Dobře uchopené ESG je proto nikoliv paralelní agendou, ale naopak nedílnou součástí managementu. Environmentální část se promítá do majetkového pojištění, pojištění přerušení provozu, odpovědnosti za ekologickou újmu i do schopnosti zvládat dopady extrémního počasí. Sociální oblast souvisí s bezpečností práce, řízením dodavatelů nebo odpovědností vůči zaměstnancům a veřejnosti. Částečně se to přitom týká už samotného řízení firmy. Pojišťovny zajímá, zda má podnik jasno v odpovědnostech, pořádek v dokumentech, dodržuje pravidla a má připravený postup pro krizové situace – jinými slovy zda rizika řídí průběžně, nebo je začne řešit až v momentě škody.
Právě tato kombinace začíná být pro pojišťovací trh podstatná. EIOPA uvádí, že udržitelnostní rizika mohou ovlivnit aktiva i závazky pojišťoven a že regulatorní požadavky směřují k tomu, aby byla tato rizika správně identifikována a řízena. Jestliže totiž musí pojišťovny stále přesněji rozumět svým vlastním klimatickým a udržitelnostním rizikům, budou podobné otázky přirozeně klást i klientům, které pojišťují.
Pro české firmy z toho vyplývá praktický závěr: čekat, až se na ESG rizika zeptá banka, odběratel nebo pojistitel, je pozdě. Moudřejší je předem si udělat jasno v tom, jaká aktiva jsou kritická, kde hrozí fyzická klimatická rizika, jak je nastavená prevence, zda odpovídají pojistné hodnoty, jak dlouho by firma přežila výpadek provozu a jaké závazky pro ni plynou vůči okolnímu životnímu prostředí.
„Naším úkolem není přidávat firmám další vrstvu administrativy. Smyslem je přeložit ESG do řeči pojištění a řízení rizik. Když firma ví, kde je zranitelná, může se lépe chránit. A zároveň dokáže pojistiteli srozumitelně vysvětlit, proč je pro něj dobrým rizikem,“ uzavírá Jan Šeda. ESG v pojišťovnictví proto není otázkou aktivismu, ale věcí doložitelné připravenosti – právě ta totiž může v příštích letech rozhodovat o tom, jaké krytí bude pro firmy dostupné, za jakou cenu a za jakých podmínek.