Mnoho konstruktérů vnímá 3D návrhové systémy jako příliš komplikované nebo je používá pouze ke zdokumentování již vyřešených konstrukčních problémů – 3D model je používán k testu sestavení výrobku nebo k automatizaci tvorby 2D výkresů. Navrhování ve 3D má však potenciál rychle a snadno vytvářet digitální prototypy, jež testují formu, sestavení výrobku a funkci, aniž by kvůli tomu inženýři museli být specialisty na vytváření geometrie modelu nebo správu geometrických vazeb.
Pokud v dnes používaných 3D systémech vytvoříte 3D model konceptu nového návrhu, neexistuje záruka, že vám model ukáže, jak bude výsledný produkt fungovat. Takové odpovědi dostanete pouze v případě, že naprosto jasně rozumíte tomu, jak model tvořit, aby takové odpovědi poskytl. Pokud se nebudete držet takového postupu, máte buď smůlu, nebo budete muset model znovu předělat. Pokud navíc vymažete některou součást modelu, budete si často muset poradit s dopadem této změny na celý 3D model.
Snaha odstranit toto zásadní omezení je hnacím motorem vývoje parametrických modelovacích systémů. Nicméně žádný z dosud realizovaných přístupů sám o sobě není odpovědí. Nadějné jsou snahy o vytvoření prostředí, ve kterém by bylo možné snadno vytvářet a upravovat plně funkční modely. Taková syntéza modelovací technologie a inženýrských funkcí se často nazývá funkční navrhování a je klíčem ke zpřístupnění konceptu digitálního prototypování v počítači každého inženýra.
Co je pro 3D systémy typické?
Pro lepší pochopení požadavků na takové řešení zkusme formulovat tři společné vlastnosti typické pro dnes používané 3D návrhové systémy:
- jsou postaveny na geometrickém jádru, které provádí všechny matematické operace spojené s vytvořením 3D digitálního znázornění pevného tělesa;
- vytvářejí historii inteligentních modelovacích vlastností, které umožňují uživateli definovat geometrické komponenty (zaoblení, zkosení, otvory,...) v pořadí operací, jež víceméně kopíruje proces výroby;
- obsahují sadu omezujících podmínek a vazeb, které umožňují uživateli pozměňovat velikosti skic a dílů a umísťovat je do prostoru ve vzájemných vazbách. Například dva díly mohou mít plochy, které sdílejí společnou rovinu, i když jsou od sebe vzdáleny 10 cm. Parametrická vazba navíc umožňuje uživateli změnit jeden geometrický prvek na základě velikosti či pozice jiného prvku – například průměr otvoru, který se má měnit v závislosti na velikosti šroubu.
První vlastnost je pro uživatele obecně skrytá, druhá a třetí jsou pod plnou kontrolou uživatele – a právě to představuje hlavní potíž spojenou s vytvářením, úpravami a ověřováním návrhů výrobků pomocí 3D modelů.První vlastnost je pro uživatele obecně skrytá, druhá a třetí jsou pod plnou kontrolou uživatele – a právě to představuje hlavní potíž spojenou s vytvářením, úpravami a ověřováním návrhů výrobků pomocí 3D modelů.V čem je problém?
Při vytváření 3D modelů se ukládá zároveň historie tohoto postupu, takže nově vytvořené prvky jsou závislé na prvcích vytvořených dříve, přičemž odstranění některého prvku z raného stadia vývoje návrhu může mít za následek fatální chybu ve vytvořeném 3D modelu. Proto uživatel musí věnovat pozornost pořadí prvků. Odměnou za své úsilí dostane inteligentní model, který mohou ostatní dále využívat a rychle upravovat. S parametrickými vazbami jsou spojeny podobné problémy. Pokud uživatel nevěnuje pozornost používání vazeb, získá 3D model, který buď nelze změnit, nebo je pro ostatní nepoužitelný. Natožpak aby byl použitelný jako digitální prototyp, který reprezentuje skutečné fungování vlastního návrhu.
Řešit tyto výzvy se snaží různé přístupy, ale žádný z nich se sám o sobě nemůže stát skutečným základem nástroje budoucnosti pro vývoj výrobků. Nejlepší dnešní výrobci nevytvářejí 3D modely jen pro dokumentační účely, ale proto, aby si ověřili formu, vhodnost a funkci digitálního prototypu před přípravou výrobní dokumentace. Bohužel komplikovanost vývoje digitálních prototypů nejlepší výrobce brzdí a zbytku průmyslu brání je dohnat. Má-li se celý průmysl přeorientovat na digitální prototypování, z 3D modelovacích systémů se budou muset stát systémy funkčního navrhování, v nichž se spojí mnohé z výše zmíněných myšlenek.
Co nabízí budoucnost?
Jak už bylo řečeno výše, uživatel moderního 3D návrhového systému vůbec neřeší matematiku potřebnou k vytvoření počítačového znázornění 3D dílu – jakkoli je tento díl složitý. To samé by mělo platit i pro vlastnosti založené na historii, pro prvky, které nejsou založeny na historii, pro vazby a parametrii. O nic takového by se uživatel v budoucnu neměl starat, ale měl by se maximálně věnovat řešení funkčních problémů – nikoliv problémů s modelováním.
Cesta kupředu vyžaduje rozšíření 3D modelovacích systémů o nový atribut: funkční modul, nezávislý na různých modelovacích jádrech a technologiích. Pomocí 2D a 3D schematických znázornění bude automatizovat vytváření 3D geometrie, kterou lze vždy upravovat a která je vždy zároveň i digitálním prototypem (tedy modelem, u něhož lze ověřit formu, vhodnost a funkci). Takové pojetí sice neodstraní nutnost řešit problémy s modelováním, ale zkrátí čas věnovaný takovým problémům na minimum.
Stoprocentní automatizace nikdy nebude možná, ale počet případů, u nichž lze automatizaci využít, daleko přesahuje ty, u nichž ji využít nelze. Jednoduchými příklady jsou hřídele, řemenice a převodovky. Složitějšími příklady jsou přepravní systémy, hnací ústrojí a systémy kabelů a potrubí. Ve výsledku tak lze schémata použít k vytvoření příslušné geometrie a inženýr nebo návrhář se může soustředit na řešení funkčního problému a testování digitálního prototypu.
Funguje to již dnes?
V minulém roce se na společnost Preciosa – Lustry obrátil náročný zákazník z Blízkého východu se zajímavým projektem – vybavovací akcí nového pětihvězdičkového komplexu tří hotelů v Ománském zálivu. Preciosa – Lustry, a. s., navrhla a realizovala svítidla pro reprezentativní prostory nejluxusnějšího z trojice hotelů, Al Bandar.
Samotný projekt byl velice náročný z časového hlediska – dokončení projektu bylo závislé na termínu otevření celého komplexu. Zároveň byla požadována nejvyšší kvalita zpracování svítidel i jednotlivých komponent, celková hodnota akce se pohybovala v řádech milionů korun a termín pro realizaci byl pouhých 4 – 5 měsíců.
Největší výhody 3D CAD systému Autodesk Inventor se projevily právě při zpracování prezentační i výrobní dokumentace bez chyb, které dříve vznikaly na straně konstruktéra. Stěžejní pro časový průběh akce byla i možnost snadno připravit montážní návod, díky němuž montéři na místě přesně věděli, jak svítidla správně a rychle složit. „Díky zakázce na vybavení luxusního hotelu Al Bandar, která zaznamenala velký úspěch u našeho zákazníka a při které jsme často ocenili přínos 3D modelování v systému Autodesk Inventor, jsme získali nové zakázky na Středním i Blízkém východě,“ říká Ondřej Patka, Preciosa Gulf, Lighting Division.
Největší deviza? Obchodní přínosy
Na tomto příkladě se tak dostáváme k podstatě věci: proč se vyvíjejí stále sofistikovanější nástroje pro navrhování, proč vznikají nástroje pro 3D modelování, proč se zavádějí metody digitálního prototypování? Je to kvůli tomu, že 3D počítačové modely lépe vypadají? Možná... Avšak tím nejdůležitějším faktorem je obchodní hodnota.
Dnes jsou výrobní podniky pod zvyšujícím se tlakem trhu, odběratelů a zákazníků – zejména strojírenské a automobilové firmy by mohly vyprávět. Zákazníci (koncoví či odběratelé v řetězci) chtějí vyšší kvalitu za méně peněz a co nejrychleji a jen ten podnik, který se přizpůsobí, přežije. Digitální prototypování vychází těmto výzvám vstříc. Tím, že umožňuje model otestovat ještě před vlastní výrobou, ušetří náklady a čas na tvorbu fyzických modelů a umožňuje vyrábět kvalitně již od první výrobní série. A v konečném výsledku firmě zvyšuje spokojenost zákazníků a ziskovost.
Jan Ferjenčík
Autodesk
www.autodesk.cz
[email protected]
Umístění na MSV: pavilon A1, stánek 009