MM: JetSurf není start-upem, kterému by někdo dal na začátek půl milionu eur…
Martin Šula: Tak to rozhodně ne. Bylo to tak, že jsem si nasadil modráky, pracoval i přes víkendy, a ještě dnes, když mám do roka šest volných víkendů, tak je toho stále opravdu dost. Když dělám méně než deset hodin denně, tak jsem naštvaný sám na sebe.
MM: V čem vidíte přínos takového přístupu?
Martin Šula: Naše firma – jako jediná v Evropě, možná i na světě – je schopná vyrábět věc, na které bude jezdit člověk. A to kompletně. Do naší firmy přicházejí šroubky, v tyčovině hliník a železo, pak ještě ložiska, a naše CNC stroje, naše slévárna a karbonárna, nám dovolí si udělat vše tak, jak potřebujeme.
MM: Stále se cítíte být více sportovcem než manažerem?
Martin Šula: Profesně se skutečně – více než podnikatel nebo zaměstnavatel – považuji za sportovce. A proto všechno, co dělám, nikdy neřídím podle peněz, ale vyberu si obor, ve kterém chci vyhrát. A to je to, co mě vždy posunulo na vyšší úroveň. Dnes je moje firma prosperující. A z toho mám radost.
MM: Motor jste zkonstruoval vy?
Martin Šula: Na trhu je jich spousta. Ale já jsem si řekl, že vytvořím motor nový, který bude výrazně lehčí, výkonnější a lepší. S tím ale bylo spojeno to, že stávající technologie slévárenství nesplňovala potřeby pro vytváření takových motorů. Museli jsme tedy vyrobit formu pro odlitek, pak jej obrobit, motor zkonstruovat, vyrobit a vyzkoušet. Slévárenství je vůbec srdcem naší výroby. Jsme schopni si vyrobit kvalitní odlitek, a tím pádem i motor pro sportovní využití. Představa lidí, že slévárna je špinavá část fabriky, je u nás postavena zcela jinak. Jde o slévárnu přesného lití, pracuje skoro v laboratorních podmínkách a výsledkem toho je, že jsme dělali odlitky i pro závodní vozy Audi, které jezdí Le Mans, vyráběli jsme turbíny pro turbodmychadla i pro Ferrari. Vše, co vyrábíme projektujeme v CAD/CAM, bez kterého to vlastně ani dnes nejde dělat.
MM: Dvoutakty ale nebyly zrovna moc „čisté“ motory…
Martin Šula: Ta doba je už úplně někde jinde. Teď jsme právě prošli „re-homologací“ na další období, a máme momentálně jeden z prvních dvoutaktních motorů na světě, který splňuje nové emisní limity a jsme schopni ho díky tomu prodávat dalších pět šest let.
MM: Preferujete stále benzinový motor?
Martin Šula: Řekl jsem si, že budu vyrábět pouze věci, které bych si sám koupil, to už víte. Problém je v tom, že jedna věc je, co řeknu já, jako osoba, a druhá věc, kam mě tlačí trh. Firmu musíte vést stále kupředu a marketingová masírka na běžného člověka je tak obrovská, že lidé jsou mediálně zblblí a nemají znalosti, které by jim umožnily uvažovat o tom, co je reálné – co si mohou koupit, a co ne. Elektrika je tlačena kupředu – tramvaj, metro, elektrokolo super, malé auto na malé vzdálenosti taky, ale nikdy nebude dobře fungovat ve vodě. Voda má minimálně 10x větší odpor než auto na silnici. Výkon osm kilowattů stačí menšímu autu typu Fabie na jízdu rychlostí 80 km/h. Ve vodě tak maximálně na jízdu čtyřicítkou. A místo 17 kilogramů bude prkno vážit 30, pojedu s ním 20 minut, ne víc. Nehledě na to, že u vody nemáte dobíjecí stanice. Přesto elektrické prkno připravujeme, trh si to žádá.
MM: Motory jsou různé pro sladkou a pro slanou vodu?
Martin Šula: Ne, ne. Motory jsou stejné, primárně jsou vyvíjeny pro slanou, a když něco funguje ve slané vodě, tak ve sladké vodě funguje úplně bez problémů. Máme 100kubíkové motory s výkony od 10 do 17 HP (cca 7,5 až 12,7 kW). Novinkou je nový 5kW motor s limity emisí hluboko pod normami platnými pro plavidla.
MM: Na prkně jezdíte stále?
Martin Šula: Hledal jsem dlouho typ závodění, které by bylo schopno fungovat při současných nákladech běžného člověka. To znamená, že za nějakých 250 tisíc do roka se dá odjet mistrovství světa. To byl takový limit, který jsem si dal, a i loni se to povedlo. V rámci WorldCupu je to ale primárně hlavně o fyzičce jednotlivce, a až teprve následně o stroji. Loni jsem skončil na pátém místě. A přede mnou byli vlastně jen profesionální sportovci: Jakub Kornfeil, Lukáš Záhorský, Sebastian Kubinec. Ale i letošní ročník bude prima svezení, takže se na to připravuji s velkým nasazením.
MM: JetSurf ale není vše, do čeho jste se pustil?
Martin Šula: Děláme i řídicí jednotky pro motory. Když jsme postavili náš první motor, zjistili jsme, že k tomu je zapotřebí elektronika, řízení a další věci. To, co nabízí trh, nám ale většinou nevyhovuje nebo není dost kvalitní. To nás dovedlo k tomu, že jsme schopni vyrobit si vlastní zapalování, řídicí jednotky, elektroniku. A to nás nakoplo k dalším oborům, které se na to nabalovaly.
MM: A máte na to i technologie?
Martin Šula: Bez nich to nejde. Používáme CNC obrábění, včetně využití robotů. Špičkovou technologii vidím v obrábění karbonových dílů robotem. Máme už i vlastní laboratoře na proměřování námi vyráběných motorů.
MM: Díky JetSurfu jste se naučil i spoustu věcí…
Martin Šula: Vývoj prkna trval asi 10 let. Největším problémem byla agresivní slaná voda – ale díky tomu, že máme u sebe výzkum, vývoj i produkci, podařilo se nám tento poměrně náročný úkol vybalancovat a vyřešit. Když běžně dostupný motor ponoříte do slané vody a vyjmete, máte z něj za dva dny rezavý šrot.
MM: To ale nebyl asi problém jediný…
Martin Šula: Určitě. Víte třeba, že pokud se karbonové prkno pohybuje ve slané vodě nad 40 km/h, vzniká elektrický proud, který ruší zapalování i řídicí jednotku?
MM: Tak to mi známo není.
Martin Šula: Já to také netušil. Díky tomu mám naplaváno spoustu kilometrů. Představce si, že JetSurf jede rychlostí kolem 16 m/s, a než řeknete slovo „pumpička“, jste o 50 metrů dál. Takže plavat s prknem tuto vzdálenost zpět – to vše mám ve svých rukou a nohou.
MM: V rámci vývoje JetSurfu jste se stal „rekordmanem“ v jízdě do Chorvatska…
Martin Šula: Ano. Každý pátek jsem naložil JetSurfy na auto a jel do Chorvatska k moři, kde jsem je testoval a ladil. V pondělí a v úterý jsem se vracel zpět do firmy. Nemáme moře a já potřeboval zkoušet, jak se náš stroj bude chovat ve slané vodě. A tohle byla jediná možnost. Obětoval jsem tomu i dovolené, když rodina se slunila, já jsem testoval prkna a pak zase v noci opravoval v půjčené garáži. Celá tahle věc zkoušení a ladění, vedoucí k tomu, aby prkno bylo schopné nejen odjet, ale i vrátit se zpět ke břehu nebo tam, kam jsem chtěl, trvala dlouhých šest let. Dnes už máme profesionální testovací tým, který jezdí po světě – třeba i na vlnách – a testuje spolehlivost i funkčnost našich výrobků přímo v provozu.