K hlavním důvodům patří zejména nízká měrná hmotnost, volitelná pevnost (dána druhem vyztužujících vláken a jejich distribucí), vysoká korozivzdornost, nízký útlum elektromagnetických vln, vynikající poměr hustoty k pevnosti atd.Ačkoli kompozitní materiály jsou většinou vyráběny do téměř finálních rozměrů (dáno typem výroby), zvyšující se požadavky na jakost funkčních a estetických vlastností výrobků vedou k nutnosti aplikovat technologii obrábění. K nejrozšířenějším obráběcím operacím při výrobě dílců z vláknově vyztužených kompozitů patří soustružení, frézování, řezání (dělení), broušení (dokončování ploch různého tvaru a výroba závitů) a zejména vrtání, sloužící k výrobě děr pro různé spojovací součásti (šrouby, nýty, kolíky atd.).V současnosti je na trhu dostupné relativně široké spektrum kompozitních materiálů lišících se pojivem (matricí), typem a charakterem výztuží (typ vláken, tkaniny, rohože, rouna) a mnohdy i způsobem výroby (laminace, tažení, navíjení, odstředivé lití, RTM atd.). Kombinací těchto jednotlivých aspektů lze získat nepřeberné množství materiálů o naprosto odlišných mechanických a fyzikálních vlastnostech.Výhoda těchto materiálů ve srovnání s tradičními kovovými materiály spočívá v jejich vyšších měrných hodnotách pevnosti a tuhosti (tj. vlastnostech na jednotku hmotnosti). Velkou předností je i odolnost proti korozi, odolnost proti opotřebení, minimální tepelná vodivost (300x nižší než u hliníku), elektroizolační vlastnosti, prakticky nulový útlum elektromagnetických vln a vysoký útlum zvukových vln.Na druhou stranu při obrábění kompozitů dochází k mnoha poškozením materiálu, která jsou svým vzhledem, mechanismy vzniku a porušování jiná než u kovových materiálů. Nejčastějším typem poškození je delaminace, která je spojována především s vrtáním a může k ní docházet jak při vstupu (odlupování povrchové vrstvy), tak i výstupu (odlupování neobrobené vrstvy pod nástrojem) vrtáku z materiálu.