Ze všech stran slyšíme, že tuzemská ekonomika je na rozcestí, vyčerpala svůj potenciál a musí se změnit. Primárním hybatelem změny má být ten nejsnadnější cíl, který je na dosah – nevinný občan, jenž se musí podřídit vládním populistickým restrikcím, aby se ekonomika díky němu následně změnila (…). Po kolikáté to od „studentské“ revoluce již slyšíme? Začalo to utahováním opasků v období zpackané privatizace, pokračovalo zkorumpovanými politiky, kteří měli střežit zachování ústavnosti politického systému, a poté následovalo prorůstání byznysu do politiky. Díky Bohu i v tom marastu vznikaly různé iniciativy představitelů podnikatelské sféry poukazující na fatální následky, které může formovaná průmyslová struktura práce ve mzdě přinést. Avšak na druhém břehu se téměř pokaždé nacházela absolutně nicnetušící politická garnitura, která nedokázala vysílané impulzy identifikovat a přetavit v požadovanou změnu a aktivity pobídek zahraničním investicím tlumit. Kolegové novináři v článcích bez jakékoliv vlastní analýzy papouškovali, co jim bylo na tiskovkách řečeno, do veřejných debat byly zvány mediálně profláknuté obličeje, přisáté jak klíště na strůjce dílčích iniciativ, čímž si primárně zvyšovaly své ego a mediální obraz. Bylo to, je a stále bude; kam vítr, tam plášť. Nejprve bezhlavá podpora subdodavatelského modelu, nyní mávající praporem jeho kritiky ve jménu finální výroby. Obdobně slepá podpora bruselského Green Dealu a z neznalosti fyziky bezhlavá kritika všeho fosilního, následné prozření v podobě diskutabilní efektivity instalovaných obnovitelných zdrojů a „zelené“ elektromobility. A v dalších příkladech bych mohl pokračovat. Vždy zde chyběl veřejný prostor otevřený pro názor odborných autorit. A pokud se přesto nějaký relevantní vyskytl, dotyčný se kvůli obavám, aby na něj „naši nezaklekli“, speciálně v době předchozí vlády, zalekl, a nakonec veřejně odmlčel.