Teoreticky by byla možnost všechna výrobní pracoviště v rámci automatizace transportu kompletně přestavět, nově je uspořádat a použít statická dopravní řešení, na způsob lineárních portálových jeřábů. Podniky však investovaly do stávajících výrobních systémů velké částky, a proto nepředstavuje tento scénář – už jenom kvůli nákladům – žádnou reálnou alternativu. Totéž platí pro rekonstrukci ve velkém měřítku. Řešení, které by propojovalo jednotlivé výrobní kroky, by muselo umožnit integraci do stávající výrobní sestavy, vzájemně propojovat nejdůležitější vlastnosti člověka a stroje a současně minimalizovat požadavky, jež nasazení člověka přináší, neboť i přes existenci vybavení zajišťujícího čistý vzduch, existuje stále nebezpečí zanesení nežádoucích částic. Kromě toho nezaručuje ani sebepečlivější manipulace výrobu bez ztrát. Při vysokých cenách waferů pak náklady způsobené zmetky rychle naskakují. Automatizované řešení by tedy muselo splňovat požadavky týkající se čistoty prostoru a zároveň disponovat citlivostí potřebnou k tomu, aby se technika mohla pohybovat v různých prostorech a přebírat, s nezbytnou dávkou jemného citu, manipulační úkoly. Tedy být mobilní a tak nabídnout přidanou vlastní hodnotu. Wafery osazené kazety by se musely autonomně transportovat od jednoho zařízení ke druhému, systém by je musel samostatně vkládat do jednotlivých modulů a také je z nich vyjímat („nabíjet“ a „vybíjet“). Další výzvu představuje skutečnost, že ve stávající výrobě jen málokdy probíhá zpracování v linii, protože jednotlivé pracovní stroje nebývají v řadě za sebou, ale jsou často od sebe různě vzdálené.
I přes náročnost organizace výroby hledají podniky neustále řešení, jak výrobní kroky automatizovaně propojit, což je při očekávaném vzrůstu poptávky po polovodičích pochopitelné. Pomoc by mohlo nabídnout automatizované řešení přepravy, které by bylo nejen mobilní, citlivé a pracovalo v bezprašném prostředí s integrací do stávající výrobní technologie s nejvyšší efektivitou.