Orientovat se a pohybovat se ve městě je velmi obtížné. Názvy ulic, názvy obchodů, bank, úřadů a zboží - vše je napsáno čínštinou. Zda současnou standardní nebo nějakým dialektem, je mimo rozlišovací úroveň Středoevropana. Hledání čehokoli z předtištěného nebo někým předepsaného vzoru se místo smysluplné činnosti vedoucí ke kýženému stává dětskou hrou „najdi deset rozdílů". Anglicky mluvící návštěvník v restauraci občas narazí na srozumitelnou nabídku. Přesto největší jistotou vzhledu (nikoli chuti) pokrmu jsou jídelní lístky s obrázky. Avšak nalézt takovouto restauraci je dílem náhody.
Bulváry jsou neskutečně rozsáhlé a ani ve čtvrtích vzdálenějších od centra není jasné, jak daleko je na okraj města a kde je vlastně centrum. Ulice jsou velmi čisté a budovy nejsou poškozeny graffiti ani nejsou „vyzdobeny" plakáty lákajícími na neidentifikovatelné akce, jako je tomu v České republice. Kolorit města dotvářejí staré zvyky, a tak i v moderním bloku jsou přízemní prostory vyhrazeny obchodům a dílnám. Pro západního turistu k pohybu po městě připadá v úvahu pouze taxi. Zda se nacházíte na požadované ulici mnohdy neví ani jeho řidič, a tak se ze zákazníka (ve vlastním zájmu) běžně stává kooperující držák mapy (GPS ještě není standardní výbavou, pravděpodobně proto, že je pro taxikáře cenově nedostupná - elektronika se jezdí nakupovat na Tchaj-wan).
Pohled obchodníka
Co platí pro turistu, platí i pro obchodníka. Vést obchodní jednání v Číně je z důvodu jazykové bariéry velmi obtížné. Nelze se divit, protože pro Evropana naučit se čínsky je stejně obtížné jako pro Číňana zvládnout jakýkoli jiný světový jazyk. Navíc díky rozlehlosti země a tedy i lokálním jazykovým odlišnostem si ani obyvatelé jedné provincie ne vždy dokonale rozumí. Následné vyjasňování pak probíhá mimo účast hostující strany, a zda dopadlo k její spokojenosti, je dalšími dotazy nutno doslova vypátrat. I u navenek strohých jednání je nezbytné dodržovat místní pravidla a zvyky a osvojit si pověstnou čínskou zdvořilost.