Havířina – těžká dřina

Uhlí je hnědá, černá nebo hnědočerná hořlavá hornina. Získává se těžbou z povrchových nebo hlubinných dolů a používá se především jako palivo, ale také v chemickém průmyslu. Uhlí je složeno především z uhlíku, vodíku a kyslíku, obsahuje však i další chemické prvky, především síru a radioaktivní příměsi (uran a thorium). Od doby průmyslové revoluce je uhlí především důležitou energetickou surovinou. Velká část světové výroby elektřiny (40 %) využívá spalování uhlí, které probíhá v klasických uhelných, respektive v tepelných elektrárnách.

Uhlí se v České republice nachází hlavně v Ostravsko-karvinském regionu v podobě vysoce kvalitního černého uhlí. Společnost OKD, patřící New World Resources se sídlem v Amsterdamu, nyní těží již pouze na Karvinsku. Hnědé uhlí je uloženo ve dvou pánvích pod Krušnými horami. Jedná se o Mosteckou uhelnou pánev, kde těží společnost Severočeské doly,která patří do Skupiny ČEZ, a společnosti Litvínovská uhelná a Vršanská uhelná, patřící do skupiny Czech Coal, a Sokolovskou uhelnou pánev, kterou dobývá Sokolovská uhelná. Lignitové doly se nacházejí na Břeclavsku a Českobudějovicku (Mydlovary).

Kdysi hojně využívané a dnes již fakticky opuštěné malé černouhelné pánve leží jihozápadně od Brna (Rosice, Oslavany), dále mezi Kladnem a Rakovníkem či Plzní. Malé ložisko černého uhlí se nachází také v Podkrkonoší u Žacléře. Uhelné sloje malých mocností lze nalézt na mnoha jiných místech České republiky (třeba na Lounsku, Litoměřicku a Mělnicku a jinde). Tyto malé sloje se prozatím pro těžbu z ekonomických důvodů nehodí.

Hnědého uhlí a lignitu se těží v průměru 47 mil. tun ročně a prakticky všechno se spotřebuje v České republice, černého uhlí pak 13 mil. tun, z něhož se 30 % exportuje. Zatímco černé uhlí se v České republice těží výhradně hlubinným způsobem, hnědé uhlí se dobývá v rozsáhlých povrchových velkolomech. Zásadním tématem je otázka životního prostředí. Například společnost OKD investuje ročně stovky milionů korun do rekultivací krajiny poznamenané těžbou. Od roku 1989 bylo zrekultivováno na 1 600 hektarů krajiny s celkovými výdaji téměř 3,5 miliardy korun. Zásoby uhlí na Ostravsko-Karvinsku jsou predikovány do roku 2035.

Unikátní důlní dílo, téměř o třetinu delší než nejdelší český dálniční tunel, vybudovali horníci téměř 900 metrů pod zemí mezi doly Karviná a Darkov. Tříkilometrová chodba široká v některých místech téměř 9 metrů a vysoká až 5,5 metru přinese společnosti OKD do budoucna výrazné úspory a nové možnosti při přepravě uhlí, materiálu i zaměstnanců. Překop umožní dopravovat uhlí vytěžené v lokalitě ČSA Dolu Karviná do moderní úpravny Dolu Darkov, která dosud neměla plně využitou kapacitu.

Mimořádná byla také přesnost důlních měřičů, kteří museli zajistit, aby se chodby ražené současně z obou dolů propojily. „Trefili se výtečně. Odchylka byla jen v řádu centimetrů, což je vzhledem k podmínkám opravdu obdivuhodné,“ vyzdvihl práci specialistů technický ředitel OKD Jan Matula. Při budování důlního díla horníci spotřebovali přes 10 tisíc tun betonu, nainstalovali více než 9 tisíc metrů potrubí a použili přes 4 tisíce tun materiálu.

Fakulta strojní Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava pravidelně pro své studenty a případně další zájemce primárně z řad zaměstnanců nabízí možnost sfárat do hlubinného dolu. Této možnosti se naskytlo i nám. Naše skupina čítající deset „havířů“ vedená doktorem Oldřichem Učněm vyrazila brzy ráno z porubského areálu univerzity směrem na Karvinou, konkrétně na lokalitu Lazy, jež je společně s lokalitou ČSA součástí Dolu Karviná. Společnost OKD dále pak těží v Dole ČSM, Dole Darkov a Dole Paskov; poslední šestý Důl Frenštát je nyní zakonzervován. Po necelé hodině jízdy se nacházíme v areálu Dolu Lazy. Jak se později z úst vedoucího provozu důlně-bezpečnostních služeb Ing. Konečného dozvídáme, za počátek zdejší důlní činnosti se považuje rok 1835, kdy začala Vídeňská nájemná společnost hloubit jámu Altmaschinenschaft. Postupem let pak v jejím sousedství byly založeny dvě šachty Friedrich-Egon a Neuschacht. Po znárodnění byla těžba reorganizována a šachty rekonstruovány. Roku 1950 dostal důl jméno Antonín Zápotocký, na Lazy byl přejmenován v roce 1991. V současné době se lokalita Lazy dobývá v sedlových slojích karvinského souvrství, v některých místech až v šest metrů mocných. V těchto částech je těžba realizována z porubů vybavených mechanizovanou výztuží a dobývacími kombajny pojíždějícími po hřeblovém dopravníku. V nízkých slojích pak pluhovým tělesem, jež také pojíždí po hřeblovém dopravníku, avšak namísto mechanizované výztuže je mnohdy použita individuální hydraulická výztuž. V loňském roce se v dole Lazy a přilehlém ČSA vytěžilo 4,16 mil. tun černého uhlí na rozloze důlního pole 32 km2. Zásoby jsou odhadovány na 84,8 milionu tun.

Vraťme se však do aktuální současnosti a k našemu připravovanému sfárání. Po nezbytných bezpečnostních proškoleních a zhlédnutí instruktážního filmu se přesouváme do šatny. Ti, kteří očekávají havířský oděv – tzv. fáračky, zavěšené u stropu haly na řetězech –, jsou zklamáni. Naopak perfekcionisti spatřující své jméno na potřebném fáracím vybavení obsahujícím na míru padnoucí kompletní oblečení včetně trenek a přezutí (dopředu jsme poskytli své konfekční velikosti) plesají blahem. Následně odcházíme do lampovny, kde společně se svítilnou obdržíme i sebezáchranný dýchací přístroj – opět vše s naší jmenovkou. Jak zacházet s přístrojem, jsme byli poučeni osobně při úvodním proškolení, tak i v následném filmu. Přesouváme se k jámě. Ještě nezbytné načtení našeho odchodu a můžeme vstoupit do klece, která pravděpodobně žádné modernizace nedostála dlouhá desetiletí a s níž se rychlostí 12 metrů za sekundu propadáme až do nejspodnějšího, pátého patra. Klec opouštíme v hloubce více než 800 metrů pod povrchem.

Opět nutné načtení kódu umístěného ve svítilně a můžeme vyrazit do nekonečných chodeb karvinského podzemí. Jelikož dnes je plánovaná odstávka těžby, nejen že nepotkáváme téměř žádné havíře, ale ani mechanizovaná přibližovadla v podobě závěsných či kolejových vláčků nejsou v činnosti. A tak se vydáváme na dlouhou cestu po svých. Občas potkáme pracovníky údržby a všichni se houfně zdravíme „zdař Bůh“. Asi po 30 minutách chůze dojdeme na místo tzv. čelby – což je konec, resp. začátek kombajnem ražené chodby. Shodná, rovnoběžně vedená chodba bude vyražena ve vedlejším prostoru přibližně 200 metrů vzdáleném a obě se pak propojí tzv. prorážkou. Po vybavení prorážky patřičnou technologií (kombajnovým či poluhovým komplexem) je takto zpřístupněná uhelná sloj dobývána. Uhlí je rozpojováno a nakládáno na hřeblový (porubový) dopravník a následně dalšími dopravními trasami až na povrch k následnému technologickému zpracování. Odnesení kousku uhlí je nezbytností, bez níž nelze zdejší místo opustit. V rozhovoru o náročné práci havířů, o z jejich pohledu neadekvátním ohodnocení a nejisté hornické budoucnosti prostor opouštíme a po nějaké době se opět dostáváme ke kleci, jež nás vyveze nahoru. Opět potřebné odčipování každého z nás a za stejného hluku klece se vracíme na zemský povrch. Zde následuje další načtení, které znamená, že jsme opustili prostor klece. Přes lampárnu odcházíme do šaten a následuje nezbytná sprcha k odstranění veškerých stop, jež na nás pobyt v podzemí zanechal.

Jen jedna důležitá stopa zůstává v každém z nás – že havířina je i za současné moderní technologie stále těžká dřina, a představa, že sfáráte do kilometrové hloubky, kde jste absolutně odříznuti od kontaktu s lidmi nahoře, s vaší rodinou, slunečním světlem a přirozeným vzduchem dává lidské psychice pěkně co do činění. Všechna čest a navždy „zdař Bůh“!

Roman Dvořák
Důl Karviná, lokalita Lazy

roman.dvorak@mmspektrum.com