MM: A to platí stále?
Z. Pelc: Z hlediska výroby lisů to už není pravda, jsou už dva další velcí výrobci, jeden ve Švédsku a druhý v Kanadě, ale to, že jsme si dokázali sami vyrobit lisy, to byl důležitý faktor našeho úspěchu. A naše prvenství ve výrobě desek stále platí.
MM: Když jsem studoval materiály k rozhovoru, došel jsem k zajímavému zjištění, že v roce 1983 jste se ocitl víceméně náhodou ve vedení podniku. Jak to lze chápat – víceméně náhodou?
Z. Pelc: Bylo mi 31 let, měl jsem vystudovanou vysokou školu a obhájil jsem vědeckou aspiranturu. Pracoval jsem na Poldovce v marketingovém oddělení. Tehdy v Gramofonových závodech došlo k výměně celého vedení. Podnik patřil pod Supraphon, ale spadal zároveň pod okresní výbor strany. A oni se dohadovali, kdo sem půjde – a nemohli se dohodnout. Seděl u toho jeden vysoký funkcionář, kterému jsem pomáhal s nějakou vědeckou prací. Řekl, že zná jednoho mladého kluka – a tím myslel mě. Takže to bylo vlastně náhodou…
MM: Předpokládáme ale, že toho nelitujete?
Z. Pelc: Ne, vůbec ne!
MM: Během doby jste měl i poradce z Ameriky, ale to už bylo, jak předpokládám, po sametové revoluci.
Z. Pelc: Poradce jsem měl postupně dva. Ten první přišel v rámci pomoci Spojených států České republice a pomáhal nám s marketingem. Ten druhý pak po ovládnutí GZ americkým fondem Kennetha Brodyho. Byl sem vlastně poslán jako shadow CEO a měl pravděpodobně později převzít mou pozici. Posléze ale investoři zjistili, že podnik bude fungovat lépe se mnou a poradce odvolali. Jinak Kenneth Brody, bývalý prezident Goldman Sachs, byl i guvernérem New York Export/Import Bank. A on vyřizoval v USA, když byl Klaus ministrem financí, dofinancování Temelína. Tehdy v Evropě na to nikdo nechtěl dát úvěr, a Kenneth to pro vládu zařídil. Velký boss.
MM: Ten vám konkrétně pomohl jak?
Z. Pelc: K nám přišel až v roce 1997, to jsem tady měl za sebou už 14 let šéfování. Pomáhal nám finančními radami a stal se na jistou dobu i 100% vlastníkem GZ Media.
MM: Co pro vás při rozjezdu bylo největší brzdou?
Z. Pelc: Pro mě to byla tehdy zcela určitě velká příležitost. I proto, že jsem sem přišel jako nestraník. V Poldi Kladno jsem měl nad sebou takový skleněný strop, protože můj otec byl ze strany vyloučen. Takže z počátku jsem to neměl úplně jednoduché. Abych pravdu řekl, o tom zaměření jsem toho moc nevěděl. Tedy, znal jsem ekonomiku a řízení podniku, ale v technologické oblasti jsem byl na štíru. Nevěděl jsem, jak se dělá deska, v podstatě jsem nevěděl vůbec nic. Ale já jsem tady čtyři pět let trávil 14 hodin denně. Neměl jsem žádné auto, neměl jsem tady ubytování, jsem z Kladna, takže jsem tady často spal v kanceláři. Abych byl přesný, přes týden, v pátek jsem jezdil domů večerním „šichťákem“ v půl deváté z Berouna. A když mi to ujelo, což se mi párkrát i stalo, šel jsem 28 kilometrů domů do Kladna pěšky v noci – v kravatě, v kabátě, v saku, s kufříkem v ruce…
MM: …ale pak se situace zlepšila, bydlel jste na ubytovně…
Z. Pelc: Je to tak, dostal jsem ubytovnu, kde jsem spal asi tři roky se zedníky. Pak mi povolili služební auto na dojíždění. Bavíme se o letech 1983–1986. To ale mělo ještě předehru, protože jsem byl už po té době rozhodnut, že odejdu, a navštívil jsem ministra, který mi sdělil, že služební auto pro soukromé účely není v jeho pravomoci, ale poradil mi, ať si přinesu potvrzení od doktora, že nemůžu cestovat veřejnými prostředky hromadné dopravy – a pak by se s tím už dalo něco dělat. Kamarádů doktorů jsem měl spoustu, takže získat takové potvrzení pro mě byla hračka. A ministr byl šťastný, já byl docela jeho oblíbenec, takže mi mohl podepsat nárok na služební škodovku Š120 na dojíždění. To už pak byl úplně jiný život…
MM: A jak se změnil život tady v GZ po sametové revoluci?
Z. Pelc: Na přelomu nové etapy nebyly gramodesky naším hlavním vývozním artiklem, ty vyvážel Supraphon, ale byla to gramofonová hmota pro výrobu desek. Desky lisované v Portugalsku, v tehdejším NDR, ale i většina desek ve Švédsku, v Jugoslávii, ve Finsku, byly z našeho materiálu. Hodně velký podíl jsme měli ve Velké Británii, tehdy jsme vyváželi přes 3 000 tun gramofonové hmoty. No – a nikdo tomu nerozuměl, takže když byly nějaké problémy, jezdilo to řešit obchodní oddělení nebo já – podle závažnosti. Ale vždy s doprovodem někoho ze zahraničního obchodu, což tehdy muselo být – aby nás měli pod kontrolou.
Proč o tom hovořím. Venku jsem viděl, jak to tam funguje. Měl jsme určitou představu, takže když došlo k sametové revoluci, tak jsem „do toho“ nespadl úplně poslepu. A pak ještě tím, že jsem tady trávil 14 hodin denně a nebyly žádné počítače, a lidi z kanceláří chodili v půl čtvrté a já tam byl do 10. Trávil jsem tehdy hodně času mezi lidmi v provozech. Zkoušel jsem si věci dělat sám, vlastnoručně, abych věděl, jak se to dělá – oni z toho mívali legraci – ale pak chodili rovnou za mnou, ne za náměstky, takže když tady byly volby ředitele, obdržel jsem 100% důvěru od lidí tady ve fabrice. To bylo v roce 1988 a trochu se už „oteplovalo“, a já se dostal do rozporů s generálním ředitelem v Supraphonu, jenž vystudoval v Moskvě – a lidi už tehdy hrozili generální stávkou, pokud by mě ten ředitel chtěl odvolat. Ta podpora lidí pokračovala i po revoluci – a to mně moc pomohlo.
MM: Všechny rozhovory s generálními řediteli před vámi mají jednoho společného jmenovatele. Úctu k lidem. Většina ředitelů zná své zaměstnance jménem, chodí do provozu, ptá se na každodenní problémy. To je dost značný rozdíl mezi „novými rychlokvaškami“, kteří řídí fabriky – jedno jaké – podle univerzálního návodu od stolu přes excelovské tabulky…
Z. Pelc: Dneska je jiná doba. Já jsem tady znal prakticky každého jménem, i když ze začátku to bylo hodně provázané, takže když jste někomu sebral prémie, tak jeho 16 příbuzných vás přestalo zdravit. Dneska máme 2 000 zaměstnanců a není cesta, jak znát všechny. Ale já jsem se už – letos je to pátý rok – stáhl z operativního řízení, mám pod sebou generálního ředitele, kterého jsem si vybral, takže v podstatě řídím jen strategické věci ve spolupráci s ním. To proto, že dvojkolejnost je nejhorší věc, co může být. Uvědomil jsem si, že když jsem vybral ředitele, tak nemohu chtít, aby lidi chodili stále za mnou. I proto, že by se ředitel mohl cítit obcházený. A to není dobře – a proto jsem se z operativy stáhl.
MM: Co vaše akvizice ve Francii?
Z. Pelc: Na rozdíl třeba od Ameriky a Kanady, kde jsme postavili nové fabriky na vinylové desky, které se prudce rozvíjejí, byla Francie tak trochu „dobrodružný krok“. Dříve to býval docela velký podnik, který vyráběl CD i DVD, ale dostal se do těžkých finančních problémů. Šel do konkurzu a správce konkurzní podstaty ho nabízel za „pár švestek“, jak se říká. Součástí nabídky byly dvě opravdu velké nové výrobní budovy, a my jsme se v průběhu velmi krátké doby, tuším sedmi deseti dní, rozhodli, že ho převezmeme. Sice to bylo výhodné, ale museli jsme splnit podmínky, třeba, kolik lidí si tam necháme, protože jistě víte, že ve Francii někoho vyhodit je obrovský problém, a stejně tak mnoho dalších věcí souvisejících s efektivitou a tak dále. Přesto si myslím, že tento projekt bude úspěšný a nebude ztrátový.
Oni vlastně dělali to stejné, co my tady, ale my to děláme líp a s menšími náklady. Takže hledáme něco, co bychom tam mohli dělat dál – a přitom to nemůžeme dělat tady v Čechách. Přebudováváme to tam, tlumíme výrobu, například výrobu vinylů jsme zastavili úplně. Nejsme a nebudeme nijak agresivní ve výrobě CD pro francouzský trh a zkoušíme tam budovat distribuci a kompletaci třeba dárkových balení, jako jsou například parfémy nebo dárková balení lihovin – a podobné věci. Dělají se pro to krabičky, speciální edice, to má vysokou přidanou hodnotu pro zákazníka i pro nás. Logistické zázemí i výrobní prostory pro tuhle klientelu tam jsou – a dokonce jsme mohli zachovat i počty zaměstnanců. Takže náš cíl, být tam v černých číslech, se pomalu plní.