Vždycky zase vyjde slunce

„Za zásadní milník považuji 80. léta, kdy tehdejší vedení státního podniku Juta začalo omezovat zpracování přírodních materiálů hlavně juty, lnu a konopí, a nastartovalo postupnou chemizaci výroby,“ vzpomíná Jiří Hlavatý.

Provozy se od té doby začaly postupně vybavovat moderními technologiemi. Postupně se prosazovala výroba ze syntetických vláken – polypropylenu, polyetylenu a polyesteru. V té době Juta vyráběla především výrobky pro zemědělství, jako pytle, motouzy, provazy, lana a koberce. Pak přišla sametová revoluce a po ní další změny.

„V roce 1989 jsem byl zaměstnanci zvolen podnikovým ředitelem a viděl jsem velkou šanci Jutu přetvořit, nově organizovat a přizpůsobit podmínkám tržního hospodářství,“ říká Jiří Hlavatý a dodává: „Byla to pro mě výzva dokázat, že i v nových a tvrdších podmínkách je Juta schopna prosperovat. A tak jsme vstoupili do oblasti stavebnictví, a to změnilo celou produktovou tvář Juty i obchodní příležitosti. To všechno ale také radikálně změnilo můj osobní život.“

Vraťme se však do roku 1992. Tehdy byl státní podnik Juta prodán v kuponové privatizaci, takže dalších osm let strávil ředitel Hlavatý diskuzemi s investičními fondy, ovládanými především bankami, které vlastnily 74% podíl majetku Juty. Fondy se však nakonec rozhodly Jutu prodat.

„Když jsem v té době musel po našich továrnách provázet zájemce o jejich koupi, což byli hlavně zástupci naší konkurence, rozhodli jsme se s dalšími lidmi z vedení Juta, že to takhle nenecháme,“ vypráví Jiří Hlavatý. „Vstoupili jsme do celého procesu a firmu se nám podařilo koupit.“

Jiří Hlavatý později své spolupracovníky vyplatil. Od roku 2005 je jediným majitelem Juty. To podle jeho slov velmi usnadnilo její řízení a přispělo k dalšímu rozvoji.

„Po řízení firmy ovládané finančníky byla najednou velká úleva radit se pouze s odborníky a zaměstnanci, kteří své práci rozumí. Mnohdy řešíme důležitá rozhodnutí na chodbě, a ne čekáním na vyjádření vlastníků, jejichž starost souvisela především s vyplácením dividend,“ říká Jiří Hlavatý.

Již více než 15 let kráčí Jiří Hlavatý a jeho firma po cestě úspěchu. Někdy to samozřejmě jde snáze, jindy, jako právě nedávno, dost těžko, ale jde to. Je to zásluha jeho samotného, nebo lidí, kteří jej provázeli životem?

„Mluvit o úspěchu se já sám neodvážím,“ říká podnikatel. „Nic neroste do nebe. V dnešní krkolomné době může být zítra všechno jinak,“ a dodává: „Mám velký respekt ke všem zaměstnancům, jsou to oni, kdo o výsledcích našeho podnikání rozhodují.“

Podle jeho slov však zejména nelze zapomenout na výchovu rodičů, kteří jej vedli k pracovitosti a vědomí, že není nic zadarmo. Jeho profesní život ovlivnilo též studium na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci a zdejší úžasní profesoři – kapacity, na které dodnes s úctou vzpomíná. Další lidi potkával po svém nástupu do Juty v 70. a 80. letech.

„Když jsem nastoupil do Juty, osm let jsem procházel různými profesemi na závodech, od dělnických až po vedoucího provozu,“ vzpomíná na dávno uplynulý čas. „Po této praxi jsem nakonec skončil na ředitelství jako technolog a následně jako vedoucí prodejního oddělení. Možná, že by se mi dnes lépe žilo, kdybych nebyl strojař, rozuměl méně výrobě, byl třeba ekonom, choval se jako kalkulačka a neměl takovou emoční sounáležitost s lidmi, kteří pracují v těžkých podmínkách, jež rozhodně v našich fabrikách jsou.“

Když Jiří Hlavatý dnes hodnotí, říká: „Myslím, že celá moje praxe ve výrobním prostředí mě ovlivnila a nastavila standardy, které jsou platné dodnes, to znamená, že mám ohromný respekt k řemeslu, profesionalitě, dovednostem. Uvědomil jsem si, že nejlepšího výkonu dosahují ti, kteří milují svoje řemeslo a cítí odpovědnost za svoji práci. Samozřejmě, že jsem zažil některé triky, jak si usnadnit dělnickou práci a přehodit odpovědnost, odsunout více práce na další směnu. Někdy to bylo na trestnou lavici. Nebo také střídání se při odpočinku naležato na nočních směnách, kdy jsme se po probuzení navzájem ptali, kolik bychom asi brali u Forda? I tyto osobní zkušenosti se mi dnes hodí.“

Podle jeho slov se v jeho firmě rozhodně nehraje na postavení a tituly. Jednotlivé závody jsou v neustálém kontaktu s prodejními manažery a operativně řeší náročnou cestu kvalitního výrobku k zákazníkovi. Mnohdy panuje napětí, nervozita, přesto vše stále funguje jako organický proces, který přináší efekt a potřebný zápal.

Jak Jiří Hlavatý říká, jeho osobnost i život ve firmě ovlivnily prostředí byznysu a vztahy se zákazníky a obchodními partnery. To považuje za základ podnikání.

„Ať hovoříme o nákupu strojů, vstupních materiálů, nebo konečném zákazníkovi…,“ vysvětluje Jiří Hlavatý. „Dovedete si představit, že mám za těch 30 let přes 2 000 vizitek z celého světa a se všemi těmi lidmi jsem se potkal, vyjednával, uzavíral obchod, znám jejich životní příběhy, někdy i členy rodiny? Řada z nich byla a je stále mými učiteli byznysu. Je pro mě těžké některé upřednostňovat. Nezapomeňte, že jsme dříve prodávali přes takzvané ‚pézetky‘ – podniky zahraničního obchodu, a napřímo jsme začali exportovat v 90. letech. Účast se stánky na mezinárodních veletrzích byla naše univerzita. Své obchodní chování a kulturu prezentace jsme se učili v praxi za pochodu. Nezapomenutelné jsou zážitky z cestování po Evropě i do exotických zemí, a to s patřičnou dávkou odvahy. To vše nám přineslo ovoce. V průběhu doby jsme se profesně ovlivnili navzájem a jsme dobrý tým, pro který neexistují nepřekonatelné překážky.“

Z rodiny Hlavatých však není Jiří jediný, kdo ve firmě pracuje.

„Syn, stejně jako já, nastoupil po škole do Juty a postupně se dopracoval do pozice prodejního manažera zemědělských výrobků pro Německo. Jeho manželka Romana dnes řídí back office v prodejním oddělení netkaných textilií, jež putují především do Holandska a Anglie,“ říká s hrdostí.

Společnost Juta dnes vyrábí produkty žádané po celém světě. Nicméně na to, aby tyto produkty mohly vznikat v množství a kvalitě, jaké zákazníci žádají, jsou – kromě schopného vedení – nutné dvě další věci: pracovníci a materiál. Obojího však dnes není (nejen) v naší zemi nikterak nazbyt. Nejprve se tedy podívejme na obecně rozšířený problém nedostatku schopných a pracovitých zaměstnanců.

„U nás to platí mnohonásobně,“ říká Jiří Hlavatý. „Pro vaši představu: máme 17 výrobních závodů a zaměstnáváme 2 350 lidí. Nedostatek lidí je veliký problém. Nevím, co se děje, ale dostatečná odbornost a chuť pracovat jsou vzácností. A k tomu mediální tlaky, které lidi nabádají, ať více nakupují, utrácejí, žádají zvyšování platů, více dovolené a podobně. Často mám z toho mozek v havarijním stavu. A samozřejmě, že máme i zahraniční pracovníky, kteří v době pandemie nemohli pracovat. Vznikaly proto každodenní patové situace. Víte, jsem poválečné dítě a možnost mít práci stále považuji za bonus. To je moje motivace. Říkám – pracujte tak, abyste měli práci i v budoucnu, děláte to pro sebe, ne pro mě.“

V Jutě se uplatní snad všechny dělnické profese i mnoho těch nedělnických. Práci zde najdou všichni, od operátorů strojů přes obsluhu stáčecích strojů, elektrikáře, zámečníky, tkadleny, pletařky, tiskaře až po strojní a stavební inženýry, IT, technology, vývojáře, obchodníky se světovými jazyky, právníky atd.

Jak je však motivovat, aby nejen pracovali, ale aby pracovali dobře, a dokonce rádi?

„Těžká otázka,“ povzdechne si Jiří Hlavatý. „Pokud možno se chci vyhnout výrazu ‚bonusy‘. Ten je teď módní – zaměstnavatelé se předhánějí ve vymýšlení dárků za to, že lidé pracují. To se neslučuje s mojí mentalitou. Odměnu přece mohu nabídnout teprve, až posoudím odvedenou práci. Nebo ne? Práce je přece život, není to nadávka, pracujeme proto, abychom žili. Bohužel mi to někdy připadá, že slovo práce se dnes vytrácí z našeho slovníku. Ale přesto máme nástroje, jak lidi motivovat. Jeden příklad za všechny je náš dlouholetý projekt ‚bezúročné půjčky‘, které jsou velmi využívány, a to považuji za pomoc lidem, stejně jako řešení exekucí, byty pro zaměstnance a podnikovou školku, kterou máme. Peníze z půjček až do výše 300 tis. Kč, bez uvedení jejich použití, již dnes využilo 1 100 zaměstnanců. Snažím se být prospěšný lidem a věřím, že většina chodí do práce ráda. Bez toho, abych byl jejich opravdovým spolupracovníkem, to nejde. Musíte s nimi denně pracovat. Nakonec zjistíte, ať člověk dělá, co dělá, tak vždycky je to o nápadu.“

V případě společnosti Juta nelze jednoduše hovořit o počtu jejích zákazníků či zemí, kam se zdejší produkty prodávají. Firma totiž disponuje velmi rozsáhlým portfoliem výrobků pro zemědělství, stavebnictví, obalový průmysl, technické materiály a umělé trávníky, přičemž každá tato skupina má naprosto odlišný způsob prodeje a získávání zakázek.

Za podrobnější zmínku bezesporu stojí zajímavý projekt z poslední doby. Uskutečnil se v Izraeli v době jarní vlny pandemie covid-19. Juta zde vyhrála veřejnou soutěž na dodávku izolační fólie pro vodní nádrž HaBonim na užitkovou vodu nedaleko pobřeží Carmel u Haify. Koncept je jedinečný nejen úctyhodnými rozměry nádrže ve velikosti 40 ha, ale dále také ve využití vodní plochy pro fotovoltaické řešení, které má pomoci financovat náklady na provoz a údržbu nádrže, a zároveň má odradit migrující ptactvo od přistávání na vodní hladině.

„Dodali jsme cca 440 tisíc metrů čtverečních geomembrán a spolupráce bude pokračovat i díky vřelým vztahům s klientem, který se osobně přijel podívat na výrobu a celkově je spokojený nejen s kvalitou, ale i servisem, který poskytujeme,“ pochvaluje si Jiří Hlavatý.

To je bezesporu dobrá zpráva. Zejména v dnešní době, kdy se Juta, stejně jako většina dalších firem, musí potýkat s dopady anticovidových opatření.

„To, že umíme vyrábět a prodávat, ještě není zárukou úspěchu, jak jsme se poprvé za dobu existence firmy přesvědčili,“ uvažuje Jiří Hlavatý. „V důsledku pandemie jsme bojovali s rozsáhlou krizí kvůli nedostatku vstupních materiálů pro výrobu. Něco takového jsme nezažili za celých 40 let naší novodobé existence. Stejné materiály šly přednostně do hygieny na výrobu zdravotnických potřeb a naše celá výroba byla ohrožena. Paradoxně jsme neměli nouzi o zakázky, protože se omezily dovozy, ale stálo nás velké úsilí a spousty peněz nakoupit předražený materiál. Nepříznivá situace pokračuje nadále se zdražováním surovin, energií a drahou dopravou do zámoří. Nehroutíme se však z toho, protože dobře víme, že v podnikání žádné jistoty neexistují.“

Propad tržeb se naštěstí firmě Juta nakonec podařilo překonat.

„Nedokážu posoudit náš podíl, ale trhy se prostě vzpamatovaly,“ říká Jiří Hlavatý. „Jedním z důvodů je i fakt, že u asijské konkurence nastaly problémy, jak se zdražením přepravy, tak i s nedostatkem kontejnerů. Asi jsme měli štěstí a potvrdilo se, že náš život je závislý na konání ostatních. Nic však netrvá věčně a nárůst našich mzdových nákladů v některých oblastech výroby, a následně prodejních cen, ohrožuje naši konkurenceschopnost. Mým heslem však je výrok Jiřího Suchého: ‚Dokud má člověk ruce a hlavu, nemá nic vzdávat.‘“

Podle časopisu Forbes je Jiří Hlavatý 27. nejbohatším Čechem. Jak se mu podařilo této mety dosáhnout?

„Nevím, jak se to stalo,“ říká. „A přiznám se, že z toho nemám dobrý pocit, stydím se, nedělá mi to dobře. Naučil jsem se žít s velkou kritičností vůči sobě. Hodně toho často zvorám – měl bych dávat více na svoje srdce a pocity. Myslím, že žiji poctivě. Nemám a ani moje rodina nemá žádná konta a ani žádné nemovitosti mimo republiku. Pro sebe a syna jsem ve svých 60 letech postavil rodinné domy. Můj majetek, který Forbes odhadl na 10,8 miliardy Kč, jsou v naprosté převaze továrny Juty, naše výsledky hospodaření. A samozřejmě největší bohatství spočívá v našich 2 300 zaměstnancích. Nikdy jsem nepřemýšlel a ani nebudu, zda Juta takovou hodnotu má. V podnikání žijete neustále v nestabilním prostředí, a tak se vše může rychle obrátit na druhou stranu.“

Nicméně Jiří Hlavatý jistě nemusí počítat peníze od výplaty k výplatě. Avšak místo toho, aby si kupoval nemovitosti či drahá auta, používá finance k pomoci důležitým věcem ve svém okolí.

„Mám hodně dobrý pocit z podpory místního gymnázia, kde se mi podařilo zachránit šestileté studium, a tím zvýšit počty gymnazistů o 60%,“ konstatuje. „Dnes je na špičkové úrovni. Úspěšné žáky s vynikajícím prospěchem do průměru 1,3 podporujeme mnoho let stipendii. Mojí srdeční záležitostí je také dvorská nemocnice, kde jsme se finančně podíleli na projektech a výstavbě laboratoří, a v blízké době přijdou na řadu i operační sály. Ano, pomáháme si tím i ke stabilitě a získávání nových zaměstnanců. Dovedete si představit město, které nemá základní občanskou vybavenost? Jak chceme získat kvalitní lidi do firmy? Je to můj neustálý cíl, vytvořit lidem nejenom ve firmě, ale i ve městě přijatelný standard života.“

O Jiřím Hlavatém se můžete dočíst, že práce je současně i jeho koníčkem. Do jisté míry to říká i on sám, ale…

„Víte, ono to vlastně ani jinak není možné, pokud práci rozumíte, začne vás bavit,“ říká. „Stane se koníčkem, ale zároveň vás okrade o obyčejné radosti, protože na ně nemáte čas a ani prostor v hlavě. Ale svým příkladem nakazíte kolegy, a to je pak ideální spolupráce. A není klišé, že je důležité táhnout za jeden provaz. Mám důkazy. Jsem podnikatel, mám své sny a snažím se je plnit, modernizujeme provozy, vylepšujeme pracovní prostředí, zvyšujeme platy, ale je to neustálý proces, který nikdy nekončí, a tady platí moje oblíbené rčení – nedívat se do zpětného zrcátka a jet dál. Jsem však emotivní člověk, který také potřebuje někdy povzbudit a slyšet dobré zprávy.“

Podle svých slov, aby vše stihl, by majitel Juty potřeboval ještě jeden život k dobru.

„Ale takových by bylo…“ říká. „Budu skromný a budu si přát hlavně zdraví a energii. Nejbližším koníčkem mimo zaměstnání je si jít zaběhat s pejskem a také moji celoživotní kamarádi. Když si s nimi vyjedu na kolo nebo zahraju tenis, tak se mi život hned zdá veselejší a bohatší. Když s někým prožijete mládí, je to napořád.“

Jak Jiří Hlavatý často říká, pro budoucnost se budou – on i jeho lidé – muset připravit na dobu a situace, kdy ne všechny oblasti podnikání obstojí.

„V poslední době mám dojem, že mou novou disciplínou se stane věštění z křišťálové koule,“ tvrdí s úsměvem. „Takže nejbližší budoucnost je již přítomnost a ve vzdálenějším výhledu je stabilní firma se schopností přežít doslova všechno. Samozřejmě se musím dívat dopředu, a proto nezapomínám na ukončení denního řízení Juty z mé strany. Neřídím se však tím, co je nejlepší pro mě samotného. Všechno se nedá naplánovat a myslím si, že nakonec se vše dobře vyřeší. Prostě vyjde slunce – a to bych mu také radil.“