To je jenom několik typických příkladů situací, se kterými se lze při návrhu technologie lepení potkat. Další vliv má požadovaná rychlost nanášení. Uživatel se samozřejmě snaží dobu nanášení co nejvíc zkrátit – čas jsou přece peníze a takt linky je neúprosným parametrem. A tady se objevují jiná omezení. Nanášecí zařízení má za úkol lepidlo natavit a ohřívat na nastavenou teplotu a pomocí čerpadla a hadic ho dopravit k aplikační hlavě, která lepidlo nanese. Čím kratší bude čas na nanesení housenky lepidla, tím silnější je potřeba čerpadlo, aby stačilo dopravit lepidlo v konzistenci řidšího medu až na místo určení. Čím více lepidla za hodinu je nutné nanést, tím větší výkon musí mít vyhřívání tanku s lepidlem a tím častěji bude potřeba granule lepidla do tanku dosypávat. Velikost aplikační jednotky tak musí odpovídat plánované spotřebě a velikost čerpadla odpovídat množství lepidla na jeden takt stroje.
Dalším aspektem, který je potřeba brát v úvahu, je to, jak bude nános vypadat (kolik lepidla a kam se má nanést). Jestli bude stačit klasická housenka, která se přitlačením druhé lepené plochy rozmáčkne, nebo je potřeba nanést tenkou vrstvu lepidla na velkou plochu, např. při výrobě lepicí pásky, koberců, kašírování tkanin. Pak se nabízí jako řešení nános pomocí kontaktní hlavy, která se lepeného povrchu dotýká a vytvoří na něm film o určité hmotnosti. Nebo lze volit něco mezi tím a lepidlo nanášet sprejováním na souvislou plochu nebo jen v ostrůvcích či pruzích. A to ještě nejde o požadavky zákazníka na konečný výrobek.