I.
Věnujme se otázce dostupnosti politika pro veřejnost a pro lobbisty v porovnání s tím, jak naslouchá svým osobním přátelům a známým. Politik, jehož ideálem je služba veřejnosti (a tak by tomu v demokratické zemi mělo být), by si měl ve svém časovém rozvrhu vyhradit prostor pro přijímání širšího okruhu osob, zástupců veřejnosti, a tedy i jemu osobně neznámých osob a specializovaných lobbistů. Předpokládá se přitom, že existuje pověřená osoba, která tento přístup filtruje z hlediska důležitosti problému a serióznosti návštěvníka. Pro některé případy může být příhodnější, nechá-li se politik zastoupit svým blízkým spolupracovníkem. Pokud je tento člen jeho týmu v daném oboru specialistou, může to být pro řešení problému i vítané. Nelze jistě zabránit tomu, že politik raději naslouchá svému navyklému okruhu přátel a poradců, je to ostatně jeho soukromá věc. Neměl by však omezovat svůj okruh pouze na tyto neformální rádce a různé přátele z volební kampaně. Pokud jsou na něj zájmy jednotlivých skupin veřejnosti přenášeny pouze prostřednictvím vybraného okruhu osobních přátel, může to navozovat nezdravě ustálené nebo neobjektivní postupy v jeho rozhodování, zavánějící korupcí.
II.
Na koho se vlastně má lobbing zaměřit? Lobbing má být aktivní při ovlivňování tvorby zákonů. Nikoli náhodou je proto kolébkou lobbingu chodba v americkém Kongresu (nebo chodba hotelu Willard, kde většina kongresmanů bydlela). Pokud se český lobbing soustřeďuje spíše na exekutivu v osobách ministrů a vůdčích politiků, jedná se o anomálii. I v Česku by tato činnost měla být přípustná při formulaci znění zákona, tedy měla by být cílena spíše na poslance. Vůbec by se neměla týkat výkonné role ministrů a jejich zákonodárné iniciativy ve vládě jen omezeně. Sama zákonodárná iniciativa by se měla odehrát v jí určených institucích, ovšem se zapojením širšího demokratického rámce, ve kterém by své připomínky uplatňovali nejen lobbisté, ale stejně jako v Evropské unii i jednotliví občané. Obohacující variantou by mohlo být i vytváření účelových občanských výborů, jak se to děje i v nejmenších městečkách za oceánem. Český lobbing si však velmi všímá ministrů, protože jsou to hlavně oni, kdo ve vládě rozhoduje o nákupu vojenských letadel nebo o privatizaci velkých firem. V případě takových exekutivních rozhodnutí je však jakékoliv ovlivňování nepřípustné. Namístě jsou pouze věcná a transparentní jednání mezi vládou a přihlášenými partnery z řad dodavatelů. Lobbing již jistě udělal své při tvorbě odpovídajícího zákona, jakákoliv vedlejší spojení jednacích stran na jiné kategorie osob se jeví jako zbytečná a mohou opět navozovat neobjektivnost a korupci.
III.
Je známo, že česká lobbistická praxe je stále jiná než v zemích s vyspělejší demokracií. Někteří čeští lobbisté jasně vnímají jemnou linii etické hranice své profese a mají o problému hlubokou odbornou znalost. Jiní však považují za účelnější vyvíjet různé neetické tlaky. Nabízejí obchod s informacemi a vytvářejí vzájemné účelové koalice. Zprostředkovávají tiskové kampaně a společenské akce, jejichž skrytý cíl má na kohosi rozhodujícího nepřímo zapůsobit. Mnohdy přitom není tento skutečný cíl znám ani organizátorům akce. V Americe je hlavní vlastností lobbisty jeho schopnost komunikace spolu s hlubokou znalostí problému. Lobbista přitom jasně sebe i své klienty a jejich cíle identifikuje, nenabízí výhody, nevydírá. Své politiky bychom se již ostatně měli naučit dělit nikoli na levicové a pravicové, ale na poctivé a nepoctivé. Lobbing by se měl takto nazývat, pouze pokud je prováděn v rámci etických pravidel vytvořených ve prospěch transparentnosti a objektivity. Občané by měli být na fungování svého státu náročnější.
Václav Baloun, Boyden / Baloun, J.C. a Rosehill
Autor je ekonom. V roce 1969 pracoval jako lobbista v USA a v letech 1990 - 1993 byl prvním nezávislým českým lobbistou u Evropské unie v Bruselu.
Zdroj: transparency.cz, redakčně kráceno