Základním problémem diagnostiky je stanovení kritických míst u objektu se sledovaným provozem, ve kterých je možné vhodným snímačem s elektrickým výstupem měřit změnu fyzikální veličiny charakterizující poruchu, resp. její vznik a vývoj. Podle měřené změny jedné nebo více fyzikálních veličin lze stanovit spolehlivé kritérium charakterizující vznik a vývoj poruchy až do mezního stavu hrozícího havárií, a tedy i dobu, po kterou bude možno objekt ještě používat, a termín, kdy bude třeba provést jeho demontáž a opravu. Vznik, vývoj poruchy a vzniklá havárie jsou zpravidla v diagnostickém zařízení doprovázeny výstražným akustickým či světelným signálem, který bezprostředně obdrží obsluha sledovaného objektu, případně ještě obsluha navazujících zařízení.V různých oborech jsou nároky na technickou diagnostiku rozdílné.
Značné nároky jsou na ni kladeny např. v dopravních a bojových letounech, v kosmických dopravních prostředcích, u rychlovlaků atd., kde je mezi vznikem některých poruch a havárií jen krátký časový úsek využitelný pro účinnou záchrannou akci iniciovanou moderním diagnostickým systémem. Velmi nebezpečné mohou být také nezvládnuté poruchy rozsáhlých elektrárenských turbosoustrojí, u komplikovaných výrobních zařízení, u výkonných pohonů lodí apod., kde se následky mohou projevit především značnými ekonomickými ztrátami. Proto i zde jsou nároky na technickou diagnostiku velmi přísné. Evidentní je důležitost technické diagnostiky pohonných jednotek automobilů, obráběcích strojů, zařízení pro různé výrobní procesy atd. Nejjednodušší technická diagnostika je naopak známá např. z hotelových místnosti vybavených snímači teploty ohlašujícími případné nebezpečí požáru.