Črta o horizontce, část II.

Na dlouhodobém posunu v ustálené morfologii základních provedení horizontky mají zásluhu druhově příbuzné oblasti obráběcí techniky obecně zejména frézovací stroje (především střední velikosti a velké) a vodorovná obráběcí centra (menší až střední velikosti). Pomineme-li technologicky specificky orientované konverze horizontky, resp. příbuzných druhů strojů jako speciální (např. hlubokovrtací), vyššího stupně univerzality (např. víceprofesní) aj., lze konstatovat přirozené prolínání těchto oborově a uživatelsky příbuzných druhů strojů a jeho trvalé prohlubování. Mnozí tradiční výrobci horizontek v duchu aktivního přístupu k určitým tržním segmentům vynakládají nemalé úsilí o příslušné rozšíření své nabídky (opačnou snahu mnohdy pochopitelně vyvíjejí též výrobci „inverzní“). Úvahy o důsledném marketingovém zdůvodnění a cíleném tržním směrování, resp. adekvátní argumentaci versus nebezpečí „vnitřní konkurence“ a podobných aspektech a rizicích těchto strategií ponechme stranou.

Povšimněme si však kromě tradičního výsuvného vřetena ještě jednoho zásadního historického rysu základní stavby horizontky. Až na ojedinělé výjimky jde o otevřenou strojní strukturu zpravidla či výlučně (u velkých strojů) asymetrické stavby. Charakteristické (vrozené) dílčí vlastnosti tohoto konceptu ponechme bez bližšího komentáře, výstižné přiblížení skýtají německé kriteriální termíny Kraft- a Formschlüssigkeit.

• Lze v současnosti reálně usilovat o nápravu ať úplnou či alespoň částečnou, těchto prakticky vrozených vlastností (či vad?) horizontky, nebo se jedná o „neprolomitelný“ stav trvalý či „s odkladem“? Nebo je aktuální stav i výhledově vyhovující, tj. vzhledem k reálným možnostem optimální?

• Je reálná a perspektivní, tj. jako taková efektivnější, alternativa „obelstění“ klasické fyziky a eliminace vrozených „neduhů“ a příbuzných vad strojní stavby celkovou „aktivně-nediskrétní“ interakcí soustavy stroje, nástroje a obrobku v kýžených výstupních parametrech?

• Nebo je to dokonce prohlubování této filozofie s efektem přínosu „realizačně významné benevolence“ k technicko-technologickým nárokům na mechanickou strojní stavbu?

• Je (v této souvislosti) reálné přehodnotit dosavadní klasické pojetí víceprofesních strojních konceptů realizovaných na hybridní stavební bázi a ve smyslu obecného posunu univerzality horizontky například kvalitativně revidovat kinematickou strukturu?

• Lze si v současnosti reálně představit z hlediska univerzality potenciálně jiné perspektivnější řešení pracovního vřetena (vodorovného) než dosavadního tradičního klasického výsuvného?

• Nebo je reálnější (a prakticky perspektivnější) zásadní inovace vycházející z původního konceptu?

Otázky jsou jasně vytržené z nekonečného kontextu úzce souvisejících aspektů, zejména z oblasti prakticky aplikační (a podvědomě optiky marketingově-producentské), jakými jsou:
- šíře a charakter spektra obráběných součástí „univerzálního“ rozpětí a jejich praktická „segmentace“ s paralelním praktickým strukturováním strojní stavby, tj. např. členěním strojních typových velikostí, provedení atd.;
- rozvoj technologie obrábění, resp. účinná revize, resp. korekce praktických aplikací;
- účelný rozvoj návrhových a realizačních postupů a technologií stavby obráběcích (výrobních) strojů;
- obecná revize klasické striktně sériově-ortogonální strojní struktury;
- kompletačně reálná báze stavebních materiálů, komponentů atd. pro adekvátní prakticky strukturovaný strojní návrh, výslednou stavbu a užití stroje např. v typovém členění.

Přitom bychom se zřejmě nevyhnuli ani „kategorizačním“ dilematům à la „vodorovné/svislé“, příp. (orientací) „jiné“ základní vřeteno a odvozená základní strojní stavba apod.

I přes značnou troufalost až (zdánlivě) utopické ladění takových otázek bychom si je (a mnohé další) měli pokládat pravidelně a často. Jakýkoliv významnější praktický posun v tomto směru by totiž velice prospěl nápravě vývojového stavu „nerotačních vodorovných“ obráběcích strojů obecně. (A těm ostatním s největší pravděpodobností také.)

Pohotové a úplné odpovědi, zejména jako reakce na praktickou potřebu reálného komerčního zadání s konkrétními „okrajovými podmínkami“ atd. a výstupu, jsou a budou dostupné spíše netriviálně.

Jízdní kolo ve své sportovní podobě (podotýkám silniční výkonnostní) mě přitahovalo již od školního věku a kromě radosti z jeho užívání mě na něm vždy fascinovala „strojně-technická elegance“ a její vývoj. Po těch desetiletích osobně shledávám jeho vývoj za více než progresivní a současný stav – i přes zákonitý obdiv a úctu ke klasické „retro“ technice – za aktuálně vrcholný.

Do horizontky jsem se zahleděl až mnohem později, avšak tento vztah mě v jistých dobách cele pohltil a nadto doživotně poznamenal. Prapohnutky mé osobní vazby k horizontce (kromě obživy) byly a jsou velmi blízké případu kola. Obdivuji – bohužel už jen coby pasivní přihlížející – všeobecnou úroveň vývoje a současnou techniku obráběcích strojů vůbec. Nemohu se přitom již dlouho zbavit dojmu, že technický rozvoj obráběcích strojů obecně, a speciálně horizontek, co se týče hloubky invence, šíře přístupů a realizační odvahy, kulminoval někdy po období razantního nástupu CNC a automatizace, tzn. před více než 30 lety. Nelze přitom s respektem nevzpomenout tehdejších počinů, jako byl Wotan Rapid s hydrostatickým uložením systému vřeten (Hydrorond), s aerostatickým vedením posuvů a dalšími koncepčně účelově aplikovanými vymoženostmi zhmotnělými ve výsledné modelové strojní řadě, a podobných případů. Pozoruhodné na tom tehdy mimo jiné bylo, že vrcholná pokročilost strojních konceptů ve svém výkonnostním potenciálu mnohdy téměř překonávala stav tehdejších reálně aplikovatelných výstupů rozvoje technologie obrábění.

Chce se věřit, že doba svou úrovní technologií a technických prostředků včetně komfortu návrhových a ověřovacích metod je mimořádně příznivá nějakému výraznějšímu vývojově kvalitativnímu zlomu či alespoň posunu (odpovídajícímu např. někdejšímu prosazení křížového provedení stolové horizontky aj.). Snad něco napoví budoucí veletržní a jiné prezentace.

Někteří z nás se zajisté již zaobírají jinou, dnes ještě možná troufalou úvahou. Éra moderního třískového obrábění a světa obráběcí techniky ve zdánlivě neochvějné pozici stvrzené všemi epochálními historickými milníky, s letitou tradicí soustavné evoluce, je stále relativně krátká. Současný bouřlivý rozvoj nových nekonvenčních materiálových a výrobních technologií může „už záhy“ spustit přirozený proces obecného „pozičního přehodnocování“ úlohy a obsahu technologie obrábění, resp. revizi stadia jejího rozvoje a dalšího směřování atd. To by však nemělo umenšovat apel současné naléhavosti načrtnutých a podobných otázek, naopak jejich akcentace je v zájmu „otevřené soutěže výrobních metod“.

Tento, poněkud neuspořádaný příspěvek jen zdánlivě ignorující nezbytné atributy jakýchkoli řádných vývojově-realizačních projektů a vizí, a možná tak v mnohých vzbuzující dojem přílišné abstraktnosti a nekonkrétnosti, nemá ambici objevné novosti, ale má evokovat a možná i zdravě (pozitivně) provokovat, vyvolat podnět či hybný impulz – oborově vzato k čemukoli – v takovém případě k autorovu více než zadostiučinění.

Čtyřiašedesátiletý Ing. František Pilný se po celou svoji profesi, nejprve ve společnosti TOS Varnsdorf a poté ve společnosti Sates, věnoval oblasti kovoobráběcích strojů se specializací na vodorovné frézovací a vyvrtávací stroje. V roce 2014 odešel do důchodu a může se tak již naplno věnovat silniční cyklistice, svému celoživotnímu hobby.

Ing. František Pilný

pilnyfran@gmail.com