Diplomovou práci zpracoval Jelínek ve spolupráci s firmou Ricardo Prague. Poté se víceméně předpokládalo, že v této společnosti také začne pracovat.
„Jenže pak jsem usoudil, že bych ještě potřeboval trochu poladit angličtinu a získat zkušenosti v zahraničí. To by zvýšilo mou kvalifikaci a šanci uspět na českém pracovním trhu,“ vzpomíná na dobu, kdy ještě nebylo zvykem technicky schopné lidi bezmála vyvažovat zlatem. „Po výborných zkušenostech z Exeteru, kde jsem v době svého studia strávil rok na místní univerzitě, jsem neváhal a odjel hledat místo právě do Velké Británie.“
Stáž v Exeteru určitě stojí za bližší zmínku. Právě zde měl Jakub příležitost věnovat se simulacím a testování, ale poněkud jiným způsobem, než jsme zvyklí u nás. Díky tomu si uvědomil rozdíly mezi naším a britským vysokým školstvím. Například v České republice je většina miniprojektů, na nichž studenti pracují, vyloženě individuálních. A současně u nás máme také mnohem víc teorie a širší portfolio předmětů. To považuje za velkou přednost našeho školství, ačkoli v době studia to – stejně jako mnozí další studenti – rozhodně neocenil.
„Teprve později v praxi jsem zjistil, že jsem vlastně velice dobře teoreticky připraven na kteroukoli oblast strojírenství. Ten všeobecný přehled, který v našich technických školách studenti získají, je ohromným benefitem, především v zahraničí, kde jej mnoho absolventů postrádá,“ uvědomuje si Jakub Jelínek, ale dodává: „Na druhou stranu v zahraničí je styl výuky více zaměřen na samostudium a nutí mladé lidi dokázat si vyhledat potřebné informace. A také je tam kladen velký důraz na týmovou práci.“
Podle něj však není rozhodující, jestli člověk vystuduje v Česku, nebo zahraničí. Zásadní je v každém případě vůle pro dosažení výsledku – úspěšné dokončení studia, což bohužel není zdaleka ve všech případech.
„Kdo školu dodělat chce, zvládne to,“ je přesvědčen. „Jistěže si musí leccos odepřít, ale základem je mít neustále před očima cíl. Já sám jsem nebyl žádný ‚šprt‘, ale ani flákač, jen jsem prostě věděl, že některé předměty prostě vyžadují více úsilí než jiné,“ dodává.
Dnes už se na studenty ale nedívá jako jeden z nich, ale – jak s nadsázkou říká – jako „konzument“ těchto studentů. A vidí jeden zásadní nedostatek, který může velmi ovlivnit budoucí úspěch v jejich praxi – nedostatek vůle pro spojení studia a práce. Cestu přitom vidí právě v možnosti angažovat se již během studia v nejrůznějších, zpravidla školních projektech. Například v rámci známé Formule Student, v různých vývojových centrech provozovaných školou, anebo při odborných brigádách či praxích.
„Určitě je třeba být aktivní a snažit se z doby studia odnést co nejvíce. Člověk nikdy neví, kde skončí a co využije,“ konstatuje. „Jeden příklad z mého života: Ve druhém ročníku jsme se učili programovat a psát základní skripty. To dobou jsem si byl jist, že tohle je přesně to, co dělat nechci. A ejhle – pro diplomovou práci jsem si vybral přesně tohle téma a dnes je programování a pochopení algoritmu základním kamenem mého oboru.“