MM: Co znamenají ty nedotažené změny v legislativě výzkumu a vývoje, které zmiňujete v úvodu?
RNDr. Blažka: Šlo o dvě novely zákonů, které po rozpuštění Poslanecké sněmovny skončily v koši. Prvním byla novela zákona č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací, schválená vládou v květnu, která měla zjednodušit řadu věcí ve výzkumu – například prokazování způsobilosti, umožnění podpory výzkumných infrastruktur a tak dále. Půjde to i bez ní, ale úřední šiml bude nadále vítězně řehtat. Druhou novelou byla jedna z mnoha novel zákona o dani z příjmů, která měla posunout účinnost změn v odečtu nákladů na výzkum a vývoj o jeden rok (místo od 1. 1. 2015 o rok dříve). Ty změny spočívaly v tom, že do odečtu nákladů mají být zahrnuty nejen výdaje na vnitropodnikový výzkum, ale i na spolupráci s výzkumnými organizacemi. A spolupráce mezi výzkumnými organizacemi a podniky je dlouhodobě jedním z nejslabších míst českého výzkumu – umíme ledacos vymyslet, ale vyrábí to a prodává většinou někdo jiný, což má negativní dopady na naši ekonomiku, zaměstnanost a další.
MM: Půjde s tím vůbec ještě něco dělat?
RNDr. Blažka: Evropská komise připravuje nové předpisy i pro oblast výzkumu, které mají platit od 1. 7. 2014. Ty jsou nadřazené českým zákonům – jde o nařízení (EU), které nahradí stávající nařízení č. 800/2008 (tzv. GBER). Podle prvních konzultací je tam navržena řada změn, které celý výzkum a vývoj výrazně ovlivní. Podle mého názoru to povede k nutnosti změny celého zákona č. 130/2002 Sb. a zpracování nového zákona.
MM: Pokračující příliv prostředků z fondů Evropské unie do vědy a výzkumu by ale mohl být při stagnaci českých výdajů celkem pozitivní zpráva. Lze na to spoléhat?
RNDr. Blažka: Krátkodobě samozřejmě ano. Ale i krátkodobě to má své problémy, z nichž největší je disproporce mezi Prahou a zbytkem republiky. Praha díky koncentraci vysokých škol, ústavů AV ČR a podniků má dlouhodobě přes polovinu výzkumných kapacit, ale ty se k dotacím z fondů EU dostanou omezeně. Takže nám již řadu let zastarává to, kde to funguje, a znovu to budujeme jinde, často na zelené louce. Dotace z EU jsou vysoké – jde o cca 75 mil. Kč během tří až pěti let, věnovaných do budování nových kapacit, výzkumných center. A s tím souvisí druhý, dlouhodobý problém. Nestačí totiž výzkumné centrum postavit, ale musí dále fungovat – a to budeme muset zaplatit zejména z českých prostředků. Tato udržitelnost je podmínkou dotací EU a to bude při stagnaci výdajů státního rozpočtu kardinální problém.
MM: Má jít do vědy a výzkumu stejný objem prostředků z fondů EU i po roce 2014?
RNDr. Blažka: Ano, ale zaměření bude zřejmě odlišné od dosavadních dotací. Namísto budování nových center (investic do betonu a přístrojů) půjde zejména o podporu aktivit zaměřených na výzkumnou práci. Zde nás čeká jako zemi další problém, a tím jsou lidé – vědci a výzkumníci schopní konkurovat světu. To byl, je a bude limitující faktor pro využití těchto prostředků a přes všechny snahy o „přitažení“ vědců ze zahraničí je zde velká disproporce mezi očekáváními výzkumné komunity a realitou. Ale příprava fondů EU 2014+ je na samotném počátku a v dalších letech může doznat výrazných změn. Jedno je však jasné již nyní – prostředky zase začnou být čerpány se zpožděním až v roce 2015 nebo 2016.
MM: Dalším, a zdá se že permanentním problémem je Metodika hodnocení výsledků výzkumných organizací. Říká se tomu obligátně kafemlejnek. V čem je tady největší problém?
RNDr. Blažka: Problémy jsou tři a každým rokem se zvětšují. První je vůbec smysl metodiky – k čemu vlastně je? Původně mělo jít o transparentní způsob rozdělování institucionálních prostředků určených na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumných organizací (cca 9,4 mld. Kč/r), který si každý vědec a každá instituce dokáže kontrolovat, předvídat změny a podle toho se racionálně chovat. To už dávno neplatí, metodika se mění každý rok a podstatnější než vlastní výsledky jsou změny v Metodice. A poslední Metodika hodnocení výsledků výzkumných organizací 2013 to dovádí ad absurdum, protože nikdo neví, jak to dopadne. Podle čeho se mají výzkumné organizace dlouhodobě rozvíjet a plánovat, když nevědí, co bude příští rok?
MM: V čem konkrétně byl problém Metodiky hodnocení výsledků výzkumných organizací 2013?
RNDr. Blažka: Je to neotestovaný polotovar, kde se řada věcí řeší za pochodu a pravidla nejsou předem jasná. Namísto alespoň roční zkušební lhůty a zavedení nového, složitého systému s vysokými náklady se jede naostro a již nyní nabrala Metodika 2013 za čtyři měsíce své platnosti cca stejné zpoždění. To bude mít řadu faktických dopadů, Metodika 2013 nebude využitelná pro přípravu rozpočtu na rok 2015 a je na místě otázka, z čeho bude rozdělení institucionálních výdajů vlastně vycházet.
MM: Týká se Metodika i průmyslového výzkumu?
RNDr. Blažka: Týká se nejenom průmyslového, ale celého aplikovaného výzkumu a vývoje, a v tom je ten třetí problém. Metodika 2013 totiž zcela změnila princip rozdělování prostředků pro tuto část výzkumu – namísto výsledků budou peníze rozděleny podle toho, kdo si kolik tzv. „vysoutěžil“. To samozřejmě zvýhodní ty, kdo umí napsat a získat projekt, který ale už nemusí mít žádné výsledky. Současně se tím institucionální podpora stává závislá na účelové podpoře – pokud poklesnou peníze pro průmyslový výzkum, jak bylo uvedeno výše, končí i výzkumné ústavy, které ho dělají bez ohledu na to, že některé mají špičkové výsledky na světové úrovni. To je absurdní, to popírá smysl institucionální podpory a zkuste si představit podobný krok (o všechny peníze se soutěží) u základního výzkumu!
MM: Problémy se týkají nejen vědy samotné, ale také celkového stavu české státní správy. V čem konkrétně se to projevuje?
RNDr. Blažka: To má podle mého názoru dva důvody. První je dán tří- až sedmiletým životním cyklem projektů, programů a dalších aktivit výzkumu a vývoje. Pokud během této doby dojde k obměně úředníků (v řadě případů dokonce opakovaně), pak tam prostě už není nikdo, kdo by si pamatoval, za jakých podmínek to začínalo, a chyby se opakují stále dokola. Druhý důvod je naprosto prozaický – přes všechny deklarace jsou místa ve výzkumu vždy jako první, po kterých se při reorganizacích nebo řešeních jiných potřeb sáhne (protože tam se poddimenzovaní projeví nejpozději). Výsledkem je, že prakticky na všech resortech jsou místa pro výzkum používána k jiným účelům. Mezinárodní srovnání kapacit státní správy výzkumu v ČR dopadlo špatně už v roce 2008 a od té doby se situace výrazně zhoršila. A k tomu přičtěte všechny neduhy státní správy v ČR obecně a výsledek je jasný.
Nutno dodat, že zákon o státní službě byl sice v roce 2002 přijat coby podmínka vstupu do Evropské unie, ale až dosud nevstoupil v platnost a byl již několikrát odložen. Z původního cíle chránit úředníky před politickými tlaky nezbylo vůbec nic, pouze přibylo argumentů, proč to nejde.
Vlastimil Růžička
[email protected]