Během čtyř až pěti let budeme mít oproti dnešku pouhých cca 65 % absolventů středních škol. Vezmeme-li v potaz všeobecně klesající zájem o studium technických oborů, je zde riziko velmi nízkého počtu potřebných kvalitních absolventů, kterých se již nyní nedostává.
Víceletá gymnázia a technické školství
Zavedení víceletých gymnázií z pohledu úrovně studentů na školách technického směru jak středních, tak i vysokých je tragédií. K první selekci dochází již v 5. třídě, kdy žáci nemají absolutně jasno, kterému oboru se chtějí věnovat. Ve většině případů ti nejschopnější volí víceletá gymnázia a následně z té zbylé části s nižším studijním potenciálem se po devíti letech již na průmyslovou školu rekrutují tito žáci. Na 50 % studentů vysokých technických škol pak přichází právě z průmyslovek... Nemluvě pak o faktu, že na části gymnázií někdy panuje názor a to nejen u žáků, ale i u některých učitelů, že jít poté studovat techniku je něco velmi nevhodného.
MM: Co si myslíte o zažité teorii, že základní výzkum vymyslí nástroje, a ty poté předají inženýrům na aplikaci do praxe. Je takovýto transfer know-how dle vás správný?
Prof. Marek: Bez základního výzkumu by nebylo pokroku. O tom není pochyb. Nutno však říci, jak by měl tento základní výzkum vypadat, jakou by měl mít koncepci. Avšak nejenom pro obor svého zájmu budu mít pohled praktika. T. A. Edison řekl, že hodnota každého nápadu spočívá v jeho využití. Myslím si, že je špatné bez systému provádět základní výzkum a ten potom předávat aplikačním inženýrům, aby pro něj našli uplatnění v komerční sféře. Nejde o to „uměle" se dotahovat na svět a vytvářet pro české prostředí to, co již někdo má - osobně tomuto způsobu práce říkám vlečná regulace. Mnohdy vynalézáme vynalezené jenom proto, že je to moderní ve světě vědy. To je dle mne první problém. Druhým problémem jsou uměle vytvářená témata, o kterých je již předem vlastním tvůrcům jasno, že jsou dobře upravenou známou věcí zabalenou do mnoha vědeckých slov, málokomu srozumitelných. O to více by měla na druhé (zejména hodnotitele) působit vědečtěji. Tyto „pseudo" směry bádání ubírají peníze tam, kde by měly mít v základním výzkumu své místo.
Někdo např. zkoumá mazivovou vrstvu valivého ložiska a dokáže z toho udělat vědu na deset doktorátů, dvě profesury atd. Praktický výsledek? Montér odměří při montáži potřebné množství mazacího tuku a rozetře ho v ložisku podle doporučení výrobce ložisek. To není dle mne praktické využití podle zásady Edisona.
Chybí nám v České republice systém. Systém, který řeší provázanost uvědomělé a cílené aplikace výsledků základního výzkumu. Transfer těchto smysluplných projektů základního výzkumu do praxe je pak nutností a důkazem toho, že prostředky (nejenom finanční) byly vynaloženy správně.
Motivujme žáky Zájem o studium technických oborů je třeba pěstovat již od základních škol. ČVUT ve spolupráci s Inženýrskou akademií ČR začátkem prosince pozvalo na 400 žáků pátých a šestých tříd základních škol. Ukáže jim některé zajímavé oblasti techniky na bázi využití IT technologií blízké jejich chápání. Dalším krokem bude navázání kontaktů s učiteli základních škol a získání relevantních informací konkrétních potřeb vedoucích k větší osvětě techniky. Dále by bylo třeba vytvořit projekt MŠMT, který by se důsledně věnoval cíli, jak zvýšit zájem žáků základních a středních škol o technické předměty a vědu. V řadě vyspělých států takové projekty existují. V maturitním ročníku již těžko studenty pro techniku jako takovou nadchneme.
MM: V čem spatřujete hlavní smysl základního výzkumu? Jaká by měla být podstata jeho financování?
Prof. Zuna: Každá pokročilá společnost potřebuje určitou úroveň vědeckého know-how, jež vytváří základní výzkum. Ten rozšiřuje poznání, rozšiřuje jednotlivé obory a vytváří znalostní databázi pro výzkum, vývoj a inovace. Jinou otázkou však je, v jakém rozsahu základní výzkum realizovat. Vzhledem k finančním prostředkům, které jsou nyní k dispozici, vytvářet velký tým např. pro realizaci výzkumu prvního tykadla hlemýždě může být krásné s ohromnými výsledky, avšak nemáme financí nazbyt, abychom si mohli něco takového dovolit. Tedy v rámci základního výzkumu bychom měli v první řadě financovat takové oblasti, ve kterých jsme na špičkové úrovni, ve druhé řadě pak ty, které se nyní rozvíjejí a které by nám pomohly zahrnout se do jejich řešení. Je však třeba vytvořit odpovídající proporce mezi základním a aplikovaným výzkumem, i když jasné hranice mezi nimi neexistují.
MM: Jak se díváte na smysluplnost a využití výsledků dotačních projektů a grantů na technických vysokých školách?
Prof. Zuna: Granty jsou pro technické vysoké školy nutnou potřebou a je dobře, že existují. Dokážou propojit know-how vysokých škol s praxí a zároveň jim ukazují, jakým směrem se mají ve své práci ubírat. Na Fakultě strojní ČVUT téměř 50 % rozpočtu pochází právě z grantů ve spolupráci s průmyslem.
Prof. Marek: Mé úvahy se týkají grantů udělovaných pouze v ČR. Odpověď na tuto otázku úzce souvisí s několika faktory. Jedním z nich je otázka, jak mohou být smysluplné grantové projekty, když si je vzájemně hodnotí profesoři a docenti, kteří jeden druhého znají ze svého oboru působení? Nebo je hodnotí jiní nezávislí odborníci mimo obor? O tom pochybuji. Nechci vše shazovat a mít negativní náhled na věc, nicméně si myslím, že hodnotit projekty vysokých škol by měli výhradně lidé z průmyslové praxe. Ti přece mají být potenciálními odběrateli jejich budoucích výsledků. A mělo by to také fungovat obráceně. Dotační projekty, o které žádají firmy, by měli hodnotit výhradně pracovníci vysokých škol. Jestli to tak je nebo není s hodnocením projektů pro průmyslovou praxi, to nevím. Podniku je oznámen výsledek (kladný či záporný) a logicky pak nejsou zveřejněna jména recenzentů.
Kapitolou samou pro sebe jsou projekty různých modernizací výuk apod. Místo toho, aby pro učitele na českých technických školách bylo věcí cti učit tak, že ze sebe vydá to poslední a nejlepší, raději někteří píší a tvoří dle mne pseudoprojekty na modernizaci výuky. Tato modernizace je na hony vzdálená požadavkům doby.
Smysluplné jsou jen ty projekty, které místo mnoha prázdných slov a rádoby vědeckých výstupů mají uplatnění v praxi. Poznamenejme však, že existují projekty, které mají vynikající výstupy a jsou přímo vzorem pro jiné.
MM: Existence výzkumných center a příslušných „resortních" výzkumníků. Kde spatřujete jejich konkrétní význam pro konkurenceschopnost výrobní firmy?
Prof. Marek: Po rozpadu mnoha výzkumných ústavů, kdy staří „bardi" výzkumníci přestali pracovat z různých důvodů, český průmysl o mnoho přišel. Firmy sice musely bojovat o svoji holou existenci, ale později ty, které v boji obstály, začaly pociťovat absenci těchto ústavů. Jsem velmi rád, že pomocí dotačních programů mohla tato centra a výzkumná centra vzniknout. Jedná se z pohledu praxe o velmi účelně vynaložené peníze. Konkrétně naší firmě Toshulin velmi pomáhá při praktických problémech Výzkumné centrum pro strojírenskou výrobní techniku a technologii při ČVUT Praha.
MM: Definujte konkrétní požadavky na absolventy VŠ po odborné stránce. Jaká je realita v kladném i záporném slova smyslu, nejen z pohledu akademické obce, ale i jejich využitelnosti v praxi?
Prof. Zuna: Všeobecně se traduje, že výuka na vysokých školách by se měla držet několika zásad: řekni jim to - zapomenou to, ukaž jim to - zapamatují si to, zapoj je přímo do toho - pochopí a zaujme je to. Právě tento třetí bod by měl být cílem našeho snažení na vysokých školách. Není důležitá úzká specializace, kterou získá v praxi, ale odborné všeobecné povědomí. Dle mého by měl inženýr absolvent vedle odborných a inženýrských znalostí (matematika, mechanika, fyzika) umět pracovat v kolektivu, přijímat zodpovědnost, komunikovat ve světových jazycích, být schopen prezentace, nesmí být konzervativní, musí si uvědomovat potřebu vývoje a změn a ty následně prosazovat. Dále musí umět inovativně myslet a chápat probíhající globalizaci a orientovat se v ní. Co se týče našich absolventů, tak se situace rok od roku zlepšuje, ale stále ještě není ideální. Pro budoucnost škol je velmi důležité, že průmysl začíná postupně rozlišovat, z jakých škol jsou přijímáni pracovníci absolventi. V tomto smyslu již získáváme zpětné reakce, bohužel se však jedná o běh na dlouhou trať.
Prof. Marek: Absolventi z českých VŠ jsou tvárná hmota, nepopsaný list, které si firmy popíšou dle vlastních potřeb. To je klad. Myslím, že z hlediska bezproblémového absolventa by měl mít inženýr či bakalář technického směru elementární znalosti ze všeho, co souvisí s jeho budoucí činností. Záměrně hovořím o elementárních znalostech, protože ty „převede" na znalosti až po cca pětileté praxi.
Jedná se nejenom o znalosti základních předmětů (aplikovaná matematika a mechanika), ale i metody tvůrčí práce, dále práci na PC, svoji odbornost (např. konstrukce obráběcích strojů) a v neposlední řadě jazyk. Jistě firmy by nejraději hotového člověka, ale to není možné.
Realita je poplatná kvalitě jejich učitelů. Jaký učitel, takový žák - myšleno po odborné stránce. Jistě v tom hrají roli i osobní vlastnosti studenta a chuť studenta se učit, ale většinu odborného profilu tvoří pedagog na vysoké škole. Někdy se nestačíme ve firmách divit. Dle mne to nikterak nesouvisí s tím, jestli je to absolvent bakalářského nebo magisterského studijního programu. To je zástupný problém. Vždy to bylo, je a bude o učiteli.
MM: Existence elementárních manažerských schopností absolventa technické vysoké školy, přání vs. realita...
Prof. Marek: Osobně si nemyslím, že je potřeba tolik lpět na tom, aby absolventi měli byť elementární manažerské znalosti. Některé to naučí život ve firmě a také po jisté době sami pracovníci začnou pátrat a hledat odbornou literaturu a porovnávat ji s „fabrickou" realitou. Manažerské vlohy se projeví až po určité době. Manažerem se nelze naučit. Buď jím jste, anebo ne. Na experimenty tohoto typu v průmyslu není čas. A tak toto podnikové tržní prostředí „samo" umožní lidem s technickým vzděláním ukázat, co v nich je po manažerské stránce.
MM: Jakým způsobem je možné zvýšit spolupráci výzkumné sféry s praxí?
Prof. Marek: To je velmi těžká otázka. Má vůbec výzkumná sféra co nabídnout? To je třeba řešit případ od případu. Někde ano, někde ne. Slova některých vrcholových představitelů VŠ zní prázdně, stejně jako některých generálních ředitelů, i když obě strany se zaklínají slovem spolupráce. Spolupráci je mimo jiné možno založit na osobních vztazích a vazbách. Na bývalých absolventech, kteří nezapomenou na svoji alma mater, a přitom tuto spolupráci potřebují. Jiný způsob je umístit svá pracoviště přímo na vysoké školy. Další možností je participace lidí z firem ve výuce na školách. A to i lidí bez titulů. Tito tzv. „nevědečtí průmyslováci" umí leckdy více než některý docent či profesor. Tudy dle mne vede cesta k úzké spolupráci. Nutno však říci, že firmy v tomto mnohé školám dluží. Školy zase o tento způsob spolupráce v některých případech nestojí, protože by to narušilo jejich letité zaběhané zvyky.
Prof. Zuna: Základem úspěchu jsou osobní vazby mezi těmito póly. Ty je potřeba navazovat, pěstovat a vyvíjet. Typickým místem setkávání akademické a průmyslové sféry jsou například odborné konference. Je však samozřejmostí, že obě strany musejí mít vzájemně co nabízet a co přijímat. Proto není dobré, že Rada pro výzkum, vývoj a inovace vyřadila většinu odborných konferencí ze seznamu pro hodnocení výsledků VaV. Další nezbytností je podíl odborníků z praxe na výuce, je však nutno jim umožnit habilitace na základě jejich výsledků v technické praxi, nedržet se striktně akademických postupů pro získávání titulů, zde lze uvažovat o titulech mimořádný docent, mimořádný profesor. Dále u nás stále postrádám funkčnost obdoby amerických liaison office. Jejich pracovníci mají přesný přehled o tom, co na daných univerzitách vzniká a co praxe potřebuje. Následně to pak doporučují do konkrétní praktické aplikace a stanovují, za jakých podmínek škola tyto své výsledky předá.
MM: Kde spatřujete stěžejní přínos ústavů/kateder pro konkrétní spolupráci s průmyslovou sférou, jaká je realita, jaká jsou přání?
Prof. Marek: Realita je taková, že přínosem pro praxi je velmi malé procento zaměstnanců kateder a ústavů. Proč? Inu proto, že jim praxe „nevoní". Mnozí docenti a profesoři na vedoucích místech přešli ze „školy do školy". Jak potom mohou něco přinést, když novinky sledují v prospektech v teple své kanceláře? Ani spolupráce na občasných úkolech z praxe nepomůže, aby prohlédli. To je třeba prožít. Co neprožiješ, to nepochopíš. Mým velkým přáním je, aby ti, kterých se to týká, tuto skutečnost pochopili, nežili v akademické ulitě a šli se „obouchat" do praxe. Praxe nemůže být bez teorie a naopak. Je nutné, aby poznali řetězec vzniku produktu jak po jeho hmotné, tak i nehmotné stránce. Ovšem je zase nutno korektně říci, že existují světlé výjimky.
MM: Zajisté se oba dva shodnete, že je třeba změnit stávající způsob výuky na státních VŠ technického směru. Kde je třeba začít a čeho v ideálním případě dosáhnout?
Prof. Zuna: Výuku je potřeba orientovat projektově v laboratořích podporovaných průmyslem. Teorii je třeba vysvětlovat v přímé vazbě na praktickou aplikaci. Je třeba chápat potřeby průmyslu a trhu. Student nesmí být veden k memorování, ale k přemýšlení, vynalézání a zapojování k řešení skutečných problémů. Výuka na technických univerzitách musí být úzce propojena s výzkumem a vývojem. Do výuky je třeba zavést inovativní přístup, který začíná u pedagogů a jimi je následně studentům předáván.
Prof. Marek: Dle mne je třeba začít stážemi v praxi. U asistentů nejméně po dobu jednoho roku ve firmách (jedenkrát týdně), a to každé tři roky. Jednou za tři až pět let by měli absolvovat dlouhodobé stáže i profesoři a docenti. Dále je nutné motivovat lidi z praxe, aby na VŠ přednášeli a cvičili. S tím souvisí i udělování akademicko-vědeckých titulů průmyslovým pracovníkům. Někde to bez titulu nejde. A když by se chtěl průmyslový pracovník ucházet o titul, narazí na hradbu zejména nepsaných zákonů impaktovaných časopisů apod., i když skutečnost hodnocení vědecké práce je teď zásadně a lépe směrem k praxi a inovacím změněna. Ideální by dle mne byl poměr 60 % kmenových pracovníků na VŠ a 40 % externistů z průmyslu. Dále si myslím, že by technické VŠ měly ještě více slyšet hlas průmyslu, zejména ve vědeckých radách škol. Nestačí si dávat do vědeckých rad vysokých škol jednoho, dva nebo tři průmyslníky. Nejméně polovina bych ji měla být. Zaslechl jsem obavy o zmizení akademické svobody a také, že „ti průmyslníci" by z toho udělali fabriku. A toho se dle mého názoru asi děkani bojí. Přece nějací inženýři (a někdy ani to ne) z praxe nebudou rozhodovat o nás, docentech, profesorech, případně doktorech, o tom, kdo jím může být a kdo ne. A takto dle mne asi děkani uvažují i o jiných kompetencích vědeckých rad vysokých škol.
Teoretické obory na strojních fakultách, když budou lidé z praxe mluvit do výuky, by pak nemohly „dělat vědu". To je dle mne další obava.
Takové úvahy nejsou na místě. Začít musí každý ústav u sebe, jejich ředitelé a zejména páni děkani toto musí vzít za své. Ano, budou problémy, kde sehnat lidi, kdo se mnou bude na tomto spolupracovat, co tomu řekne akreditační komise. Kde ale nejsou problémy ? Až nebudou, tak bude nuda a nebude technický pokrok. Kdo chvíli stál, již stojí opodál.
MM: Definujte prosím současnou úroveň soukromých vysokých škol, jejich množství v poměru k poptávce, „použitelnost" absolventů v praxi.
Prof. Zuna: V České republice existuje 24 státních vysokých škol, dvě vojenské a 46 soukromých - na kterých studuje pouze asi 8 % studentů. Kvalita absolventů je bohužel taková, s jakou se zaměstnavatelé ve většině případů setkávají... Rektor jedné nejmenované dokonce řekl, když si to zájemci zaplatí, proč bychom jim studium neurychlili. Naštěstí se nejedná o školy technického typu, i když bohužel skrze ekonomické zaměření se tito absolventi objevují i na pozicích v průmyslové branži. To je velmi špatné. Za akreditací a následnou existencí soukromých vysokých škol stojí celá řada tzv. létacích profesorů - garantů oboru. Buď se jedná o profesory již v důchodovém věku, nebo jsou na hlavní úvazek zaměstnáni ve státní škole a na soukromé na další úvazek, který mají za poskytnutou garanci. Studentům nejsou běžně k dispozici. A to je dle mého názoru velmi špatné.
§§§§
Náš rozhovor jsme neukončili zrovna optimistickým pohledem, ale doufejme, že tolik očekávaná a připravovaná reforma terciárního vzdělávání mnoho zde vyřčených negativ začne řešit.
Za věnovaný čas a přátelskou atmosféru během rozhovoru oběma aktérům děkuje
Roman Dvořák