Témata
Reklama

Když dva dělají totéž...

10. 12. 2009

Aktéry následujícího rozhovoru spojuje mnoho společného, od zájmu o techniku jako celek přes jejich osobní zásadní přínos k jejímu rozvoji a osvětě u nás až po úzkou spjatost s vysokým technickým školstvím a nelhostejností o jeho budoucnost. Je-li to možné říci matematickým jazykem, společný jmenovatel, avšak rozdílné čitatele v podobě částečně odlišného pohledu zevnitř a zvenčí...

Prvním je profesor Petr Zuna, který celý svůj profesní život zasvětit Českému vysokému učení technickému v Praze. Od prohlubování svých znalostí v problematice materiálového inženýrství přes založení Inženýrské akademie až po post děkana Strojní fakulty a následně rektora ČVUT. Druhým je profesor Jiří Marek, který vedle svého působení na VUT v Brně se na hlavní pracovní úvazek věnoval konstrukční praxi, nejdříve v TOS Kuřim a následně pak v Toshulinu, kde pozici technického ředitele zastává do současné doby.  První především teoretik a vědec, druhý celoživotní praktik přetvářející vědu v komerční produkty.

Reklama
Reklama
Reklama
Jestli jsme měli v minulosti něco dobrého, tak to bylo školství, a to již od Rakouska-Uherska, uvádí v rozhovoru profesor Petr Zuna.

Záměrně jsme si oba dva pány profesory pozvali ke společnému rozhovoru, neboť právě téma, kterému se budeme převážně věnovat - úroveň technického školství a potřeba základního a aplikovaného výzkumu - nabývá díky jejich rozdílného profesnímu záběru třetího rozměru a jejich názory a případné konfrontace v rozdílných pohledech na věc umožní čtenáři vytříbřit si na mnoho nejasností svůj pohled a třeba se pak lépe orientovat v současné problematice školství a všeho s tím spojeného.

„Jak mohou být smysluplné grantové projekty, když si je vzájemně hodnotí profesoři a docenti znající ze svého oboru působení?" dotazuje se profesor Marek při pohledu na využitelnost výsledků státních podpor na vysokých školách a zároveň si odpovídá: „Hodnotit by měli výhradně lidé z průmyslové praxe. Ti přece mají být potenciálními odběrateli jejich budoucích výsledků."

Pojďme se společně začíst do jejich myšlenek. S ohledem na jejich profese byly některé otázky směrovány na oba dva, některé pak separátně.

MM: Říká se, že zdravotnictví, školství a výzkum spotřebují jakýkoliv objem financí, jaký jim je poskytnut. Jak vy vidíte regulaci státních peněz do těchto oborů, na základě jakého klíče?

Prof. Zuna: Je zřejmé, že české školství, zvláště pak vysoké, je značně podfinancováno. Otazník je však nad tím, jakým způsobem následně s obdrženými financemi nakládat, zvláště nyní, v době krácení rozpočtů. Připravuje se reforma vysokého školství, která je nakloněna otevřít školy všem, bez ohledu na jejich znalostní úroveň. Jako námět je to ohromné, zajisté nám to zvýší kredit u OECD, ale podívejme se na podstatu.  Tu velmi dobře před časem vystihl profesor Piťha, který prohlásil, že jestliže chceme zachovat kvalitu studentů, nesmíme se zaštiťovat jejich počtem. Dle něho se nyní na vysokých školách nachází asi třetina studentů, kteří by díky úrovní svých znalostí a vědomostí neměli nikdy odmaturovat. A v této skutečnosti já vidím jádro problému. Jestliže budeme ze všech studentů vytvářet bakaláře, vznikne tlak na jejich počet, ne však na jejich kvalitu. Bohužel jsme se museli v tomto případě podřídit boloňskému procesu a vytvořit bakalářské studium.  V minulosti jsme měli kvalitní průmyslováky a kvalitní inženýry, žádné bakaláře jsme nepotřebovali. Obávám se toho, že právě takto mířená část  reformy vysokého školství může být velkým plýtváním státních financí, které by se daly využit lépe. Kvantita nesmí zvítězit nad kvalitou.

Během čtyř až pěti let budeme mít oproti dnešku pouhých cca 65 % absolventů středních škol. Vezmeme-li v potaz všeobecně klesající zájem o studium technických oborů, je zde riziko velmi nízkého počtu potřebných kvalitních absolventů, kterých se již nyní nedostává.

Víceletá gymnázia a technické školství

Zavedení víceletých gymnázií z pohledu úrovně studentů na školách technického směru jak středních, tak i vysokých je tragédií. K první selekci dochází již v 5. třídě, kdy žáci nemají absolutně jasno, kterému oboru se chtějí věnovat. Ve většině případů ti nejschopnější volí víceletá gymnázia a následně z té zbylé části s nižším studijním potenciálem  se po devíti letech již na průmyslovou školu rekrutují tito žáci.  Na 50 % studentů vysokých technických škol pak přichází právě z průmyslovek... Nemluvě pak o faktu, že na  části gymnázií  někdy panuje názor a to nejen u žáků, ale i u některých učitelů, že jít poté studovat techniku je něco velmi nevhodného.

MM: Co si myslíte o zažité teorii, že základní výzkum vymyslí nástroje, a ty poté předají inženýrům na aplikaci do praxe. Je takovýto transfer know-how  dle vás správný?

Prof. Marek: Bez základního výzkumu by nebylo pokroku. O tom není pochyb. Nutno však říci, jak by měl tento základní výzkum vypadat, jakou by měl mít koncepci. Avšak nejenom pro obor svého zájmu budu mít pohled praktika. T. A. Edison řekl, že hodnota každého nápadu spočívá v jeho využití. Myslím si, že je špatné bez systému provádět základní výzkum a ten potom předávat aplikačním inženýrům, aby pro něj našli uplatnění v komerční sféře. Nejde o to „uměle" se dotahovat na svět a vytvářet pro české prostředí to, co již někdo má - osobně tomuto způsobu práce říkám vlečná regulace. Mnohdy vynalézáme vynalezené jenom proto, že je to moderní ve světě vědy. To je dle mne první problém. Druhým problémem jsou uměle vytvářená témata, o kterých je již předem vlastním tvůrcům jasno, že jsou dobře upravenou známou věcí zabalenou do mnoha vědeckých slov, málokomu srozumitelných. O to více by měla na druhé (zejména hodnotitele) působit vědečtěji. Tyto „pseudo" směry bádání ubírají peníze tam, kde by měly mít v základním výzkumu své místo.

Někdo např. zkoumá mazivovou vrstvu valivého ložiska a dokáže z toho udělat vědu na deset doktorátů, dvě profesury atd. Praktický výsledek? Montér odměří při montáži potřebné množství mazacího tuku a rozetře ho v ložisku podle doporučení výrobce ložisek. To není dle mne praktické využití podle zásady Edisona.

Chybí nám v České republice systém. Systém, který řeší provázanost uvědomělé a cílené aplikace výsledků základního výzkumu. Transfer těchto smysluplných projektů základního výzkumu do praxe je pak nutností a důkazem toho, že prostředky (nejenom finanční) byly vynaloženy správně.

Motivujme žáky

Zájem o studium technických oborů je třeba pěstovat již od základních škol. ČVUT ve spolupráci s Inženýrskou akademií ČR začátkem prosince pozvalo na 400 žáků pátých a šestých tříd základních škol. Ukáže jim některé zajímavé oblasti techniky na bázi využití IT technologií blízké jejich chápání. Dalším krokem bude navázání kontaktů s učiteli základních škol a získání relevantních informací konkrétních potřeb vedoucích k větší osvětě techniky. Dále by bylo třeba vytvořit projekt MŠMT, který by se důsledně věnoval cíli, jak zvýšit zájem žáků základních a středních škol o technické předměty a vědu. V řadě vyspělých států takové projekty existují. V maturitním ročníku již těžko studenty pro techniku jako takovou nadchneme.  

MM: V čem spatřujete hlavní smysl základního výzkumu? Jaká by měla být podstata jeho financování?

Prof. Zuna: Každá pokročilá společnost potřebuje určitou úroveň vědeckého know-how, jež vytváří základní výzkum. Ten rozšiřuje poznání, rozšiřuje jednotlivé obory a vytváří znalostní databázi pro výzkum, vývoj a inovace. Jinou otázkou však je, v jakém rozsahu základní výzkum realizovat. Vzhledem k finančním prostředkům, které jsou nyní k dispozici, vytvářet velký tým např. pro realizaci výzkumu prvního tykadla hlemýždě může být krásné s ohromnými výsledky, avšak nemáme financí nazbyt, abychom si mohli něco takového dovolit. Tedy v rámci základního výzkumu bychom měli v první řadě financovat takové oblasti, ve kterých jsme na špičkové úrovni, ve druhé řadě pak ty, které se nyní rozvíjejí a které by nám pomohly zahrnout se do jejich řešení. Je však třeba vytvořit odpovídající proporce mezi základním a aplikovaným výzkumem, i když jasné hranice mezi nimi neexistují.

MM: Jak se díváte na smysluplnost a využití výsledků dotačních projektů a grantů na technických vysokých školách?

Prof. Zuna: Granty jsou pro technické vysoké školy nutnou potřebou a je dobře, že existují. Dokážou propojit know-how vysokých škol s praxí a zároveň jim ukazují, jakým směrem se mají ve své práci ubírat. Na Fakultě strojní ČVUT téměř 50 % rozpočtu pochází právě z grantů ve spolupráci s průmyslem.

Prof. Marek: Mé úvahy se týkají grantů udělovaných pouze v ČR. Odpověď na tuto otázku úzce souvisí s několika faktory. Jedním z nich je otázka, jak mohou být smysluplné grantové projekty, když si je vzájemně hodnotí profesoři a docenti, kteří jeden druhého znají ze svého oboru působení? Nebo je hodnotí jiní nezávislí odborníci mimo obor? O tom pochybuji. Nechci vše shazovat a mít negativní náhled na věc, nicméně si myslím, že hodnotit projekty vysokých škol by měli výhradně lidé z průmyslové praxe. Ti přece mají být potenciálními odběrateli jejich budoucích výsledků. A mělo by to také fungovat obráceně. Dotační projekty, o které žádají firmy, by měli hodnotit výhradně pracovníci vysokých škol. Jestli to tak je nebo není s hodnocením projektů pro průmyslovou praxi, to nevím. Podniku je oznámen výsledek (kladný či záporný) a logicky pak nejsou zveřejněna jména recenzentů.

Kapitolou samou pro sebe jsou projekty různých modernizací výuk apod. Místo toho, aby pro učitele na českých technických školách bylo věcí cti učit tak, že ze sebe vydá to poslední a nejlepší, raději někteří píší a tvoří dle mne pseudoprojekty na modernizaci výuky. Tato modernizace je na hony vzdálená požadavkům doby.

Smysluplné jsou jen ty projekty, které místo mnoha prázdných slov a rádoby vědeckých výstupů mají uplatnění v praxi. Poznamenejme však, že existují projekty, které mají vynikající výstupy a jsou přímo vzorem pro jiné.

MM: Existence výzkumných center a příslušných „resortních" výzkumníků. Kde spatřujete jejich konkrétní význam pro konkurenceschopnost výrobní firmy?

Prof. Marek: Po rozpadu mnoha výzkumných ústavů, kdy staří „bardi" výzkumníci přestali pracovat z různých důvodů, český průmysl o mnoho přišel. Firmy sice musely bojovat o svoji holou existenci, ale později ty, které v boji obstály, začaly pociťovat absenci těchto ústavů. Jsem velmi rád, že pomocí dotačních programů mohla tato centra a výzkumná centra vzniknout. Jedná se z pohledu praxe o velmi účelně vynaložené peníze. Konkrétně naší firmě Toshulin velmi pomáhá při praktických problémech Výzkumné centrum pro strojírenskou výrobní techniku a technologii při ČVUT Praha.

MM: Definujte konkrétní požadavky na absolventy VŠ po odborné stránce. Jaká je realita v kladném i záporném slova smyslu, nejen z pohledu akademické obce, ale i jejich využitelnosti v praxi?

Prof. Zuna: Všeobecně se traduje, že výuka na vysokých školách by se měla držet několika zásad: řekni jim to - zapomenou to, ukaž jim to - zapamatují si to, zapoj je přímo do toho - pochopí a zaujme je to. Právě tento třetí bod by měl být cílem našeho snažení na vysokých školách. Není důležitá úzká specializace, kterou získá v praxi, ale odborné všeobecné povědomí. Dle mého by měl inženýr absolvent vedle odborných a inženýrských znalostí (matematika, mechanika,  fyzika) umět pracovat v kolektivu, přijímat zodpovědnost, komunikovat ve světových jazycích, být schopen  prezentace, nesmí být konzervativní, musí si uvědomovat potřebu vývoje a změn a ty následně prosazovat. Dále musí umět inovativně myslet a chápat probíhající globalizaci a orientovat se v ní.  Co se týče našich absolventů, tak se situace rok od roku zlepšuje, ale stále ještě není ideální. Pro budoucnost škol je velmi důležité, že průmysl začíná postupně rozlišovat, z jakých škol jsou přijímáni pracovníci absolventi. V tomto smyslu již získáváme zpětné reakce, bohužel se však jedná o běh na dlouhou trať.

Prof. Marek: Absolventi z českých VŠ jsou tvárná hmota, nepopsaný list, které si firmy popíšou dle vlastních potřeb. To je klad. Myslím, že z hlediska bezproblémového absolventa by měl mít inženýr či bakalář technického směru elementární znalosti ze všeho, co souvisí s jeho budoucí činností. Záměrně hovořím o elementárních znalostech, protože ty „převede" na  znalosti až po cca pětileté praxi.

Jedná se nejenom o znalosti základních předmětů (aplikovaná matematika a mechanika), ale i metody tvůrčí práce, dále práci na PC, svoji odbornost (např. konstrukce obráběcích strojů) a v neposlední řadě jazyk. Jistě firmy by nejraději hotového člověka, ale to není možné.

Realita je poplatná kvalitě jejich učitelů. Jaký učitel, takový žák - myšleno po odborné stránce. Jistě v tom hrají roli i osobní vlastnosti studenta a chuť studenta se učit, ale většinu odborného profilu tvoří pedagog na vysoké škole. Někdy se nestačíme ve firmách divit. Dle mne to nikterak nesouvisí s tím, jestli je to absolvent bakalářského nebo magisterského studijního programu. To je zástupný problém. Vždy to bylo, je a bude o učiteli.

MM: Existence elementárních manažerských schopností absolventa technické vysoké školy, přání vs. realita...

Prof. Marek: Osobně si nemyslím, že je potřeba tolik lpět na tom, aby absolventi měli byť elementární manažerské znalosti. Některé to naučí život ve firmě a také po jisté době sami pracovníci začnou pátrat a hledat odbornou literaturu a porovnávat ji s „fabrickou" realitou. Manažerské vlohy se projeví až po určité době. Manažerem se nelze naučit. Buď jím jste, anebo ne. Na experimenty tohoto typu v průmyslu není čas. A tak toto podnikové tržní prostředí „samo" umožní lidem s technickým vzděláním ukázat, co v nich je po manažerské stránce.

MM: Jakým způsobem je možné zvýšit spolupráci výzkumné sféry s praxí?

Prof. Marek: To je velmi těžká otázka. Má vůbec výzkumná sféra co nabídnout? To je třeba řešit případ od případu. Někde ano, někde ne. Slova některých vrcholových představitelů VŠ zní prázdně, stejně jako některých generálních ředitelů, i když obě strany se zaklínají slovem spolupráce. Spolupráci je mimo jiné možno založit na osobních vztazích a vazbách. Na bývalých absolventech, kteří nezapomenou na svoji alma mater, a přitom tuto spolupráci potřebují. Jiný způsob je umístit svá pracoviště přímo na vysoké školy. Další možností je participace lidí z firem ve výuce na školách. A to i lidí bez titulů. Tito tzv. „nevědečtí průmyslováci" umí leckdy více než některý docent či profesor. Tudy dle mne vede cesta k úzké spolupráci. Nutno však říci, že firmy v tomto mnohé školám dluží. Školy zase o tento způsob spolupráce v některých případech nestojí, protože by to narušilo jejich letité zaběhané zvyky.

Prof. Zuna: Základem úspěchu jsou osobní vazby mezi těmito póly. Ty je potřeba navazovat, pěstovat  a vyvíjet. Typickým místem setkávání akademické a průmyslové sféry jsou například odborné konference.  Je však samozřejmostí, že obě strany musejí mít vzájemně co nabízet a co přijímat. Proto není dobré,  že  Rada pro výzkum, vývoj a inovace vyřadila většinu odborných konferencí ze seznamu pro hodnocení výsledků VaV. Další nezbytností je podíl odborníků z praxe na výuce, je však nutno jim umožnit habilitace na základě jejich výsledků v technické praxi, nedržet se striktně akademických postupů pro získávání titulů, zde lze uvažovat o titulech mimořádný docent, mimořádný profesor. Dále u nás stále postrádám funkčnost obdoby amerických liaison office. Jejich pracovníci mají  přesný přehled o tom, co na daných univerzitách vzniká a co praxe potřebuje. Následně to pak doporučují do konkrétní praktické aplikace a stanovují, za jakých podmínek škola tyto své výsledky předá.

MM: Kde spatřujete stěžejní přínos ústavů/kateder pro konkrétní spolupráci s průmyslovou sférou, jaká je realita, jaká jsou přání?

Prof. Marek: Realita je taková, že přínosem pro praxi je velmi malé procento zaměstnanců kateder a ústavů. Proč? Inu proto, že jim praxe „nevoní". Mnozí docenti a profesoři na vedoucích místech přešli ze „školy do školy". Jak potom mohou něco přinést, když novinky sledují v prospektech v teple své kanceláře? Ani spolupráce na občasných úkolech z praxe nepomůže, aby prohlédli. To je třeba prožít. Co neprožiješ, to nepochopíš. Mým velkým přáním je, aby ti, kterých se to týká, tuto skutečnost pochopili, nežili v akademické ulitě a šli se „obouchat" do praxe. Praxe nemůže být bez teorie a naopak. Je nutné, aby poznali řetězec vzniku produktu jak po jeho hmotné, tak i nehmotné stránce. Ovšem je zase nutno korektně říci, že existují světlé výjimky.

MM: Zajisté se oba dva shodnete, že je třeba změnit stávající způsob výuky na státních VŠ technického směru. Kde je třeba začít a čeho v ideálním případě dosáhnout?

Prof. Zuna: Výuku je potřeba orientovat projektově v laboratořích podporovaných průmyslem. Teorii je třeba vysvětlovat v přímé vazbě na praktickou aplikaci. Je třeba chápat potřeby průmyslu a trhu. Student nesmí být veden k memorování, ale k přemýšlení, vynalézání a zapojování k řešení skutečných  problémů. Výuka na technických univerzitách musí být úzce propojena s výzkumem  a vývojem. Do výuky je třeba zavést inovativní přístup, který začíná u pedagogů a jimi je následně studentům předáván.

Prof. Marek: Dle mne je třeba začít stážemi v praxi. U asistentů nejméně po dobu jednoho roku ve firmách (jedenkrát týdně), a to každé tři roky. Jednou za tři až pět let by měli absolvovat dlouhodobé stáže i profesoři a docenti. Dále je nutné motivovat lidi z praxe, aby na VŠ přednášeli a cvičili. S tím souvisí i udělování akademicko-vědeckých titulů průmyslovým pracovníkům. Někde to bez titulu nejde. A když by se chtěl průmyslový pracovník ucházet o titul, narazí na hradbu zejména  nepsaných zákonů impaktovaných časopisů apod., i když skutečnost hodnocení vědecké práce je teď zásadně a lépe směrem k praxi a inovacím změněna.  Ideální by dle mne byl poměr 60 % kmenových pracovníků na VŠ a 40 % externistů z průmyslu. Dále si myslím, že by technické VŠ měly ještě více slyšet hlas průmyslu, zejména ve vědeckých radách škol. Nestačí si dávat do vědeckých rad vysokých škol jednoho, dva nebo tři průmyslníky. Nejméně polovina bych ji měla být. Zaslechl jsem obavy o zmizení akademické svobody a také, že „ti průmyslníci" by z toho udělali fabriku. A toho se dle mého názoru asi děkani bojí. Přece nějací inženýři (a někdy ani to ne) z praxe nebudou rozhodovat o nás, docentech, profesorech, případně doktorech, o tom, kdo jím může být a kdo ne. A takto dle mne asi děkani uvažují i o jiných kompetencích vědeckých rad vysokých škol.

Teoretické obory na strojních fakultách, když budou lidé z praxe mluvit do výuky, by pak  nemohly „dělat vědu". To je dle mne další obava.

Takové úvahy nejsou na místě. Začít musí každý ústav u sebe, jejich ředitelé a zejména páni děkani toto musí vzít za své. Ano, budou problémy, kde sehnat lidi, kdo se mnou bude na tomto spolupracovat, co tomu řekne akreditační komise. Kde ale nejsou problémy ? Až nebudou, tak bude nuda a nebude technický pokrok. Kdo chvíli stál, již stojí opodál.

MM:  Definujte prosím současnou úroveň soukromých vysokých škol, jejich množství v poměru k poptávce, „použitelnost" absolventů v praxi.

Prof. Zuna: V České republice existuje 24 státních vysokých škol, dvě vojenské a 46 soukromých - na kterých studuje pouze  asi 8 % studentů. Kvalita absolventů je bohužel taková, s jakou se zaměstnavatelé ve většině případů setkávají... Rektor jedné nejmenované  dokonce řekl, když si to zájemci zaplatí, proč bychom jim studium neurychlili.  Naštěstí se nejedná o školy technického typu, i když bohužel skrze ekonomické zaměření se tito absolventi objevují i na pozicích v průmyslové branži. To je velmi špatné. Za akreditací a následnou existencí soukromých vysokých škol stojí celá řada tzv. létacích profesorů - garantů oboru. Buď se jedná o profesory již v důchodovém věku, nebo jsou na hlavní úvazek zaměstnáni ve státní škole a na soukromé na další úvazek, který mají za poskytnutou garanci.  Studentům nejsou běžně k dispozici. A to je dle mého názoru velmi špatné.

§§§§

Náš rozhovor jsme neukončili zrovna optimistickým pohledem, ale doufejme, že tolik očekávaná a připravovaná reforma terciárního vzdělávání mnoho zde vyřčených negativ začne řešit.

Za věnovaný čas a přátelskou atmosféru během rozhovoru oběma aktérům děkuje

Roman Dvořák

Petr Zuna: od divadla k technice Narodil se v Praze 21. března roku 1941. Jeho dědeček prof. Srdínko byl ministrem školství a zemědělství za první republiky, založil Purkyňův ústav, působil i jako děkan lékařské fakulty. Tyto všechny skutečnosti ovlivněné rokem 1948 zapříčinily to, že Petr Zuna mohl studovat „pouze" techniku. S ohledem na svůj vztah k filmu a divadlu si vybral jemnou mechaniku a optiku, od které již bylo blízko přes kamery k přeměně koníčka na pracovní vztah. Je zajímavé zde uvést, že Petr Zuna jako student působil v Semaforu a poté společně s Miroslavem Šimkem, Vladimírem Bystrovem a Petrem Uhlem v Olympiku založili sdružení MLOK (Mladí okolo kultury), kde se setkali Šimek s Grossmannem. Později pro nově nastudovanou hru hledali blonďatou zpěvačku, kterou si následně vybral jako svoji celoživotní partnerku. Ale zpět ke strojařině. Ve 4. ročníku ČVUT se setkal s profesorem Pluhařem, který zásadním způsobem ovlivnil jeho profesní záběr směrem k materiálům. Studium na Fakultě strojní ČVUT v Praze ukončil v roce 1963 na katedře nauky o materiálu, kam nastoupil jako asistent. Během své diplomové práce objevil jev, který nazval s prof. Pluhařem „druhá rekrystalizace". Zásadním způsobem prožíval roky 1967 a 1968, kdy se mu rok před okupací narodil první syn Pavel. Vědeckou hodnost kandidáta technických věd získal v roce 1972 v oboru Fyzikální metalurgie a mezní stavy materiálu. Rok předtím se narodil druhý syn Jan. V roce 1989 byl jmenován docentem a v roce 1992 profesorem pro obor nauka o materiálech. V období 1991-1997 a 2000-2005 vykonával funkci děkana FS ČVUT v Praze, v letech 1997-1999 funkci rektora ČVUT v Praze. Je zakládajícím členem a prezidentem Inženýrské akademie ČR. V roce 2003 mu byl udělen čestný doktorát University of Glasgow. V současnosti je proděkanem FS ČVUT a zástupcem vedoucího Ústavu materiálového inženýrství a je viceprezidentem České společnosti pro nové materiály a technologii. Se svoji ženou Marií se těší ze šesti vnoučat (Andulka, dvojčata Matěj a Honza, Adélka, Eliška a Filip).
Jiří Marek: od soustruhu k rýsovacímu prknu Narodil se 26. dubna 1964 v Brně. Již toto datum narození označovalo, že se v životě nebude nudit. Dle kalendáře totiž slaví jmeniny, příjmeniny a narozeniny vždy den po sobě v měsíci dubnu (24. - Jiří, 25. - Marek, 26. - narozeniny). Vyrůstal v rodině, kde byla strojařina zastoupena od dělnických profesí až po konstruktérské řemeslo jeho otce. Bylo to dáno tím, že v Kuřimi se nachází firma TOS Kuřim. Na strojařinu se však dostal omylem, protože původně chtěl být elektrikářem - připadalo mu to jako čistá práce. Omylem napsal jiné číslo oboru do přihlášky na střední odborné učiliště v roce 1978, a tak se stalo, že začal studovat strojařinu. Nepřemýšlel o tom, že půjde studovat po vyučení a maturitě vysokou školu - o tom rozhodl jeho úraz lokte, po kterém zůstaly trvalé následky. Studium na Strojní fakultě VUT v Brně zahájil v roce 1982 a po třech letech přešel studovat konstrukci průmyslových robotů a manipulátorů na katedru výrobních strojů, kterou vedl prof. Borský. A byl to právě on, který spolu s jeho otcem ovlivnil jeho další život. Jejich konstrukční um ho zapálil natolik, že začal intenzivně studovat nejenom roboty, ale i obráběcí stroje. Ukončil obhajobou diplomové práce v roce 1987 a v tomto roce se mu narodila dcera Lucie. Poté nastoupil do vývojové konstrukce jednoúčelových strojů TOS Kuřim, kde ho opět výrazně formovaly názory jeho prvních praktických učitelů ing. Dráždila, ing. Dokoupila a ing. Helána. Bylo to mimo jiné pracoviště, kde pracoval jeho otec a které vedl prof. Borský před svým odchodem na VUT v Brně. Od roku 1989 měl na starost konstrukční cvičení na VUT a v tomtéž roce se mu narodil syn Tomáš. Následně dostal nabídku převzít po prof. Borském přednášky v předmětech konstrukce obráběcích strojů, a tu v roce 1993 přijal. Na VUT potkal dalšího člověka, který ho v životě výrazně ovlivnil - prof. Kolíbala. V roce 1996 získal vědeckou hodnost doktora v oboru konstrukční a procesní inženýrství. V roce 1997 opět odešel do TOS Kuřim na místo výzkumně-vývojového pracovníka a své přednášky na VUT doposud nepřerušil. Od Mariana Sedláře, který mu také výrazně změnil život - tedy k dobrému -, dostal v symbolickém roce 2000 nabídku do Toshulinu s tím, že zřídí detašované pracoviště v Brně. Takto se i stalo a později to vedlo k tomu, že počátkem roku 2001 byl převeden na post vedoucího konstrukce. Od roku 2002 až dosud vykonává funkci technického ředitele Toshulinu. V roce 2004 byl jmenován docentem a v roce 2008 profesorem pro obor konstrukční a procesní inženýrství. Je členem několika odborných společnosti a zájmových sdružení. Má velmi tolerantní manželku Ilonu, se kterou je šťastně ženat téměř 25 roků.
Reklama
Související články
AI ve školství? Pro a proti: Odpovědnost a kontrola zůstanou na člověku

Umělá inteligence je dnes tématem, které se týká většiny oblastí lidské činnosti, včetně školství. V našem seriálu proto postupně oslovujeme osobnosti, které působí na různých pozicích a v různých typech škol, a ptáme se jich na to, jak využití AI ve školství hodnotí ze svého pohledu. Dnes jsme se na tuto problematiku podívali očima doc. Petra Koňase. Člověka, který ji vidí v širším kontextu, neboť je ambasadorem AI na VUT v Brně.

Kolébka českého inženýrství: Ústav procesní a zpracovatelské techniky

Ústav procesní a zpracovatelské techniky Fakulty strojní ČVUT v Praze se zabývá projektováním technologií a konstrukcí strojů a zařízení pro chemický, potravinářský a zpracovatelský průmysl i ekologii – od míchání a separace přes sušení a tepelné procesy až po skladování energie. Propojuje experimentální přístup, numerické simulace a reálný provoz do funkčních řešení pro praxi.

Kolébka českého inženýrství: Centrum vozidel udržitelné mobility

Centrum vozidel udržitelné mobility (CVUM) při Fakultě strojní ČVUT v Praze představuje platformu zaměřenou na výzkum silniční mobility, zejména v oblasti pohonných jednotek, emisí a provozu vozidel. Na řešení se podílejí pracoviště fakulty, včetně Ústavu automobilů, spalovacích motorů a kolejových vozidel (12120), i další odborníci napříč ČVUT, zejména z oblasti řízení, elektrotechniky a zpracování dat. Těžiště činností spočívá ve výzkumu, na který v řadě případů navazuje vývoj realizovaný ve spolupráci s průmyslovými partnery.

Související články
Geometrická přesnost CNC strojů

Při provozování CNC obráběcích strojů na ně působí řada vlivů. Tím rozumíme nejen působení okolí, kde je stroj instalován, ale také vliv obsluhy na stroj samotný a jeho působení na okolní prostředí. Tyto vlivy se podepisují na vlastnostech, po kterých všichni uživatelé obráběcích strojů volají, tedy na stabilitě chodu, opakované přesnosti obrábění a bezporuchovosti.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Související články
Ocenění pro mladé strojaře

Fakulta strojní ČVUT v Praze založila v roce 1993 – na popud tehdejšího děkana fakulty – Zvoníčkovu nadaci, pojmenovanou po prof. Janu Zvoníčkovi, vynikajícím konstruktérovi a zakladateli novodobého českého technického pokroku a spolutvůrci základů československého strojírenství, jako podporu pro všechny obory studia na fakultě a pro výchovu nových generací strojařů. Nadace vyhlašuje v každém akademickém roce soutěž o nejlepší diplomovou práci.

Měření dílů ve stroji obrobkovými sondami

Součástí Fakulty strojního inženýrství Vysokého učení technického v Brně je i Ústav výrobních strojů, systémů a robotiky (ÚVSSR). Spolupráce tohoto ústavu s průmyslovou praxí umožňuje hledat řešení, která jsou vyžadována jak ze strany těch, kdo CNC obráběcí stroje využívají, tak i aktuálními společenskými tématy. Mezi dlouhodobě řešená témata patří zvyšování efektivity výrobních procesů, přičemž naše pracoviště je zaměřeno na oblast metrologických systémů instalovaných v CNC obráběcích strojích. Mezi tyto systémy spadají obrobkové sondy.

160 let strojařského vzdělávání v Praze: Výzkum a vývoj pro moderní výrobu

Výzkumná, vývojová a inovační činnost je neoddělitelnou součástí aktivit Fakulty strojní ČVUT v Praze. Fakulta prošla se strojařinou všemi vývojovými etapami od počátků průmyslové revoluce po dnešek a v řadě průmyslových oblastí při tom hrála aktivní roli.

Jet jako pila

Řezání materiálů pomocí pily patří k nejstarším technologiím dělení materiálů a je používáno napříč širokým spektrem odvětví průmyslu, bez ohledu na nárůst potřebnosti v řadě domácností v časech řádění kůrovce či přiškrcení energetických zdrojů. Ve strojírenství se tato technologie vyskytuje nejčastěji v přípravách výroby nebo výrobě polotovarů a již tady předznamenává výrobní náklady svou produktivitou a přídavky na obrobení.

160 let strojařského vzdělávání v Praze: Od Božkova parovozu ke kosmickým technologiím

Výuka strojírenství začala na jedné z prvních technických vysokých škol v Evropě – pražské Stavovské inženýrské škole – již na počátku 18. století. Po transformaci na Český stavovský polytechnický institut v roce 1864 začalo systematické vzdělávání inženýrů v řadě oborů. Založením české polytechniky začíná také historie Fakulty strojní ČVUT v Praze. Po celých 160 let ovlivňovaly studium oboru změny, které přímo souvisely s vývojem vědy, rozvojem průmyslu a požadavky společnosti.

HiPIMS – technologie pro tvorbu odolných povlaků

V dentální chirurgii používaný amalgám vynalezli kolem roku 1370 Arabové a po staletí ovládli umění účinně vyspravovat zubní dutiny. Smíchaná pasta stříbra a rtuti dobře vyplňovala zub a ztuhla do potřebného tvaru, během tuhnutí nabývala na objemu, a bránila tak průniku bakterií. Podobné principy vyplnění různých materiálových vrubů jsou vysoce ceněny i dnes, protože tyto ostré vruby bývají nukleačním místem řady trhlin a koroze, a v případě tahové napjatosti vedou k rozevření boků trhlin a lomovému porušení namáhaných dílců.

Inovace pro zvyšování životnosti lisovacích nástrojů

Výrobci žáromateriálů jsou za současné situace na světových trzích nuceni hledat úspory zejména z důvodů značné konkurence ze zemí s nižšími náklady na práci. Jednou z cest k udržení konkurenceschopnosti je zavádění inovací do výroby, které snižují její energetickou náročnost, omezují opravy a odstávky výrobních zařízení a ve svém efektu vedou ke snížení výrobních nákladů za současného zvýšení kvality výrobků. Článek popisuje tuto problematiku z pohledu řešení ze strany FS ČVUT v Praze ve spolupráci se společností P-D Refractories CZ.

Od matematických modelů k domácí elektrárně

Technici znají organický Rankinův cyklus (ORC) již od 19. století, ale až donedávna se nedařilo pro něj nalézt praktické využití. V posledních letech se na využití principu ORC zaměřili v Univerzitním centru energeticky efektivních budov ČVUT (UCEEB). Výzkum tepelných cyklů s nízkým výkonem se jevil jako perspektivní v oblasti mikrokogenerace a využití odpadního tepla. Zvýšený zájem o ORC souvisel především s vývojem „domácí“‎ mikroelektrárny WAVE, která nyní již úspěšně „běží“‎ ve zkušebním provozu.

Vírová turbína: řešení pro malé elektrárny

Vírová turbína vznikla kolem roku 2000 jako reakce na požadavky malých investorů snížit náklady na výstavbu říčních vodních elektráren. Důvodem byla značná konstrukční složitost klasických vodních turbín.

Kompasem firmy je její smysl

Proč by měl manažer místo otázky „jak“ začít otázkou „proč“? A co má společného Viktor Frankl s Nassimem Talebem? Na otázky Jana Košturiaka odpovídá Rastislav Silný, fyzik, podnikatel a autor knihy Ako prežiť a zvíťaziť v chaose dnešného sveta.

Reklama
Předplatné MM

Dostáváte vydání MM Průmyslového spektra občasně zdarma na základě vaší registrace? Nejste ještě členem naší velké strojařské rodiny? Změňte to a staňte se naším stálým čtenářem. 

Proč jsme nejlepší?

  • Autoři článků jsou špičkoví praktici a akademici 
  • Vysoký podíl redakčního obsahu
  • Úzká provázanost printového a on-line obsahu ve špičkové platformě a mnoho dalších benefitů....  již 30 let zkušeností s odbornou novinařinou
Předplatit