(Ne)bezpečná automatizace

Společnost Pilz patří k předním světovým hráčům na poli bezpečnosti a průmyslové automatizace, pro niž nabízí své služby, produkty a systémy určené pro bezpečnost strojů a zařízení. Velká část těchto zařízení je vybavena roboty. Co to přináší v běžné praxi, o tom už nechám mluvit pana Nevěřila.

MM: Co všechno to vlastně pro firmu znamená, když se rozhodne pořídit si do výroby robot?

M. Nevěřil: O tom má přesnou představu málokdo, obecné povědomí je na dosti nízké úrovni, a to i přesto, že robot je dnes pro lidi věc známá. Jako firma Pilz se pohybujeme v oblasti bezpečnosti, která s automatizací a robotizací souvisí. Firmám se snažíme při jejich implementaci pomoci tak, aby zařízení lidem pokud možno neubližovalo – jednoduše řečeno, aby stejné množství lidí, které přišlo do práce, z té práce také odešlo.

MM: To je samozřejmě chvályhodná snaha…

M. Nevěřil: Ano, ale už jsem byl i u zařízení, kde byla krev na zemi a ti lidé z práce neodešli nebo neodešli se stejným počtem končetin…

Dnes sem přicházejí firmy, které prodávají roboty jako housky na krámě – tady si ho postavíte, tralalá, a už to jede. A ono to tak není. Já osobně pracuji v robotice od roku 2001, kdy se s ní tady v Čechách víceméně začínalo, proto je pro mě poměrně složité přijmout to, že najednou přijede firma a řekne: „Jasně, dáme tam robot, žádný problém...“ A já tady mám tým lidí, který nedělá nic jiného, než že přijede k zařízení a snaží se je zkontrolovat a aplikovat platnou legislativu. A řada nálezů, které máme, je značně problematická. Budu rád, když tento rozhovor někoho přiměje k zamyšlení se nad tím, co je vlastně jeho motivací, proč to všechno chce dělat, a případně se spojí s někým, kdo mu v tom může pomoci.

MM: Je situace hodně vážná?

M. Nevěřil: Dnešní stav není dobrý v tom, že lidé ztratili z robotů přirozený respekt. Podobně jako když jezdí mnoho let v autě, tak mají dojem, že se naučili řídit, ale přitom řídit neumějí a mohou být pro ostatní účastníky silničního provozu nebezpeční. Před nějakými deseti lety firmy – ať už investoři, nebo integrátoři – k robotizaci přistupovali ve srovnání s dneškem s mnohem větší pokorou. Neříkám, že je třeba mít z robotizace strach, ale neměly by být opomíjeny věci, které mají být splněny.

MM: Jak se to dotýká kolaborativní robotiky?

M. Nevěřil: Kolaborativní robotika je dnes oblíbeným tématem. Ale v těch pěti zemích, které mám na starosti, jsme dosud certifikovali asi jen pět nebo šest aplikací do plně kolaborativního režimu bez jakékoliv ochrany. A posuzovali jsme jich stovky. Vícekrát jsme byli u zákazníků, kteří dostali nařízení odněkud z centrály, že si musejí nainstalovat kolaborativní robot. Když jsme se jich zeptali, na co ho potřebují nebo co má dělat, odpověděli, že to je jedno, že důležité pro ně je, aby mohli reportovat, že ho mají.

Je tedy potřeba položit si otázku: „Potřebujeme ve výrobě kolaborativní robot?“ Ano? A tedy na co? A jaká je motivace? Nebo obecně – proč si koupit robot? Asi proto, aby částečně nahradil člověka. A aby ušetřil peníze. Lidově řečeno, aby se neflákal, nemarodil, nechodil na kafe a nekouřil. Tohle všechno splňuje klasický robot, když mu k tomu dáte, co je potřeba. Když si ovšem koupíte kolaborativní robot, bude limitován ve své rychlosti, protože ta je omezena legislativou na 250 mm.s-1, to znamená – bude se flákat. Navíc celková ergonomie a uspořádání pracoviště budou třikrát nákladnější než u normálního s lidskou obsluhou, to znamená, že i návratnost bude delší.

Tady jsme u jádra problému – firmy tu jsou od toho, aby vydělávaly peníze. Je nedostatek lidí, potřebujeme tedy vyšší míru automatizace. Na druhou stranu tu automatizaci musí někdo obsluhovat a to nebudou běžní manuální pracovníci, natož lidé z agentur. Přitom obecné povědomí na trhu je: „Máš nedostatek lidí? Kup si roboty, tím to vyřešíš.“ Tak to ale není.

Většina renomovaných firem, která se roboty zabývá desítky let, je zoufalá z toho, jaké povědomí na trhu je i díky marketingovým tahům některých firem, které to tímto způsobem prezentují. Spousta lidí pak má mylnou představu, že roboty vyřeší jejich problémy s kvalitou nebo s nedostatkem zaměstnanců. Ano, roboty mají budoucnost a já jsem velkým přítelem automatizace a robotů. Ale musejí být používány k tomu, k čemu jsou vymyšleny, a musí to být ku prospěchu. Velké rozdíly ovšem vyplynou právě z toho, jak k jejich implementaci přistoupíme.

MM: Jak tedy při zavádění robotizace postupovat?

M. Nevěřil: Jako správný postup vidím nejprve si zkusit vypracovat studii toho, co mi robotizace přinese. Chcete-li to udělat správně, stojí za to projít si výrobu a vytipovat si pár kritických zařízení, která jsou pro vás klíčová, pozvat si firmu, která se automatizací a robotizací zabývá, nechat si vypracovat návrh řešení a z toho zjistit, kolik by to stálo, jaká by byla návratnost, jaké by to vyžadovalo změny ve výrobě. Na základě toho vyhlásit tendr na dodavatele a v tom celku nezapomenout ani na bezpečnost a ergonomii.

Bezpečnost však obecně stojí peníze a zpomaluje, protože se nemůžete dostat do stroje hned a musíte do něj navěsit haldu techniky. Jedna z věcí, která k tomu vede, je, že se vytrácí dědičnost řemesla. Dříve lidé u těch strojů strávili celý život, a když přišel čas odejít na odpočinek, přišla nová generace. Ale ti noví předtím strávili tři až pět let se starými praktiky, kteří je naučili, na co si dávat pozor. Dnes je to tak, že agentura ráno přiveze autobus lidí, postaví je ke stroji a ti lidé ani nevědí, že jim může ublížit. Ani si nepřečtou, že mají dávat na něco pozor, protože česky neumějí. Takže jedním z důvodů, proč se zvyšují požadavky na bezpečnost, je, že se snižuje kvalifikace obsluhy.

MM: Může být kolaborativní robot bezpečný?

M. Nevěřil: Z principu věci žádný robot není bezpečný. Bezpečná může být pouze aplikace. I když vezmete robota deklarovaného pro metodu 4, což je přímá kolaborace robot–člověk, a dáte mu do chapadla nůž, bude bezpečný?

MM: Robot možná ano, ale ne ta aplikace…

M. Nevěřil: To souhlasí, vaše otázka byla správná, ale chtěl jsem poukázat na to klišé o bezpečnosti robotů. Navíc čím větší část robota vyndáme ven z klece, tím exponenciálně narůstá nebezpečí. Proč? Když je robot velká věc zavřená v kleci, žádný normální člověk tam nepoleze, protože bude mít strach. Když bude robot malý, hezký a pěkně barevný, postavíme ho někam do fabriky a něco bude dělat, pak každý, kdo ho ještě neviděl, se na něj půjde podívat. To je přirozená lidská zvědavost. Ale když se bude ohánět nějakým nástrojem, tak byť je „bezpečný“, může těm okukujícím lidem něco udělat. Tedy musí být bezpečná celá aplikace, nejen robot.

MM: Ale tohle už je přece vaše parketa, ne?

M. Nevěřil: Naše parketa je pomoci zákazníkovi tak, aby aplikace fungovala jednak procesně správně, jednak bezpečně, aby ji člověk mohl obsluhovat, a také aby se dané zařízení dalo udržovat a seřizovat, na což se často zapomíná. Velice podstatná a také omezující podmínka z hlediska bezpečnosti je čas cyklu. Kolikrát slyším připomínky typu: „Nedávejte nám sem světelné závory, jenom vrata, aby ten člověk mohl jít blíž, a nejlepší by bylo, kdyby mohl stát u toho a jenom tam vždycky strčit ruce, když to musí vyndat...“ Tak to samozřejmě nelze. Tady už narážíme na přímou kolaboraci člověk–robot, která ovlivňuje jak sílu robota, tak zpomalenost pohybu. Máme technický standard, který definuje, jakou velikostí síly může robot působit na konkrétní body na lidské ruce. Záleží to i na tom, zda ruka je opřená proti překážce, například položená na pracovním stole, nebo volně v prostoru. Kontakt s obličejem nebo krkem je pak zcela vyloučen, zařízení musí být koncipováno tak, aby nemohlo dojít ke kontaktu s člověkem od ramen výš.

MM: Co musí být splněno, pokud bych chtěl kolaborativní robot postavit ke stroji? A po dokončení práce jej přesunout zase k jinému, když jednoduchost programování to umožňuje?

M. Nevěřil: Přidáte-li robot ke stroji, vznikne zařízení, které musí mít vydáno prohlášení o shodě, tj. mít značku CE, a v tu chvíli musí být celý systém certifikován. Jedním z častých bludů je, že robot má CE. Robot nemá CE, robot je zařízení, které má prohlášení, že je určeno k zabudování. Specifikace najdete v „robotické“ normě EN ISO 10 218-1, resp. 10 218-2 pro robotické systémy.

Další věcí, která je předem často opomíjena, je, že není možné na místo, kde dříve pracoval člověk, postavit robot, aniž by tam došlo k nějakým úpravám. Robot potřebuje komunikovat se strojem, protože musí dostat informace typu díl připraven, díl zkontrolován apod., jinak nepozná, že ten díl tam není. Případně tam musí být kamera nebo další jiné zařízení.

MM: Jak náročná je tedy takováto jednoduchá automatizace?

M. Nevěřil: Chcete-li mít ohledně legislativy všechno správně, znamená to kancelářský šanon zaplněný několika sty stran dokumentů. Častý dotaz zákazníků je, že když mají tu robotickou buňku, kolik je bude stát certifikace. Náš odhad bývá několik vyšších desítek tisíc korun, protože je třeba zpracovat posouzení rizik, což je dokument o nějakých 80 až 100 stranách, k tomu provést validace bezpečnostních funkcí, kdy se otestují všechny bezpečnostní funkce a vznikne několik protokolů, které legislativa vyžaduje. Určitě to znamená minimálně dva týdny práce. Zde často narážíme na představu „přijedete, podíváte se a za půl hodiny je hotovo“. A pak se stane, že na zařízení, které je z hlediska zákazníka v pohodě, shledáme na několik desítek chyb, z nichž řekněme dvacet je fatálních.

MM: Ta zařízení ale přece někdo vyrábí...

M. Nevěřil: Výrobce strojů, kteří dělají podle legislativy všechno správně, bych spočítal na prstech dvou rukou. To se netýká jen nás, je to obecný problém v celé Evropě. Pokud tedy budujete nový strojní park, je pro ověření z hlediska legislativy vhodné vyžádat si tzv. posouzení třetí strany či Safety Scan, z něhož se dozvíte, jak to vypadá a jaké se zde vyskytují kritické chyby. Pro zákazníka to také bývá jediná šance, jak z dodavatele něco dostat, protože jakmile je jednou podepsán předávací protokol, jeho snaha se vytrácí. Odpovědnost za bezpečný provoz stroje ovšem nese provozovatel. Ale na druhou stranu někteří výrobci se z toho poučili a žádají nás o pomoc už ve chvíli, kdy nové stroje konstruují. Když je pak díky tomu koncepčně vyřeší, a přitom vyškolí své lidi, výsledek auditu u koncového zákazníka je zcela jiný.

MM: Snažíte se tuto situaci nějak řešit?

M. Nevěřil: Snažíme se tomu pomáhat jednak osvětou, jednak uceleným programem školení. Máme vypsané kurzy na orientaci v legislativě, ale i na praktické posouzení rizik, ve kterých učíme účastníky umět v praxi najít a posoudit rizika. Pořádáme i speciální školení pro integrátory, kteří navrhují robotická pracoviště, i pro koncové zákazníky, aby se v problematice dokázali orientovat.

Typický dotaz je: „Co mám dělat, když mám firmu a chci to dělat dobře, ale nemůžu si dovolit vynakládat za každý projekt peníze na certifikaci?“ Odpověď je: „Nejprve vyčleňte lidi, kteří se tomu budou věnovat.“ A na tom u spousty firem skončíme… Ale pokud k tomu dojde, pak takového člověka zaškolíme a pokusíme se ho vzdělat tak, aby se v problematice legislativy orientoval. Já to nezlehčuji, ta oblast je opravdu složitá. V týmu mám osm lidí, kteří se tomu věnují, a ti třetinu času nedělají nic jiného, než že čtou normy a diskutují nad konkrétními příklady, zda splňují požadavky legislativy, nebo zda je potřeba přihlédnout k jiné dílčí části nějaké normy. Neznamená to tedy, že když někoho vyškolíme, tak je z něj „bezpečák“, který se ve firmě o všechno postará. Ale je to dobrý začátek. Společně s ním pak uděláme jeden dva projekty a pokusíme se ve firmě vytvořit jakýsi standard, jak dané věci konstruovat. To se týká jak mechanické, tak elektrické konstrukce, způsobu zakrytování, vytvoření návodů a dalších věcí. Ideální stav je, když si firma udělá běžné věci sama a u nás si na konci objedná validaci, a to i z toho důvodu, aby management měl finální kontrolu „třetí strany“ (nezávislého subjektu), nad tím, že jeho zaměstnanci to dělají dobře. Tím eliminuje své riziko, protože se pod projektem podepisuje.

Nebojím se přirovnat naši práci k práci auditora nebo právníka. Protože proč si objednáváte služby auditora nebo právníka? Proto, aby vám někdo popsal určitou skutečnost z pohledu legislativy a dal vám nějaké doporučení. Pak jste to ale stejně vy, kdo rozhodne, jestli na základě tohoto doporučení chcete do určitého rizika a odpovědnosti nebo rozhodnutí jít. Je to však cesta, která ve finále stojí nejméně peněz.

MM: Setkáváte se s vyloženě problematickými případy?

M. Nevěřil: Jeden z mých kolegů prohlásil, že 70 % našich projektů je „inženýring naruby“. Často se nám stává, že nám z nějaké firmy zavolají, že mají stroj, který už vyrábí, ale nemá CE, a tedy potřebují, abychom jim na něj dali „cééčko“, jak se prohlášení o shodě lidově říká. Teď přijedeme, v lepším případě je ten stroj z Evropy s dokumentací v jazyce, kterému jsme schopni rozumět. To nepřeháním. Setkali jsme se se strojem z Jižní Ameriky, s dokumentací ve španělštině, nebo z Asie, kde si kromě číslovek nepřečtete nic. Stroj přitom pracuje, obsluhují ho lidé a papíry k němu nejsou – a certifikujte nám to. Bohužel k bezpečnému stroji to má také daleko. Nebo další příklad z praxe: 400 m dlouhá plynová cihlářská pec, 1 300 °C na vstupu, vyrobená řeckou firmou, která zkrachovala, bez dokumentace. Dá se vypnout za 50 let, protože když ji vypnete neřízeně či rychle, tak se z ní většina vyzdívky vysype. A teď – certifikujte nám to. To samozřejmě nelze – pokud to není tak, že firma chce koupit „papír“… Tomu já říkám řešení za 15 haléřů (za cenu vytisknuté černobílé stránky) – stačí vytisknout na tiskárně a podepsat. Protože to je v principu řešení, které se chce. Takové řešení se ovšem u Pilzu sehnat nedá.

Měl jsem už bohužel i rozhovor s technickým ředitelem jedné velké továrny, který chtěl certifikovat velký kotel a přitom řekl, že chce CE, tak proč kvůli tomu chceme řešit nějakou bezpečnost, když maximálně Lojza uvaří Mařku. Tak povídám svým kolegům: „Kluci, jdeme, tady jsme zbyteční.“ A jemu jsem na to řekl: „Vás CE může stát 15 halířů. Formulář si stáhnete z netu, doplníte si tam sériové číslo, vytisknete a půjdete to nechat jednateli továrny podepsat. Když vám to podepíše, máte CE. Ale pokud to někoho zabije, tak vás, pokud máte sjednanou odpovědnost a plnou moc, za to a) zavřou, b) vám seberou majetek a to samé čeká jednatele. Ale máte CE. Pokud jste na tohle morálně připraven a je vám jedno, že můžete ublížit svým zaměstnancům, je to také řešení. Nicméně s takovýmto způsobem řešení my jako Pilz odmítáme mít cokoliv společného!“

MM: Starají se tedy firmy o bezpečnost svých zařízení?

M. Nevěřil: Bohužel, motivací spousty našich zákazníků je až fatální úraz. Jsou továrny, kam jezdíme měsíce, manažeři bezpečnost řešit nepotřebují, jelikož všechno mají vyřešené. Pravou skutečnost poznáte tak, že přijde rychlý telefon: „Mohli byste přijet nejlépe hned, nebo zítra, já vám to pak řeknu.“ Přijedete hned nebo zítra a oni vám řeknou: „Víte, my jsme tady měli trošku problém – mohli bychom se o té bezpečnosti víc bavit?“ Pro nás je tohle ten nejhorší možný způsob, protože to už je pozdě. Ale i to je alespoň pro ty zbývající zaměstnance vlastně dobře. My bezpečnost bereme zčásti jako poslání. Naši majitelé, paní Pilz a její děti Thomas a Susanne, říkají, že se cítí být „ambassadory v safety“. My tuto vizi a poslání přebíráme v plném rozsahu.

Byl jsem i u zařízení, kde zemřel člověk, nejčastěji následkem úrazu robotem či nějakou periferií. Často vinou obsluhy, často vinou okolností. Neodešli z práce domů všichni, jak jsem říkal na začátku. Byli bychom všichni raději, kdyby se začalo dříve a jiným způsobem, například: „Máme tady nějaký strojový park, byli bychom rádi, kdybychom jej mohli provozovat, aby nám vydělával peníze, ale rádi bychom investovali i nějaké peníze a dbali na to, že ty stroje budou k lidem šetrné a nebude velká šance, že jim budou ubližovat.“ Je to i ekonomicky nejvýhodnější, protože některé kroky už vratné nejsou. Je to i příklad té 400 m dlouhé pece, kterou nelze vypnout a kterou nelze certifikovat. V takových případech přichází ke slovu umění možného, tedy posouzení alespoň těch největších fatalit a doporučení alespoň minimálních opatření, co s tím lze udělat. Nic jiného už se s tím podniknout nedá.
Druhá věc se týká toho množství zahraničních investorů, kteří zde jsou. U strojů, které přicházejí ze zahraničí, hlavně u těch mimoevropských, bývá náročnost certifikace srovnatelná s investicí do nového stroje. Ty firmy to ale ani nemohou ovlivnit. Speciálně u asijských investorů je dáno, že stroje přijdou z Asie a přijdou v takovém stavu, v jakém přijdou. Prostě: „Tady to máte, na tom začněte vyrábět. Jestli to chcete certifikovat, tak si nějak poraďte.“ Někdy to jde, někdy to nejde. Záleží, jak moc je to složité a jak moc je to asijské nebo alespoň trochu evropské. Když je to popsáno asijsky a všechno je to zadrátováno červenými kabely, tak se s tím nedá udělat nic jiného než všechno vytrhat z rozváděče a znovu zadrátovat. Jde o to, že když se se strojem elektricky něco stane, neodpovídají tam základní věci, jako označení elektrických vodičů, často chybí certifikace komponent, jako jsou jističe, chrániče nebo svorky, že vůbec mohou být používány v naší napěťové soustavě. Továrna, která tady investuje mnoho milionů a dá mnoha stovkám lidí práci, si nějakým způsobem výchozí revizi sežene, ale strojového parku se to povětšinou netýká.

MM: Daří se vám tedy vaše poslání naplňovat?

M. Nevěřil: Bezpečností se nyní zabývá daleko více lidí než dříve, často však bohužel až z donucení díky auditům a různým represím. Mým soukromým názorem je, že dokud v tom v Čechách nebudou peníze, situace se zásadně nezmění. Smrt člověka stojí továrnu nějakých 500 až 800 tisíc. Kdyby to bylo desetkrát víc, začne to být zajímavé, protože když se něco stane, rodina vysoudí víc peněz a právníci budou mít větší chuť se tím zabývat. Tak to bohužel je. Proč to je v Anglii jinak? Za prvé je to věc renomé a za druhé věc peněz. Když se vám tam v práci něco stane, je to pro ně fatální záležitost. Podobně ve Skandinávii, kde se dříve na bezpečnost moc nedbalo. Pak tam měli několik fatálních problémů, vznikly určité precedenty a nyní je Skandinávie v oblasti bezpečnosti na předním místě. Lidé nechtějí pracovat tam, kde se jim může něco stát. Myslíte si, že v Čechách toto nějaký zaměstnanec primárně řeší? Já si myslím, že ne. Většinu zajímá, kolik mu tam dají peněz a aby se „za ty prachy“ moc nenadřel. Nevím, možná se pletu.

MM: Lidé si ale dnes mohou více vybírat, kde budou pracovat.

M. Nevěřil: To tomu napomáhá. Už jsme byli několikrát pozváni do výroby, abychom navrhli nějakou automatizaci. Když jsem viděl ty podmínky, zeptal jsem se: „A proč ji tu už dávno nemáte?“

MM: Kde tedy začít automatizovat výrobu?

M. Nevěřil: Dal bych takový návod pro manažery: projděte si výrobu a položte si otázku: „Byl bych zde schopen půl směny pracovat?“ Pokud ne, není to náhodou dobrá možnost pro automatizaci? Třeba každých deset vteřin vzít pytel a položit ho na paletu. To je zrovna dobrý prostor pro automatizaci, kterou lze řešit relativně jednoduše a s dobrou návratností. A nesouvisí to s tím, jestli je robot kolaborativní, nebo ne, nebo zda je to Průmysl 4.0, či není.

Automatizaci by si firma měla pořizovat ku prospěchu, a ne ke zlosti. Ale jak to doopravdy je, to se pozná až časem. Důležité přitom je i to, aby ji lidé měli rádi a neříkali: „Co jste nám to sem dali za krám?“ Tím více pak bude také vydělávat peníze.

Z hlediska naší firmy je současný trend fajn – průmysl roste, firmy roboty a automatizaci chtějí. Jen je třeba je přesvědčit, aby současně myslely i na bezpečnost. Tam se situace lepší, ale k ideálu to má přeci jen ještě daleko.

MM: Děkuji za rozhovor a přeji, ať se vám to daří.

Pavel Marek,
pavel.marek@mmspektrum.com

www.pilz.com/cs-CZ