Právní odpovědnost za výrobek a jeho bezpečnost je řešena v podmínkách České republiky v oblastech soukromoprávní a veřejnoprávní ochrany.
V oblasti soukromoprávní ochrany (tj. v mimosmluvních vztazích) jsou základními právními předpisy:
Občanský zákoník - zákon 40/1964 Sb. ve znění všech pozdějších dalších úprav, zákon 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších právních úprav, zákon 59/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku ve znění zákona 209/2000 Sb., podle něhož z hlediska přiměřené úrovně bezporuchovosti a bezpečnosti pro mimosmluvní vztahy odpovídá výrobce nebo distributor za škodu způsobenou vadou výrobku, prokáže-li poškozený vadu výrobku, vzniklou škodu (tj. škodu na zdraví nebo následnou škodu na jiné věci, než je vadný výrobek) a příčinnou souvislost mezi vadou výrobku a škodou.V oblasti veřejnoprávní ochrany se pak jedná o následující předpisy:
obecně zákon 102/2001 Sb. o obecné bezpečnosti výrobků, pro výrobky s užitím ve specifikovaných oblastech, např. zákon č. 38/1995 Sb. o technických podmínkách provozu silničních vozidel na pozemních komunikacích, zákon 114/1995 Sb. o vnitrostátní přepravě, zákon 18/1997 Sb. o mírovém využití jaderné energie a ionizujícího záření, zákon 258/2001 Sb. o ochraně veřejného zdraví, pro skupiny výrobků vymezených speciálním zákonem, např. zákon č. 79/1997 Sb. o léčivech, zákon č. 110/1997 Sb. o potravinách a tabákových výrobcích atd., pro výrobky stanovené zákonem č. 22/1997 Sb. o technických požadavcích na výrobky ve znění zákona č. 71/20000 Sb., kde konkrétní skupiny stanovených výrobků, technické požadavky na ně a postupy posuzování shody s těmito požadavky jsou upravovány jednotlivými nařízeními vlády.Účelem zákona 102/2001 Sb. o obecné bezpečnosti výrobků je zajistit, aby výrobky uváděné na trh a do oběhu byly bezpečné. Termín výrobek je pro účel tohoto zákona definován jako jakákoliv movitá věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k nabídce spotřebiteli nebo lze očekávat, že bude užívána spotřebiteli, pokud je tato věc dodávána v rámci podnikatelské činnosti úplatně nebo bezúplatně, a to jako věc nová nebo použitá či upravená.
Podle § 5 zákona 102/2001 Sb. o obecné bezpečnosti výrobků jsou výrobci a dovozci povinni uvádět na trh a do běhu pouze výrobky, které jsou bezpečné. Podle § 3 tohoto zákona se za bezpečný považuje takový výrobek, který za běžných nebo rozumně předvídatelných podmínek užití nepředstavuje po dobu stanovené nebo obvyklé použitelnosti žádné nebezpečí nebo jehož užití představuje vzhledem k bezpečnosti a zdraví osob pouze minimální nebezpečí při jeho správném užívání, přičemž se sledují zejména:
vlastnosti výrobku, jeho životnost, složení, způsob balení, návod na jeho montáž a uvedení do provozu, pro způsob užívání včetně vymezení prostředí užití, způsoby označení, návod na údržbu a likvidaci a další údaje poskytnuté výrobcem;vliv na další výrobky, jestliže lze důvodně předpokládat jeho užívání s dalšími výrobky;způsoby předvádění výrobků;kategorie uživatelů, kteří mohou být ohroženi při užití výrobku, zejména děti a osoby s omezenou schopností pohybu a orientace.
Podle § 3 zákona se za bezpečný se považuje výrobek splňující požadavky zvláštního právního předpisu a mezinárodních smluv, jimiž je ČR vázána. Pokud takový předpis neexistuje, považuje se za bezpečný výrobek, který splňuje požadavky českých technických norem nebo odpovídá stavu vědeckých a technických poznatků známých v době jeho uvedení na trh. Zákon dále stanovuje požadavky na průvodní dokumentaci a označování výrobků, povinnosti osob při zajišťování bezpečnosti výrobků uváděných na trh, povinnost orgánů veřejné správy (tj. státní správy a územní samosprávy v přenesené působnosti) činit v mezích své působnosti veškerá opatření, aby zamezila dovozu, vývozu a uvádění na trh výrobků, které nejsou bezpečné, a všemi dostupnými prostředky o nich informovat spotřebitelskou veřejnost, principy dozoru nad tím, zda jsou na trh uváděny bezpečné výrobky, a dále orgány (stanovené zvláštními předpisy), které dozor provádějí, včetně jejich oznamovací povinnosti v situacích vážného a bezprostředního rizika pro zdraví a bezpečnost spotřebitelů.
Zákon také stanovuje možnou výši ukládaných pokut až 20 milionů Kč, způsob ukládání pokut, jejich splatnost, vybírání a vymáhání řeší odkazem na zvláštní právní předpisy.
Odpovědnost za bezpečnost (a obdobně za spolehlivost) však není jen záležitostí výrobců/dodavatelů, ale je sdílena i zákazníky. Sdílení odpovědnosti např. u objektů typu technických zařízení a systémů lze rámcově a stručně shrnout takto:
výrobce zodpovídá za stanovení požadavků na bezpečnost a spolehlivost pro stanovené podmínky a dobu užívání, jejich vkonstruování (vprojektování) do návrhu či projektu, dále za inherentní bezpečnost (a obdobně životnost, bezporuchovost atd.), realizovanou během výrobních etap, za stanovení politiky údržby a podstatnou měrou za zajištěnost údržby (jak po poruše, tak preventivní),
zákazník má obecně odpovědnost především za dodržování stanovených podmínek užívání, tj. zejména provozních podmínek (zatížení, namáhání, podmínky prostředí), za zacházení (kvalifikovanost obsluhy apod.), za zajištění provádění preventivní údržby a podle okolností sdílí či přejímá odpovědnost za údržbu po poruše a zajištěnost údržby v podmínkách organizace.
Doc. Ing. Antonín Mykiska, CSc.