0, my máme Průmysl 4 %. Myslím, že zde notoričtí plánovači selhali a zabrzdili restrukturalizaci průmyslu. Byla vytvořena umělá zaměstnanost a posílila se role montoven, ačkoliv tolik potřebná reforma české ekonomiky mohla začít poněkud dřív. Stejně tak vnímám jako kontraproduktivní i současné konání ČNB. Měli bychom se více přiblížit ekonomice eurozóny, která má dnes nižší inflaci, nižší úrokové sazby a nižší zátěž pro podniky. Není divu, že celá řada podnikatelů volá po euru. V korunách se již nevyplatí podnikat. Ani zvěsti, že euro zkrachuje a česká koruna je zlatá svatá, se ukazují jako mylné. Silnou korunu nevytvoří notoričtí plánovači, ale síla ekonomiky. Síla ekonomiky musí projít transformací k finálním poskytovatelům služeb a výrobcům finálních produktů. To nepovede přes vysoké úrokové sazby. Dnes vám manažeři ČNB nejsou schopni říci, jak vysoká úroková sazba bude. Inflaci se snaží řešit tím, že se dusí poptávka. Zvyšují úrokové sazby do nesmyslných čísel. Netvrdím, že se nemají zvyšovat, ale pokud dnes dostanu trojnásobně vyšší úrok, než jsem měl před rokem, tak ho logicky započítávám do cenotvorby. Spoléhat, že si předražené výrobky přestanou spotřebitelé kupovat, je mylné. Typickým příkladem jsou byty. Tím, že na trhu nejsou, jejich cena neklesla a neklesá. Notoričtí plánovači si nevšimli, že se změnil životní styl mladé generace, a ten bude motorem poptávky úrokovým sazbám navzdory. Pokud úrokové sazby porostou a budeme déle v korunové zóně, tak bude inflace trvat déle a bude větší než v eurozóně. Výrazně se lišíme od inflace západních států a výrazně se blížíme k inflaci v Rusku. Notorický plánovač si myslel, že bude diktovat trhu, ale trh si nějak nevšiml, že tady je notorický plánovač, a logicky se mění dle poptávky spotřebitelů. Co lidé chtějí, to jim nakonec ekonomika přinese, ekonomika je soustava odvozená od soustavy společenské, nikoliv naopak.

MM: Píše se rok 2022, máme hospodářskou krizi a někteří odborníci prognózují velmi vysokou stagnaci ekonomiky. Jak aktuálně vnímáte českou ekonomiku v kontextu dalších evropských ekonomik? Kde a v čem vidíte světlo na konci tunelu?

L. Witassek: Jsem optimista. Navzdory notorickým plánovačům, našim vládám i montovnám se budeme dále rozvíjet. V České republice máme více než milion úspěšných a pracovitých živnostníků, kteří chtějí tvořit hodnoty pro své zákazníky. Máme řadu skvělých a prosperujících podniků, které s sebou potáhnou některé další a menší podniky. Byrokracii a šikanu ze strany státu musíme překonat. Jsem přesvědčen, že se dařit bude. Otázkou je, za jak dlouho pochopíme, že jsme součástí globální ekonomiky a bylo by lepší se více integrovat do eurozóny. Nenaslouchat hlasům – euro je pro naši ekonomiku zkáza a nebudeme doplácet na Řecko. V této souvislosti bych chtěl poznamenat, že v březnu 2022 Řekové své krizové úvěry splatili. Nedůvěřujme katastrofickým scénářům některých euroskeptiků. Realita je jiná. Rovněž je optimistické, že na trhu jsou dva mega trendy, s kterými Češi umí pracovat. Jeden je cirkulární ekonomika. Nebudeme neustále spotřebovávat nové a nové zdroje, budeme recyklovat napříč sektory, včetně energií. Obrovské příležitosti vidím v oblasti tepelných čerpadel, energetických úspor, vodíkové energetiky apod. To jsou obory, kde jsou Češi dobří. Naše životy budou více ovlivňovat moderní technologie – IT, umělá inteligence a kosmické technologie. To je příležitost pro další byznys – ochranu dat, a v tom jsme lídři světa. Více investovat do aplikovaného výzkumu. V Německu jdou dvě třetiny financí do aplikovaného výzkumu a jedna třetina do základního. U nás máme přesný opak. Také doufám ve změnu společenských trendů – větší zapojení mladých lidí do odborného vzdělávání. Rovněž my průmyslníci musíme podporovat duální vzdělávání, a to i finančně.

Zásadní je snížit podíl montoven na celkovém rostoucím výkonu ekonomiky. Rád používám přirovnání – první Československá republika byl přesný opak toho, co je Česko dnes. Měli jsme diverzifikované portfolio. Byli jsme státem finálních výrobců a obchodníků, kteří prodávali do celého světa. Byli tu kreativní Češi, disciplinovaní Němci a poměrně široká židovská komunita, která uměla prodávat. Židy vyhnal Němec a Němce vyhnali Češi. Zůstali pouze kreativní Češi, kteří umí tvořit a improvizovat, ale neumíme procesy systemizovat a zobchodovat. Tyto atributy přivezly v 90. letech do Čech zahraniční společnosti. My jsme pak často jen dodavatelé komponent. To je dle mého názoru problém české ekonomiky. Celý byznys je o přidané hodnotě. Pokud nebudeme více vytvářet finální výrobky s vysokou přidanou hodnotou, bude tento problém přetrvávat.