Bezpečně mezi roboty

Protože toto téma je stále žhavé a obor automatizace a robotizace se rychle vyvíjí, pozvali jsme tentokrát pana Nevěřila k nám do redakce, abychom na toto téma navázali a ohlédli se, kam se za tu dobu situace posunula.

MM: Pane Nevěřile, změnil se od doby našeho minulého setkání přístup firem k otázkám bezpečnosti v oblasti automatizace a robotizace?

M. Nevěřil: Já jsem přesvědčen o tom, že trend jde dobrým směrem a že řada firem bezpečnost vnímá jako důležitou část své výroby. Zatímco před dvěma roky tak 70 zákazníků ze 100 přicházelo až poté, kdy se u nich něco stalo, dnes už možná je více těch, kteří přicházejí proto, že chtějí, aby jejich továrna byla bezpečná.

MM: Jak se v důsledku digitalizace a technického vývoje mění struktura automatizačních řešení?

M. Nevěřil: Dnes se tomu říká digitalizace, před dvěma roky jsme si hráli se slůvky Průmysl 4.0 nebo internet věcí. Teď vnímám nový fenomén – digitální dvojče. Najednou ho umí všichni, najednou ho všichni zákazníci potřebují… Ale k vaší otázce: s digitalizací přichází větší rozsah automatizace. Podle mě rozhodně odvětví, kterému říkáme general industry, tedy v jiných oblastech, než je automobilový průmysl. Jak automobilky, tak i jejich dodavatelé jsou již na relativně vysokém stupni automatizace, a ta se nyní dostává do dalších oblastí průmyslu. Obrovský nárůst je v potravinářství a úplně novým oborem je logistika. Svět se přesunul do „onlinu“, nakupovat v kamenných obchodech nemůžeme, a o to víc se zvýšil tlak na automatizaci a digitalizaci v oblasti intralogistiky a logistiky. Díky digitalizaci také firmy začínají více přemýšlet o tom, co jejich stroje vlastně dělají. Ve strojích je spousta dat, ale většina firem zatím nemá systémy, které by data ze strojů dokázaly sesbírat a efektivně s nimi pracovat.

MM: Roste mezi výrobními firmami zájem o komplexní dodávky ucelených automatizačních řešení?

M. Nevěřil: Firmy, které chtějí investovat do nové technologie, se snaží koupit stroj s automatizací jako celek, protože to je jistě jednodušší. Ty, které mají nějaký strojový park, jejž chtějí zefektivnit, se převážně obracejí na integrátora. Ale začíná se projevovat trend, že firmy se obracejí na takového integrátora, který jim dodá komplexní řešení, ideálně i s výstupem na digitalizaci ve smyslu sběru dat a jejich vyhodnocení.

Pokud bych měl navázat na vaši první otázku, spousta firem pochopila, že čím lepší a kvalitnější stroje, i z hlediska bezpečnosti, si pořídí, tím lepší budou mít výsledek a zároveň tím méně riskují. Troufám si odhadnout, že již kolem 30 % našeho byznysu v oblasti poradenství se odehrává v oblasti posouzení/kontroly strojů u jejich výrobců předtím, než začnou fungovat u koncového uživatele. V tomto případě, si nás výrobní firma (koncový zákazník) pozve už ve stadiu projektu. My začneme s jeho dodavatelem řešit úroveň bezpečnosti a veškerá opatření, která navrhl, a pomáháme tak koncovému uživateli k tomu, aby stroj, který si do továrny přiveze, byl pokud možno bezpečný a v souladu s legislativou.

MM: Pozorujete výraznější nástup kolaborativní robotiky do běžné průmyslové praxe? Jak se změnila informovanost firem v této oblasti?

M. Nevěřil: Informovanost se jistě zlepšila, úroveň nasazení se podle mě moc nezvýšila, ale výrazně se změnilo to, že lidé u toho začali přemýšlet. První trend byl: „Dejte si do výroby kolaborativního robota,“ – a kdo ho neměl, jako by nebyl. Spousta poboček nadnárodních firem to dokonce dostala příkazem, ale když jste tam přišli po roce, tak chudák ležel složený někde u zdi. Proč? Protože: „On nám jezdí hrozně pomalu. A když mu dáte něco složitějšího, tak to vlastně dělat nemůže.“ Takže jsme se zamysleli nad tím, na co je takové zařízení vlastně dobré, a dnes se setkáváme s případy, kde tyto roboty pomáhají v ergonomicky náročných aplikacích, a nejedná se přitom o aplikace nebezpečné, kdy by robot držel místo chapadla třeba nůž. Ale stále platí, že pokud za rok uvidíme 100 robotických pracovišť, tak jestli z nich bude v plně kolaborativním módu 10, je to hodně.

Pořád přitom platí to, co už jsem řekl a za čím si stojím, že „když si kupujete robota, tak chcete, aby makal a neflákal se“. Robot v kolaborativním režimu nikdy nepojede rychleji než 250 mm.s^–1, a to v ideálním případě. Robot, který bude v kleci, pojede klidně rychlostí 5 000, 7 000, nebo i 10 000 mm.s^–1. Samozřejmě s ohledem na jeho velikost a aplikaci.

MM: Dalším fenoménem jsou mobilní roboty, které zajišťují například zmíněnou vnitropodnikovou logistiku. Jaké otázky je třeba řešit v těchto případech?

M. Nevěřil: Děkuji za tuto otázku. Já jsem měl před několika dny zrovna na toto téma několikahodinovou diskuzi s kolegy z našeho regionu i z okolních zemí. Situace je tu podobná jako v kolaborativní robotice před nějakými pěti lety. Kolaborativní robotika předběhla svou dobu v tom smyslu, že tu nebyla žádná legislativa vymezující, co tato zařízení mohou dělat. Dodnes na kolaborativní robotiku neexistuje legislativa na úrovni normy, pouze technický standard. Podobně jsou na tom dnes AGV či mobilní roboty. Existuje legislativa, která říká, že tato vozidla se mohou pohybovat mezi lidmi. Ale dnes existuje i kombinace, kdy na tomto AGV jede šestiosý robot. Nebo vozík, který vyšplhá do regálu, naloží si krabici a odveze ji na místo určení. V tuto chvíli máme komplikovanou situaci, protože kombinujeme několik legislativ dohromady. Jako společnost Pilz jsme zastoupeni v mezinárodních standardizačních komisích, kde tato legislativa vzniká, a průmysl dnes vyvíjí velký tlak na to, abychom tuto legislativu nějak uchopili, protože trend opět předběhl svou dobu.

Další zajímavou oblastí jsou roboty v medicíně. Představte si robot, který drží CT nebo magnetickou rezonanci. Teď si představte, že jako pacient ležíte a nad vámi robot drží něco, co váží tunu… Z hlediska toho, jak vás to oskenuje, je to super. Ale z hlediska bezpečnosti je to robot, potažmo robotická aplikace, nese břemeno, které je navíc obrovsky těžké. A kde je k tomu legislativa? A je ten robot kolaborativní? Asi ne, že?

Abych se vrátil k vaší otázce – ano, mobilní robotika je trend, ale zatím jsme na počátku. Aplikací bude daleko více než dnes a já sám si dokážu představit daleko větší rozsah působnosti, který bude potřeba legislativně uchopit a ve kterém je z hlediska automatizace a robotizace velký potenciál, který zatím není využit.

MM: Jak velké vlastně je zpoždění legislativy za těmito novými technologiemi?

M. Nevěřil: Vypracování normy v rámci EU trvá většinou mezi pěti až sedmi lety. Nyní je před dokončením nová robotická norma, která již bude zahrnovat kolaborativní robotiku, ale to jsme pozadu o nějakých pět nebo šest let. Dobře, norma na mobilní naváděné vozíky existuje, ale na mobilní naváděné vozíky s kolaborativním robotem nikoliv…

MM: Jak to tedy firmy řeší?

M. Nevěřil: Řeší to dodavatelé těchto zařízení. Se spoustou z nich jednáme a znamená to využít legislativy, která je k dispozici, a v ostatních případech musíme vycházet z praktických znalostí a zkušeností, které máme, abychom zajistili, že to zařízení bude na jednu stranu bezpečné a funkční, ale nesmíme přitom zapomenout na to, že musí být i provozování schopné.

MM: Jak současná koronakrize změnila zájem o automatizaci a robotizaci?

M. Nevěřil: V některých oblastech zájem obrovsky narostl, ale jsou odvětví, která stagnují. V automobilovém průmyslu roste odvětví elektromobility. Dojíždí řada naplánovaných projektů, ale u nových velkých projektů většinou panuje velká opatrnost, co se týká investic. Jasným trendem je využití stávajících technologií a „vymačkat“ z nich, co jde. Oblasti, které rostou, jsou general industry a potravinářství. Hlavní motivací je hrozba nedostatku pracovníků, která je aktuálnější než kdy jindy, protože jednak zde nejsou ti zahraniční a jednak továrna může mít jednoduše ze dne na den fatální problém, protože se zjistí výskyt viru a polovina pracovníků na tu směnu prostě nepřijde, buď z důvodu nemoci, nebo karantény.

Velký nárůst v oblasti automatizace a robotizace je hlavně v oblasti malých a středních firem, které jsou mnohem flexibilnější a jejich majitelé se snaží reagovat na aktuální situaci. Právě pro malé a střední firmy se hodí systém, který jsme vyvinuli v České republice a kterému říkáme PDS, tedy Pilz Data System, a sbírá data z výroby. Díky tomu pak lze snadno sledovat efektivitu každého stroje, a ta je často závislá na efektivitě obsluhy.

MM: Jak bezpečnost výrobních zařízení souvisí s firemní ekonomikou? Jinými slovy – může mít investice do bezpečnosti i reálný finanční přínos?

M. Nevěřil: Obecně platí, že pokud je firemní kultura dobrá, pak i celkový trend v továrně je dobrý. A pokud je součástí této firemní kultury i bezpečnost, má to přímý vliv, protože lidé se snaží obsluhovat zařízení správně a bezpečně. Nyní je manuálních pracovníků méně, a ti začínají více přemýšlet. Platová úroveň se až na výjimky srovnala a lidé začínají vnímat širší obrázek toho, co je součástí jejich práce. Je pracovní prostředí hezké? Dají jim tam pohodlné pracovní oblečení? Postaví je k hezkému stroji, z kterého je nebolí záda? A nestává se, že se každý druhý týden někdo ošklivě zraní? Pokud je firemní kultura dobrá, lidé chodí do firmy rádi a dříve nebo později většina z nich pochopí, že budou chodit raději sem než někam, kde jim dají stejně nebo o málo víc (protože nebudou mít lidi), ale každou chvíli se tam někomu něco stane nebo se nemůžou u práce narovnat. Tedy bezpečnost a úroveň firemní kultury tak přímo ovlivňuje, zda je na tom firma dobře a jak je efektivní.

Bohužel jsem hlavně v poslední době zažil několik případů, kdy firma chtěla ušetřit a koupila si stroje od čínského integrátora. Ano, Číňané se naučili velice dobře kopírovat, takže jejich stroje vypadají celkem slušně. Ale pokud jde o technologie, kde je několik robotů, které manipulují s břemeny o hmotnosti několika stovek kilogramů, záleží i na know-how čili na tom, jak je ta technologie inženýrsky zpracovaná, a to se dá okopírovat těžko. Jde o to, jak fungují logické funkce a posloupnost činností nebo například, co se stane, když se otevřou dveře a někdo vleze dovnitř... Pak může dojít k situaci, že přijdete na inspekci, vlezete dovnitř a proti vám jede robot, který má tři tuny! Ten robot by se přece za žádných okolností neměl pohnout! V tu chvíli musíte řešit, co s tím. Takže bohužel jsem už několikrát jako jednatel Pilzu ihned napsal dopis, že doporučuji, aby dané zařízení bylo okamžitě zastaveno do doby, než se udělají alespoň určitá minimální, ale zásadní opatření, aby to zařízení nemohlo někomu ublížit. A vězte, že jsou místa, kde se to zastaví a začne řešit, a že jsou místa, kde řeknou: „My ale potřebujeme dodávat, děkujeme.“ V takovém případě instruuji své kolegy, že do této firmy chodit nebudeme, protože s tím nechci mít nic společného ani se dívat, jak jednoho krásného dne robot vyveze člověka za plot. A dopis napíšu proto, protože mi to není jedno. Naše situace je podobná situaci právníka, který vám neřekne, jak co máte udělat, ale: „Bylo by potřeba, abys to udělal asi takhle, a pod to se ti pak podepíšu.“ Jenže nedokážeme věc přímo ovlivnit. Pokud továrna chce stále fungovat, tak bude stále fungovat.

Ale trend je určitě lepší než dříve. Uvedu krásný příklad z loňského roku: úplně nová továrna, technologie, na konci jsou výrobky ze dřeva. Od té doby, co přijely bagry kopat do země, jsme partnerem této společnosti v oblasti bezpečnosti a dohlížíme na celkovou dodávku technologie. Jezdíme k dodavatelům, hlídáme, aby technologie byla v pořádku, a na konci pomáháme certifikovat vzniklý výrobní celek. Oni nás mají jako garanta, že technologie bude v pořádku. Takový přístup vnímám jako obrovský pokrok a jako metu, které bychom měli dosahovat. A to nejen proto, že komerčně je to pro nás zajímavé, ale hlavně proto, že pak je ten cyklus správný, protože postavíte lidi k něčemu, co je navrženo dobře a za normálních okolností jim to neublíží. Pro nás je naše práce nejen obživou, ale i posláním v duchu motta: „Pilz ambassador in Safety“.

MM: Děkuji vám za rozhovor a přeji nejen vám, ale i nám všem, aby takových osvícených firem bylo co nejvíce.

Videozáznam celého rozhovoru: