Nově vyrobené i již provozované kovové tlakové nádoby se musí pravidelně podrobovat tlakovým zkouškám podle známých norem a předpisů.
Základním cílem těchto zkoušek je ověření, že testovaná nádoba prokáže konstrukční celistvost (integritu) bez známek úniku tlakového média, kterým je v převážné míře voda. Při zkouškách se postupuje tak, že se vnitřní přetlak vody postupně zvyšuje definovanou rychlostí až do úrovně 1,5násobku provozního tlaku, což lze až do dalšího přezkoušení považovat za záruku bezpečné funkce nádoby v provozu. Dosažená tlaková úroveň musí být přitom menší než hodnota p0,2, při níž největší napětí v plášti nádoby (u válcové nádoby obvodové napětí) dosahuje hodnotu meze kluzu daného materiálu.
Moderní koncepce posuzování konstrukční integrity tlakových nádob vycházejí z existence defektů v plášti nádoby, zejména pak ve svarech a tepelně ovlivněných zónách či v oblastech zvýšené koncentrace namáhání. Tyto defekty mohou během provozních podmínek nádoby růst, eventuálně dosáhnout kritických rozměrů vedoucích v lepším případě k netěsnosti (při průniku defektu přes tloušťku stěny) nebo v horším případě k nekontrolovatelnému lomu, tj. k destrukci nádoby. Z těchto důvodů je bezpečnost provozu nádoby zajišťována opakovanými diagnostickými kontrolami, jejichž výsledkem je informace o výskytu a stavu eventuálních defektů v plášti. Porovnáním rozměrů zjištěných defektů s jejich kritickými hodnotami určenými na základě soudobých lomově-mechanických přístupů lze pak rozhodnout o další provozuschopnosti nádoby a o termínu nejbližší diagnostické kontroly.