Synchronní technologie představuje průkopnické řešení v interaktivním 3D objemovém modelování, které je integrováno do nových verzí systémů NX a Solid Edge společnosti Siemens PLM Software. Kombinací zevrubného posouzení geometrie modelu uživatelem, definovaných vztahů a parametricky řízených rozměrů spolu s následnou lokalizací závislostí v reálném čase nabízí synchronní technologie to nejlepší z obou přístupů.
Kontrola nad editací poddefinovaného modelu
Na jednom konci řady mějme model, který je zcela poddefinován, tj. nemá pro svou geometrii žádné vazby. Často jsou takové modely produktem překladů mezi různými CAD systémy. Takovýto model neobsahuje žádné geometrické vazby ani parametrické podmínky pro rozměry.
Obrázek 1 znázorňuje model lože čepu, které je zcela poddefinované. Uživatel musí provést změnu, která posune zvýrazněný válcový otvor o danou hodnotu směrem nahoru. Jelikož je model zcela poddefinovaný, nejsou zde žádné řídicí rozměry, které by umožnily uživateli provést parametrickou modifikaci polohy válcového otvoru. Vzhledem k absenci vazeb dojde posunutím otvoru pouze k posunutí otvoru čepu, avšak tím získáme cela neuspokojivý výsledek (viz obr. 2), jelikož model ztrácí nepsanou, avšak očekávanou podmínku zachování konstantní tloušťky lože. Každý konstruktér si umí na první pohled domyslet, že lože čepu má zůstat soustředné s jeho vnějším povrchem a že boční zkosené hrany mají zůstat k tomuto vnějšímu povrchu tečné. Uživatel v tomto případě mohl při výběru prvků pro posunutí vybrat i vnější plochu čepu, tak, aby se tyto posouvaly zároveň, avšak bez přidání trvalých vazeb nemůže dosáhnout zachování požadovaného zkosení hran, jak je znázorněno na obrázku 3.
S použitím synchronní technologie může být stejná úprava prováděna na zcela poddefinovaném modelu s tím rozdílem, že nyní systém zcela automaticky rozezná v reálném čase výše zmíněné silné geometrické vazby a zachová jak soustřednou vazbu obou válců, tak tečnost zkosených hran (obr. 4). Uvědomme si, že tato změna byla provedena pouze posunutím vnitřní válcové díry. Stejného výsledku bychom dosáhli také uchopením a posunutím pouze vnějšího povrchu čepu.
Editace plně definovaného modelu
Nyní se podívejme na druhý konec řady a prozkoumejme chování synchronní technologie v rámci parametrického, plně definovaného modelu. Obrázek 5 zobrazuje model s referenční kótou mezi dvěma dírami umístěnými v základně. Tato kóta je zároveň řídicí kótou pro vzdálenost středu lože čepu, která je parametricky dána jako 0,75násobek vzdálenosti mezi dírami v základně. Tento vztah tedy reprezentuje parametrickou závislost, která musí být zachována, přestože model projde změnou.
Obrázek 6 ukazuje, že konstruktér může použít přímý posun pro zaoblení na konci základny a synchronní technologie současně rozezná, že soustředná díra tvoří se zaoblením soustřednou vazbu, a tuto díru automaticky přidá do výběru k posunutí. Posun je realizován pomocí prvku move face přímého modelování. Tak jako se bude zvětšovat základna, bude se posouvat i soustředná díra v základně a zároveň zůstane zachován vztah mezi základnou a ložem čepu, který se bude současně měnit v závislosti na posunu základny a díry. Obrázek 7 zobrazuje výsledek tažení konce základny o 30 mm. Všimněme si, že parametrický vztah určený rovnicí byl zachován a je tak demonstrováno propojení synchronní technologie s parametrickými vazbami zadanými uživatelem.