V prvobytně pospolné společnosti, kdy člověk žil jen v malých skupinkách a společenstvích a plnil funkci jak výrobce, tak spotřebitele, mohl vyrábět výrobky co do jakosti a množství takové, které vyhovovaly pouze jeho vlastním potřebám. Teprve až s rozvojem obchodu, kdy se začaly uplatňovat míry a váhy, vzrůstala i kontrola právě těchto veličin. Ve středověku se připojila i kontrola ze stran cechů, které se snažily zabránit nekalému podnikání.
S rozvojem průmyslové výroby a s rostoucím počtem manufaktur rostla i potřeba kontroly. Nejprve ji zajišťovali samotní dělníci a mistři, popř. majitelé. Tento způsob prakticky fungoval až do začátku dvacátého století. S růstem vývoje se však projevuje potřeba využít specializovaných kontrolorů. Vznikají modely výrobních procesů s technickou kontrolou a objevují se speciální útvary technické kontroly.
Další růst výroby po první světové válce má za následek vznik a vývoj statistických metod použitelných pro průmyslovou praxi. Zásluhou Američanů Romiga a Shewharta se ve třicátých letech dvacátého století objevily první statistické metody kontroly výrobních procesů. Předválečné, válečné a rané poválečné období však statistickým metodám kontroly výrobních procesů příliš nepřálo. Hlavním požadavkem ve výrobě nebyla jakost, ale množství. Pozornost otázkám jakosti se soustředila především na technickou kontrolu vstupů a výstupů.
Po druhé světové válce se daří zavádět statistickou regulaci výrobních procesů zejména v Japonsku, a to díky W. E. Demingovi. Statistická regulace výrobního procesu se stává významným nástrojem preventivní kontroly. Japonci se snaží statistické řízení procesů rozšířit i do dalších oblastí a činností organizace, včetně předvýrobních etap. Vzniká skutečný moderní systém jakosti, označovaný jako Company Wide Quality Control (CWQC).
I jinde ve světě, pod vlivem rostoucích požadavků zákazníků a uživatelů na jakost výrobku a s ohledem na rostoucí konkurenci a zpomalující se tempo ekonomického růstu na počátku 70. let, rostla u organizací potřeba zvýšit péči o jakost. Mnohé organizace pociťovaly potřebu vytvářet systémy jakosti. Začaly vznikat první podnikové a odvětvové standardy definující požadavky na systém jakosti.
Docházelo ke stále větší koordinaci všech činností a oblastí, jako jsou plánování, průzkum trhu, vývoj, výroba, distribuce, servis a další. Objevuje se pojem "celkové řízení jakosti", jehož autorem je Američan A. V. Feigenbaum. Celkové řízení jakosti se začíná uplatňovat i v nevýrobních odvětvích. Rozpracování těchto přístupů vedlo k pokusům o totální management jakosti (TQM), který je z velké části založen na principech managementu jakosti definovaných W. E. Demingem.
Snaha o dokumentaci systému jakosti vyústila v roce 1987 zveřejněním norem řady ISO 9000 a následně i norem řady ISO 10 000. V roce 1994 byly normy řady ISO 9000 poprvé významně revidovány. Tato revize však nepřinesla žádoucí zvrat v tom smyslu, aby byl obsah
norem přizpůsoben dynamickým rozvojovým trendům v moderním managementu jakosti. Proto bylo rozhodnuto o druhé zásadní revizi norem řady 9000, známé pod pojmem "revize ISO 9000:2000. Funkčnost těchto systémů je ověřována certifikačním auditem. Výstupním dokumentem je certifikát, který garantuje odběratelům (zákazníkům) požadovanou úroveň jakosti.
Konec dvacátého století je charakteristický rozvojem informačních technologií a globální konkurencí. Ta nutí organizace, které chtějí uspět na trhu, začleňovat do svých systémů další oblasti, jako jsou oblast životního prostředí, problematiku bezpečnosti a další. V roce 1996 byly schváleny a zveřejněny normy ISO řady 14 000 definující požadavky na management životního prostředí. Tento kombinovaný přístup se často označuje pojmem integrovaný management.